OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 4. kapitola

08.08.2013 (17:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1829×

4. kapitola - Omluvenka na celý zbytek školního roku

Ráno jsem se probudila a sotva jsem otevřela oči, myslela jsem, že jsem umřela. Hlava mě třeštila jako nikdy v životě a celé tělo zoufale volalo po ještě delším spaní. Dala jsem si ruku na čelo a zanaříkala.

Pomalu jsem vstala a spustila nohy z postele. Na víc jsem se nevzmohla a rozumná část se prala s tou hloupou, jestli si ještě alespoň na pár desítek hodin lehnu. Bohužel, ta rozumnější část připomněla té hloupější, že dneska začíná den D. Nebo-li škola.

„Dobré ráno, zlato.“

Hlas v podobě mé mámy se přibližoval a vstoupil do mého pokoje. Nikdy jsem neviděla svoji mámu radši než teď. Nejen protože vypadala jako ta nejkrásnější bohyně pod sluncem, černé vlasy jí splývaly po zádech a čokoládově hnědé oči zářily a šťastný úsměv se skvěl jako poklad na snědé pleti překypující zdravím, ale protože nesla v ruce skleničku se studeným červeným nápojem, který byl pravděpodobně sladké víno, které mělo sloužit něco jako pozemský aspirin.

Mamka si sedla vedle mě na postel, vzala jsem si od ní nápoj a dychtivě se napila. Snad v životě mi nebylo takhle dobře hned po tomhle nápoji. Vděčně jsem se na mamku usmála a vyprázdnila skleničku.

„Koukám, že jsem se trefila.“

„Totálně.“

Máma se zasmála a vzala si ode mě skleničku. „Jak ti je?“

„Bývalo to i lepší, ale když jsem se probudila, tak to bylo mnohem horší,“ pronesla jsem a mnula si spánky.

„To chápu, včera jste s Artemis večer hodně vyváděly.“

„Uhm… cože? Jak to myslíš? Já byla u Artemis?“ zeptala jsem a trochu se zamračila. Vůbec jsem si nic takového nepamatovala.

Mamka přikývla a pak dodala: „Dostat tě domů bylo opravdu těžký. Ale alkohol jsi nepila, nebo alespoň o tom nevím,“ podezřívavě se na mě podívala.

Zavrtěla jsem hlavou a třela si bolavá lýtka. Připadalo mi, jako bych spala celý den na podlaze. Možná, že i jo, ohlédla jsem se po posteli a můj zrak padl i na budík na stole.

„Bože můj! Nestíhám!“ Vstala jsem až moc prudce a zapotácela jsem se. Mamka vyskočila a chytla mě za ruku.

„Klídek, to stihneš. Jdu připravit snídani, zatím se obleč. Navíc, myslím, že jsi včera dostala úpal. Bylo takový vedro, že se to nedalo skoro ani vydržet.“

Mamka odešla a nechala mě v pokoji samotnou. Povzdechla jsem si a pustila se do úklidu. Ustlala jsem si postel, dala nejdůležitější věci do mého vaku a převlékla se do květovaných červených šatů. Udělat si něco s vlasy bylo mnohem horší, ale zvládla jsem to. Naposledy jsem se koukla do zrcadla, mrzutě pokrčila rameny a seběhla po schodech dolů do kuchyně, kde na mě už čekala pohádková snídaně.

Abych to vysvětlila přesně - božská snídaně je skoro úplně stejná jako ta lidská. Rozdíl ale je, že jí říkáme „božská“. Jediné, co máme trochu jiné než lidé, je, že většinu jídel zapíjíme nápoji, jako jsou víno a nejčistší křišťálová voda, která teče po svahu Olympu. Co se týče toho vína, je nejoblíbenější u dospělých, ale existují i druhy, které můžeme pít i my „mladí bohové.“ Bůh Dionýsos, který produkuje vinnou révu a je i její ochráncem, dokáže vytvořit zázraky.

Takže abych to zkrátila - normální slanina s vajíčkem, toastem a lahodným červeným vínem, který spíš chutnal jako brusinkový džus, ale na druhou stranu byl fakt moc dobrý.

„Vypadáš už líp, jídlo ti vždy vrátí chuť do života.“

S plnou pusou jsem přikývla a zároveň uviděla na stole svitek s mým rozvrhem. Jakmile se máma otočila, s třesoucíma rukama jsem ho rozbalila a potajmu doufala, že to všechno byl včera jen sen. Naštvaně jsem ho proto odhodila, když jsem uviděla, že to sen nebyl.

Máma uviděla můj výraz a přisedla si ke mně. „Není to tak zlé, uvidíš, že to bude mít něco pozitivního do sebe.“

„Jo, a co?“ zamručela jsem.

Mamka zamrkala svými dlouhými černými řasami a nasadila milý úsměv. „Třeba budeš trávit více času se svým strýcem. Jako malá jsi ho měla ráda, vzpomínáš? Vždy jsi mu chtěla sedět na klíně a párkrát ses nechala jím i uspat. Nebo jsi měla ráda tu podsvětní ukolíbavku - i když ti řeknu, že ta byla až moc smutná. Zpívala jsi ji všude, a dokonce i tátovi.“

Máma se usmívala jak sluníčko a dívala se na mě láskyplnýma očima. „Věř mi - v životě tě čekají mnohem horší věci, než tento rozvrh.“ Odmlčela se a viděla jsem v jejích očích i… slzy?

Vyděsila jsem se a dala jsem ruku na tu její. „Budu se snažit to přežít… slibuju.“

I přes zaslzené oči se na mě usmála a pak už jsme se obě dokázaly jen dívat do dálky.

∞∞∞ 

Artemis čekala u našeho místa srazu - zábradlí. Místo, u kterého už včera jsem vyváděla kvůli těm… ne, ne, ne! Zase poletím! Tedy - poplachtím!

„Ahoj! No konečně! Myslela jsem, že už z postele nevylezeš! Tedy upřímně - kdybych se dozvěděla, že se budu učit o mrtvých, tak bych to ani nehrála a taky bych byla jako mrtvá i v posteli,“ přivítala mě Artemis s pořádnou dávkou jejího dnes dost na mě nepříjemného humoru.

Probodla jsem ji pohledem, sedla si na zem a nandala si kecky s křidýlky. Nebo se alespoň o to pokoušela, protože jako na potvoru skákaly jako pominutý a ne a ne se nazout. Dokonce vypadaly, jako by se i těšily, což za mě jsem říct tedy rozhodně nemohla.

No tak se do píp uklidněte! ječela jsem v duchu na boty, a abych neseděla na zemi celý den, pro jistotu jsem neposednější pravačku klepla o druhou botu, takže se ve finále uklidnily obě dvě.

„Tady se někdo špatně vyspal,“ poznamenala Artemis, když viděla můj zuřivý a naštvaný výraz, jak zápasím s botami. „Pojď sem, pomůžu ti je -“

„Ne! Ne, to je… dobrý.“

Vstala jsem, upravila si šaty, zvedla vak ze země a pro jistotu se na Artemis usmála. Byla totiž děsně urážlivá, a to jsem v tuhle chvíli moc nepotřebovala…

„Takže?“ začala mírně, když jsme vyletěly směrem ke škole. Jo - konečně jsem letěla!    

„Takže co?“ dělala jsem nechápavě, ale přitom si v hlavě urovnávala myšlenky a zároveň koukala na boty. Pravá, levá, pravá, levá…

„Takže, jak to dopadlo u táty?“

„Jo, fajn. Nic moc, vlastně - potkala jsem i strejdu.“

„To jako fakt?!“

Kdyby měla Artemis něco v puse, určitě by už to v puse neměla a začala by se pěkně dusit. Místo toho se zastavila a dívala se na mě jako na blázna.

„Jo,“ pokrčila jsem rameny. „Nebyl špatný - byl… jiný.“

„A v jakém smyslu myslíš jiný?“ povytáhla obočí a dohonila mě, takže jsme letěly zase na jedné úrovni.

„Čekala jsem, že bude působit chladně, ale on místo toho působil mile a přátelsky. Nečekala jsem to,“ přiznala jsem.

„To jako fakt?“ zopakovala Artemis, ale už nezněla tak překvapeně. „Strýce jsem neviděla dost dlouho, ale přesto si na naše poslední setkání pamatuju, jako by bylo včera. A řeknu ti - asi na něj nikdy nezapomenu,“ otřásla se a objala se pažemi.

„Třeba se změnil,“ řekla jsem a trochu v duchu nad tím přemýšlela. Byl Hádes vždy takový, nebo se změnil až teď v posledních dnech - letech? A nebo snad - napadala mě bláznivá myšlenka - se tak chová jenom ke mně? Bylo by to vůbec možný?

Artemis přikývla, ale netvářila se tak důvěryhodně. V tomhle jsme obě musely spolu souhlasit. Nevěděly jsme, co máme od Háda, jakožto pána smrti a vládce celé podsvětní říše, čekat. Věděla jsem jediné - v okruhu milion kilometrů se mu vyhýbat.

Už jsme skoro byly před branou, když mě napadla jiná věc, abych mohla změnit téma. „Hm… Artemis? Víš, je mi to trapný takhle ti to říkat, ale… co jsme spolu vlastně včera dělaly?“

Artemis vykulila oči a bylo na ní vidět, že se začne válet po zemi smíchy. No - spíš po nebi. „Co?!“

Protočila jsem oči a zasmála se. „Prosím tě, takhle to vážně nemyslím. Máma mi říkala, že jsme byly spolu včera večer venku a hodně jsme vyváděly a -“

„Počkej - cože?!“

„No jo, prý jsme byly venku a dělaly psí kusy, jenže -“ Artemis se střídaly na tváři všelijaké emoce a u poslední doslova zkameněla.

„Persefono!“

Otočila jsem se zrovna, abych uviděla svoji mamku, jak pluje na bezpečném, neagresivním mraku. Mrzutě jsem se koukla na boty a na mrak.

Zapřísahám se, že jestli neudělám řidičák, tak -

Mamka se přiblížila a já uviděla na tváři milý úsměv. „Zapomněla sis doma svačinu.“

Nikdo si nemohl nevšimnout mého otravného pohledu a protočení očích v sloup. „Mami, to jsi vážně nemusela…“

Když jsem se pak na ni znovu podívala, všimla jsem si takového malého mávnutí, které nepatřilo tolik mně, jako spíš zrzce za mnou.

Co to? Artemis?

Podívala jsem se na ni. Na tváři měla zasněný výraz a přihlouple se usmívala. Oproti předešlé situaci, kdy jí lezly překvapením málem oči z důlků, to vypadalo vážně komicky.

„Artemis, jsi v pořádku?“

„Jo, jasně, jsem,“ stočila na mě svůj přiblblý úsměv a já jen se zmateně ošila.

„Ehm, tak jo,“ otočila jsem se zpátky na mámu a zopakovala: „Mami, to jsi vážně nemusela.“

Zmateně se na mě podívala, a když jsem ukázala na svačinu, chápavě kývla. „Já vím, jen jsem si říkala - když ti nebylo dobře… no, snad víš.“

Přikývla jsem a nejistě k ní přilítla. Vzala jsem si svačinu a už chtěla odletět, když mi dala ruku na rameno. „Buď na sebe opatrná, zlato.“

„Budu,“ usmála jsem se na mámu a sklonila se, aby mi mohla dát pusu na čelo. Naposledy jsme si vyměnily úsměv a já odletěla s Artemis ke škole.

∞∞∞ 

„Do… sakra!“

Obě jsme vyjekly, když jsme přistávaly a uslyšely gong. Artemis se netvářila už tak zasněně a vracela se jí její normální nálada. V předchozím rozhovoru jsem ale nepokračovala - bůh ví, jak by to skončilo.

Koukla jsem se na velké, zlatem orámované hodiny, které byly nad naší školou. Zase jedna minuta. „Já ty malý kudrnatý plenkáče jednou provždy zabiju!“ zuřila jsem nahlas a skoro k nim přešla, kdyby mě nezastavila Artemis.

„Persefono, za to ti nestojí.“

Přikývla jsem, ale nenávistně je probodávala pohledem a vyplázla na ně jazyk. No, nejsem typ, co by na ně ukazoval svoje pozadí, jako to udělal ten malý skrček včera.

Vzaly jsme si sandály do ruky a snažily se proplést mezi opozdilci jako my. Zastavily jsme se před schody a já se konečně obrátila na Artemis, protože mi došlo, na co jsem se jí zapomněla zeptat.

„Co máš první hodinu? Panebože - jaký máš vůbec rozvrh?“

Artemis se usmála, zřejmě ráda, že se jí taky někdo zeptal, a odpověděla: „Lukostřelbu. A rozvrh ti ukážu po vyučování, už tak jdeme pozdě.“

Skousla jsem si ret a zamračeně se podívala na hodiny. „Tak tedy po vyučování.“

Objaly jsme se a každá si šla svou cestou. Pro mě to byla cesta do pekel. A já věděla, že nejsem daleko od pravdy.

Vyběhla jsem po schodech do třetího patra, udýchaně se zastavila a pohlédla na konec chodby k velkým a pekelně vzhlížejícím dveřím. Odhodlaně jsem k nim doběhla, upravila si oblečení, přečísla si vlasy, narovnala se, vystrčila bradu, zaklepala a pootevřela dveře na škvíru, abych věděla, které nebezpečí hrozí zevnitř.

A - abych řekla pravdu, litovala jsem, že jsem dveře otevřela i na škvírku, protože jakmile jsem je jednou otevřela, nešlo cesty zpět. Všechny hlavy sedící v lavicích se otočily mým směrem a dychtivě - a zdálo se mi možná, že i nervózně - se mi dívaly přímo do očí.

Nemohla jsem dveře zavřít a utéct. I když jsem si to šíleně přála. Hodina rozeznání duší mě čekala.

A čekal mě i starý známý.

„Persefono,“ usmál se na mě, když jsem otevřela dveře dokořán a zírala do očí - tmavých jak nejhlubší modré propasti - a teď vážně uvažovala o útěku. „Vítej. Říkal jsem si, kdy dorazíš. Héra mě upozornila na tvůj pozdní příchod, tak doufám, že v mých hodinách nebudeš chybět.“

Ano, budu, Háde. Poprosím taťku o omluvenku. A jako důvod napíšu, že mi zlobí boty.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 4. kapitola: