OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 25. kapitola

16.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1770×

 25. kapitola - Nové naděje

O šest měsíců později

„Víš co, Nemesis? Strč si ty své nabídky třeba do Amorova zadku.“

Dívala se, jak sedím na pohovce před krbem a koukám se stejně jako celý minulý půlrok nečinně do ohně. Nevím proč, ale možná mě to uklidňovalo. Možná mě to dokázalo zbavit příšerných vzpomínek na ten den.

Jen co Hádes zmizel z mého pokoje, celý potěšený, že ukojil svou touhu, vlítla do pokoje Nemesis. Víc si nepamatuju, ale z jejího vyprávění jsem později zjistila, že než dala do pořádku mě a krvavou skvrnu na prostěradle, trvalo to týdny.

Já jsem věděla, že ale do pořádku jsem se nedostala ani doteď.

Hádes druhý den zmizel jak pára nad hrncem a jediné, co mě utěšovalo, bylo, že jsem nemusela zažít tu osudnou situaci znovu. Zejména, když mi i potom, v mém bezvládném stavu, pošeptal do ucha: „Tak s armádou duší bys radši spala? Ještě si rozmyslíš, ti bude stačit má přítomnost každého večera… až se vrátím ze své mise.“

Po těchto slovech se beze slova oblékl a jediné, na co se vzchopil, že na mě hodil deku, abych nebyla v tak ostudném stavu. Jenže v ostudném stavu jsem byla podle mého názoru už od chvíle, co mě táhl skoro za vlasy po celém nádvoří Erebosu. Podsvětní hromádka sloužících měla ten den pěknou podívanou.

Od této chvíle jsem měla celý hrad pro sebe a samozřejmě k dispozici i hromádku sloužících, které jsem ale nevolala. Stačilo mi, že se o mě stará s chutí Nemesis, které bych řekla, že na mně více a více záleželo, už nejen z důvodu, že mi tohle Hádes udělal, ale také proto, že věděla, že jsem sama v cizím a neznámém prostředí, na které si nikdy nezvyknu.

„Jen se ti snažím pomoc, víš?“

„A já tu tvoji pomoc odmítám, protože mi pomůže tu zůstat akorát déle a déle a čím dřív umřu… i s tím ve mně…“

„Persefono!“ zděsila se. „Co to říkáš? Jak můžeš něco takového říct? To dítě ti nic neudělalo!“

Zaťala jsem pěsti v místě, kde se mi pod tenkou látkou šatů rýsovalo šestiměsíční vystouplé těhotenské bříško.  „Nic a vlastně vše. Je to jeho dítě. Už jen pomyšlení, že se ve mně vyvíjí stejný násilník a ďábel jak jeho zpropadený otec -“

„Tak dost!“ okřikla mě a přešla ke mně blíž, kde si sedla na židli kousek ode mě. „To dítě nebude jako jeho otec. Bude nádherné a odvážné jak jeho matka a zároveň silné a milující jak jeho otec.“

„Mluvíš, jako bys už něco předem věděla.“

Usmála se. „Nemusím se ani ptát Moir a už vím, že takové bude. Persefono, tohle dítě je zázrak, ano?“

„Zázrak? Vážně? A čeho? Že jeho matka musela přetrpět násilné chování jeho otce?“ zasmála jsem se, ale pak jsem posmutněla. „Přála jsem si mít rodinu s mužem, kterého budu milovat. Oba bychom byli šťastní a zamilovaní. Naše děti by vyrůstaly v krásném a příjemném prostředí. A podívej - dostala jsem úplný opak.“

Očima se dívala do podlahy a neodpovídala. Věděla, že mám částečnou pravdu a neměla mi za zlé to, že jsem si něco přála jinak. Ona sama Háda velmi obdivovala a měla jsem strach, že z její strany ho brala i jako něco víc. A zřejmě mi i vyčítala mé hříšné myšlenky, o kterých jsem uvažovala, když tu Hádes nebyl. Ona sama by se mu zřejmě poddala a porodila mu dítě, které by podle ní bylo zplozeno  z lásky, ale osud vše chtěl jinak.

A nespravedlivě.

„Přeju si, abys jednou byla šťastná a věř mi, že se vynasnažím ti pomoc. Jen to musíš chvíli přetrpět.“

Podívala jsem se na ni a zkoumala její věrný a povzbudivý výraz. Poslední dobou jsem se přistihla, že znovu beru Nemesis jako svou přítelkyni. Přítelkyni, která mi tu byla nablízku už dlouhých šest měsíců, mezitím co já se kulatila a celé dny nedělala nic jiného, než se dívala do ohně nebo beznadějně ven do horoucí tmy podsvětí. Ačkoliv jsem si to nechtěla tolik přiznat, byla jsem v Erebosu sice zavřená, ale vlastně jsem tu byla v bezpečí. Kdybych vyšla jen před bránu hradu, bůh ví, co by se mi mohlo stát. Všude putovaly duše, které by za pitomý systém svého pána nemusely být spokojený, protože jsem pochybovala, že Hádes díky mně ještě stihl svůj systém změnit.

„Nemesis, přeju si jít domů. Jestli mám teda porodit,“ podívala jsem se s polknutím na své břicho a s trochou dávkou strachu jsem ho i chvíli zkoumala, „tak si teda přeju porodit na Olympu.“

O chvíli později si dala ruku na moji, a když jsem se na ni podívala, usmála se a jemně mrkla. „Pomůžu ti. Jen vyčkej.“ Pomalu přesouvala naše spojené dlaně na mé břicho a donutila mě se ho dotknout. Poprvé za celou dobu jsem se ho dotýkala se zvědavostí a již menší nenávistí.

Silně jsem toužila vrátit se opět na Olymp, jenže jsem nevěděla, jestli vydržím čekat tak dlouho.

∞∞∞›››

„Vstávej! No tak! Mám výbornou zprávu!“

Rozespale jsem otevřela oči, jen co vlítla ke mně do pokoje a začala ho zpřehazovat vzhůru nohama. Nadšeně se usmívala a pak doběhla ke mně na postel a hupsla tak, že se celá zakymácela.

„Jakou zprávu? O čem to -“

„Dostanu tě ven z podsvětí.“

To byla věta, na kterou jsem dokázala slyšet i jako mrtvá. Okamžitě jsem vykulila oči a dívala se na ni, jako bych ji viděla poprvé v životě. Nedokázala jsem uvěřit, že se jí podařilo vymyslet plán. Že by mě mohla doopravdy odsud dostat. Že bych mohla být po těch dlouhých měsících opět volná.

Nadšeně jsem se posadila a stiskla jí s úsměvem ruce. „Opravdu? Jak to?“

„No, vlastně jsem to vymýšlela už docela dlouho, ale skutečně až teď se mi podařilo vykoumat, jak bychom se mohly vydat na cestu.“

„Jak?“ vyhrkla jsem nedočkavě a stále ještě nemohla uvěřit, že se to opravdu stane skutečností. Půjdu domů. K mámě a tátovi…

Zasmála se. „Ne tak zhurta, budu to muset ještě domyslet. Ale začni se připravovat. Nebude to trvat dlouho.“

„Dobře. A můžu něco udělat?“

„Vlastně… pár věcí by tu možná bylo...“ přikývla.

›››∞∞∞

Nejistě jsem se plížila v temné chodbě kolem zdi. Od Háda jsem měla povolené vycházky jednou týdně v hradu, jak mi řekla Nemesis. Bylo potřeba, abych sehnala veškeré potřeby na cestu. Nemesis neměla do všech koutů hradů přístup a u mě nikdo nemusel předpokládat, že to bude podezřelé, když se podívám do místností, kde se nacházely veškeré věci, které jsem potřebovala.

V ruce jsem žmoulala papírek, který mi dala, a nejistě se dívala každou chvíli za sebe i před sebe. Byla tma, která tu sice byla celé dny, ale sloužící v hradu se snažili alespoň ve dne osvětlovat více, aby se denní doba trochu odlišila. S Nemesis jsme se shodly, že bude nejlepší, když vyrazím v noci, protože sice většina hradu spala, přestože jich asi pár vzhůru zůstalo, ale já to musela zařídit. Musela.

Ocitla jsem se na rohu chodby, kde jsem se nejistě podívala doprava. Masivní zlaté dveře hlídali dva sloužící s kápí v obličeji, takže jsem předpokládala, že to budou zase poloduše, kterým zřejmě vzhled ducha zůstal a tohle byl jejich klasický oděv.

Stáli přesně na obou stranách dveří a  svírali v ruce dost nebezpečné zbraně. Vypadalo to jako dýka a paralyzér dohromady, z jednoho konce i čouhala ostnatá koule a dlouhý meč. Ovšem ta dýka a paralyzér byly úplně nejjasnější a doslova se třpytily ve světle loučí. Tak trochu jsem předpokládala, že by to mohly být zbraně nejen proti nám, z masa a kostí, ale také proti zatoulaným duším, přes které by se člověk ohnal čepelí a zřejmě by dosáhl účinku, že by je jenom namíchnul.

Nejistě jsem se podívala i do sousední chodby, která ale byla prázdná. No ovšem, když tam nejsou dveře od Hádovy komnaty, tak tam asi nikdo stát nebude.

Podívala jsem se nejistě na papírek, kde se jasně rýsoval první úkol: Mince pro Charóna. Věděla jsem, že kdybych se na Charóna trochu svůdně a mile usmála, plus by i Nemesis přidala svůj ženský šarm a kouzlo, určitě bychom ho dokonale ovládly a on by nás dokázal převést i na druhý břeh. Jenže jsme obě nechtěly riskovat a mince jako úplatek byla tedy dost nutná věc.

Už jsem si chtěla papírek schovat do pláště a nějak nepozorovaně - nebo spíš co nejmíň nepozorovaně tam vtrhnout, když jsem uslyšela na chodbě něčí kroky. Vyděšeně jsem se stáhla zpět a hodnou chvíli lapala po dechu. Hádes se vrátil. Je se mnou konec, už nemám žádnou naději.

Úlevou jsem ale vydechla, když kroky odezněly. Zaťala jsem statečně ruce do pěstí a chtěla vyjít zpoza rohu, když se na mě s bojovým křikem někdo vrhl. Mohutná postava v plášti mě povalila na zem a prala se se mnou neuvěřitelně velkou silou. Vyděšeně jsem zapírala ruce do jejích, ale přes své těhotenské břicho jsem pomalu ale jistě dostávala křeče. Ještě chvíli a začala bych krvácet…

Vyjekla jsem a prudkou silou odhodila od sebe toho neznámého a vysmýkla jsem se mu. Neviděla jsem mu do tváře, ale předpokládala jsem, že postava s takovou silou musí být muž. Vyškrábala jsem se na nohy a chtěla se rozeběhnout zpět, když mě ta postava zezadu pevně stiskla, až jsem měla pocit, že mi drtí všechny kosti v těle. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to.

„Ať tě to ani nenapadne,“ zasyčel mi podivný hlas do ucha a ten neznámý mi dal před krk dýku. Nebo spíš známý?

Znovu mě odhodila na zem, kde jsem poraženě a vykuleně zůstala ležet. A využila jsem chvilkového momentu překvapení, takže jsem tomu neznámému sundala z obličeje kápi. A oba - nebo spíš obě jsme najednou vyjekly.

Jenže každá z jiného důvodu.

„Keiro?“ přikryla jsem si ústa dlaní a vyděšeně zírala na svoji spolužačku, která na mě zůstala zaraženě zírat s nožem napřaženým nade mnou.

„Ty mě znáš?“ zeptala se lehce zmateně s třesoucím se hlasem.

Nevím proč, ale vytryskly mi slzy. Přikývla jsem. „Znám. A ty mě také. Copak si mě nepamatuješ?“

Oddálila se ode mě, i když stále svírala v ruce nůž a zkoumala můj obličej až po mé břicho. Pak se jí výraz vyjasnil a během okamžiku pustila nůž, který s řinčením dopadl na zem. „Persefono!“ vykvikla a s úsměvem na rtech mě objala, když jsem ještě ležela na zemi. Otřela jsem si slzy a uhladila jí zrzavé kudrny, které se jí uvolnily z pláště.

„Tak ráda tě vidím,“ zašeptala a prohlížela si mě. „Slyšela jsem o všem. Vyprávěla nám to Nemesis. Když jsem zjistila, že to ty se máš stát manželkou Háda… byla jsem… měla jsem chuť ho zabít. A ještě když ti udělal tohle,“ kývla k mému břichu a pak najednou jako by si ještě uvědomila, že na mně sedí se okamžitě zvedla a za mého namáhavého hekání mi pomohla na nohy. „A taky vypadáš jinak,“ dívala se na moje hnědé vlasy.

„Já… já vím. Stále se vzpamatovávám. A asi už se ani nevzpamatuju,“ povzdechla jsem si a opřela se o stěnu.

Přátelsky mi stiskla rameno a zastrčila si dýku za opasek. „Co tady ale děláš? Mohla jsem tě zabít.“

„No, já...“ Hledala jsem vhodnou výmluvu, jenže pak jsem to vzdala. „Chci získat minci pro Charóna,“ přiznala jsem.

„Minci pro Charóna?“ zopakovala nevěřícně. „A jak a kde ji chceš získat?“

„Já ale vím kde. Jenže se tam nemůžu dostat.“

Opatrně jsem se naklonila přes roh, kde nečinně ještě stále hlídaly stráže u dveří Hádových komnat. Keira vykoukla se mnou a pak jsme se obě zase schovaly.

„Proč bys ale chtěla získat minci pro Charóna?“

Povzdechla jsem si a podívala se jí do očí. „Protože se odtud potřebuju dostat, Keiro. Jiné východisko opravdu není. A jestli mám porodit..,“ polkla jsem s pohledem na svoje břicho a nejistě si na něj položila ruku. Keira mě sledovala s pootevřenými ústy a pak nejistě přikývla.

„Chápu.“

„Pomůžeš mi tu minci získat?“ podívala jsem se na ni plná odhodlání.

„Jen mi musíš něco slíbit.“

„Co?“

„Že budeš opatrná.“

Se zajíknutím jsem polkla a nejistě jsem přikývla. Stiskla mi ruce a usmála se na mě. Pak vykoukla zpoza rohu a s přivřenýma očima se podívala na stráže a šeptem mi řekla: „Odlákám je. Jsem tu jako hlavní strážkyně Hádových komnat, a když jim řeknu, že potřebuju, aby se mnou někam šli, určitě mě poslechnou. Budeš mít ale málo času, Persefono. Musíš být velmi rychlá.“

Přikývla jsem. Naposledy se na mě podívala a dodala se starostlivým úsměvem: „Hodně štěstí.“

Nestačila jsem jí ani říct „děkuju“ a už zmizela do chodby k Hádovým komnatám. Vykoukla jsem zpoza rohu a dívala se na ni, jak jistým krokem jde ke strážím a říká: „Potřebuju, abyste se na něco se mnou šli podívat. Myslím, že v kuchyni byl nějaký vetřelec.“

Hlubokým hlasem, který mi nepřipadal tolik lidský, jeden z nich odpověděl: „Má paní, ale mi máme úkol střežit komnaty našeho vládce -“

„Dělejte, jak říkám!“ rozkázala jim dost vysokým tónem hlasu, až oba nadskočili, uklonili se a spěchali chodbou směrem ke mně. Vykulila jsem oči a přitiskla se ke zdi, jak nejvíc to šlo. Proběhli kolem mě bez povšimnutí a spěchali chodbou, která pokračovala na opačnou stranu. Uslyšela jsem rázné kroky, které mířily směrem za nimi, a pak se na rozcestí ukázala Keira zahalená v kápi. Nadzvedla si ji, podívala se na mě, až se jí zajiskřily oči a pobídla mě. Nemusela to říkat dvakrát a já okamžitě vyrazila k Hádovým komnatám.

Doběhla jsem k nim a nejistě jsem se u nich zastavila. Už zlaté dveře, které měly všelijaké přírodní motivy, byly dost jasným důkazem toho, že si pán podsvětí potrpí na luxus. Otevřela jsem je a lekla se, když trochu zavrzaly. Nejistě jsem se rozhlédla po chodbě, ve které stejně ale nikdo nebyl, takže jsem bez problému vešla do místnosti.

Ani nevím, co jsem měla čekat, ale rozhodně ne tohle. Když jsem si myslela, že Hádes bude milovat luxus, rozhodně mě nenapadlo, že by mohl mít luxusní čistotu v pokoji - tedy významově prázdný pokoj. V pokoji opravdu nic nebylo - dokonce ani postel, křeslo nebo cokoliv jiného. Celý byl ponořený v temnotě a jediné, co trochu zmírňovalo tu ponurou atmosféru, byly otevřené okna dokořán a před nimi i bílé záclony, které se v mírném vánku chvěly. V tu chvíli jsem zapomněla, proč jsem sem vlastně přišla a jen ještě dokázala za sebou zavřít dveře.

Pomalým krokem jsem šla k oknu a našlapovala tak tiše, jako by v místnosti ještě někdo měl být. U záclony jsem se zarazila, ale pak jsem ji odhrnula a vešla oknem na kamennou terasu, kde jsem se zastavila a dívala se na celé podsvětí. Že Hádes měl terasu s výhledem na celou svoji říši mě nepřekvapilo tolik, jako že to přede mnou skrýval. Kdysi bych uvažovala, že mi třeba tohle ukáže, ale po posledním shledu událostí, zřejmě to jeho sobecká a zlá stránka prostě zakázala.

Jenže i já sama musela uznat, že je to… velkolepé. Majestátní. Něco neuvěřitelného. Z jediné terasy jsem viděla na skoro celou říši, přestože jsem předpokládala, že ještě určitě jsou také samozřejmě říše jako nebe i peklo, kterým Hádes vládl v podstatě taky. Tenkrát jsme viděli sice „peklo i nebe“, jenže jsem věděla, že pravé peklo a nebe to rozhodně nebyly. Tedy peklo jsme viděli. Jen na okamžik. A stačilo to k tomu, abychom už nežadonili, že někdy chceme něco podobného vidět.

I když, když nad tím tak přemýšlím, nebe mohlo být jistě mnohem příjemnější než peklo. Ale zase - duše jsou duše.

Každopádně jsem naprosto zírala na rozlehlou krajinu, která se tu rozprostírala přede mnou. Neměla jsem výhled na nádvoří ani nic podobného, ale přímo pod terasou začínala hluboká černá propast, která neměla konce. Za ní se pak kousek dál rozkládaly prázdné pláně a nakonec i příkopy s lávou, z kterých neustále tryskaly gejzíry rozžhavené lávy. Až v dálce, když jsem přimhouřila oči, jsem uviděla černé obrovské hory, kde existovala jen jediná cesta - skrz ně, kde byla brána, kudy procházely duše, a až za nimi se vinula řeka Styx, kam jsem se potřebovala dostat.

Beznadějně jsem si povzdychla. Tohle nikdy nedokážeme.

Vrátila jsem se zpět do místnosti a dívala se po celém jejím obvodu. Kéž by byla místnost plná nábytku, ale takhle to bylo mnohem horší. Mnohem horší, protože jsem si uvědomila, že tu žádné mince nenajdu. Sklopila jsem oči a měla jsem chuť se pořádně vybrečet. Místo toho jsem se ale s hlavou vztyčenou a se slzami v očích se znovu vydala ke dveřím.

„Jau!“ vyjekla jsem dost nahlas a málem i sprostě zanadávala, protože jsem o něco zakopla. Bolestí bych se na to nejradši vykašlala, ale uvědomila jsem si, že jak bych mohla o něco zakopnout, když se v místnosti nic nenacházelo.

Zmateně jsem se ohlédla zpátky a všimla jsem si, že i ochranitelsky před pádem držím břicho. Okamžitě jsem ho pustila a podívala se na podlahu. Měla jsem pravdu. Kromě zvláštně vystrčeného kamene tam opravdu nic nebylo. Sehnula jsem se, abych kámen zastrčila, jenže to nešlo. Chtěla jsem ho posunout, ale místo toho se nadzvedl ještě víc a pak už jsem se přistihla, jak kámen vytahuju. Nebyl těžký, ale zároveň nebylo v mém stavu lehké ho vytáhnout.

Podívala jsem se do škvíry, která byla na dně a všimla si malé krabičky. Bez váhání jsem ji vytáhla a podívala se dovnitř. Jak jsem předpokládala - nejen, že tam byla mince, ale také i jedno velice zvláštní červené zrníčko.

„Ovoce života,“ zašeptala jsem a uvědomila si, že stráže opravdu střežily tuhle krabičku. Vzala jsem minci do dlaně a s úlevou zjistila, že je pravá, a dokonce i ta nejvyšší, zlatá.

Zavřela jsem krabičku a vložila ji zpátky do škvíry. Zarazila jsem se, když jsem zvedala kámen a chtěla ho přiklopit. Zírala jsem na krabičku, v které byl nejvzácnější poklad na světě, a v duchu se mi odehrávaly všechny scénáře, u kterých bych ho mohla použít. Byla jsem si jistá, že ať už by se mi stalo cokoliv, Nemesis by mě ochránila.

S jistotou jsem přiklopila škvíru, přešla ke dveřím, otevřela je, nenápadně se rozhlédla, a když zjistila, že je vzduch čistý, rychle jsem vyběhla na chodbu se schovanou mincí v plášti. Teprve až když jsem doběhla ke svým komnatám, zjistila jsem, že jsem byla tak zaneprázdněná všemi ostatními věcmi, že jsem zapomněla na ostatní položky v seznamu.

Nervózně jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Nemesis uvnitř nebyla a já se zmateně rozhlédla. Řekla, že tu počká na mě, tak jak -

„Persefono!“ uslyšela jsem za sebou nadšený hlas. Otočila jsem se zrovna v momentě, kdy ke mně vstoupila usmívající se Nemesis a zavřela za sebou dveře. Otočila se ke mně a zeptala se s nadějí: „Tak co? Máš minci? Neviděl tě někdo?“

Chtěla jsem odpovědět, ale zastavila jsem se. Rozhodla jsem se, že o Keiře a jejím nebezpečném výpadu pomlčím. „Mám. Jenže jsem nestihla ty ostatní věci.“

„To je dobře,“ usmála se. „Protože ty ostatní jsem dokázala sehnat já. Brzy můžeme vyrazit.“

Tentokrát jsem se šťastně usmála já.

Tak by mě schválně zajímalo, kolik se vás zde najde takových, co budou rády, že je Per těhotná :)

Svoje názory mi můžete napsat do komentáře, i když chci předem říct, že všechno potom shrnu na konci v doslovu, ale upozorňuji, že jsem nikde nečetla, že by měli spolu dítě. Takže tohle je prostě jen a jen má fantazie.

A co se týče příští kapitoly - můžete se těšit na cestu domů :) Jen kapitolu rozdělím na dvě poloviny, protože má celá kapitola cca 7000 slov a to by sytém nepobral, takže příště jen začátek cesty :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 25. kapitola: