OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 26. kapitola 2/2

18.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1545×

26. kapitola - Cesta Podsvětím 2/2

Probudil mě neskutečný chlad a nářek.

Myslela jsem si, že je to Nemesis, ale zdálo se, že ty hlasy jsou jako ozvěna z dálky. Zamžourala jsem nad sebe a s trhnutím jsem se vyděšeně posadila. Nade mnou stála celá rodina duší - od starých manželů, až po mladý pár s malými dětmi. Nejvíc mě ovšem bodlo u srdce, když jsem uviděla mladou matku držící v náruči malé novorozeně.

Všichni měli šedou, skoro průhlednou barvu a místo očí jen bělmo. V místě, kde měli srdce, pulzovala jakási energie. Všichni měli navíc pootevřené rty, a když jsem si tuhle skutečnost uvědomila, uslyšela jsem jasně smutný nářek, smutné melodie i výkřiky. Navíc mě celým tělem projel tak ostrý chlad, jako by mi někdo projel ostrou čepelí tělo.

Sledovali mě nehnutě, jak jsem se vyděšeně postavila a rozhlížela se kolem sebe, abych zakřičela na Nemesis. Jediné, co však bylo v mé blízkosti, byl doutnající kouř z ohniště a prázdné místo i bez vaků.

Opustila mě. Ta mrcha mi zdrhla, když jsem spala, a nechala mě tu na pospas téhle pustině. Určitě se vrátila do hradu a už podala zprávu sloužícím, kteří mě měli úkol přivést. Určitě už i dala zprávu Hádovi…

Hlavou se mi zároveň s chladem a hlasy ozývaly tyhle šílené myšlenky. Rodina duší stála stále u mě a já se nezmohla na nic jiného než vyděšeně zalapat po dechu a vytáhnout schovanou dýku z pláště. Zamířila jsem na ně čepelí a pomalu začala couvat. Jenže duše s každým mým dalším krokem couvaly také.

Zakopla jsem o jediný vak, který jsem nesla já, a svalila se na zem. Nemohla jsem vstát, protože se duše blížily ke mně a obklíčily mě. Nebylo z jejich klece úniku, přestože jsem se třesoucí rukou s dýkou pokoušela dát najevo, že ať se ke mně nepřibližují. Jenže to bylo stejně pošetilé, jako to, že se ke mně přibližovaly, jak kdybych byla jejich magnet. Tahle dýka by jimi prošla jak pádlo ve vodě a jediné, komu by to ublížilo, bych byla já.

Už jsem chtěla začít hystericky křičet, místo toho jsem zavřela oči a tiskla víčka těsně k sobě. Najednou tlak, hlasy i obrovský chlad pominuly, a když jsem úlevou vydechla a koukla se kolem sebe, nikde nikdo nebyl. Stále jsem svírala dýku v ruce, ale už mi nebyla k ničemu platná. Nechápavě jsem se naposledy rozhlédla, a když jsem uslyšela kroky a k tomu i pak hlas volající mé jméno, rychle jsem ji schovala opět do pláště.

Otočila jsem se právě tak k přicházející Nemesis, která si mě bezstarostně prohlížela a zvesela zvolala: „Dobře, že jsi vzhůru. Už jsem se strachovala, že se tu budeme muset utábořit na víc dní.“

„Kdes byla?“ vyjekla jsem na ni skoro hned poté, co domluvila.

Zaraženě se na mě dívala a nechápavýma očima si mě prohlížela. „Jak to myslíš? Já jsem přece -“

„Chtěla jsi mě opustit?“

„Ale ne, co tě to napa -“

„Málem jsem dostala infarkt,“ procedila jsem skrz zuby a nepřestávala ji probodávat pohledem.

„Proč?“ zeptala se nechápavě.

„Duše, byly tady, všude kolem mě,“ zamávala jsem kolem sebe rukama. „Dívaly se na mě tak… prázdně. Přibližovaly se a pak najednou byly pryč. Ale ten chlad… a hlasy…“

Chápavě přikývla a chlácholivě mi položila ruku na rameno. „Promiň, že jsem tě opustila. Byla jsem na průzkumu terénu. Zjistila jsem, že jsme k Bráně ještě blíž, než si myslíme. Zřejmě nám to potrvá jen pár hodin cesty.“

„Ale proč jsi mě nevzbudila?“

Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem tě budit. Navíc… myslím, že to potřebuješ mnohem víc než já,“ kývla na mé břicho.

Položila jsem na něj dlaň a rozhlédla se. „Ale proč šly za mnou? Jak se tu najednou vzaly? Co jsem jim udělala?“

„Nic jsi jim neudělala. Naopak. Jsi jejich paní, pamatuješ? Vládkyně podsvětí. Zřejmě tebou byly zaujaté.“

Znechuceně jsem mlaskla a zároveň se zachvěla strachem i znovu přicházejícím chladem, až jsem si musela přitáhnout plášť blíž k tělu.

„Radši už pojďme,“ navrhla jsem a s Nemesiným přikývnutím a povzbuzujícím úsměvem jsme se vydaly směrem k Bráně.

∞∞∞›››

V životě jsem si nemyslela, že si takhle krásně vyšlápnu do kopce a zahraju si na horolezce.

Dojít k hoře a vyhnout se strašidelnému zástupu duší na cestě, která směřovala dál mimo náš dosah, bylo ještě snadné. Ale přidržovat se všech možných čedičových kluzkých balvanů a strachovat se, že spadneme do lávových polí, to už žádná legrace nebyla, přesně jak jsem předpokládala.

Nemesis si vzala všechny vaky na starost a pomáhala mi vylézt do kopce, i když sama pod naší tíhou hekala. Nevěděla jsem, kolik můžeme ujít takhle do kopce kilometrů, i když se sama hora nezdála tak vysoká, ale bylo to tak kvůli klikatým cestičkám.

Není divu, že jsme obě padly jak mrtvé, když jsme se dostaly ke kraji obrovské jeskyně ve skále, která vedla dál, do nitra hory. Její otvor byl velmi široký a my se nepozorovaně dokázaly schovat za velké kusy kamenů, které nás oddělovaly od proudící řady duší. Sice jsme byly obě zpocené a sálalo z nás teplo námahy, ovšem jsme obě začaly brzy pociťovat neskutečný chlad a i halucinace. Věděly jsme, že tu nemůžeme odpočívat dlouho, nebo nás hudba mrtvých doslova pohltí.

Otřela jsem si pot z čela a dožadovala se od Nemesis pro láhev. Dopřála jsem si vodu jednoho loku a Nemesis to samé. Zbylo nám ještě pár kapek, ale obě jsme věděly, že ztrácíme sílu rychle. Ovšem já jsem začala působit jak chodící kostra. Mé kdysi elegantní paže byly teď samá kost s viditelnými cestičkami žil a ostatní části těla jsem radši ani vidět nechtěla. Sotva bych se dokázala podívat na dívku, které vystupují na hrudníku žebra, ztrácí se pomalu a jistě prsa, v obličeji vystupují zřetelně lícní kosti a vlasy má mastné, špinavé a řídké.

Bála jsem se, že bych ztratila sílu jít dočista dál. Jenže teď už jsme byly skoro před cílem a já už to nemohla u konce takhle vzdát. Musela jsem věřit, že mám ještě sílu a naději, přestože jsem se sotva držela na nohou.

Zato Nemesis byla jen bledá, ovšem svou hmotnost vůbec neztrácela. Naopak zesílila, protože jí námahou přibylo více svalstva a celkově se jí zpevnila postava. Nechápala jsem, jak je to možné, když sama jako ona tvrdila, že od začátku nic v podsvětí nejedla a rozhodně se chce vrátit na Olymp se mnou.

Po půl hodině, kdy jsme se vydýchávaly a zároveň si prohlížely výhled na okolí, které se pomalu ale jistě ztrácelo v dálce v černočerné temnotě, včetně Erebosu, musela jsem se usmát. Urazily jsme takový kus cesty a už zbývalo jen málo.

Ale také to nejsložitější.

Skrčené za velkým balvanem jsme sledovaly zástup duší, který se pomalu přesouval z jeskyně. Nevěřila jsem, že je jeskyně tak hluboká, že bychom za chvíli neměly spatřit kamennou bránu, ale přesto jsem pociťovala strach, že se budeme muset proplétat davem duší, přestože nám podle Nemesis nemohly nic udělat.

„Co uděláme?“ zeptala jsem se jí nejtišeji, jak jsem dovedla, a s polknutím se podívala na šedé duše s prázdným výrazem, které se tak velmi podobaly těm, které mě navštívily dnes ráno.

Nevěřila jsem, že uběhlo jen pár hodin a za necelé dva dny jsme dokázaly projít obrovské planiny a slézt horu. Jenže jsem pochybovala o čase v podsvětí. Tady, kde nebylo žádné slunce, bylo těžké rozeznat od sebe den a noc.

„Půjdeš za mnou,“ rozhodla Nemesis. „Já půjdu první a ty se budeš držet v mé těsné blízkosti. Nedělej nic, co nedělám já, a choď opatrně. Dívej se před sebe a nepanikař.“

Bylo to velmi těžké učinění, ale nakonec jsem přikývla a obě jsme se vydaly jeskyní. No, možná jsem podcenila tu dálku, protože železnou bránu jsme uviděly až za několik stovek metrů. Celou dobu jsme šly jinak obě naprosto zticha tak hustou temnotou, že se mi zdálo, že nás Hádes kdysi na naší hodině oklamal. Uklidňovalo mě jen svědomí, že je Nemesis přede mnou a že už brzy dorazíme ke Styx. To vše bylo jako jasné světlo na konci tunelu a já se dokázala brzy přizpůsobit okolnímu terénu i krokům Nemesis.

Když jsme dorazily k těsné blízkosti bráně, ale zároveň si udržovaly značný odstup od duší, chytila mě Nemesis zezadu za ruku a pevně mě stiskla. Musely jsme jít obě blíž, protože vchod byl úzký a sotva se zde protáhli dva lidi. Od duše jsem byla vzdálená sotva dva centimetry, ale nezdálo se, že by nás zaregistrovaly. Ovšem chlad a jejich nářek byl příšerný.

Obě jsme rychle proklouzly a rychleji šly od brány pryč, kde sice pořád proudil zástup duší, ale už nebyl tak hustý provoz.

„Nemůžu uvěřit, že jsme to zvládly,“ zasmála se, když jsme ušly od brány asi deset metrů

Neodpovídala jsem, ale i v té tmě se usmála. Bylo to tak jednoduché. Jak jsme z toho mohly dělat takovou kovbojku? Prostě vydržet chlad a ty zvuky a protáhnout se bránou. Hračka…

„Jau!“

Nemesis se najednou ve tmě prudce zastavila a já nedokázala svoji rychlou chůzi ubrzdit a rovnou jsem to do ní napálila. Zmateně jsem si třela spánky a rameno a nechápavě se rozhlížela.

„Co se děje? Nemesis?“

Nemusela mi ani odpovídat a já to dokázala poznat za ni. Ve tmě, přímo před námi na nás mžouraly dvě jasně zelené oči. Byly velké jako moje hlava, možná větší. Vyděšeně jsem zírala před sebe a snažila se rozpoznat, co je to před námi.

„Hlavně nedělej prudké pohyby,“ mluvila na mě tiše Nemesis a před každým slovem se na okamžik odmlčela.

Zezadu mě čapla za ruku a pomalu mě táhla pryč. Našlapovaly jsme sice velmi opatrně a tiše, ale ve tmě, kde šlo sice pár zářivě šedých duší směrem k bráně a jinak zde byla naprostá černota, nešlo nezakopnout o nějaký spadlý kamínek.

A jak jsem předpokládala, stalo se.

Zrovna když jsem se ohlédla za těma očima a přemýšlela, co je to zač, nedopatřením jsem odkopla kamínek daleko od sebe a jeho zvuk se děsivě rozléhal jeskyní. Obě jsme se prudce zastavily a ve strachu se pomalu otočily nazpět.

A v tu chvíli se nejen prudce dokořán otevřely obě zelené oči, ale zároveň se pomalu otevíral i druhý a třetí pár. Tři páry očí na nás v úžasu zíraly a pak, jako bych vše viděla najednou ostřeji a jasněji mi došlo, že už vím, co je to zač. Velká chlupatá koule se třemi hlavami a pětimetrovým hadím šupinatým ocasem se naklonila blíž ke nám a čumákem, který měl v průměru asi metr zavětřil kolem nás.

Stály jsme jak sochy a ani nedutaly, bála jsem se dokonce i dýchat. Dlouho čenichal u nás, a když už jsme si myslely, že se stáhne a nechá nás projít, najednou vycenil obrovské špičaté bílé zuby a zavrčel tak, že jsem měla pocit, že je zemětřesení.

Stačil jen jediný pohled na dvoumetrové packy s půlmetrovými ostrými drápy a já s chutí poslechla Nemesis, když zakřičela: „Uteč!“

Rozeběhly jsme se jeskyní a já zoufale hledala světlo, které by nám dávalo jasný signál, že už jsme na konci jeskyně. Míjely jsme hromadu duší, které se sice nezastavily, ale vyděšeně zanaříkaly, když jsme jimi proběhly.  To nebylo nic oproti tomu, jak jsem chtěla naříkat já.

Těsně za sebou jsme slyšely dusání tlap o zemi, která vyvolávala otřesy celou horou. Kerberos neustále vrčel a dorážel na nás a my jen přidávaly na rychlosti. Pomalu jsem cítila, jak mi dochází síly, a že skoro jistě možná umírám.

Najednou, jako by to byl boží zázrak, uviděly jsme před sebou ono jasnější světlo a síla nesíla - přidaly jsme obě na rychlosti. Byly jsme u vchodu pár metrů, když mě zezadu Kerberos nabral čumákem a spolu s Nemesis odhodil stranou ke stěně.

Vyděšeně jsme se obě postavily v rychlosti na nohy a tiskly se ke stěně jeskyně, jak kdyby nás mohla zachránit. Dýchaly jsme přerývaně a doslova lapaly po dechu. Obě jsme se držely a svíraly pevně, přestože jsme věděly, že už nás nic nezachrání. Ve světle z východu se zdál Kerberos ještě strašlivější než v té tmě. Nevím, jestli to bylo tím, že se zdál ještě strašlivější a větší, ale já pociťovala obrovskou hrůzu. A Nemesis podle vykulených očí a třasu celého těla také.

Co bych tak dala za malého Kerbertíka, který se mi tiskl v náručí, páchl jak tchoř a chrochtal jak selátko? Neuměla jsem si představit, že něco tak hrozného jsem chovala v náručí.

Nemesis ve spěchu sundala z ramene vak a začala se jím s třesoucíma rukama prohrabovat. Spěšně vytáhla kus hovězí kýty i s kostí a já se na ni podívala jak na blázna. To už to vzdává teď předem? Chce se před smrtí najíst?

Jenže ona místo toho nastavila ruku i s kýtou před čenich Kerbera a přestože se klepala jak osika, statečně vydržela jí mávat před ním ve vzduchu. V tu chvíli jsem pochopila, na co měla celou dobu jídlo ve vaku.

„Na, Kerbertíku, vem si kus dobré čerstvé kýty,“ zkoušela, ale hlas ji zrazoval, a na Kerbera, který maso zvědavě očichával a pak se s dalším vrčením stáhl, to moc dojem neudělalo. S obrovskou hlavou a strašidelnýma šesti očima se k nám naklonil ještě blíž.

„Persefono, dělej, tebe měl rád,“ pobídla mě a hodila mi kýtu i vak do ruky.

Skoro jsem maso i vak nechytla, ale naštěstí se mi to podařilo a držela jsem ho vyplašeně v ruce. Podívala jsem se na vrčejícího Kerbertíka a nastavila mu maso před čumák.

„No tak, vem si, hodnej kluk,“ šeptala jsem mu a v naději k němu natahovala ruku s kýtou.

Znovu k ní zamyšleně čuchal, ale pak najednou přestal vrčet a pootevřel tlamu, do které si ode mě opatrně vložil maso. Mlaskavě a chroupavě ji snědl na jeden hlt a pak mi nečekaně olízl vlhkým a kluzkým jazykem ruku. Znechuceně, ale s úlevou jsem vydechla a s nadějným úsměvem mu podala celý vak.

„Na, tady máš další pochoutky. To je dobrota, viď?“ konejšila jsem ho a pozorovala, jak si ode mě bere pomalu vak a couvá dál do jeskyně, pryč od nás.

S Nemesis jsme si vyměnily radostné pohledy a rozeběhly se pryč z jeskyně. Ostré světlo, ještě stále podzemí, nás docela oslepilo a my po chvíli doběhly i na molo kousek od vchodu jeskyně, kde pravděpodobně Charón vyloďoval duše.

Ignorovala jsem nesnesitelný pocit, že stojím na místě, kde stáli i čerství mrtví a raději se dívala na černou mlhu, kterou byla zahalená řeka Styx.

Charóna nebylo ale nikde k vidění.

„Proboha, kde je?“ reagovala první Nemesis a dívala se střídavě z řeky na jeskyni, odkud se stále ozývalo mlaskání.

„Není zrovna třeba na druhé straně? Jako myslím, jestli nenakládá mrtvé.“

Přikývla. „Asi jo. Ale tolik času mít nebudeme,“ kývla hlavou směrem na jeskyni.

„Budeme tu muset počkat,“ vydechla jsem a Nemesis nezbývalo nic jiného, než mi dát za pravdu.

Posadily jsme se na molo a dívaly se do strašidelné černé mlhy před námi. Uvědomila jsem si, že na břehu řeky Styx, kde probíhal ceremoniál, jsem se dívala přesně na hustě černou mlhou zahalené břehy podsvětí. To jsem si ale nikdy nepomyslela, že bych se bývala někdy ocitla na druhé straně. Zároveň jsem si také uvědomila, že reaguju a dýchám z posledních sil. Jedinou útěchu mi dodávalo svědomí, že na druhém břehu bude čekat někdo z Olympu. Někdo známý.

Čekaly jsme jen minuty, ale pro mě to byly hodiny. Když se konečně objevila příď zlatého člunu s lebkou a následně i pak řada sedících duší a Charón, který stál na zádi ve své staré a strašidelné podobě a svou dlouhou holí vesloval směrem k molu, kde jsme byly my, zvedly jsme se. Jakmile člun přirazil k molu a jakési neviditelné síly ho lany k němu upoutaly, duše pomalu začaly vystupovat a bezvýrazně prošly kolem nás.

Polkla jsem. Čerství mrtví.

Když jako poslední vystoupil i Charón, okamžitě jsme k němu přistoupily.

„Charóne,“ začala Nemesis, „potřebujeme, abys nás převezl.“

Teprve nyní jako by nás uviděl a podíval se černýma očima na nás. Dlouhé šedé vlasy a vousy mu vykukovaly zpod špinavého pláště s kápí. Nejdříve se podíval na mě a hlubokým svěšením hlavy se uklonil. „Má paní.“

Zrozpačitěla jsem, ale držela jsem svůj vážný výraz. Poté se na nás podíval obě.

„Uvědomujete si, co po mně vůbec žádáte?“

„Charóne, potřebujeme na druhou stranu -“

„Tady máš platidlo,“ vytáhla jsem z pláště schovanou VIP minci od Háda. Charón si ji okamžitě vzal a přehazoval v ruce.

Pak se na nás opět podíval. „Víte vůbec, co to je?“

„Mince, ne?“

„Ta nejvzácnější. Takovou má jen -“

„Hádes, my víme,“ dořekla jsem za něj a upřela na něj pohled. „Tak co? Převezeš nás?“

„Má paní, rád bych, ale nemohu. Je to proti všem podsvětním zákonům. Byl bych zatracen, kdyby… kdybych vás jen pustil na loď.“

„Charóne, ty starej dědku, jestli -“

„Nemesis, no tak!“ okřikla jsem ji a ona se s mrzutým povzdechem stáhla. Pokračovala jsem: „Charóne, já to potřebuju. Podívej se na mě.“

Zvedl se studem a námahou oči a prohlížel si mě, zejména mé vlasy a břicho. Na chvíli se mi zdálo, že už se jeho pohled vyjasňuje a přikývne, ale jen svěsil a zavrtěl hlavou.

„Nemohu, odpusťte.“ Podával mi minci.

S Nemesis jsme si vyměnily pohledy. Vše bylo zbytečné. Celá cesta. Už nikdy se odtud nedostanu, jen díky Charónovi. Nemesis zřejmě myslela na to samé.

Nestačila jsem si od něj ani minci vzít, když se náhle ozval příšerný štěkot z jeskyně. Poznala jsem, že Kerbertík už sežral všechno jídlo, které jsme mu daly, a dožaduje se dalšího. O vteřinu později jsme opravdu uslyšely jeho klusající tlapy, které se přibližovaly směrem k nám.

Charón zmateně odběhl od nás směrem k jeskyni. „Co to -“

Ale Nemesis neváhala.

Okamžitě mu vytrhla hůl, kterou používal jako pádlo a pádila mým směrem, kde mě silně chytla za ruku a donutila mě doběhnout ke člunu, do kterého jsem hupsla zrovna v momentě, kdy se silně odrazila od mola a neviditelná lana ovládaná zřejmě jen Charónem se zpřetrhala.

Charón doběhl k nám a začal nadávat. „Vy zrádkyně! Počkejte, až se to dozví Hádes! Zradila jste vlastní říši, královno!“

Trhla jsem sebou, ale Nemesis odpověděla za mě. „Radši bych si být tebou hlídala vlastní krk, Charóne. Nezapomeň, že máš ještě tu minci. Hádes si stejně bude myslet, že jsme tě podplatily!“ zasmála se a odrážela se pádlem ještě dál. Všimly jsme si, že z jeskyně právě vyběhl zuřivý Kerberos.

„Bez správného směru jste ztrace-“

Nestačil větu ani doříct a už ho zahalila černá mlha, která nás všude obklopila. I přes to, jsme ale viděly lépe než v jeskyni a někde na pláních. Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že vyčerpáním bych okamžitě usnula, ale zároveň jsem si nemohla pomoct a dívala se z houpajícího člunu před sebe, kde by se měl objevit každou chvíli břeh naší říše a s ním i můj zachránce Hermés.

Cestu podsvětím jsme přežily a byla jsem neskutečně ráda, že jsme kromě Kerbera nepotkaly i Harpyje a jiné nestvůry, o kterých jsme se učili. S jistotou jsem věděla, že by to býval náš konec.

Upírala jsem oči před sebe, a tak trochu ignorovala divoké šplouchání vlnek kolem mě, kterým se člun vyhýbal. V dálce jsem najednou uviděla světlejší mlhu, která se postupně ztrácela, až jsem uviděla známý břeh naší Olympské říše.

Srdce mi poskočilo a já bych bývala křičela na Nemesis, ať přidá a zrychlí, ale také jsem si byla vědoma toho, že dělá, co může, přestože je skoro stejně vyčerpaná jak já.

O chvíli později jsem už dokázala rozeznat molo, z kterého jsem prováděla přísahu a také jednu štrádující postavu sem a tam. Podle kštice černých kudrnatých vlasů a keckách s křidýlky mi došlo, že je to asi Hermés.

Byl to Hermes.

„Herme!“ zakřičela jsem a bylo mi jedno, že se můj hlas ozývá na řece jak ozvěna.

Hermes sebou trhl, ale pak když mě uviděl, zářivě se usmál a vyletěl na botičkách. Najednou člun zpomalil, ale na Nemesis jsem se dívala. Skoro jsem výskala jak malá holka, když jsem byla takhle blízko.

Byl už ode mě asi pět metrů a já si všimla, že se mi kutálejí slzy štěstí po tváři. „Jsem tak ráda, že tě vidím, já -“

Už byl u mě a s úsměvem mě chtěl chytnout za ruku, když najednou člun sebou trhl až jsme oba překvapeně vyjekli. Člun se dal do pohybu.

Jenže na opačnou stranu.

Nechápavě jsem se pokoušela chytnout se Herma, který se mě snažil chytnout. Zahákl se mě konečky prstů a podíval se za mě na Nemesis. Neviděla jsem dozadu a nechápala, co se děje, ale najednou sám zbledl a pohyb člunu dozadu ještě zrychlil.

Lapala jsem po dechu a vší silou se snažila ho chytnout a zoufale i málem přepadla přes okraj člunu, jenže vše bylo marné. Člun přidal na rychlosti pozpátku a Hermes se mě pustil a neznámá síla ho odhodila ho ke břehům, od kterých jsme se rychle vzdalovaly.

Stačila jsem se ještě zapřít do okraje člunu a směrem, odkud se na nás valila světlá mlha, zakřičet z plných plic: „Neee!“

Odpovědí mi byl jen hlasitý a posměšný smích Nemesis.

Tak. Je to tady. Už se nám Nemesis vybravila. Tedy - skoro :) Příště se můžete těšit na její vyprávění a odhalení celé pravdy. A dál? Na to už si počkejte do zítra ;)

A ještě abych nezapomněla - chci vám moc poděkovat za nádherné komentáře, který mi dodávají sílu ve psaní. Jste úžasné, holky :))

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 26. kapitola 2/2: