OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 11. kapitola

30.12.2013 (21:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2016×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

11. kapitola - Rande v ráji 

Po celých dvou dnech exkurzí jsem měla pocit, jako bych si na pár desítek let vypůjčila ten zatracený balvan od Tantala a hezky si ho pěkně kutálela do kopečka, kde pak pěkně vždycky spadl dolů. Takže asi přibližně tušíte, jak jsem se cítila. A vůbec jsem se za to nestyděla.

Po našem dohadování, které místo bylo vlastně lepší, nás Hádes se smíchem propustil a my se jako dravá zvěř odebrali (čti tryskem vyrazili) na oběd, kde jsme se znechucením zjistili, že dnes bude zvěřina ze země, kterou pochytali naši parťáci na lovu. Čili jsem předpokládala, že Artemis bude mít energii stejně nulovou, jako jsem měla já.

Ze školy jsem vylítla s radostí a úsměvem na rtech. V ruce jsem nesla pár knih, které jsem měla odevzdat mamce a nevnímala jsem nic jiného, než čerstvý vzduch na kterém jsem letěla a volnost, kterou jsem v tom okamžiku cítila.

„Persefono!“

Tak už to taková volnost nebyla.

„Co zase…,“ otočila jsem a zaraženě se podívala do hnědých čokoládových očí, pod kterýma jsem roztála. „Jé ahoj, co tu děláš?“ Zrudla jsem a sklopila pohled.

„No, vlastně jsem se chtěl trochu provětrat na vzduchu,“ nervózně se podrbal po zátylku Adonid, vzápětí se však usmál. „Říkal jsem si, kdy tě zase uvidím. Docela jsi mi chyběla. Jak se máš?“

Já mu chyběla? Já?! O můj posvátný bůžku štěstí! „Teď už fajn. Nicméně celkově ani nevím. Po dvoudenních exkurzí mám z toho úplně vyždímaný mozek.“ Vyždímaný mozek? Co to sakra plácáš?

Adonidas se zasmál. „Jo, tomu věřím. Zvlášť kdyby to bylo peklo a nebe.“ Přiletěl blíž ke mně.

„Jo přesně tak, nedokážu si představit, že bych měla jít na exkurzi někam třeba do mimozemského prostoru. To už bych vážně Hádovi pověděla o jeho výletech popravdě do očí.“

Malinko jsem se zarazila, když mě Adonid nenápadně vzal kolem pasu a společně jsme se rozletěli směrem k mému domovu. Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech a v uších mi tepalo. Moje srdce dělalo kotrmelce, zároveň mě však polévalo úzko. Takhle blízko jsem mu nikdy nebyla!

Chystala jsem se prolomit napjaté ticho mezi námi, Adonid se však ujal vedení. „Vlastně ti to závidím. Máš tolik akcí, tolik možností a příležitostí. Kdyby něco takového bylo i na zemi. Chvílemi by ses divila, jaká je tam nuda. Tady se pořád něco děje.“

Zaraženě jsem mu odpověděla: „Nuda? A co například? Co se týče vyprávění a obrázků - svět mi připadá mnohem zábavnější než božské věci tady. Všichni se tu chovají tak namyšleně a povýšeně.“ V duchu jsem skřípala zuby při představě nad Afroditou.

„Když prožíváš stereotyp, tak mi věř, že tam dole je pekelná nuda.“ Usmál se. „Kdybych mohl, nejraději bych zůstal tady.“

„Tak tu zůstaň.“ Měla jsem chuť si nafackovat.

Dolétli jsme právě na naší přistávací plochu, takže si mě Adonid natočil jeho směrem. Dívala jsem se mu jak zamilovaná puberťačka do očí, ačkoliv si v duchu nalhávala, že to vlastně tak není, srdce a ten jeho psí pohled mě zradil.

„Persefono…,“ začal a bylo na něm, že nervozitou neví, co má říct.

Pověz to! No tak! Prosím!

„…Povídá se mi s tebou moc hezky…“

No, to vypadá slibně…

„…A jsi fajn holka…“

To je ještě lepší…

„…I když přiznávám, že jsi někdy trochu ulítlá…“

Hm, to je… Počkat co? Tak teď jsi mě naštval!

„…Ale v dobrém slova smyslu,“ opravil se, když viděl můj výraz a jemu samotnému cukaly koutky.

Tak už to řekni!

„…Tak, víš… nechtěla bys jít se mnou na rande?“

Konečně!!!

Uvnitř mi vybuchly ohňostroje, srdce dělalo hvězdy, kotrmelce a skákalo jako šílený, motýlci mě šimraly v břiše a pusa mi automaticky vystřelila do oblbeného úsměvu. Cítila jsem se, jako kdybych dostala ten nejhezčí dárek k narozeninám nebo jako kdyby mi někdo řekl, že už se v životě nemusím učit. Ne, tohle bylo mnohem lepší než všechno okolo. Neuměla jsem ten pocit popsat.

„No jasně,“ usmála jsem se, jako by mi pověděl, že zítra bude hezké počasí. „Proč ně?“

Adonidovi se evidentně ulevilo, protože uvolnil ramena a prohrábl si vlasy. Opětoval mi úsměv a pomalu začal couvat. „Tak dnes? V sedm? Obleč se pohodlně. Vyzvednu tě!“ Ukázal na mě, mrkl a zmizel stejně tak rychle, jak jsme do sebe vrazili.

Sundala jsem si okřídlené botky a doslova vtančila do domu, kde jsem zavětřila nad čerstvě uvařenou tomatovou polévkou. Nandala jsem si plnou misku a zarazila se. Podívala jsem se na své boky a břicho. No, že bych byla tlustá, to se říct nedá, ale nezdá se ti holka, že by ses měla krotit? Zvlášť pokud jde o Adonida… přeci nechceš aby se s tebe stala špekatá obluda… S povzdechem jsem kus misky vylila zpátky do hrnce a nechala si na dně trochu. No, zase se nestane z tebe kost a kůže.

Sedla jsem si k našemu barovému stolku v kuchyni s výhledem na terasu a na Olymp. Podepřela jsem si hlavu a zasněně se usmívala nad dnešním rozhovorem s Adonidem. Konečně mě pozval na rande! Líbím se mu! Má zájem? No, tedy - má? Možná bych se ho mohla zeptat… Ne, to je blbý… Počkám, až mi to dá sám najevo… Třeba už dnes? Moment - dnes?!

Vyskočila jsem ze židle, až jsem málem převrhla misku a podívala se na hodinky - půl pátý. To si děláte srandu?! Doslova jsem jedním hltem dojedla polívku a běžela po schodech do pokoje. Začala jsem vyhazovat všechno možné oblečení ze skříně na postel a sama se nad sebou pozastavovala, jak šílený tam mám nepořádek. Já, která si na čistotu vždy hezky potrpěla…

O chvíli později se obsah mé skříně zázrakem přesunul na postel. Stála jsem nad hromadou a důkladně probírala oblečení kousek po kousku. Bývala bych si začala i zpívat, kdyby nezavrzaly dveře a dovnitř nevešla paní domácí alias moje máma.

„Persefono? Tady nastala atomová bomba nebo co?“

„Ne, jen mi vybuchla skříň,“ procedila jsem skrz zuby a protočila oči. Hromádka oblečení se pomalu rozdělovala na dvě poloviny.

„Taky si říkám,“ zasmála se máma a přešla ke mně. „To jsi zlatíčko, že třídíš staré oblečení.“

„Ne,“ vyhrkla jsem. „Ty jsi se zbláznila. Jen přemýšlím nad tím, co si vezmu na rande.“ A dopr…, to jsem si chtěla nechat pro sebe. Aniž bych chtěla, automaticky to ze mě vyklouzlo.

„Jaké rande?“

A je to tu.

„Jen takové... s jedním… milým… hochem,“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky a podle mámina výrazu si v duchu fackovala. Nemohla bys být radši příště zticha ty kozo jedna ukecaná?

„Milým hochem?“ Mámin údiv a tón hlasu se rovnal sopránu. „Nechceš mi snad říct, že je to ten polobůh Anos?“

„Adonidas,“ povzdechla jsem si.

„To je jedno,“ vyjekla a přešla ke mně. „Persefono, ty si prostě neuvědomuješ, čeho tím riskuješ!“

„A čeho tím riskuju?“ papouškovala jsem udiveně.

Máma na mě zůstala zaraženě civět a po chvíli se odtáhla, sedla si na druhou čistou stranu postele a dala si hlavu do dlaní. Upřímně - vůbec jsem nevěděla, jak na to mám reagovat. Chlácholit mámu, že to bude dobrý, že se mi nic nestane, a že zase přijdu brzo jako slušná holčička nebo jí na rovinu říct, že už jsem skoro dospělá a mám právo na vlastní život, ne, že mě bude do konce života věznit doma jako zakletou princeznu?

Balancovala jsem doslova nad holou propastí a zvažovala všechny možné příčiny a následky, které by mě čekaly, kdybych se řídila podlé jedné z možností. Nakonec jsem ale udělala zcela něco nečekaného. Dokonce i pro mě.

„Dobře, ruším to. Nikam nejdu. Klidně si spolu můžeme zajít nakupovat nebo si pustit nějaký film. Adonidovi řeknu, že se ještě necítím na to, abych s ním randila. Máš naprostou pravdu.“

Máma jen zvedla hlavu a s ještě udivenějším pohledem než předtím mě pozorovala, jak znovu skládám všechny věci do šatníku. Po očku jsem jí tajně sledovala. Vzala jedno triko, které bylo romantického střihu s malými růžovými kytičkami. Dostala jsem ho od ní k narozeninám a ona věděla, že je moje nejmilejší. Zamyšleně ho mnula mezi prsty do chvíle, než na posteli zbyly poslední kousky oblečení.

Pak promluvila: „Ne, ty máš pravdu. Jsi už velká holka a já si to prostě jen nepřipouštím. Možná ho jenom neznám, tak jsem si nejistá. Když mi slíbíš, že přijdeš brzo, a že tě doprovodí, dovolím ti s ním jít ven.“

S úsměvem jsem se vrhla mamce kolem krku a šeptala jí děkovná slova. Bleskurychle jsem si vzala úzké džíny, triko, které držela mamka v ruce a baleríny. „Bude to dobrý?“ otočila jsem se ve dveřích ještě na mamku a ukázala na oblečení.

Máma nakrčila obočí. „Persefono, jdi už nebo si to ještě rozmyslím.“

Nemusela mě pobízet dvakrát - sešla jsem dolů na terasu a čekala na Adonida.

∞∞∞ 

„Ahoj, krásko.“

Nevím, co mi udělalo větší radost - jestli to, že vypadá jako bůh krásy i v normálním ležérním oblečení na jakémsi zvířeti, že přišel včas nebo že mi řekl tu nejsladší větu, kterou jsem kdy od jakéhokoliv chlapa slyšela.

„A… ahoj.“

Doletěl ke mně blíž a já si až teď mohla všimnout, že to není jen tak obyčejné zvíře. Černé s lesklou srstí, vlající hřívou, zlatými kopyty a párem křídel mezi boky frkalo a zvonivě hrabalo o naší dlažbu, když vedle mě přistáli.

„Pegas,“ vydechla jsem ohromeně s posvátnou úctou. „Je nádherný.“ Pohladila jsem ho jemně po hřívě a sledovala jak reaguje na moje doteky.

„Líbí se ti?“ zeptal se Adonid, když seskočil a přešel vedle mě.

Přikývla jsem a přejela rukou po hedvábné hřívě a měkkých citlivých křídlech. Pak jsem se teprve otočila na svého prince. „Jak si se k němu dostal? Takoví jsou jen v posvátných stájích v Olympu a tam mají přístup jen ti nejvyšší bohové.“

Adonid zčervenal. „Vlastně jsem požádal otce, aby mi ho půjčil na jeden den. Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem byl s otcem na projížďce právě na tomto pegasovi a vzhledem k tomu, že jsou nesmrtelní, pamatuje si mě dost dobře.“

Láskyplně ho popleskal a jemně mu zašeptal do ucha.

„Jak se vlastně jmenuje?“

„Polemistís.“

„To je krásné jméno. Znamená něco?“

„Bojovník - nejstatečnější kůň, který kdy něco zoufale vybojoval. Souvisí to s jeho minulostí.“

Chtěla jsem se ho zeptat na více podrobností, ale raději jsem jen přikývla a usmála se.

„Pojď,“ pobídl mě a pomohl mi na hřbet. Nečekala jsem, že je tak vysoký; vrávoravě jsem balancovala a z té výšky se mi zatočila hlava. O vteřinu později se za mnou vyšvihl i Adonid, který si mě přidržoval kolem boků a já nevěděla z čeho mám mít větší radost.

„Drž se,“ zašeptal mi do ucha až mi zamrazilo, ale nestihla jsem si ten pocit pořádně užít, protože jakmile mlaskl, Polemistís mohutně zamával křídly, rozeběhl se po dlažbě a vrhl se z prudkého kopce.

Ječela jsem radostí a strachem, přidržovala se jeho hřívy a snažila se nespadnout. Tihle zvířata se někdy nesedlali, natož aby měli kolem sebe nějakou uzdu. Podle nich to bylo pod jejich úroveň. Jediná výjimka byla samozřejmě u nebeských pegasů - měsíčního a slunečního světla, u kterého se Artemis i Apollón museli za něco držet, aby zvládli odřídit svůj vůz.

Zahnala jsem myšlenky na své filozofické myšlenky nad uzdami a sedly a užívala si pocit volnosti, čistoty, štěstí a zamilovanosti, když jsem si uvědomila, že se Adonid těsně ke mně tiskne, pořád mě drží za pas a šimrá mi svým mírným strništěm u krku.

Vítr vál mírně, ve vzduchu jsem si však připadala, jako bych byla ve větrné bouři. Počasí nám však přálo, protože i v zapadajícím slunci Olymp zářil jak tisíce tun zlata. Většina hlavních a důležitých budov jím byla pokrytá včetně hlavního domu s tolika sloupy, že by se člověk nikdy nedopočítal.

Letěli jsme přímo do zapadajícího slunce a já jen mžourala do ohnivého světla přede mnou. Takovou nádheru jsem ještě neviděla. Když Polemistís přestal dělat otáčky a srovnal se souběžně s proudem vzduchu a větru, naklonil se ke mně Adonidas blíž: „Něco zkusím - hlavně se neboj a snaž se nehýbat.“

Nevěděla jsem, co tím myslí, tak jsem se nechala jím vést a trhaně sebou cukla, když mi vzal ruce a opatrně je dal k mé hrudi. Ačkoliv říkal ať se nehýbu, mé srdce tak divoce bušilo, že v podstatě hýbalo se mnou ono.

„Věříš mi?“

Co…? Jo jasně aha, ano věřím.

Nestačila jsem mu ani odpovědět, když roztáhl pomalu naše paže a já konečně pochopila jeho úmysl. Připadala jsem si, že létám ještě víc - sama, vlastně jen s ním a ten pocit mi vykouzlil na tváři zářivý úsměv. Přivřela jsem oči a nastavila tvář slunci i příjemnému větru. Konečně mi došlo, kde vzal inspiraci. Pozemský film Titanic byl náš s mámou nejoblíbenější. Viděly jsme ho snad stokrát, na konci vždy brečely, když Rose pustila Jacka do moře. Ovšem u téhle scény jsme nejvíc dojatě vždy vzdychaly, jaký by to musel být úžasný pocit. Teď už jsem to věděla.

Adonid dal naše ruce k sobě a opřel si hlavu o mé rameno. Doslova jsem přestala dýchat a užívala si pocit jeho blízkosti. Vzápětí jsem však vykřikla, když Polemistís změnil nečekaně směr a stočil se doleva. Nicméně jsem se však s Adonidem zasmála a oba jsme se zase normálně chytli. Mířili jsme zpět k Olympu.

∞∞∞ 

O nějakou chvíli později jsme přistáli blízko u hlavní budovy, kde sídlil můj otec. Zrovna se smrákalo, nicméně poslední červánky ještě zcela zdobily oblohu. Ohnivé slunce, však už dávno zašlo.

Adonid mi pomohl z pegase, sám slezl, chlácholivě ho hladil, zatímco jsem si prohlížela místo, kde jsme se ocitli. Upřímně jsem ho vůbec nepoznávala. A to jsem si dokonce myslela, že Olymp znám lépe než polobůh, který žil skoro celý život na zemi.

Váhavě jsem se ho zeptala. „Adonide? Kde jsme?“

Konečně zaměřil svou pozornost na mě a usmál se. Naposledy pohladil Polemistíse a přešel ke mně. „Kde si myslíš, že jsme?“

„Nemám tušení,“ odpověděla jsem a skoro nedýchala nad jeho blízkostí a nádhernýma modrýma očima s hnědými skvrnkami, které měl po otci.

Mrkl na mě. „Tak pojď.“

Jemně mě vzal za ruku a já ho následovala směrem, kterým mě vedl. Prošli jsme přes úzkou uličku a dostali se na hlavní nádvoří. Tady už jsem to poznávala, ovšem nechtěla jsem přerušit to tajemné napínavé ticho. Nechala jsem se jím vést až ke kamenným schodům, které měly sice vést k naší škole a hlavnímu výtahu do středu Olympu, ovšem odbočili jsme na úzké nepošlapané cestičce, takže jsem nabyla dojmu, že tu sem moc často nikdo nechodí. Po chvíli vyhýbání mezi větvemi a úzkými zatáčkami jsme se dostali až k vysoké nejméně dvoumetrové zdi.

„Teď musíme nahoru,“ řekl skoro neslyšně a pobídl mě, když mi nastavil ruku na nohu, aby mi pomohl nahoru. Nevěděla jsem sice, co za tou zdí je, nicméně jsem mu důvěřovala rozhodně by mě nenapadlo, že za zdí je prudký sráz z Olympu nebo nějaké jezírko s krokodýly a bůh ví, co dalšího. Rozhodně.

Vyšvihla jsem se, chytla se okraje zdi a už jsem chtěla vítězně zakřičet, když jsem přepadla po hlavě dolů a skutálela se do trávy. Uf, do trávy.

O vteřinu jsem slyšela silné žuchnutí, jak Adonidas dopadl vedle mě. Okamžitě se ke mně otočil. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ zaskřehotala jsem, když jsem pomalu vstávala a oprášila si kalhoty. Ignorovala jsem tupou bolest v hlavě a zářivě se na Adonida usmála. Ten sice nevypadal, jako že mi věří, ale raději se už neptal a oplatil mi úsměv.

„Pojď,“ znovu mě chytil za ruku a vedl mě hlouběji do záhadného místa, kde jsme se ocitli.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se zmateně, když jsme procházeli kolem stromů a rostlin všeho druhu. Byl tu takový klid, že mi připadal sebemenší zvuk, jako kdyby spadl dům. Dokonce i bušení mého srdce, prudký dech a šustění našich nohou v trávě bylo dost hlasité.

„Tohle je, moje milá Persefono, ráj.“ Odhrnul větvi, která nám bránila přístup a v tu chvíli jsem to pochopila. Tohle byl doopravdy ráj. Ráj v podobě té nejkrásnější zahrady s nejzelenější zelenou trávou, rozkvetlými košatými stromy a s kytkami těch nejzářivějších barev. V životě bych nepomyslela, že něco takového existuje, ale Adonid mě přesvědčil o pravdě.

Se zatajeným dechem jsem sledovala tu nádheru a nemohla se jí nabažit. Dokonce jsem zapomněla, že mě předtím oslovil „moje milá Persefono.“ Adonid si odkašlal a ukázal směrem, kde se nacházel asi ten největší strom v zahradě. Měřil snad přes deset metrů a jeho kmen byl tak mohutný, že ani pět lidí by ho neobjalo. Listy mu doslova zářily a pohupovaly se v mírném vánku.

Teprve když jsme přišli blíž, jsem zjistila, že to není jen tak obyčejný strom, ale největší jabloň na světě. A právě její plod se houpal na nejnižší větvi, ke které jsem lehce dosáhla. Jablko bylo červené a zářilo do dálky. Úplně mě svým kouzlem zhypnotizovalo a já se přistihla jak k němu natahuju ruku. Adonid mě ale včas zarazil. Zavrtěl hlavou, dal si ukazováček před pusu a ukázal na obrovské cosi, co bylo omotané kolem kmenu stromu. Doslova v té tmě s ním splýval, ale když jsem se pozorněji podívala, zjistila jsem, že to jen tak ledajaké zvíře nebude. A měla jsem pravdu. Kolem stromu spal obrovský snad deseti metrový had, který zřejmě strom s plodem hlídal a nechtěla jsem ani pomyslet, co by se se mnou stalo, kdybych se včas - nebo spíš Adonid mě včas nezarazil.

Vytřeštila jsem oči a strachem celá ztuhla. Adonid to vyřešil za mě. Vzal mě kolem pasu a vedl mě opačným směrem. Až když jsme byli hadovi v nedohledu jsem mohutně vydechla. Jo, tak tohle bych rozhodně za mazlíčka nechtěla. Přešli jsme na druhou stranu ke zdi a do druhé části zahrady, kde mimo jiné byl i rybníček, jehož hladina se třpytila ve světle měsíce a který mě svým klidným pohybem šplouchání vody uklidňoval.

Adonid mi pomohl vylézt na skálu, od které jsme měli výhled jak na celou zahradu, tak i na hlavní sídlo Olympu. Když jsem se podívala nad sebe, červánky už zcela zmizely a oblohu místo nich nahradily zářivě jasné hvězdy.

Adonid si všiml, kam se dívám. „Vyznáš se ve hvězdách?“

„Trochu,“ odpověděla jsem popravdě a neodtrhla od nich pohled. „Pár souhvězdí a pár hvězd rozeznám. Támhle je třeba Velký vůz, i když už se pomalu ztrácí z oblohy, jak postupně se obloha stáčí. Za chvíli ho nahradí Orion.“

Cítila jsem na sobě Adonidův pohled, i když jsem se na něj nepodívala. Až teprve když mě vzal za ruku, dokázala jsem se podívat hluboko do jeho očí. „Jak jsi věděl, že tu něco takového existuje?“

Pokrčil rameny a tajuplně se usmál. „Nevěděl. Kdyby nebylo Polemistíse, zřejmě by mě nikdy nenapadlo podívat se na druhou stranu Olympu, kde nejsou vaše božské vily.“

„A jak jsi zjistil, že je to ráj? Podle čeho vlastně tak usuzuješ?“

Zřejmě si myslel, že si to myslím podle krásného prostředí tak odpověděl: „Přesně jako ty jsem narazil na tu obrovskou jabloň a hada omotaného kolem stromu. Ty jsi měla štěstí, protože ten had spal, tudíž nebyl naší přítomností vůbec zaujatý. Jenže když jsem se tu objevil poprvé za bílého dne, nespal a pozorně mě sledoval. Vzhledem k tomu, že dokonale splývá s brčálově zelenou až hnědou barvou toho kmene, nevšiml bych si ho, jenže jedním jsem ho poznal.“

„A čím?“ vydechla jsem nedočkavě.

„Jeho očima,“ otočil se na mě a usmál se. „Má je tak zářivě modré, že jsem byl jimi úplně zhypnotizovaný. Vzhledem k tomu, že jsem polobůh, nepůsobilo jeho kouzlo jablka ani jeho očí na mě tolik, jako by to působilo na tebe. Utekl jsem od stromu a dlouho jsem přemýšlel. Až později mi došlo, že je to rajská zahrada, a že ten had se stromem a jablkem nebyli jen tak obyčejní.“

„Ne? Ale vždyť to byl normální had. Teda - moc normální ne, když měřil deset metrů, ale víc se mi na něm divného nezdálo.“

Adonid se usmál a otočil se na mě celým svým tělem. „Znáš zrození ráje? Adama a Evu?“

Udiveně jsem pootevřela rty. „Samozřejmě, ale není to zas něco trochu jiného než my? Myslím tím, že pro nás to jsou legendy. Vždy nás učili, že máme věřit jen sami v sebe. Že prý lidé na zemi si rozdělili různé náboženství a věří v různé bohy. Pak tedy nechápu jak s tím souvisí tohle,“ rozhlédla jsem se po zahradě.

„Jednoduše a prostě. Sice to jsou legendy, ovšem tohle se stalo podle pravdy - myslím to v ráji. Jen Adama a Evu nestvořil jen tak ledajaký bůh, ale -“

„Kronos,“ zašeptala jsem.

„Přesně tak,“ usmál se Adonid a v očích jsem uviděla záblesk. „Ten vytvořil tyto dva lidi a zbytek legendy snad znáš - myslím to s tím jablkem a hadem.“

Přikývla jsem. Nikdy jsem sice na takové věci nevěřila, ale nebyla jsem si skutečně jistá, jestli se to stalo tak, jak říkal Adonid. Jestli to není jen zastírací verze té skutečné pravdy. Jak by totiž mohl existovat ráj tady? Tady na Olympu? Zdálo se mi to až moc nepravděpodobné a hlavně hrozně zmatené. Zatřásla jsem hlavou. Jak či tak, prostě jsem to nechala být. Ať se skutečnost s historií klidně jdou vycpat, protože teď jsem se soustředila jen na jediný úžasný pocit. Adonid mě celou dobu držel jemně za ruku a stále jí nepustil. Cítila jsem, že je mužná a pevná a v mysli si vytvářela představy, jak úžasně by zapůsobila, kdyby mě měla nějakým způsobem ochránit…

„Persefono?“

„Uhm, co?“

„Byla jsi duchem mimo.“ V jeho očích jsem viděla trochu starosti.

Uklidnila jsem ho úsměvem. „To je v pohodě, jen jsem se zamyslela nad tím vyprávěním. A vlastně i nad jednou otázkou - chodí sem vůbec někdo?“

Pobaveně se zasmál. „No to jsem si říkal taky a pak když jsem to líp prozkoumal, zjistil jsem, že je tady jedna hlavní brána.“

Dotčeně jsem se nadechla. A to jsme museli jako blbci přelézat zídku?

Viděl můj pohled a rychle odpověděl: „Neboj, zkoušel jsem jí otevřít. Ne, nešlo to. Je zamčená nějakým kouzlem. Ale že by je napadlo, že to může někdo přelézt i přes zeď? S tím si takovou práci nedali.“

„Možná předpokládali, že je sežere ten had.“

„Kdepak,“ zasmál se. „Ten je tady od toho něco jako alarm.“

„Alarm? Jako že začne houkat, když se někdo dotkne jablka?“ nechápala jsem.

„No heleď mohli bychom to zkusit,“ uculil se a pak vyprskl smíchy. Nemohla jsem si pomoct a zasmála se taky.

Pak jsem se znovu rozhlédla po zahradě až po Olymp. Z téhle vzdálenosti mi opravdu takhle osvětlený přišel kouzelný a musel jsem se šťastně usmát. Nejenže jsem se dívala na tu nádheru, ale byl tu se mnou i Adonid, ke kterému jsem chovala mnohem větší city, než jsem si dokázala připusť. Jenže… myslí to stejně vážně? Má mě rád? Nebo mě bere alespoň jako kamarádku? To asi ne, když tuhle schůzku sám nazval randem…

V tenkém triku nad touhle myšlenkou a náhlým zvednutím větru jsem se zachvěla přitáhla jsem si kolena blíž k tělu. Adonid si toho všiml a jako tenkrát si rychle sundal mikinu a přehodil jí přese mě. Mlčky jsem se na něj usmála a sledovala jak si poposedává ke mně blíž. Přistihla jsem se, jak si přičichávám k mikině a zasněně si ukládám jeho vůni kávy a úžasné kolínské.

„Jsem rád, že jsem tu s tebou,“ usmál se.

„Já taky,“ oplatila jsem mu úsměv a ve svitu měsíce se dívala na jeho mléčnou pokožku. Sakra, proč musel být tak dokonalý!

„Vlastně jsem na tuhle chvíli čekal dlouho, jenže jsem se ti bál to říct,“ přiznal se a já si nemohla nevšimnout, jak mírně sklopil hlavu a zčervenal se.

Nevěděla jsem co na to říct, tak jsem jen němě na něj hleděla, srdce mi bušilo jako splašené. Pak se stalo něco nečekaného. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo a proč jsem to vlastně nepoužila už dřív, ale má vnitřní dračice natáhla ruku, dotkla se jeho tváře a tím ho překvapeného donutila se mi podívat do očí. Aniž bych na něco čekala natáhla jsem hlavu a rovnou na pusu mu přitiskla své rty. Zaskočeně nejdřív vůbec nereagoval, avšak po chvíli se jeho svaly uvolnily, přitáhl si mě blíž k sobě a vášnivě mě líbal.

Tenhle pocit jsem nikdy nezažila. Nikdy jsem se předtím do nikoho nezamilovala a když jsem teď tohle vše poprvé prožívala, bylo to tak intenzivní, že slova nestačila. Místo abych nějak reagovala na první polibek, pokračovala jsem v jeho taktice a poddávala se mu s polibkem v náruči do hluboké noci. Tolik času jsem nikdy předtím nezapomněla.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 11. kapitola: