OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 11. kapitola

26.04.2011 (19:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1222×

11. KAPITOLA

Rozběhla jsem se do lesa, moje první zastávka bude ve vlkodlačím táboře, kde právě probíhá oslava na moji počest za to, že jsem při hře zabila upíra.

Cestou jsem měla podivně veselou náladu. Nemohla jsem se dočkat, až to skončím, až znovu uvidím Colina.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě David zhrozeně. Chvilku jsem si ho prohlížela, a pak ze mě vypadlo: „Brečela jsem.“

„Cože? Jak?“ nepřestával se vyptávat.

„Colin..., Coline je mrtvý,“ vykoktala jsem nakonec.

„Aha, to je mi líto,“ pronesl naprosto upřímně.

„Asi tu pár dní nebudu,“ vyklopila jsem. David jenom přikývl. Chápal mě, věděl o upírech hodně, věděl, jak se asi cítím.

„Hodně štěstí.“ Objal mě. „A vrať se mi, prosím.“ To prosím řekl tak naléhavě, jako by věděl, co se chystám udělat.

Místo odpovědi jsem jenom přikývla. Nechtěla jsem mu lhát, ale ani jsem neměla v úmyslu vracet se.

Nezabalila jsem si žádné věci, rovnou jsem se vydala na cestu. Rozhodla jsem se, že se nejprve stavím ve městě na malou svačinku. Jediné, co pomáhalo abych nemyslela na Colina bylo to, že jsem myslela na lov.

Doběhla jsem do města, ve kterém jsem lovila naposledy. Žízeň v krku mě začínala nesnesitelně pálit.

Okamžitě jsem se rozběhla do temných uliček a vraždila každého, kdo mi přišel do cesty. Tu noc jsem vypila asi osm lidí. Cítila jsem, že už mám dost a spálila všechna mrtvá těla.

Ušla jsem pár kroků od plápolajícího ohně a sesunula se na zem. Co se to se mnou stalo? Proč nelituji toho, co jsem právě udělala?

Strašně jsem se změnila. Potřebovala bych nad sebou pevnou ruku, jako byl Darius. Ten by mi nedovolil, takhle mrhat lidskou krví. Dobře jsem věděla, že by mi stačil jen jeden člověk, tak proč jsem jich vypila tolik? Proč muselo tolik lidí zemřít?

Teď není čas na to, abych nad sebou přemýšlela, abych se styděla.

Rychle jsem se zvedla a hledala telefonní budku. Měla jsem štěstí, o pár ulic vedle jedna byla.

Zvedla jsem sluchátko a vyťukala číslo. Telefon zazvonil sotva dvakrát a už jsem uslyšela známý hlas.

„Ano?“ ozvalo se v telefonu.

„Ahoj, Dariusi, to jsem já Elena,“ odpověděla jsem rychle.

„Eleno? Kde jsi? A kdy se vrátíš?“ Okamžitě se začal vyptávat.

„Promiň, ale hned tak to nebude, musím něco vyřídit. Mohl bys mi zavolat Johna?“ zeptala jsem se.

„Jo jasně,“ souhlasil Darius trochu nejistým hlasem.

„A Dariusi?“ zkusila jsem ho ještě zastavit.

„Ano?“

„Pozdravuj Sala a poděkuj mu za mě, ano?“ naléhala jsem.

„Samozřejmě.“ Potom bylo chvíli ticho, než jsem znovu zaslechla něčí dech.

„Eleno? Co se děje?“ ptal se John.

„Kde má tvůj bývalý klan doupě?“ vychrlila jsem na něho otázku a ty jeho ignorovala.

„Co? No, naposledy jsem slyšel, že se přestěhovali do vedlejšího města...“ Snažila jsem se vrýt si jeho popis cesty do paměti. Poslouchala jsem každou informaci, kterou mi dal.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a než John stihl něco říct, zavěsila jsem.

Chtěla jsem se rozběhnout pryč, ale něco mě zastavilo. Byl to pach krve. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se za ním mám rozběhnout nebo ne. Nakonec jsem usoudila, že mi ještě jedna svačinka neuškodí.

Rozběhla jsem se za tím nasládlým pachem a cítila, jak se mi žízeň dere do krku. Chtěla jsem ten oheň v krku uhasit, i když jsem věděla, že to bude má devátá oběť za tuto noc.

Netrvalo to dlouho a viděla jsem, jak nějaký muž vstává ze země. Podívala jsem se za něho a viděla, jak někdo utíká pryč. Usoudila jsem, že toho muže, který právě vstával, přepadli. Na tváři se mi objevil mírný úsměv: „Ty máš dneska smůlu,“ zašeptala jsem tak tiše, aby mě neslyšel.

Když se ten muž zvedl, vydal se mým směrem. Neviděl mě, proto jsem se mu vydala naproti.

Vyšla jsem ze stínu a muž se na mě podíval. Nezastavoval se a chtěl projít kolem mě, ale když byl na stejné úrovni jako jsem byla já, rychle jsem se otočila a chytla ho za krk.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala jsem se smíchem. Ten muž chtěl začít křičet, ale já mu včas dala ruku na pusu, takže nemohl vydat ani hlásku.

„Pšt, nebude to bolet.“ Nepřestávala jsem se smát. Spatřila jsem mužův vyděšený pohled, věděla jsem, že má dost. Neměla jsem náladu na nějaké hry, proto jsem mu rychle prokousla krk.

Po chvilce byl bez krve. Odhodila jsem jeho tělo a utřela si svá zkrvavená ústa.

„Já věděla, že upíři existují,“ ozvalo se za mnou a já se zarazila.

12. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 11. kapitola: