Bolest je můj osud - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tento příběh vypráví o dívce, která odmítla bohatého muže. Kvůli jejímu odmítnutí byla potrestána. Byla proměněna ve vlka. Dokáže se zbavit prokletí?... Najde lásku?... Příjemné čtení

30.12.2009 (13:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1109×

Prolog

Elina - http://cestovani.sweb.cz/img/zoo/vlk_12.jpg

Elina

Jak je to už vůbec dlouho? Osmdesát, devadesát let? Nevím. Roky mi splývají v jedno. Ale nikdy nezapomenu na ten osudný den. Na den kdy mě zlá čarodějka proklela. Proklela mě ve vlka. Ptáte se proč? Odmítla jsem jejího syna. Nikdy bych nemohla milovat muž, který je hrubý a k tomu ještě vrah! Bohužel jsem jeho matku rozčílila tak moc, že mě proklela.

„A teď mě dobře poslouchej. Jedině takto zlomíš to kouzlo: Milovat, to je slovo které zahrnuje spoustu věcí. Je to něco, co cítí člověk k druhému. Láska se dá popsat několika větami a zároveň je to naprosto nepopsatelný cit. Až toto pocítíš k nějakému muži a on k tobě kletba se zlomí, ale ty budeš už navždy šestnáctiletá dívka. Ale kdo by mohl milovat vlka. HAHAHAHA“ jak toto dořekla, cítila jsme jak se mé tělo mění, z mích rukou se stávaly tlapky. A potom se to stalo. Byl ze mě vlk.

1. kapitola

Elina

Nacházela jsem se někde poblíž New Yourku. Hledala jsem si něco k jídlu. Po hodině hledání jsem narazila na srnku. Už tolik let jsem vlk a pořád si nemůžu zvyknout na chuť syrového masa. Je to přímo odporné. Ale hlad je hlad. Když jsem dojedla, vydala jsem se zas o kus dál. Po chvilce les zhoustl. Zaslechla jsem výstřel. Dostala jsem strach. Utíkala jsem co mi nohy stačili. Měla jsem takový divný pocit, jako kdyby se mělo něco stát.

„Tady je. Vidíte ho,“ uslyšela jsem nějaký mužský hlas.

„Ano vidím. Ten se mi bude krásně vyjímat na stěně,“ ozval se další. Já si uvědomila, že jsou to pytláci. Běžela jsem co mi síly stačily, ale bylo to marné, kulce jsem neutekla. Zasáhla mě do zadní nohy. Ale stále jsem bojovala. Já se jen tak nevzdám. Jen tak lehce mě nedostanou. Stále jsem běžela, sice pomaleji, ale přesto jsem běžela. Noha mě bolela jako čert, ale já budu bojovat. Když už mě síly opouštěly, všimla jsem si že se les pomáli ztrácí a nahrazuje ho civilizace. Doběhla jsem na kraj lesa. Začalo se mi zatmívat před očima. Až teď jsem si uvědomila kolik krve jsem ztratila. Upadla jsem na zem a neměla síly se zvednout a utíkat dál. Na to jsem byla až moc vyčerpaná. Před očima se mi úplně zatmělo a já viděla jen tmu. Poslední co jsem cítila byli horké ruce jak mě nadzvedají ze studené země.

Brian

Probudil jsem se přesně na oběd. Po obědě jsem si šel zase lehnou. Byl jsem totálně vyčerpaný ze včerejška. Byl úplněk a já se přeměnil ve vlkodlaka. Bylo to naprosto osvobozující, zase cítit ten vítr ve tvářích, slyšet zvuky přírody a co nejvíce miluji, mohu si povídat s vlky aniž by se mě báli a co víc poslouchají mě. Z mého odpočívání mě vytrhl výstřel. Už zase ty odporní pytláci. Rychle jsem se oblékl a vydal se hledat ty bastardy, jim to zřejmě minule nestačilo. Z mého přemýšlení mě vytrhla vůně čerstvé krve. Po chvilce jsem zahlédl krásného vlka. Chudák byl úplně vyčerpaný a k tomu i zraněný. Doběhl jsem k němu a vzal ho do náruče a odnášel k nám domů.

„Co se mu stalo?“ ptala se má sestra Stela.

„Postřelili jí pytláci. Dojdi pro Chrise,“ odpověděl jsem jí a šel ke mně do pokoje. V mém pokoji jsem naskládal na zem staré deky a toho neznámého vlka na ně položil. Po chvilce došel Chris.

„Není to vážné, jen ztratila moc krve,“ řekl mi klidným hlasem.

„Takže?“ zeptal jsem se.

„Takže jí vytáhnu kulku a zašiji ránu. Poté bude muset být v klidu a tak do týdne by jí nic nemělo být.“

„Tak jak na tom je?“ vešla do pokoje Stela.

„Je jen hodně vyčerpaná a dost pohublá, ale bude žít. Za týden bude úplně v pořádku,“ odpověděl jsem jí.

„To je dobře. Ale musím říct, že je to nádherný vlk. Co vy na to necháme si ho?“

„no já nevím. Co když je to nějaký zlý vlk,“ řekl jí váhavě Chris.

„Nu co tak by jí Brian dal jasně najevo, že nám nesmí ublížit,“ když tohle dořekla uvědomil jsem si, že její mysl neslyším.

„Je to velice zajímavé ale já jí neslyším.“

„Možná je to tím, že je moc vyčerpaná,“ odpověděl mi Chris.

„Možná. Ale i tak je to zajímavé. A jak jí budeme říkat?“

„Jupí. Máme domácí zvířátko. Co třeba Kirsi,“ radovala se má sestra.