OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 1. kapitola

01.03.2011 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1436×

PROLOG

Život mezi vlkodlaky je opravdu jednotvárný. Jeden vždy přiběhne a promění se do lidské podoby, jenže v tu chvíli se druhý promění ve vlka a odběhne pryč.

Nikdy jsem neviděla tolik vlků pohromadě, netušila jsem, že je jich tolik a zatím jsem nenašla jedinou jejich slabinu. Začínám pochybovat, že nějakou mají.

Ale, co mě udivuje nejvíc je, že se ke mně všichni chovají mile a tak přátelsky. Vůbec jim nevadí, že jsem upír, vyvolená, jejich úhlavní nepřítel.

Začínám zjišťovat, že některé z nich začínám mít opravdu ráda, a to mě děsí nejvíc...

1. KAPITOLA

Pomalu jsem otevřela oči. Cítila jsem pálení v krku. Má žízeň pomalu rostla. Zahlédla jsem nad sebou mírný pohyb, zaostřila jsem a všimla si, že nade mnou stojí šéf vlkodlaků.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě z vesela. Já se na něho jen pohrdavě podívala.

On přešel blíž ke mně a začal mi sundávat pouta, nechápala jsem ho, ale nechala, aby mi ty pouta sundal. Najednou, z kapsy vytáhl nějaký náramek, byl podobný těm, které nosí vězni, aby se nedostali pryč z města, a navlékl mi ho na nohu.

„Tohle ti zabrání v útěku,“ informoval mě, když si všiml, jak si ten náramek prohlížím.

„Jak dlouho tu jsem?“ zeptala jsem se.

„Jen dva dny,“ odpověděl upřímně a odněkud vytáhl balíček s dárcovskou krví.

„Musíš mít hlad,“ řekl a podal mi ji. Já ji beze slov přijala a začala nedočkavě pít, málem jsem si ani nevšimla, že odešel.

Když už jsem měla krev vypitou, rozhodla jsem se jít podívat se ven. Rozhrnula jsem stan a vylezla. Jako první mě překvapilo, kolik je tu lidí a vlků, potom jsem si však něčeho všimla.

„Sale?“ zařvala jsem přes celý tábor. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho opravdu vidím. Seděl tam u ohýnku se šéfem vlkodlaků a smál se.

Sal se otočil a podíval se za hlasem, který ho volal, když mě spatřil, jeho úsměv se rozzářil a on se postavil.

Rychle jsem se k němu rozběhla a už jsem ho okamžitě objímala. Tolik se mi po něm stýskalo.

Sal mě zvedl do náruče a začal se se mnou točit. Chvíli jsme dováděli jako malé děti, než nás přerušil smích.

Nenávistně jsem se podívala na šéfa vlkodlaků a rázně pronesla: „Když už máš mě, tak Sala můžeš pustit.“

„Ale, mě nevadí být tady. Mám tady spoustu kamarádů,“ namítal Sal.

„Elena má pravdu, měl bys podat zprávy u vás v doupěti,“ řekl ten vlkodlak. „Ale teď byste si mohli jít promluvit.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Sale pojď.“ A už jsem ho tahala za ruku pryč, do svého stanu.

Posadila jsem se na postel a Sal vedle mě.

„Tak vyprávěj, jak ses měla, a co je nového v doupěti?“ začal okamžitě vyzvídat.

„Teta s Dariusem se rozhodli vzít, ale vlkodlaci jim překazili svatbu,“ začala jsem hlavní novinkou.

„Vážně?“ řekl trochu sklesle, asi mu bylo líto, že na něho nečekali.

„Tady v sousedství je další klan upírů, který nás chtěl vyhladit, ale pak jsem jim řekla o vlkodlacích, tak se jenom vzbouřili, no a my s Colinem jsme zachránili jejich šéfa, ostatně, teď bydlí v doupěti.“ To byla druhá hlavní novinka.

Sal jen obdivně pokýval hlavou.

„Teď mi řekni, co se tady děje,“ zeptala jsem se opravdu vážným hlasem.

„Nic, vlkodlaci jsou opravdu milí,“ začal se nad nimi rozplývat, ale já ho okamžitě přerušila: „Milí? Copak si už zapomněl, co udělali při závěrečným boji?“ vylítla jsem na něj.

„Nezapomněl,“ oplatil mi to stejně zvýšeným tónem. „Ale poznal jsem je lépe, oni to všechno dělali jen kvůli tobě.“ Najednou se zarazil, prozradil něco, co neměl.

Nebyla jsem schopná slova. Všechno to dělali jen kvůli mně?

„Jak... jak... jak kvůli mně?“ koktala jsem.

Sal se uklidnil a chvíli na mě koukal, až po chvíli mi odpověděl: „Tohle si vyřeš se svým bratrem.“ Chvíli se odmlčel, a pak pokračoval. „Jsi jeho sestra, to nemůžeš jen tak popřít. Jsi jeho jediná rodina.“

„On nemůže být můj bratr,“ hlesla jsem nesmlouvavě.

„Do tohohle se já nemůžu plést, musíš to vyřešit s ním,“ odpověděl mi, a když viděl, jak jsem se tvářila, přešel ke mně a objal mě.

Chvíli jsme takhle stáli, pak jsem usoudila, že by měl jít: „Měl bys jít zpět do doupěte a vyřiď jim, aby mě nehledali. Musím to tu vyřídit.“

Sal se mi podíval do očí a přikývl.

„Mám odejít hned?“ zeptal se.

„Ano,“ rozhodla jsem se a vydala se ven. Došla jsem až k ohni, kde seděl šéf vlkodlaků.

„Musíme si promluvit,“ vyjela jsem na něho. On jen zvedl hlavu a se zájmem si mě prohlížel.

„Teď ne, teď běž do svého stanu, potom za tebou přijdu,“ rozkázal mi.

Chtěla jsem začít protestovat, ale pak jsem si uvědomila, že jsem vězeň. Poslušně jsem se otočila a vydala se do svého stanu, ale v půli cesty jsem se zastavila, rychle jsem se otočila a chtěla po něm hodit ohnivou kouli.

„To bych nedělal, přes tolik vlkodlaků se živá nedostaneš,“ řekl šéf vlkodlaků, aniž by se na mě podíval.

Sklesle jsem zhasla ohnivou kouli a vydala se do svého stanu.

Vyčerpaně jsem skočila na postel a zaryla si hlavu do polštářů. Musela jsem tak být dlouho, protože jsem zaslechla tiché kroky.

Okamžitě jsem vzhlédla a byla připravená zaútočit.

„Coline?“ vyjekla jsem zděšeně.