OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 19. kapitola

02.07.2011 (17:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1154×

19. KAPITOLA

„Lovec,“ zopakovala jsem jako duchem nepřítomná. Stále jsem se to snažila pochopit, ale dneska mi to nějak pomalu myslelo.

„Ano,“ řekl stejně pyšným hlasem.

„Aha a copak lovíš?“ položila jsem mu další otázku. Vím, že tím jsem ze sebe udělala naprostého blbce, ale stojí mi to za to, když z něho dostanu nějaké informace.

„Tvoji rasu, a další tobě podobný.“ Pyšný hlas vystřídala nenávist.

„Moji rasu?“ zase jsem nechápala. Budu s tím muset něco udělat, takhle nechápavá jsem už dlouho nebyla. Asi jsem se praštila do hlavy, když jsem s Davidem cvičila.

„Nadpřirozeno.“ Už i mému zajatci, který mě vytrhl z mých myšlenek, bylo divné, že se na všechno ptám.

„A co ty jsi zač?“ zeptal se on mě.

„Já?“ Rozhodovala jsem se, jestli mu to mám říct nebo ne.

„Bylo by fér, kdybys mi to řekla, protože za prvé, já se ti taky řekl co dělám a za druhé, mi to podstatně ulehčí práci, až tě budu zabíjet,“ řekl naprosto vážně, za to já se začala smát na celé kolo.

„Fajn,“ řekla jsem mezi záchvatem smíchu. „Jsem upír.“

„Dobře,“ vrýval si to co jsem, do paměti.

„Jsem čarodějka,“ pokračovala jsem.

„Cože?“ Teď se ztrácel on. „Tak co jsi? Upír nebo čarodějka?“

„Oboje, jsem vyvolená. Já, no jak bych to řekla,“ přemýšlela jsem nad tím jak to říct, protože jsem nevěděla, co vlastně taková vyvolená dělá. „Já... udržuji rovnováhu v nadpřirozeném světě.“ To je ono, udržuji rovnováhu. Bezva, vrací se mi můj starý dobrý mozek. Najednou jsem si vzpomněla na Davida. On leží na louce, krvácí a já se tu vybavuju s jeho... lovcem.

„Aha,“ řekl zamyšleně lovec.

„Ty informace ti stejně budou k ničemu. Postřelil si mého bratra a teď jenom doufej, že bude v pořádku.“ Pomalu jsem se k němu přibližovala.

„Jo, doufám, že shnije v pekle,“ prohlásil. Hned mu za to přiletěla první rána. Chvilku jsem čekala, aby mohl vyplivnout první zub. Chtěla jsem mu uštědřit další ránu, ale těsně před jeho obličejem jsem se zastavila.

„Víš co, ukážu ti, jak se umírá v rukou upíra,“ vysvětlila jsem mu. Znovu jsem ho zvedla a zakousla se mu do krku.

Měla jsem spíš říct, jak se umírá v zubech upíra, aby to bylo doslovně.

Odhodila jsem lovcovo mrtvé tělo. Ještě naposledy jsem se na něho podívala a pobaveně zakroutila hlavou.

Rozběhla jsem se zpět za Davidem a doufala, že je v pořádku a nebo při nejhorším, že ještě žije. Neodpustila bych si, kdyby umřel. Neměla bych už pro co žít.

Během několika minut jsem byla u Davidova těla a zkoumala, jestli je naživu.

„Davide?“ zeptala jsem se opatrně.

„Dostala jsi ho?“ zeptal se slabým hlasem.

„Jo,“ přikývla jsem. „Musím tě odnést do nemocnice.“

„Ne,“ zakázal. „Odnes mě k Dominice.“

„Ale,“ chtěla jsem namítat, ale on mě jedním gestem umlčel. Bylo pro něho obtížné mluvit.

Musela jsem vymyslet, jak ho dostanu přes město k Dominice domů. Za tmy by se to dělalo mnohem líp. Zajímalo by mě, co si lidé pomyslí, když uvidí drobnou dívku, která nese postřeleného a nahého chlapa. Měla bych ho alespoň do něčeho obléct, ale když on při proměně roztrhal veškeré oblečení.

Tak, teď jsem opravdu nevěděla, co dělat.

Sundala jsem mikinu, alespoň to, co z ní zbylo a hodila ji na Davida.

Opatrně jsem ho zvedla do náruče a udělala první krok. Bála jsem se dělat nějaké prudší pohyby, abych ho nějak nezranila, ale na druhou stranu, když si nepospíším, může se to zhoršit.

Rozběhla jsem se k Dominice domů a přitom se modlila, aby mě nikdo nezahlédl. Bylo mi jasné, že můžu běžet jen po nějakých lesních cestách, až se přiblížím k městu, budu muset zpomalit a plížit se.

U města jsem byla hned, teď přijde na řadu ta těžší část. Musím probíhat opuštěnýma uličkama a tím si prodloužit cestu.

Plížila jsem se jednou uličkou za druhou, občas se schovala za roh a čekala, až kolemjdoucí projde.

V jedné uličce, která byla za rohem od Dominičina domu, jsem byla schovaná a čekala až projde nějaká paní. Když byl vzduch čistý vyběhla jsem zpoza rohu. Hned vzápětí jsem toho litovala, protože jsem narazila do tlustšího policisty.

V duchu jsem si začala nadávat a hned jsem začala přemýšlet, jak z toho ven.

„Co se stalo?“ začal okamžitě. „Volám sanitku.“

„Ne, sanitku ne,“ zkusila jsem to opatrně. Policajt si mě přeměřil nedůvěřivým pohledem.

„Jen mi prosím uhněte,“ zkusila jsem to, ale policista vytáhl zbraň a namířil na mě.

„Promiňte, ale na tohle opravdu nemám čas,“ pomalu mi docházela trpělivost.

„Pomalu ho položte na zem!“ rozkázal mi. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a udělala krok vpřed.

Ozval se výstřel a já cítila, jak se mi něco zarylo do kůže na ruce.

„Au,“ řekla jsem naštvaným hlasem. „To bolelo.“

Nechtěla jsem ho zabít, ale neviděla jsem jinou možnost.

„Jak, jak, jak to, že vám nic není?“ divil se. Opatrně jsem položila Davida ke stěně a jednou rukou se pokusila vytáhnout kulku. Naštěstí nebyla moc hluboko, tak se mi podařilo celkem rychle.

Policista tam stále stál jako omámený a pozoroval každý můj pohyb. Když jsem si všimla, že na mě stále míří, prohodila jsem: „Už to konečně odhoďte, než někomu ublížíte.“

Policista se podíval na svoji zbraň a pevně ji uchopil i druhou rukou.

„Vidíte, že mi neubližuje ne?“ ukázala jsem na svoji pomalu se zacelující ránu. Policistovi vypadla zbraň z rukou.

„Říkala jsem, že na tohle nemám čas,“ promluvila jsem, zatímco jsem se k němu blížila. Chytla jsem ho pod krkem a zvedla do výšky.

„Proč?“ zašeptal přiškrceným hlasem.

„Jsi ve špatný čas na špatném místě,“ odpověděla jsem. „Ale je mi to líto, nemám jinou možnost.“ Vím, že tohle říká většina vrahů, ale já to myslela doopravdy. Opravdu mi bylo líto, že ho musím zabít.

Policista zavřel oči, brala jsem to jako znamení a zlomila mu vaz.

Znovu jsem zvedla Davida do náruče a odnášela ho pryč. Doufala jsem, že zbytek cesty už proběhne v pořádku.

Naštěstí jsem se co nevidět ocitla u Dominičina domu a vlezla do něj. Davidův tep stále slábl.

„Ahoj,“ řekla zvesela Domča, když mě uslyšela přicházet.

„Pane Bože!“ zvolala, když si mě všimla. „Co se mu stalo?“ ptala se starostlivým hlasem.

„Postřelil ho nějaký lovec. Slábne mu tep,“ začínala jsem panikařit.

„Proč jsi ho nevzala do nemocnice?“ vyčetla mi Dominika.

„Nechtěl, zakázal mi to,“ vysvětlila jsem jí. Dominika jen zakroutila hlavou: „Proč ho posloucháš, ztratil hodně krve a neví co mluví.“

Mezitím, co jsem Dominice vysvětlovala situaci, David ztratil vědomí.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se zmateně.

„Já bych ho odvezla do té nemocnice,“ stála si za svým stále Domča.

„Ne,“ ozval se David. Probral se. „Elen, musíš mi vyndat kulku, pak bude všechno dobrý.“

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Dominiko, podej mi nůž a nějakou vodu,“ rozkázala jsem. Dominika na nic nečekala a za chvilku se vracela s nožem a vodou.

„Fajn,“ řekla jsem. Neztrácela jsem čas s tím, jestli je ten nůž vydezinfikovaný, vlkodlak by snad měl něco vydržet ne?

Chvilku mi to trvalo, ale nakonec se mi podařilo kulku vytáhnout.

„Děkuju,“ zašeptal. Z jeho hlasu byla slyšet únava.

„Jak to, že jsi se neuzdravil sám?“ zeptala jsem se. „Vždyť ta kulka není stříbrná.“

„Stříbro je jen ve filmech. Nám vadí zlato, je dražší než stříbro, tak si ve filmech vymysleli náhražku,“ vysvětlil mi.

Uklidnila jsem se, protože jsem věděla, že to David přežije. Taky vím, že je unavený, ale to musí chvíli počkat, potřebuji odpovědi.

„Co víš o lovcích?“ zeptala jsem se.

„Pár jich šlo po mé smečce, ale všechny jsme zabili. Museli se o nás dozvědět další,“ odpovídal.

„Postarám se o ně,“ řekla jsem odhodlaným hlasem.

„Ne,“ probral se trochu David. „Jsou příliš nebezpeční, vědí jak na nás. Slib mi, že tam nepůjdeš.“

„Ale,“ začala jsem protestovat.

„Fajn, slib mi, že tam nepůjdeš beze mě,“ slevil ze svých nároků David.

„Dobře,“ souhlasila jsem. David spokojeně usnul a já se vydala převléknout se.

Když jsem se převlékla, vrátila jsem se zkontrolovat Davida. Pořád ještě spal, proto jsem se vydala ke dveřím.

„Slíbila jsi mu to,“ ozval se za mnou Dominičin hlas.

„Já vím, ale tohle je pro něho bezpečnější. Nechci, aby mu znovu ublížili. Pochop to, teď je příliš slabý,“ vysvětlila jsem jí své důvody.

„Chápu tě,“ odpověděla mi.

„Musím tam jít,“ řekla jsem.

„Já vím,“ odpověděla mi Dominika.

„Vrátím se,“ usmála jsem se a vydala se ven ze dveří.

20. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 19. kapitola: