OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bonheur et haine (štěstí a nenávist) - 1. kapitola

20.11.2010 (17:00) • Sabasios • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1226×

Ráno už jsem měla vše pečlivě sbaleno a byla připravená na odjezd do Bradavic. Ještě byl čas - ano, přiznávám bez mučení, vstala jsem dost brzo, ale když já byla tak nervózní - sedla jsem si na postel a rozhlédla se po svém pokoji. Nebyl nijak moc zařízený, ale po dobu celého mého života to byl můj domov, teda ne, že teď už nebude, ale… Přestala jsem vzpomínat na to, co všechno jsem tam prožila a šla dolů na snídani. Měli jsme…Ty jo, já ani nevím, co jsme měli, no jo, byla jsem myšlenkami hold trochu jinde. Pak jsme vyjeli směr Londýn a dorazili na nádraží. Nástupiště jsme našli skoro bez problému. Byla jsem úplně okouzlená, všude byli spěchající lidé, houkali sovy a vzadu, za všemi těmi lidmi byl starodávný vlak. Takový jsem viděla, jen když jsme byli se školou v muzeu. Rodiče museli do práce a tak jsme se brzo rozloučili. Chtěla jsem se rozloučit i s Petúnií, ale ta mi jen odměřené řekla ahoj a šla. V očích mě zaštípaly slzy, ale rozhodla jsem se, že první den mi nepokazí ani to, že mě Petúnie nejspíš nenávidí. Vlezla jsem do vlaku a šla hledat prázdné kupé. Všude bylo obsazeno, ale v jednom kupé byly jen dvě holky, nejspíš taky prvačky a tak jsem šla tam.

„Bacha," vykřikla jedna z těch holek. Nevěděla jsem, co myslí, ale v tom se ozvalo vzteklé zaprskání. A jé, jak jsem otevřela dveře, tak jsem jí praštila kočku.

„Jé promiň."

„To je v pohodě, on jen nedává pozor, viď," otočila se něžně na kočku.

„Vezmi plac," řekla ta druhá holka.

„Já jsem Sydney a tohle je Bernadetta a ty jsi?"

„Já jsem Lily, vy jste taky prvačky?"

„No jasně," usmála se Bernadetta a nabídla mi něco, co se jmenuje čokoládová žabka. "To je takový pamlsek, sněz si to, jo a uvnitř je kartička nějakého slavného kouzelníka." Byla fakt dobrá, sice mi dalo trochu práce ji chytit, ale což, alespoň jsem rozesmála holky.

„Mám tu kartičku číslo 49 Magnus Maxminus."

„Toho už mám, já je totiž sbírám…" usmála se Bernadetta. S holkami čas strašně rychle ubíhal a než jsme se nadály, vlezl do našeho kupé nějaký kluk s prefektským odznakem na hrudi.

„Měly byste se převléct do hábitů, za chvilku tam budeme," řekl a zase za sebou zavřel. Bernadetta se Sydney byly převlečeny dřív než já, protože už vtom měly jistou praxi - obě byly z kouzelnické rodiny. Zrovna jsem stála jen v kalhotkách a podprsence a chystala se navléct si hábit, když vtom do našeho kupé vtrhl nějaký kluk. Byl o trošku větší, než já a měl kulaté brýle. Byl úplně vytlemený, ale když se na mě otočil, tak se zakoktal:

„Jé… já nevěděl, že se tu převlíkáte…" vyklopil ze sebe a zase se rozchechtal.

„Tak, že bys vypadl?!" zaječela jsem na něj. Trochu se zarazil a fakt vycouval. Holky se na protějším sedadle svíjely smíchy.

„Je tady něco vtipného?!" vyjela jsem na ně, ale to je jenom víc pobavilo.

„Mě… měla bys vi… vidět, jak… jak se tváříš," vyrazila ze sebe Sydney mezi výbuchy smíchu. To už jsem nevydržela a taky se trošku zasmála, ale na toho kluka jsem byla naštvaná pořád. Asi za 15 minut začal vlak zpomalovat.

„Prváci ke mně!" ozvalo se hned, jak jsme vystoupily z vlaku. Do hradu jsme se plavili na lodičkách, bylo to docela fajn. Hagrid, jak se pak představil ten, co nás měl na starost, nás předal přísně se tvářící profesorce McGonagallové, která nás odvedla do Velké síně. Velká síň mě uchvátila, strop byl přesná kopie venkovní oblohy. Kráčeli jsme skrz celou síň k učitelskému stolu.

„Au," vykřikla Sydney. Ohlídla jsem se a viděla Sydney rozplácnutou na zemi. Lidé u stolu, kolem kterého jsme právě procházeli, se okamžitě rozesmáli. „To si spolu vyřídíme," sykla Sydney směrem k nějakému klukovi a šla dál. Došli jsme až dopředu před stoličku, na které byl položený klobouk. Klobouk otevřel pusu - já údivem taky - a začal zpívat. Pak došlo na zařazování.

„Alysha Meadrowsová."

Klobouk se chvilku rozmýšlel a pak vykřikl „Havraspár," na což se ta dívka rozběhla ke stolu, u něhož seděli modře oblečení žáci.

„Bernadetta Carterová," ozvalo se po chvilce a Berný - jak jí prý máme říkat - se vydala ke stoličce.

„Nebelvír!"

„Lilly Evansová," srdce jsem měla až v kalhotách a když jsem šla ke stoličce, připadala jsem si, že jdu na popravu.

„Hm, nemáš špatnou hlavu… mohla bys do Havraspáru… ale odvaha ti taky nechybí, to by mohl být Nebelvír…"

„Nebelvír," špitla jsem tiše.

„Dobrá, ať je to tedy NEBELVÍR!" Radostně jsem se zvedla a běžela si sednout vedle Berný. Po chvilce si k našemu stolu šli sednout také Lizzie Gordonová, Remus Lupin a Petr Pettigrew. Ke stoličce došel James Potter, což byl ten kluk, který mě předtím viděl ve spodním prádle. Ať jde jinam, opakovala jsem si celou dobu.

„NEBELVÍR!"

„Ach néé," zaúpěla jsem a Berný se na mě povzbudivě usmála. Pak už jsem se jen nasupeně koukala, jak míří k našemu stolu a cestou se na mě frajerky usmívá. Teď už jsem jen držela palce Sydney, aby se dostala k nám a taky, že dostala. Spolu s holkami jménem Linnolette Reylová a Michelle Walkerová. Pak povstal k proslovu ředitel školy Albus Brumbál.

„Milí žáci, známé tváře i ti noví. Vítám Vás v naší škole a doufám, že se Vám tu bude líbit. Pan školník Filch mě upozornil, abych Vám připomněl, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázaný a stejně tak všechny věci od Kejklíře. Nyní se tedy pusťme do vynikající hostiny a pak alou do postelí. Hostina byla fakt skvělá, jen mi vadilo, že mě Potter propaluje pohledem. Pak k nám přišla ta přísná profesorka McGonagallová, která je ředitelkou naší koleje a řekla: "Všichni budou spát, tak, jak jsou zvyklí, až na letošní prvačky. Jelikož je Vás hodně, tak budete ve dvou pokojích. Laggene, Alkine!" vykřikla najednou a šla vynadat dvěma starším studentům, předtím ještě stihla podat papír se soupisem pokojů dívce jménem… Lizzie, myslím.

„Takže, je tu napsaný, že v 1. pokoji bude Michelle, Bernadetta a já," vyměnila si spiklenecký pohled s Michelle. „Takže, je jasný, že v 2. budou Sydney, Lily a Linnolette."

„Lina! Nebo Lin! Ale neříkej mi Linnolette!" zaúpěla Lina - celou večeři se totiž s Michelle a Lizzie kvůli svému jménu hádala. A tak nás prefekt odvedl do postelí. Před tím, než jsem usnula, mě bodl osten vzpomínky na Petúniino chladné rozloučení, ale hned poté jsem už spala klidným spánkem.

Autor: Sabasios (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bonheur et haine (štěstí a nenávist) - 1. kapitola: