OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Brána ohně 1

06.04.2012 (13:00) • RundasGrey • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 658×

Slunce vyzařovalo smrtící paprsky, které dopadaly na prokletou zem. Na zem, která nesla jizvy válek, bojů a chaosu. Rokliny se klikatily zemí, a dělily ji na pusté ostrovy, které nebyly odděleny mořem, ale prázdnotou - mezi jednotlivými skalisky se klikatily propasti, jejichž dno nevypadalo ani trochu optimisticky - bylo totiž poseto stovkami ostnů. Určitě by bylo nepříjemné, kdyby náhodný pozorovatel spadnul do takové jámy. Ale to se taky mohlo stát.

Vítr, který zde vál, nebyl tím osvěžujícím vánkem, který vám dodává síly. Tento vítr byl chladný, zákeřný. Bral vám teplo, sílu i naději. Jakmile se vás dotkl, připadali jste si, jakoby se vás dotkla samotná smrt. A v tomto kraji jste nemuseli čekat dlouho, než se vás smrt dotkla. Smrt zde přicházela rychle, nečekaně, nekompromisně.

Ani světlo, které vycházelo z umírající hvězdy, vám mnoho optimizmu nedodalo. Ba naopak - bez magické ochrany byste zde, v tomto světě, nepřežili ani zlomek sekundy. Záření by z vás vypáčilo vnitřnosti ušima, a z vašich zbytků by se zformovaly kreatury, které vidíte při svých nejhorších nočních můrách. Hvězda už byla hodně stará. Existovala několik desítek milionů let, ale bohužel, čas kdy spálí veškerý vodík se blížil. A potom se změní v plazmatické inferno, v peklo, které pohltí veškerý okolní vesmír. Všechny planety budou smeteny, budou změněny na plazmu, a rozptýlí se po vesmíru. A stejně jako planety se rozptýlí i vše, co je obývá. Tomuto nezabrání nikdo. Pokud chcete něco z této planety zachránit, musíte to odnést. Za chvíli to tady totiž už nebude. Za několik let hvězda naposledy vydechne. A ten výdech smete vše, co za ty miliardy let stvořila.

Planeta kdysi bývala obývána inteligentními bytostmi. Ty se vyvinuly na takovou úroveň, že už mohly opustit svůj zničený svět. Svět, který doplatil na jejich chyby. A bytosti neváhaly, a odletěly daleko, velmi daleko do vzdáleného kosmu. Našli si jiné planety, kde začali žít v souladu s přírodou. Jejich domovský svět se změnil v pustinu - to, co tam žilo, bylo změněno na bestie kvůli nukleární válce. Život se změnil v neživot. Ze zvířat se stali nemrtví. Nemrtví, kteří si chtěli svůj svět užít, chtěli ho ovládnout, a chtěli se vyvinout, dřív než bude pozdě, dřív, než budou jejich dny sečteny. Tušili totiž, že ta ohromná ohnivá koule, která se jim klimbá nad hlavami, jednoho dne vybuchne. A nebude to příjemné.

Z ráje se stala pustina. Pustina, která neukrývá téměř nic podstatného. Nic než jen několik zapomenutých relikvií civilizace, která už dávno evokovala v něco jiného, něco, co už nemělo důvod vracet se do ruin, z nichž to vzešlo. Ale i do této pustiny se občas vypravili nějaké bytosti.

Krajina byla zahalena rouškou tmy. Tmy, která vzbuzuje strach v srdci odvážných i slabých, čestných i nečestných. Tmy, přes niž běžné oko neprohlédlo. Nebylo zde světlo, které září v nocích na mnoha jiných planetách. Chyběly zde totiž hvězdy - vzduch byl pln prachu, prachu, který zde byl už mnoho let. Stvořily jej atomové bomby, které uvrhly tento svět do náručí temnoty a chladu.

Díky těmto mrakům zde taky byla teplota o hodnotách menších než minus dvě stě stupňů celsia - místo pro život absolutně nehostinné. I přes to zde něco podobného životu bylo. A nevedlo se tomu zrovna špatně.

Stan byl tichý, přesně tak jak byste o půlnoci čekali. Splnil by vaše očekávání na jedničku. Jediný zvuk, které by vaše uši zaslechly, by byly vzdechy spícího elfa, kterému se zrovna zdál sen.

Plátěný stan, určený k životu elfských vojáků, byl zařízen velmi, velmi skromně. Elfové sice měli smysl pro estetiku, ale i ten musel někdy jít stranou. Stěny protkány drobnými manovými krystaly vytvářely ochranný štít, který tvořil z látkové stanu téměř nedobytnou pevnost. Krystaly ještě k tomu udržovaly teplotu v celkem přirozených hodnotách, což se obzvlášť zde hodilo. U vchodu byly zbraně a zbroj, které byly tvořeny z magických prvků. Jejich zlato-modrá barva a podivně zaoblené křivky svědčily o tom, že s vlastníkem takové výzbroje by nebylo radno si zahrávat. U zadní stěny byla zase voda a potraviny, vše svázáno v podivných vacích vytvořených z jedné z mnoha elfích kytek. Jak byste čekali, elf měl s sebou jen ty nejpodstatnější potraviny, které potřeboval k přežití - chleba, maso, ovoce a vodu. To mu dodávalo dostatek energie po celou cestu. Zbytek stanu zaplňovalo něco, co bychom mohli nazývat postel - nebylo to sice tak pohodlné, ale určitě byste raději leželi na tomto než na holé zemi.

Jak už jsme řekli, na té věci připomínající postel ležel elf. Jeho opálená tvář, zvyklá na denní světlo, byla přenádherná - v kombinaci s divokou kšticí modrých vlasů vypadal velmi, velmi přitažlivě. Svým způsobem. Vlasy byly velmi dlouhé, jak je známo, elfové je mají rádi, a splétají si je do všemožných copů - nikdy, nikdy si je nestříhají. Tento elf je však nyní měl rozpuštěné. Další věcí, kterou jste si na něm určitě všimli, byla jeho výška a svaly - měřil bezmála dva metry, a svaly měl ohromné - aby je získal, určitě musel celé své mládí strávit tréninkem. Přes jeho zavřená víčka byste nemohli obdivovat jeho zlatavé oči, které by vás okamžitě uhranuly.

Do jeho hlavy bychom vidět nemohli. Ale vzhledem k tomu, jak se sebou neustále vrtí a přehazuje, se mu asi zdá nějaká noční můra.

Otevřel oči, a okamžitě se posadil. V jeho zlatých očích šlo vidět zděšení. Zděšení ze skutečnosti, v níž je.

„Proč?" zeptal se sám sebe. Důvod otázky, to z jeho tváře nevyčteme.

Pandaturovi se hlavou honily myšlenky, myšlenky, které v sobě obsahovaly odpovědi na otázky, kterých měl opravdu mnoho. A proto mu nezbývalo nic jiného než probrat se tou spoustou informací, které jeho mozek, jeho dar, ukrýval.

Elf se jmenuje Pandatur yondo Pandatur Feĺor Opelia. Jak už jsem řekl, je to elf, a jsem na to hrdý. Je na to hrdý svým srdcem, svou hlavou, svým nitrem. Je rád za to, že se mohl narodit v jeho rodném stromu, je rád za to, že ho vychovával jeho otec, jeho matka, jeho učitelé, jeho přátelé, jeho lid a příroda, příroda, která stvořila nejen Pandatura, ale i vše okolo něj, protože vše od přírody vzešlo a vše se k ní jednoho dne vrátí.

Vzpomněl si, kdo je. Ale nyní si musí vzpomenout i na to co tady dělá. Proč tady je. Proč se tady vůbec objevil.

Žil ve světě, který byl velmi vyvinutý. Planeta, kterou obýval, byla podobná Zemi. Z velké části byl její povrch tvořen oceány, a část byla tvořena pevninou - ta byla rozdělena na pět kontinentů. A na tom největším z nich existovala v té době inteligence podobná té naší, lidské.

Vývoj zde probíhal dlouho. Planeta stihla oběhnout své slunce už víc než miliardkrát. Z opic se zde postupně vyvinulo několik živočišných druhů - ten s největší inteligencí se změnil v elfy. V elfy, kteří žili v symbióze s lesy, se skalami a loukami. Elfové obývali severní lesy, které si rozdělili na mnoho států. Států, které spolu spolupracovaly, ale přitom si zachovávaly své zvyky a tradice. Elfové milovali přírodu, a nikdy by neudělali nic proti ní - jejich města byla tvořena ohromnými stromy, v nichž měli vbudované svá obydlí.

Elfí život byl v základě podoben onu lidskému - existovala zde však rovnost, kterou lidstvo nepoznalo. V elfí společnosti nebylo otroků ani králů - všichni si byli rovni. Platila zde úcta k ženám, úcta ke starším - ale to bylo vše. O všem se rozhodovalo na veřejných schůzích, kde hlasovali všichni, kteří prošli zkouškou dospělosti, což byla drtivá většina.

Elfové nemuseli pěstovat rostliny - věděli, kolik se jich musí narodit, aby jejich druh nevymřel, takže spotřebovávali jen suroviny, které získali z lesů. Ty jim nikdy nedošli. Pokud si něco potřebovali vyrobit, vzali si dřevo z nějakého uhynulého stromu, nebo si pěstovali stromy, které ke skácení určili. Později objevili železo - kámen, jehož těžba přírodu nijak zásadně nepoškodí.

Začali tedy tvořit železné nástroje. A byli v tom velmi dobří.

Po nějaké době se vyvinuly další větve - a nejvíc bylo lidí. Tito tvorové měli jednu dokonalou vlastnost - byli to skvělí prospěcháři. Brali si to, co chtěli, a neměli úctu k přírodě. Stvořili si ohromná města z kamenů, hrady, katedrály, světiště. Vymysleli si fiktivní bohy, a zapomněli na přírodu.

Lidé obývali celý kontinent - od zalesněného severu, přes mýtinaté pahorkatiny u středu, po jižní tropické lesy, pouště a pláže. To vše obývali lidé, který na planetě bylo něco kolem padesáti milionů - jejich kultura se rozléhala jako mor. Necelých sto tisíc elfů by proti takovému národu nemělo šanci.

Elfové však měli jednu výhodu - lidé se mezi sebou nedokázali shodnout. Ti ze severu, se světlou pletí i vlasy, byli neustále ochotní válčit. V jejich krajích neustále sněžilo, proto byli tak tvrdí. Ti ze středu kontinentu byli zase zlenivělí - jejich víra je učila o odpuštění a štěstí. A ti jižní, ti byli stejní jako jejich severní bratři. Jejich tmavá pleť a vlasy byly přizpůsobeny slunci, které zde pálilo nejsilněji.

Nejen-že mezi sebou válčily lidské státy - mnohdy bojovali tmaví proti světlým, věřící proti jiným věřícím, nebo takzvaným bezvěrcům, kteří věřili ve vesmír a k nimž měli elfové nejblíže. Zkrátka řečeno - lidské bytosti byly chamtivé, a jejich členové chtěli vše jen pro sebe.

Elfové tyto lidi nenáviděli. A tento pocit byl vzájemný. Lidé tedy začali do lesů pronikat, kácet je, útočit na elfské stromy. A to se prastarým nelíbilo.

Prastaří někdy nacházeli manové kameny - ty si střežili jako oči v hlavě pro případ, že by je mohli použít. Tyto kameny z modré energie byly změněny ve zbraně, zbroje. Navíc, některým elfům, těm nejvznešenějším, tekla žílami "modrá krev"- mana. Díky té mohli kouzlit.

Elfové, vybaveni armádou mágů a bojovníků s kouzelnými zbraněmi, tedy požádali o pomoc pradávné bytosti - elementy, kteří tu zbyli z dob, kdy se tvořil svět. Draky, ještěry, kteří přežili stovky věků. Fénixe, vznešené ptáky, kteří dokázali spoutat sílu slunce a vymrštit ji po nepříteli. Větrnatce-magické bytosti, které existovaly pouze v astrální sféře, a do této sféry pronikaly pomocí větru. A taky získali na svou stranu prastaré bytosti, které dokázaly nemožné věci, bytosti které ovládaly svět ještě před tím, než vznikly opice - spoutali ho něčím, z čeho vznikla magie - spoutali ho tou nejsilnější formou energie, energie, která vesmíry trhala a spojovala - sagie.

Moc ságů už nebyla tím, co bývala - tito tvorové kdysi vládli hmotě, času a prostoru, a ve skutečnosti to byli ti bohové, co zformovali svět - nebyly to fiktivní stovky bohů, které si lidé vymysleli - byli to tito ságové. Ságů bylo šest - každý z nich měl přitom přiměřeně stejné pravomoci, každý však pro šíření magie používal jinou vlnovou délku - živé bytosti je tedy vnímali jako jednotlivé barvy duhy.

Když lidé zaútočili, byl to masakr - ságové spoutali moc jejich čarodějů a mágů, vysáli jim veškerou manu, a z ní vytvořili kouzla, která proti nim vypustili. Lidská armáda byla poražena, a musela se na dlouhou dobu stáhnout zpět. Elfové se radovali - mysleli si, že už se není čeho bát

Postupem času však síla ságů slábla - magie převažovala nad sagií čím dál tím víc, a blížila se chvíle, kdy budou muset ságové z prostorů viditelných živým bytostem odejít. A když ta chvíle přišla, misky vah mezi lidmi a elfy se vyrovnaly - elfové postupem času začali ztrácet území, a prohrávat bitvy.

Elfové se pomalu blížili ke zkáze, a chtěli tuto situaci řešit. Problém byl v tom, že každý ji chtěl řešit jinak - sami se tedy rozvrátil - jedni chtěli bojovat a zachránit les. Druzí chtěli les obětovat, a vlézt do podzemí, kde ještě měli najít takový zdroj magie, který by zničil nepřátele elfů. Toto zažehlo občanskou válku, která rozdělila elfy na několik táborů.

Ti, co zůstali v lesech, se pojmenovali Světlí elfové. Zůstali na povrchu, spolu s několika málo draky, a mnoha fénixy, dryádami, enty a golemy. Jejich síla tkvěla v tom ovládat magii přírodní. Postupem času dokázali zamezit územním ztrátám, a začít dobývat zpět ztracená elfí území.

Další vlezli do podzemí. Na rozdíl od svých pozemních kolegů, světlým, se pojmenovali temní elfové. V podsvětí našli mnoho stvůr, které měly být mrtvé - chiméry, obry, satyrské zealoty a sfingy. Ale nejvíc je potěšili příbuzní draků, o nichž se myslelo že už dávno vyhynuli - nauglirové, bezkřídlí draci, kteří vypadají jako menší dinosauři, predátoři - zmenšení příbuzní nauglirů, kteří jsou rychlými zabijáky, vyverny, které jsou sice menší jak draci a neumí chrlit oheň, ale jejich rychlost je ve vzduchu děsivá - mají čtyři nohy a děsivý bodec na konci ocasu plus hřeben trnů na zádech, a vyrni, kteří jsou upravení draci - mají jen dvě nohy, ale zato ohromná křídla s nimiž doletí hodně daleko. Jsou sice drobnější než draci, ale výhody taky mají. Tyto bytosti elfy uvítaly. Temní si začali stavět podzemní katakomby, a sílit z moci krystalů.

Poslední rasou, která se vyvinula, byli trpaslíci - ti vznikli z opic, které žily hodně často ve skalách a jejich rozměry se tomu tedy uzpůsobily. Trpaslíci si založili podzemní království, v němž těží všechny možné kovy. Obchodovali s lidmi, a také byli rozdroleni do mnohých království.

Elfové. Lidé. Trpaslíci. Tyto tři živočišné druhy se vyvinuly z opic a všechny si šly vzájemně po krku.

Postupem času se trpaslíci začali střetávat s temnými elfy, kteří podzemí také obývali. Zpočátku byly síly vyrovnané - trpaslíci měli velmi silné čaroděje a mágy, kteří dokázali vyrovnat magické schopnosti elfů - ti však měli zase nespočet tvorů, kteří jim věrně a oddaně sloužily.

Začaly tedy Tmavé války, které trvaly několik let. Během nich byli temní elfové vytlačeni až do nejzazšího koutu podzemí, kde se uzamkli ve své nejmocnější pevnosti - Gure´nala. Ta byla nedobytná - byla totiž celá postavená z manovce, prvek který byl téměř nezničitelný. Jejich dokonalou obranu uzavírali draci, vyverny a obři, kteří nenechali nikoho projít.

Tpraslíci a elfové uzavřeli určitou dohodu, v níž se spojili proti temným. Tyto dvě frakce tedy spojily své armády, a vyslaly je do finální bitvy Tmavé války.

Samotná bitva trvala čtyři dny - první dva bylo Gure´nala obléháno, třetí den se dostali útočníci přes první hradby, a čtvrtý den je temní s ohromnými ztrátami vyhnali ven.

Existence Temného státu však neměla dlouhého trvání - vůdcové podzemních elfů věděli, že chtějí- li přežít, nesmí už vyprovokovat ostatní strany k útoku. Vzdali se tedy Elfům a trpaslíkům, a uzavřeli se v podzemí, kde chtěli opět vybudovat svou mocnou říši.

Aliance Kladiva a Luku, jak se nově vzniklá spojená síla trpaslíků a elfů pojmenovala, nyní musela čelit dalšímu společnému nepříteli - člověku. Lidé se rozhodli, že pro nyní odloží vzájemné spory - téměř polovina lidských států spojila své armády, ustala s válčením, a vyslala je na severní území, do lesů.

Elfové lidi dlouho nemohli zastavit, i když je přivítali mnoha pastmi, armádami a stvůrami odhodlanými bránit svou zem. Nic jim nepomohlo. Respektive, dlouho jim nic nepomohlo.

Když už lidé dobyli téměř třetinu elfského území, elfové si uvědomili, jak je nyní situace vážná - teď už je ságové nezachrání, odešli. Nyní musí požádat někoho dalšího, nějakou další stranu, která by byla dost silná na to, aby výsledek války zvrátila.

A tak se rozhodli domluvit se s rasou, která na tomto světě byla už dlouho před elfy. Na východě, za velkým mořem, bylo několik velkých ostrovů. Na těch se vyvinula pradávná podivná rasa, která se s nikým nedostávala do styku. Její zvyky se totálně lišily od těch kontinentálních. Ale elfové potřebovali mocného spojence, ať už to byl kdokoliv. A tak museli uzavřít dohodu s těmito bytostmi, pokud chtěli zachovat svůj svět.

Říkali si Relicové. Tato prastará rasa měla moc ještě větší, než elfové. Moc, která mohla by použita k jakémukoliv účelu.

Relicanské tělo bylo tvořeno hnědou látkou, silnější než jakýkoliv kov. Jejich mozek byl využíván na sto procent a většinu času trávili v prostorech, o nichž my nemáme ani ponětí, a které nikdy nepochopíme. Jejich tělo vypadá podobně jako to lidské - mají dvě ruce, dvě nohy, ale jejich končetiny jsou o moc víc článkované a svalnaté, a jejich tělo je zakončeno dlouhým ocasem. A vlastně mají dva ocasy - jeden jim čouhá ještě z hlavy.

Relicové nechtěli pomoci ani jedné rase - tvrdili, že každý má osud ve svých rukou, a že oni nesmí elfům pomáhat - to by totiž bylo proti zákonům evoluce. Nakonec se však rozhodli, že by nebylo pěkné nechat tak vyvinutý národ, jakým jsou elfové vymřít - a vytvořili tedy menší oddíl, který měl zvrátit válku.

Relicové se zapojili do bojů, a během jednoho týdne lidská vojska uchvátila do svých pařátů zkáza a panika. Elfům opět pomohly nadpřirozené síly a vojáci začali být zoufalí. Část vojáků se otočila na útěk, následováni dalšími, a dalšími… relicové používali své uměle vytvořené organizmy, které beze strachu posílali i do těch nejtvrdších bojů. Děsiví pavouci z prapodivné černo-hnědé látky pobíhali bojištěm, a zabíjeli všechny, kteří ohrožovali elfy.

Lidé utekli. Chtěli elfy zničit kvůli tomu, že se jich báli. Nyní se báli, aby se elfové nepomstili.

Ale elfové nebyli mstiví. Radši se rozhodli, že si opět začnou dávat pozor na své temné bratry, kteří začali být poslední dobou až moc klidní. Trpasličí a elfí svazky se pomalu začaly trhat - spojenectví už nebylo za potřebí. A kde není spojenectví, může být válka… která po několika letech mezi těmato dvěma národy opět vypukla.

Jak vidíte, na tomto kontinentě se válčí téměř neustále - vždy je někdo, kdo nedrží váš názor, kdo vám zabírá místo kde žijete, kdo se vám nelíbí. Vždy ho můžete proklát mečem, a vyřešit získat tak něco, co vám nebylo darováno.

Pandatur se narodil v mírovém období, kdy elfové neválčili, ale zkoumali nové technologie, které by vytvářely dostatek energie pro rostoucí civilizaci v souladu s přírodou. Narodil se mezi ostatními elfy, v lesní říši Leverastr. Tato říše byla velmi malá - jedna z těch menších říší, které elfové vytvořili, a která byla součástí ohromného elfího společenství. Jeho říše byla na severu světa, těsně pod ohromnou ledovou vrstvou, kde končil svět, a začínal mráz.

Už od dětství byl dobrý v boji. Neměl problém s tím kohokoliv porazit. Jako malý se seznámil s Mathionem. S tím měli mnoho společných zájmů - vyrůstali, bojovali spolu.

Na škole se seznámil s Carnicemenem a Erunámem. Ti se stali jeho parťáky. Vyrůstal s nimi, a postupem času se s Mathionem přestával stýkat - už na něj neměl čas.

Poté začali jezdit na vojenské výpravy, protože se opět rozhořel spor s lidmi. Pandatur, Mathion, Carnicero i Erunámo zažili mnoho úspěšných bitev. Jednoho dne se vrátila vojenská výprava, a Mathion z ní přijel mrtvý. Pandatru zuřil, ale musil se s tím smířit. Odešel k temným, u kterých chtěl změnit svůj život. Potřeboval na chvíli vypnout, aby mohl vytěsnit špatné vzpomínky z mysli. Tam potkal Nacila, odvážného Nauglirského jezdce.

Spolu s Nacilem vedl dobyvačné výpravy temných elfů proti lidem. Nacil, jeden z nejlepších jezdců na nauglirech, našel v Pandaturovi zalíbení. Pomáhal mu, učil jej v boji. A vzhledem k tomu, že měli společné zájmy, se rychle stali dobrými přáteli.

Jednoho dne se i s Nacilem vrátil k elfům, kde byl přivítán jako hrdina.

Stále podnikali útoky na lidi - Erunámo a Carnicero mu říkali, ať toho nechá, že může dopadnout stejně jako Mathion - ale Pandatur, zaslepen pomstou, na ně nedbal.

Když už byl starší, rozhodl se že si vezme ženu. Vyhlídl si ve vesnici elfku Calime. Její nádherná hnědá pleť, v níž byly zasazeny tyrkysové oči, byly jako magnety, a přitahovaly pohledy mnoha mužů. Její štíhlé tělo mělo skvělé křivky, prsa, zadeček… byla prostě úžasná. A ještě k tomu nosila oblečení s hlubokým výstřihem… Pandatur po ní jen slintal. Jednoho dne jí vyznal svou lásku. A ona ji opětovala. Žili spolu rok - a milovali se hořící láskou. Každý volný den spolu měli styk, každý volný den trávili spolu. Bohužel, volna moc neměli - Pandatur pořád musel jezdit na výpravy. A teď dostal úkol, který nikdy nechtěl dostat - projet branou do pekla a přivézt něco, co zajistí porážku lidí…

Autor: RundasGrey, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána ohně 1: