OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 15. kapitola

06.06.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1278×

15. KAPITOLA

Zaposlouchala jsem se a zjistila, že se ty kroky přibližují. Postavila jsem se a na ruce se mi objevila ohnivá koule.

„A co tvůj den jako člověk?“ zeptal se David, který se postavil vedle mě. Pohrdavě jsem se na něho podívala. Nechápala jsem, jak to, že se nebojí, proč něco neudělá, kromě dělání si ze mě srandu. V místnosti nastalo úplné ticho. Stála jsem připravená kdykoliv zaútočit, a to nejen svojí ohnivou koulí, kterou jsem měla v ruce. Za to David, který stál vedle mě, vypadal naprosto nezúčastněně.

Kroky se ozývaly přímo za dveřmi. Viděla jsem, jak se klika dveří pohybuje směrem dolů a dveře se pomalu s tichým skřípáním otevíraly. Najednou, a to nevím jak, se stalo, se kolem dveří začal šířit oheň.

Nechápala jsem, jak se to stalo. Oheň osvítil tvář příchozího. Okamžitě jsem zahlédla Salův obličej, který zračil paniku a strach.

„Sale,“ vydechla jsem a chtěla přeběhnout přes oheň k němu, ale jakmile jsem se k tomu ohni přiblížila, tak mě ožehly plameny. Tolik to pálilo, že jsem vykřikla bolestí.

„Co se děje?“ přiběhla do místnosti Dominika a zmateně koukala na mě a na oheň.

Podívala jsem se na svoji kůži, kde mě sežehl plamen a všimla si ošklivých popálenin. Ucítila jsem něčí ruce na svých ramenou. Byla jsem zmatená, rychle jsem se otočila a odhodila Davida na protější zeď. Nevnímala jsem, že se mi snažil pomoc, v tu chvíli jsem ani nevěděla, kde právě jsem a oheň se rychle šířil.

„Elen, uklidni se,“ řval David, když se sbíral ze země.

Cítila jsem, jak mi z těla uniká síla. Podlomila se mi kolena a já se ocitla na zemi. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí.

„Musíme ji udržet při vědomí, jinak zemře,“ třásl se mnou David.

„Davide,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Bylo stále těžší a těžší je znovu otevřít, ale lehké facky, které dopadaly na mou tvář mě nutily držet oči otevřené.

Cítila jsem, jak jsem slabá, věděla jsem, že už dlouho nevydržím. Chtěla jsem zvednout ruku a dotknout se Davidovy, teď ustarané tváře, ale neměla jsem na to dost sil. Nemohla jsem pohnout ani jediným prstem na ruce.

„Dýchej zhluboka,“ naléhal David. „Dýchej a na nic jiného nemysli. Soustřeď se jen na pravidelné nádechy a výdechy!“

Snažila jsem se ho poslechnout, ale bylo to tak těžké, a ta bolest, kterou mi každý nádech působil.

Musela jsem se soustředit, po chvilce se mi povedl první nádech, ale vůbec mi nepomohl. V puse se mi objevila štiplavá chuť kouře a jeho zbytky, které se dostaly do mých plic, mě dusily. Nepřestávala jsem se snažit, stále jsem se pokoušela vydechnout. Když se mi to konečně podařilo, tak jsem cítila, jako by se uvnitř mě něco zarazilo. Bylo to jako když hráz zastaví vodu. A co víc, pomohlo mi to. Začala jsem se cítit mnohem lépe. Každý další nádech byl o něco jednodušší. Po chvíli se mi i podařilo otevřít oči a nechat je otevřené.

„Zvládla jsi to,“ oddychl si David a já koukala do tří vyděšených tváří, které se pomalu začínaly radovat.

„Musí si odpočinout,“ rozhodl David a chtěl mě vzít do náruče, ale Sal ho zastavil: „Odnesu ji.“

„Zvládnu to,“ zavrčel David odpověď, a už jsem byla ve vzduchu. Nevěděla jsem jestli jde Sal za námi, ale bylo mi to jedno, protože jsem v polovině cesty usnula.

Pomalu se stmívá a já mám ještě kupu práce před sebou. Teprve jsem vybila jen polovinu bývalého Johnova klanu. Utržila jsem jen pár pouhých škrábanců. Prohlížím si výsledek své dosavadní práce, tu rudou scenerii. Všude je krev a zohavená těla. Uprostřed toho, v jedné z krvavě červených kaluží, stojí má maličkost s ďábelským úsměvem na rtech.

Byla jsem šťastná, takovou zábavu jsem už dlouho nezažila. Ze strany se na mě vyřítil jeden z upírů. Odrovnala jsem ho jediným pohybem zvednutí ruky.

Všimla jsem si dalšího blížícího se upíra. Usmála jsem se a čekala, až se ještě víc přiblíží. Poznala jsem, že je to vůdce vzpoury, která byla vedena proti Johnovi. Byla jsem si jistá, že si jeho smrt užiju.

Můj nynější nepřítel se zastavil a pohlédl mi do očí: „Ale, ale, koho pak to tady máme?“ zasmál se.

Nenechala jsem se vytočit, jen jsem si přichystala ohnivou kouli.

„Asi sis přišla pro stejný výprask, jako dostal tvůj miláček Colin,“ vysmíval se mi.

„Ty,“ zavrčela jsem. „Nezmiňuj jeho jméno!“

Ten upír se začal smát. Bylo mi jedno, že jsem mu přišla legrační, však mu to vrátím i s úroky.

„Víš, ze začátku Colin moc nekřičel, ale když jsem ho dostal do rukou já, tak řval jako malé děcko.“ Bylo mi jedno, že lže. Tohle o Colinovi nesměl říkat.

Už jsem neudržela svůj vztek na uzdě, musela jsem ho ze sebe dostat. Všechno kolem mě, včetně toho drzého upíra, se ocitlo v plamenech. Takový výdej energie mě srazil na kolena. Voda smíchaná s krví se snažila ten oheň uhasit, ale to ho jen podporovalo, bral si víc mé síly v čím dál větších dávkách.

Věděla jsem, že je to můj konec, tentokrát mi nikdo nepomůže a jediné, co jsem slyšela byl smích toho upíra, který byl v plamenech.

Poslední zbytky sil mi mizely z těla. Zmohla jsem se na jedinou větu: „Jdu za tebou Coline,“ a pak jsem navždy zavřela oči...

S šokem jsem se posadila na postel. Rozdýchávala jsem to, co jsem právě viděla. Zaslechla jsem nějaké hlasy, které přicházely z obýváku. Rychle jsem se postavila a vydala se tam.

Když jsem tam došla, nikdo si mě nevšiml, proto jsem se opřela o futra dveří a začala si je prohlížet. Sal se roztahoval na jednom gauči a koukal na televizi. Na druhém gauči seděl David a hned vedle něho Dominika. Bylo to divné, oni dva by se k sobě hodili, ale neměli by být spolu, vždyť Domča je člověk. Vím, je to vzrušující chodit s nadpřirozenou bytostí, ale není to správné.

Najednou jsem si něco uvědomila, jak já do toho můžu zasahovat? Měla bych jim to spíš přát. Oni můžou být šťastní, i přesto, že já nemůžu. Ale uvědomila jsem si ještě něco. Oni jsou jako moje rodina. Oni by mohli, alespoň z části, zaplnit tu prázdnou díru, která mi působí tolik bolesti, a tolik mi připomíná ztrátu Colina.

„On tě v upíra nezmění,“ upozornila jsem na svoji přítomnost. Byla zábava sledovat, jak od sebe David s Domčou odskočili, rozesmálo mě to.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě David, když jsem se přestala smát. Nevím jak, ale asi poznal moji náladu, proto jsem se ani nesnažila lhát: „Viděla jsem se umřít.“

Věnováno Safiře, kvůli tobě jsem se dokopala k tomu, abych napsala další kapitolu, takže díky =).

16. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 15. kapitola: