OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 3. kapitola

06.08.2013 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1922×

3. kapitola - Audience u táty

Varování: Neberte Háda jako úchyla, pravda jeho podivného chování se ukáže zanedlouho... :)

Otec se usmál ještě více a rozpřáhl ruce. Opětovala jsem mu úsměv, rozeběhla se k němu a mohutně ho objala.

„Stýskalo se mi,“ zahuhňala jsem, stále přitisknutá k jeho hedvábné bílé košili.

Odtáhl si mě od sebe a vydechl: „Nemůžu uvěřit, že už je z tebe žena.“

„No, řekněme, že sedmnáct už mi bylo. Víš vůbec o tom?“

Zeus odvrátil pohled a zesmutněl. Emoce byly na jeho tváři nejvýraznější a dokázaly přimět ostatní bohy, aby se podle toho zachovali. Teď momentálně jsem měla chuť ho obejmout a nějakým způsobem i utěšit. Přerušil mě ještě dřív, než jsem se odhodlala.

„Chtěl jsem za tebou zajít, chtěl jsem i narozeniny s vámi oslavit, jen - měl jsem nějaké povinnosti a ty mě dokázaly zdržet na hodně dlouho. Mrzí mě, že jsem to prošvihl.“

Vypadalo to, že to myslel vážně, jenže už dávno jsem se naučila, že tohle na výmluvu nestačí. „A co ty ostatní narozeniny? Jakýpak důvod si najdeš na předchozí roky? Kdyby něco - bylo jich šestnáct. Měl jsi dost času si najít i na ty ostatní - na alespoň jedny. Ne, ty jsi se musel zaobírat daleko důležitějšími věcmi - například vytvářet další a další bohy a polobohy, nebo dokonce zkrášlovat naší školu až po Áresův genitál…“

Čekala jsem, že se otec rozzlobí a vyhodí mě odsud. Místo toho se začal mohutně a hlasitě smát. Překvapilo mě to, ale malinko i obměkčilo. No dobře, o tom posledním jsem se možná zmiňovat takhle neměla, ale byla to pravda.

„Persefono, moje drahá dceruško!“ přitáhl si mě blíž k sobě a zvedl mi bradu. „Nejsi jako ostatní tvé sestry. Ty jsi jiná. Máš velký potenciál stát se doopravdy skvělou bohyní.“

„Myslíš? Jenže nejsem třeba jako Artemis - bohyní měsíčního světla a lovu. Jsem jen bohyní díky tomu, že jsem tvojí a máminou dcerou - patřící mezi nejvyšší bohy i původní. Nemám žádné schopnosti. Pro ostatní jsem tak obyčejná, že si na mě ukazují i skrz prsty.“

Zaskřípala jsem zuby a mrkala, abych se nerozbrečela před vlastním otcem. Nebyla to moje vina, že jsem neměla schopnosti. Ty jsem musela získat už při mém narození - jenže jaksi jsem žádné nedostala…

Zeus se usmál a přinutil mě podívat se mu do očí. „Nejsi obyčejná, pro mě jsi byla a vždycky budeš výjimečná.“ Políbil mě na čelo, otočil se a přešel ke svému trůnu, na který si sedl a se zájmem mě sledoval.

Stále ohromená jsem stála a ani nevěděla, jak mám na to zareagovat. Myslel to vážně? Neřekl to jen, že mu bylo mě líto? Neříká to každému svému dítěti?

Tu poslední otázku jsem vyslovila nahlas.

„To každá tvá dcera a syn je pro tebe výjimečný?“

Otec se narovnal a na tváři se mu ještě více rozšířil úsměv. „Myslím, že se budeš divit, ale tohle jsem řekl zatím jen tobě.“

„Zatím,“ pronesla jsem kousavě a otec se ještě víc zasmál.

„Měl jsem dojem, že sis se mnou chtěla promluvit.“

Jak to…? Jo, no jo vlastně.

„Já, vlastně ano.“ Rozbalila jsem opatrně svitek, který jsem pořád svírala v dlani, a podala mu ho. Vzal si ho ode mě a chvíli na něj hleděl.

Moje nápady na jeho reakce byly různé. Představovala jsem si několik možností: „Panenko Maria, dítě, co to máš za rozvrh?“ nebo: „Persefono, kdo ti dal takový rozvrh?“ a nebo: „Kdo to do píp takhle píp?“

No, to poslední asi ne.

Místo toho se otec zasmál.

Trochu jsem se zarazila a očekávala, že se směje téhle blbosti, ale to, co řekl, mi úplně vyrazilo dech.

„To je parádní! Skvěle vymyšlené!“

He? He? He?

Pííííííííííp...

„Ehm, tati? Co je, proboha, parádní na tomhle? Jsi si jistý, že nejsi přepracovaný? Já jenom, že možná by ti pár dní volna prospělo…“ zkoušela jsem mu navrhnout a v duchu měla ještě malou jiskřičku naděje, že se na to možná špatně koukal.

„Ne, nejsem přepracovaný. Bratr ti to skvěle vymyslel. Líbí se mi ty předměty. Budeš do života připravená.“

Zírala jsem asi pár dní na svého otce a v hlavě se mi honily protentokrát pozemské nadávky. Bývala bych možná nějakou použila, pokud bych si neuvědomila, že je to stále nejvyšší vládce bohů a že bych z toho měla trochu větší problém.

„Otče, to snad nemyslíš vážně! Jak to myslíš, že budu připravená? Všechny předměty souvisí s podsvětím, a to já ne -“

„Bratře!“

Zarazila jsem se uprostřed věty a chvíli přemýšlela, komu patří takhle mohutný, hluboký a zvučný hlas. A pak mi to došlo. Pomalu jsem se začala otáčet a u vstupu branou jsem uviděla svého strýce.

Hádes.

Jasně modré oči podobné těm otcovým se setkaly s mými. Rozdíl je však, že otcovy působí jako modrá svěží obloha, a Hádovy jako temné propasti podsvětní říše. Nemusím ani zmiňovat, že Poseidonovy vypadají jako jasné burácející moře.

Logika v podobě vládnutí.

No, zpátky k Hádovi. Musela jsem uznat, že na to, že vládne podsvětí a měl by působit jako nejtemnější kout světa, možná i trochu chladně, vypadal docela dobře. Samozřejmě, že se nemohl rovnat mému tátovi, protože byl i ve svém věku krasavec, Hádes byl mladší a tolik se na něm to stáří nepodepsalo. Přitom jsem si vždy myslela, že pokud člověk vidí pořád samou smrt, možná pak i jako sama vypadá.

Právě proto jsem byla překvapená, když jsem uviděla staršího, fešného chlapa s hnědými, až černými vlasy dlouhými po ramena, jemným strništěm a elegantním černým sakem s docela naleštěnými botami.

Pořád stál v pokloně u brány a díval se na nás. Když mě uviděl, jakoby zněžněl a usmál se. Trochu překvapení to pro mě bylo, ale zase lepší, než kdyby se choval jako černý namyšlený pán.

„Vítej, bratře!“ pronesl trochu nervózně Zeus, přesto se mu na tváři držel úsměv - i když teď už trochu více křečovitý. „Co tě k nám přivádí?“

Hádes přešel k nám elegantní chůzí hodné vládce podsvětí a ještě jednou se uklonil Diovi a otočil se ke mně.

„Persefono, jaká čest tě tu vidět po tolika letech.“ Nejistě se poklonil a políbil mi ruku. Malinko jsem se odtáhla a kousla se do rtu. Co to má, u všech čertů, znamenat?

„Ehm, taky tě ráda vidím, strýčku, ale nezdá se mi to tak dlouhá doba od chvíle, co jsme se viděli naposledy.“

„Pro mě to rozhodně dlouhá doba byla. Byla jsi ještě dítě, když jsem tě viděl naposledy. Teď je z tebe ta nejkrásnější bohyně - mohu si troufat říct na celém Olympu. Alespoň pro mě.“

Ucítila jsem jeho pohled, kterým klouzal po celém mém těle, a měla jsem dojem, že se zastavil na chvíli i na mém dost vyvinutém - řekla bych - hrudníku. Zachvěla jsem se a bylo mi to trochu nepříjemný. Navíc - měla jsem mu připomínat, že mě naposledy viděl minulé léto? Je pravda, že jsem se dost změnila, přesto se mi to jako nekonečně dlouhá doba nezdálo.

„Ehm, díky.“ Na víc jsem se nezmohla. Prostě ne.

Koukla jsem se na otce, který byl zaražený, a snad poprvé, kdy jsem ho takhle viděla - nervózní. Těkal mezi námi očima a já se potajmu podívala na Háda, který stále na mně visel pohledem, jako bych byla nejmagičtější stvoření světa.

Dost kouzelně úchylné.

„Proč jsi přišel?“ zopakoval svoji otázku otec a přerušil to ticho, které mezi námi panovalo.

Děkuju, táto.

Hádes konečně odtrhl ode mě pohled a podíval se na otce. „Přišel jsem tě pozdravit, je na tom něco špatného?“

Trochu jsem si odfrkla, protože i mně - jakožto mladé a blbé bohyni - bylo jasné, že za návštěvou nestojí jen „pozdravení.“

„To je sice hezké, ale -“

„Měla bych na tebe otázku, strýčku.“

Hádův normální výraz se proměnil v milý v okamžiku, kdy se na mě podíval. „Ano, Persefono?“

Přešla jsem k tátovi a vzala si od něj rozvrh. Podala jsem ho Hádovi a čekala na jeho reakci. „Poznáváš to? Podle táty jsi ho dělal speciálně pro mě. Jen mě zajímá - co to má jako znamenat?“

Hádes se zatvářil na okamžik překvapeně, pak svitek roztáhl a nepatrně se usmál. „Zdálo se mi, že tyto předměty budou přesně pro tebe.“

„Nejde o ty předměty. Jde o to všechno! Copak jste se oba úplně zbláznili? Myslíte si, že - s odpuštěním, strýčku - budu se chtít učit o podsvětí? Na co mi to asi jednou bude?“ rozhazovala jsem rukama a dívala střídavě z jednoho na druhého. Hádes se usmál ještě víc a otec si hluboce povzdechl.

„Persefono -“

„Moment - tys jí to ještě neřekl?“ povytáhl Hádes obočí.

„Bratře -“

„Co mi měl říct?“ vyjekla jsem nechápavě.

„Tak dost!“ zahřměl můj otec a ve tváři se mu míhal vztek. „Háde, odejdi, nebo tě budu muset odsud vykázat!“

„Tak moment,“ postavila jsem se blíž k Hádovi, „chci vědět, cos mi měl říct. Co se tu děje?“

Otec si mohutně povzdechl a už jsem si myslela, že se dá do povídání, ale místo toho prudce vstal a vztáhl mým směrem ruku.

Nestačila jsem ani vykřiknout a po celém těle jsem ucítila, jak se mi rozlévá teplo a oči se mi klížily. Roztáhla jsem rty do oblbeného úsměvu a začala se chichotat.

Hlasy otce a Háda jako by byly hodně vzdálené a zamlžené.

„Co to - ty jsi omámil vlastní dceru?!“

„Musel jsem to udělat! Nebude si nic z toho pamatovat. Neměl jsi začínat s tím slibem. Nesmí se z toho nic dozvědět. Ještě ne teď.“

U nohou se vznášela mlha, která byla tááák kouzelná. Nabrala jsem si hrst do ruky a rozhodila ji do vzduchu. Smála jsem se jako malé děcko a ani nevěděla, co tu vlastně dělám. Můj mozek se ale začal prát s mým tělem a mně se udělalo něco jako na zvracení.

Padla jsem na zem do té jemné mlhy a jako poslední pohled jsem uviděla svého otce i Háda, jak na mě starostlivě koukají.

∞∞∞ 

„Co to má znamenat? Co je s mojí dcerou?!“

Vzdáleně jsem zaznamenala nějaké hlasy a těžké, ale pevné ruce, které mě nesou. Až moc připomínaly tátovy.

„Je v pořádku, je jen - mimo.“

„Jak to myslíš, „mimo?“ Hlas patřil ženě, která měla zvučný a svůdný hlas, který tátu kdysi okouzloval. Ten zase až moc připomínal mámy hlas.

„Bylo to nezbytné. Je ještě při vědomí, ale ráno si už nic pamatovat nebude. A doufám, že už i ten rozvrh bude pro ni ideální a nebude se nad ním pozastavovat.“

Ruce mě jemně položily do měkké matrace, která až příliš připomínala moji postel.

„Takže je to pravda - jak jsi mohl?“

„Musel jsem, Deméter. Jinak to nešlo, kdybych mohl jinak - ale… nemůžu.“

Hlas zesmutněl a na okamžik nastalo ticho, při kterém se zřejmě otočili na mě. Někdo si sedl ke mně na postel a pohladil mě po ruce. Zřejmě ten mužský hlas.

„Nezasloužila si to. Nemůže za to.“ Ženský hlas se rozechvěl a skoro rozbrečel.

„Já také nemůžu za její osud. Bylo jí to souzeno.“

„Ne! Tys ji k tomu přímo dokopal! Podplatil jsi *Moiry, aby její osud změnily. Jen díky němu je naše dcera v nebezpečí!“

„Uklidni se, Deméter, prosím,“ mužský hlas se ztišil. „Moiry by i tak udělily tento osud naší dceři. Nemůžu za to, už nejde vrátit cesty zpět.“

„Zničil jsi jí život. Bude tě nenávidět, až se o tom všem dozví.“

Chvíli bylo ticho, které doprovázely zvuky tření palce té mužské ruky po té mé. Poté si ženský hlas povzdechl a zřejmě si dal i ruce přes obličej.

„Já vím,“ prolomil ticho mužský hlas. „Ale zatím ji nechme spát, ať v říši snů dokáže utéct před svým osudem a pravdou, která se zanedlouho ukáže.“

Spánek mě přemohl natolik, že už jsem pak nevnímala ani pusu, kterou mi otec dal na čelo.

*Moiry - (sudičky): bohyně osudu: Klóthó (Předoucí - rozpřádala lidský osud), Lachesis (Udělující - rozvíjela ho), Atropos (Neodvratná - ukončovala ho)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 3. kapitola: