OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 15. kapitola

06.08.2014 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2015×

15. kapitola - Velké překvapení

Hádes, který měl na sobě zahradní rukavice a tak roztomilou růžovou zástěrku, kterou mu musela půjčit jedna z našich kuchařek, protože mu holky, mezitím co se nedíval, ukradly tu jeho. Teď místo toho, aby se soustředily na jeho výklad, tak se celou hodinu víceméně hihňaly. Ano, zasmála jsem se také, když jsem ho uviděla poprvé, ale postupně mi od smíchu bylo spíš k pláči.

Hádes nakonec musel posunout hodinu ještě o další dva dny později, a to znamenalo také, že od našeho posledního setkání s Adonidem uběhlo tedy pět dní. Pět tak strašně dlouhých dní, že jsem myslela, že se zblázním. Nedal mi o sobě dát žádnou zprávu a já sama jsem ani netušila, kde bydlí, takže jsem mu vzkaz poslat také nemohla. Mamka si všimla, že je se mnou něco špatně a zřejmě jí i později došlo, že se jedná o Adonida, takže už se pak ani nevyptávala. A já, jako správná zamilovaná přítelkyně, nosila jeho tričko, co si u mě zapomněl, pořád u sebe. Dokonce i do školy. Zrovna teď jsem měla chuť ho vytáhnout a přičichnout si k němu, protože jeho vůně se na něm usadila dokonale. Jako kdybych ho měla hned vedle sebe.

Také jsem neustále pátrala nad tím, co měl znamenat podivný výstup Háda v knihovně. Vlastně co má znamenat, abych to upřesnila, protože se to za tu dobu nezlepšilo, ale naopak ještě zhoršilo. Například teď.

„Persefono! Na co myslíš?“ zvolal Hádes tak nahlas, až jsem vyjekla a skoro vyskočila ze židle.

„Pardon, na co ses ptal?“ zeptala jsem se, co nejopatrněji jsem dovedla, a ignorovala znovu ten jeho nejnaštvanější výraz, kterým se na mě díval. Zdálo se mi to, nebo se ta jeho agrese a arogance se jen zvyšuje?

A taky jsem měla pravdu. Hádes se bleskovým krokem před moji lavicí a odpornou květinu smrti mi nastrčil před obličej. „Na co se používá?“

Polkla jsem a hledala záchranu u ostatních spolužáků, kteří byli stejně vykulení jako já. „Já… já nevím,“ zašeptala jsem a uhnula zrakem stranou.

Když jsem se na Háda podívala, měla jsem pocit, že by mi nejradši dal pár facek.

„Sakra, Háde, netrap ji už. Vždyť to nikdo neví,“ ozvala se jako první statečně Nemesis, na kterou jsem s vděkem a obdivem pohlédla. Z očí jí zmizel strach a ani hlas se jí nelámal. Úsměvem jsem jí poděkovala, když se Hádes otočil na patě a couvl zpět na své místo.

„Používá se při oklamání smrti - proto roste jen v podzemí. Kdysi jednu dokonce odnesl jako suvenýr i Herkules, který se díky této květině zachránil. Smrt jeho dar přijala a Herkules žil. Vlastně se o tom ani v bájích nepíše.“

Když nám vykládal tuto informaci, ani na jednoho z nás se nepodíval. Koukal do země a mluvil tak potichu, že jsem i pár věcí nerozuměla a musela si je domyslet. O chvíli později se otočil ke svému pultíku rostlinek a hodnou chvíli se otočený zády k nám jimi přehraboval.

Měli jsme chvíli, abychom si jako třída vyměnili zmatené pohledy a Nemesis mi zase naopak hodila papírek. Nejistě, ale přesto rychle jsem ho otevřela: Nic si z toho nedělej, on je takový vždycky.

Vzala jsem brk a načmárala jsem: Vždycky ne. Jen posledních pár dní.

Hodila jsem jí ho zpátky a po chvíli mi přišla odpověď: Třeba má krizi středního věku.

Pousmála jsem se. To by neměl tyhle nálady.

Nemesis chvíli trvalo, než něco napsala a po chvíli mi s jízlivým úsměvem hodila papírek. Stálo tam: Tak třeba si ho příroda spletla s dívkou a trpí našimi problémy.

Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, ale po téhle větě jsem vyprskla smíchy tak nahlas, že by to přeslechl jen hluchý. Hádes se okamžitě otočil na patě a já nestačila papírek schovat. Přešel ke mně a zamračeně mi papírek sebral. Celá ještě rudá od zadržovaného smíchu a studu jsem si vyměnila pohled s Nemesis, která neměla k smíchu také daleko. Hádes se po přečtení papírku zamračil ještě víc, až se mu na čele udělala hluboká vráska, ale všimla jsem si také skoro neviditelného zacukání koutků, které zmizelo tak rychle, jak se předtím otočil.

Papírek mu v ruce vzplanul a shořel na popel. Poté se otočil zpět ke svému stolečku a ještě zády k nám se zeptal: „Kdo by mi řekl, co je tohle?“

Poté se otočil a se zvědavým výrazem se díval z jednoho na druhého. V ruce držel obyčejné červené granátové jablko. Tak trochu jsem se zamračila a sama sebe se ptala, co je na tom tak těžkého a chtěla to zmínit nahlas, ale Thanatos se ozval jako první: „Granátový jablko?“

„Špatně,“ zašklebil se na něj Hádes. „Každý na to skočí. Jenže podívejte.“

Rozpůlil ho přesně v polovině a všichni se z lavic nahnuli dopředu, aby lépe viděli. Hádes pomalu jablko rozevíral a teprve teď jsem usoudila, že to asi tak obyčejné granátové jablko nebude. Obyčejné má totiž normální červené zrníčka, kdežto tohle mělo tak jasně zářivě červené, až nás oči přecházely.

„Z venku obyčejné a uvnitř velmi vzácné.“

„Co je to?“ ozvala se první Aléktó.

Hádes se poprvé za tu dobu usmál. „Ovoce života.“

Všichni jsme zalapali po dechu. Kdysi jsme o tom slyšeli, jenže jsem nikdy doopravdy nevěřila, že to existuje. Když ho teď kousek přede mnou držel Hádes s těmi nejzářivějšími semínky, každý už pochopil, že to jen tak nějaký výmysl není. Byla to skutečnost. Skutečně ale velice vzácná skutečnost.

„Kdes to sebral?“ otřepala se první Apaté.

„Je mé z podsvětí. Roste totiž jedině tam. Stačí jen jediné zrnko a ožiješ. Tvůj stín se vrátí z říše mrtvých. Jediné nešťastné je, že za celý život si to zrníčko můžeš vzít jen jednou, pokud si jich vezmeš víc, naopak ti přivodí smrt.“

Všichni jsme mlčeli, jak jsme byli očarovaní. Hádes si naše výrazy a mlčení zjevně užíval, protože jsem ho přistihla, že se celkem usmívá a je šťastný. Tedy vypadal tak až do té doby, než se podíval na mě a svým pohledem mě zase dokázal umučit. Byla jsem svědkem toho, že změnil svůj šťastný výraz na ten nejublíženější při pohledu na mě.

Co jsem sakra udělala? Proč jsem pro něj to nejodpornější stvoření? Co se mezi námi stalo? Jo, kéž bych to věděla.

Ucukla jsem první pohledem a zadívala se z okna ven. Přestala jsem vnímat vše okolo, dokud nás Hádes nepustil ze třídy.

∞∞∞

„Já jsem pánem podsvětí,všichni se mi klaňte,“ předváděla jsem Háda řečí i chůzí.

Artemis se zasmála. „No to teda. Vážně - co to mělo být? Z tvého vyprávění jsem z něj měla jen srandu, ale teď - fíha.“

Přikývla jsem. „Přitom mi připadal, že si na nic nehraje. Zpočátku. Byl na mě milý, pomáhal mi, usmíval se - zkrátka byl báječný strejda. Dokonce jsem v něm viděla starostlivějšího a pečujícího tátu. Ty změny jeho nálady vážně nepochopím. Prostě jeden den se usmíváme, on mě chlácholivě povzbuzuje, že tou chodbou dokážu projít a pak ho potkám v knihovně a mám strach, že mi dá pár facek a domácí vězení?“

„Nechápu, jak jsi s ním mohla jít vůbec v té temné chodbě s ním sama,“ oklepala se po chvíli.

Pokrčila jsem rameny. „No to byl právě ještě v pohodě, takže jsem strach neměla. Jenže od toho incidentu v knihovně mám z něj noční můry a bojím se každé vyučovací hodiny.“ Spráskla jsem ruce a zaprosila k nebi: „Prosím, ať už je jednadvacátého prosince a tahle noční můra skončí! Ať se Hádes vrátí do podsvětí a mě všichni nechají vlastnímu osudu, mám pocit, že z těch negativních věcí z podzemí brzy sama umřu.“

Ačkoliv jsem to myslela i celkem vážně, Artemis se zasmála. „Jo, to ti věřím. Na tvém místě bych umřela sama, už kdybych viděla ten rozvrh. A taky nedočkavostí a nervozitou, že nevíš, čím v budoucnu budeš.“

„A chci taky svoje schopnosti,“ navázala jsem její řeč. A pak zrudla, ale zamilovaně se usmála: „A taky se vdát a mít děti. Ne, ty možná až později, teď je ještě brzo.“

„Ano, paní Adonidasová, už jdu chystat prstýnek,“ řekla hlubokým hlasem a já ji jen chytla škádlivě kolem krku a šťouchla do ní.

Obě jsme se smály nahlas a právě vycházely z jídelny před hlavní bránu. Když jsme zahnuly za roh, stálo tu tolik bohů, že jsem nevěřila, že nás na Olympu je tolik a že se tu sem všichni vejdeme.

Zmateně jsme si vyměnily s Artemis pohledy a probíraly se stále hustějším hloučkem až ke dveřím brány, kde byl vyvěšený pergamen, kde bylo něco napsáno. Snažila jsem se úhledné písmo rozluštit, ale pořád jsem byla dost daleko. Poznala jsem, že je od samotného Dia, protože na konci jasně velkým zářivým zlatým písmem bylo podepsáno jeho jméno a navíc se pod tím houpala na šňůrce i jeho zlatá pečeť.

„Co je tam?“ ozvala se za mnou Artemis, která nic neviděla.

„Nevím,“ zamračila jsem se a natahovala se na špičky, jenže se zdálo, že jsem snad půlcentimetrová a všichni dvoumetroví, přestože jsem patřila mezi nejvyšší bohyně na Olympu. „Artemis, prolez to,“ ukázala jsem jí, aby se skrčila a doplazila se tam po čtyřech.

Zakroutila očima, ale znala jsem její zvědavou stránku příliš dobře na to, aby si to dvakrát rozmýšlela, takže za chvíli se její zrzavá hříva vynořila přímo před svitkem. Slyšela jsem pokřikující hlasy, které se dožadovaly alespoň trochu místa, ale silná Artemis je odbyla a teprve co po chvíli o půl kroku ustoupila, dav ji zatlačil zpátky na zem a já jen sledovala, jak se mrštně proplétá mezi jejich nohama směrem z hloučku.

Sledovala jsem ji a co nejrychleji hořící zvědavostí jsem se proplétala ven za ní. Jakmile rozcuchaná vylezla a já jí pomohla na nohy, všimla jsem si, že je celá vykulená. „Neuvěříš, co se děje.“

„Co?“ lekla jsem se, protože jsem v životě neviděla tak vážný její výraz.

Když popadla dech, odpověděla: „Táta bude volit novou generaci bohů do jejich rady. Mimo těch starších tam nastoupí další a celkem jich bude dvanáct. Upozorňuje, že to není konkurz, ale upozornění k tomu, že se něco takového bude vybírat a že nikdo v žádném případě se nemá hlásit dobrovolně. Kdo do rady vstoupí, záleží zcela na rozhodnutí bohů těch původních. Za týden budou výsledky.“

Zalapala jsem po dechu. „Takže přeci jen je to pravda.“

„Cože?“

„Ta rada. Božská rada. Táta se o ní zmínil mámě, když jsem byla poblíž. Nechtěli mi ale říct, čeho se to týká. Takže teď to vím. Nechtěli, aby to věděl někdo dřív než ostatní. A taky proto s mámou strávil tolik času - protože oba tam patří. Oba jsou součástí rady a je jen otázkou, kdo další tam vstoupí.“

Artemis přikývla. „No ty bláho, umíš si představit ty výhody? Vždyť bys měla v podstatě tu jednu z nejluxusnějších vil tam úplně na vrcholu, VIP vstupy všude a věděla bys první záležitosti naší říše,“ nadšeně zatleskala.

Podívala jsem se na její šťastný výraz, když jsme znovu vyšly. „Ty bys tam vážně chtěla?“

„A ty ne?“ otočila se na mě překvapeně.

Zarazila jsem se. „Já nevím. Asi ne. Možná. No, nevzrušuje mě to tolik.“ Popravdě jsem byla z toho tak rozrušená, že mi srdce bilo jak splašené. Tohle byl můj sen. K tomuhle jsem byla předurčená - abych se stala součástí nejvyšší rady, alespoň když nemám schopnosti.

„Jak můžeš něco takového říct? Vždyť je to úplně bombastický! Chci to. Fakt si to moc přeju.“

Pokrčila jsem rameny. „Mně je to jedno.“

Skoro jsme zahnuly za roh, kde bývala stará lavička u kašny, kam zas tak často nikdo nechodil, jen občas já s Artemis a párkrát i s Adonidem.

„Vlastně jediný, nad čím teď dokážu přemýšlet, je to, kde je můj kluk a proč se mi ještě ani neozval.“ Nebylo to jediný, ale nebyla to ani lež. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem teď přemýšlela nejvíc.

Artemis se ušklíbla a podívala se jinam. Konkrétně za mě. A naprosto ztuhla. Já, která se taky ještě dívala jinam, si toho všimla až o chvíli později.

„Co se děje?“ zamračila jsem se a začala se pomalu otáčet.

„Ne, Persefono ne-“

Bylo pozdě.

Příliš pozdě.

Umřela jsem.

Doslova a do písmene.

Ta rána do srdce, která mě zasáhla, se nevyrovnala vlně nejsilnějšího tsunami ani zemětřesení. Má duše mé tělo opustila a já stála jako solný sloup. Oči mě okamžitě začaly utěšovat, že to, co vidím, není pravda, ale jen klam. Srdce jim nevěřilo a pomalu se hroutilo do nejmenších kousíčků a mozek ječel: ‚Já ti to říkal!‘

Jenže já neposlouchala ani jednu část svého těla. Soustředila jsem se jen na to, co mi oči nalhávaly.

Soustředila jsem se na dvě těla ve vášnivém objetí omotaném kolem sebe na lavičce.

Soustředila jsem se zaostřit na ty tváře a přála si, abych měla jen halucinace, které prahly po mé lásce.

Lásce, která teď byla součástí toho vášnivého objetí.

S člověkem, kterého jsem nenáviděla na celém světě nejvíc.

Afrodita a Adonidas.

Nejdřív mi začalo hučet v uších. Poté jsem se zlomila v pase tak, že bych bývala spadla, kdyby mě Artemis nezachytila. Držela mě kolem něho tak pevně, že kdybych se snažila vnímat, rozhodně bych cítila bolest, jak mi skoro drtila kosti. Jenže necítila.

Poté jsem uslyšela strašný křik, který vyrušil dvojici z vášnivého polibku. Oba se překvapeně podívali mým směrem a já až v tuhle chvíli si uvědomila, že ten křik vycházel ze mě.

To, co se stalo pak, bylo jen otázkou vteřiny.

Vzepřela jsem se tlaku Artemis a odstrčila jsem ji stranou. Rozeběhla jsem se k nim a Adonidovi se pomalu začaly rozšiřovat zorničky údivem a také strachem. Jakmile jsem byla u něj, nezastavila jsem se, a mezitím, co jsem ho mlátila a kopala vším možným, řvala jsem: „Ty nechutnej odpornej kreténe! Hajzle děvkařskej! Lituju každé sekundy, které jsem strávila ve tvé společnosti!“

Nepamatuju si, kdy naposledy jsem s chutí takhle někoho ztřískala, ale měla jsem po tom tak dobrý pocit, že to na chvíli přerušilo všechny mé negativné myšlenky. Ale jen opravdu na chvíli.

Adonidas se krčil na lavičce před mými ranami s napřaženýma rukama před sebou. Afrodita seděla vedle něj a vyjekávala po každé ráně, kterou jsem mu zasadila. O pár vteřin později se za mnou vyřítila i Artemis, která mě stáhla zpátky a vlastně mi nedovolila, abych mu zasazovala další a další rány.

Znovu jsem se zlomila v pase a mé slzy si našly cestu ven. Hystericky jsem kolem sebe kopala a řvala, zatímco se Afrodita vzpamatovala a křičela: „Co to má znamenat? Co se děje?“

Adonid, který měl útrpný a zničený výraz, si dal ruce před obličej a mlčel. Chopila jsem se situace první já.

„Tenhle mizerný polobůh nás obě celou dobu podváděl, Afrodito. Zahrával si s tebou ve stejnou dobu jako se mnou.“

Afrodita se zatvářila šokovaně, ale poté ho vystřídala nedůvěra. „Lžeš. Chceš mi ublížit. Nedokážeš přenést přes srdce, že mě vidíš s tak hezkým polobohem.“

Rázem mě opustila veškerá bezmoc a beznaděj, otřela jsem si mokré tváře a zasmála se. „Ty mi nevěříš? Opravdu? Tak se toho svého miláčka zeptej! Uvidíš, co ti odpoví.“

Afrodita se zpočátku k ničemu neměla a ochranitelsky dala ruku na rameno stále opírajícího se o hlavu Adonidovi. Ten, když na nic nereagoval, pomalu se jí začal měnit výraz, ale ruku neodtáhla. „Lásko, řekni mi pravdu. Řekni, že tahle žena lže. Že jsme spolu a milujeme se.“

Bylo až komické sledovat, jak se jí při každém dalším slově láme hlas. Adonid opravdu po chvíli zvedl hlavu a s očima jak angorský králík a hlasem tak tichým, že jsme ho skoro neslyšeli, odpověděl: „Je to pravda. Měl jsem to alespoň s jednou z vás ukončit už dávno.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že Afrodita není tak zcela nevinná a křehká dívka, jak dávala vždycky najevo. Začala ječet tak hrozivě, až hrozilo, že nám prasknou ušní bubínky. A jako předtím já, začala ho třískat tak silně, že i já se divila, kde se to v ní bere.

Na další nával slz a mlácení jsem neměla už sílu.

Adonid mezitím rychle vstal a celý skoro až fialový s rukama před sebou křičel: „Afrodito, neblázni, prosím.“

„Já ti dám neblázni! Zblázníš se z toho tak, že budeš prosit, abych tě už konečně zabila!“ Poslední slovo vykřikla, protože Adonid se rozeběhl a zmizel nám z dohledu, neznámo kam.

Afrodita stačila ještě dojít k lavičce, na které předtím seděli, a rozbrečela se tak mohutně, že mi to drásalo srdce. Ano, i mně samotné, která ji předtím tolik nenáviděla. Neviděla jsem, jestli mi je líto víc sebe nebo jí. Co jsem ale věděla jistě - obě jsme dopadly stejně.

S Artemis jsme si vyměnily pohledy a obě nevěděly, co máme dělat. První jsem zareagovala já, když jsem si sedla vedle ní na lavičku. Pomalu jsem vztáhla ruku a dotkla se jí na rameni. Celá se třásla vzlyky, a i když jsem jí neviděla do obličeje, protože měla kolena přitažená k bradě, musela být rozmazaná od make-upu. V tuhle chvíli nebylo ale nic důležité.

„Afrodito,“ začala jsem ještě lámavým hlasem a snažila jsem se mluvit konejšivě. Afrodita zavrtěla hlavou a spustila další vlnu vzlyků.

„Artemis,“ otočila jsem se na kamarádku, „prosím, nech nás o samotě.“

Nejdřív vůbec nechápala, co po ní chci a zdráhala se, ale když jsem jí pokývla, ať to opravdu udělá, jemně přikývla a odešla pryč. Tušila jsem, že na mě bude nejspíš čekat za rohem, jenže já netušila, jak dlouho mě tady Afrodita snese. Navíc jsem pak už neměla náladu na další slova a vysvětlování. Byla jsem trochu v transu a ještě pořád si celou skutečnost neuvědomovala.

Pak jsem zavřela oči a polkla. „Afrodito, jen jsem ti chtěla říct-“

„Nech mě na pokoji!“ zvedla prudce hlavu, zařvala na mě. „Ty mrcho, jsi o tom celou dobu věděla! Věděla jsi, co s námi dělal a tolerovala jsi to! Nic jsi mi neřekla!“ Setřásla moji ruku z jejího ramena a otočila se jiným směrem.

Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem nejdřív vůbec nereagovala, pak jsem se jízlivě zasmála. „Jsi normální? Ty si myslíš, že jsem celou dobu věděla, že s námi takhle jedná?“

Neodpovídala.

„Proboha, Afrodito, vždyť jsi úplně v šoku, to jinak nedává rozum celá tahle věc.“

„Řekl, že mě miluje,“ ozvalo se po chvíli ticha huhňavě. „Řekl, že se až skončí škola, vezmeme se a usadíme se někde daleko od bohů a jejich pravidel. Chtěl se mnou mít dceru Gennintetiágu.“

Smutně jsem se usmála. Ne proto, že řekla všechny ty věci, ale proto, že to jméno z řečtiny znamená zplozená z lásky. Uvědomila jsem si, že nic takového mi Adonid nikdy neřekl, takže zřejmě to myslel s Afroditou mnohem vážněji. Zatnula jsem pěsti vzteky. Tolik jsem toho kvůli němu vytrpěla! S rodiči, s Hádem, s Artemis… Dokonce i sama se sebou jsem bojovala, abych si uvědomila, jestli ho opravdu miluju nebo ne. A on mi tolik ublížil.

Z jediné věci jsem měla přesto radost - nesvěřila jsem mu své panenství. Díky tomu jsem byla ještě čistá a bez zbytečných soudů, prohlídek a vyjednávání se mohla vdát. Byla jsem z téhle věci tak šťastná, že jsem se sama pro sebe zasmála.

Afrodita se v tu chvíli otočila a šokovaně s očima umazanýma od řasenky a rudé od pláče se na mě podívala. „Nevěřím ti, Persefono. Nikdy jsi to se mnou nemyslela dobře. Vždycky jsi mě zrazovala a teď rozhodně taky. Oba jste mi chtěli ublížit. Ne, tys mi chtěla ublížit! Podplatila jsi ho, aby předvedl tuhle scénu, abys měla radost, že jsi mě konečně viděla nešťastnou, ale vsadím se, že on večer přijde a bude se mi omlouvat!“

S očima najednou plnýma naděje prudce vstala a chtěla odejít, ale já stáhla pro ní ještě ruce. „Afrodito, přeci bys nevěřila jemu! Já vím, co dělal! Mám důkaz!“ Vytáhla jsem z vaku jeho nejmilovanější triko, které si u mě zapomněl. „Copak ti tohle nestačí?“

Podala jsem jí ho a ona s vykulenýma očima si ho chvilku prohlížela a žmoulala v ruce. Potom však s jízlivým úsměvem prohlásila: „Další fígl, jak mě přemoci. Moc hezká show, Persefono, ale já už ti na to neskočím.“

Spolu s trikem utekla dřív, než jsem stačila cokoliv dalšího dodat.

Vztek, hněv, lítost, zlost a bezmoc mě přemohly a já ulehla na lavičku s hysterickým pláčem.

Zhroutila jsem se.

Po chvíli všechno kolem mě zčernalo.

Tak co, ještě máte Adonida rády? Já myslím, že už moc ne...

Příště vás čeká volnější kapitola, která bude spíše o výsledcích Božské rady a také o Afroditě a její zajímavé události, která pak brzy nastane... :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 15. kapitola: