OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 2. kapitola

02.03.2011 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1353×

2. KAPITOLA

„Co tady děláš? Neměl jsi sem chodit, vždyť tě tu najdou,“ zděsila jsem se. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale ne za takovýchto okolností.

„Neboj se,“ pohladil mě po vlasech.

„Coline, musíš okamžitě jít pryč, než tě tu někdo najde,“ vyhazovala jsem ho pryč.

„Ne, počkej, poslouchej mě,“ chtěl mi něco říct, ale stan se rozhrnul a dovnitř vešel šéf vlkodlaků.

Oba s Colinem jsme se na něho otočili.

„Kohopak to tu máme?“ zeptal se zvesela a podíval se na Colina. „Nemohl si to bez ní chvíli vydržet, že ne?“ zasmál se.

„Promiň, musel jsem se přesvědčit, že jí nechceš ublížit,“ zašeptal Colin a stočil hlavu ke mně, aby viděl, jak zareaguji.

„Cože?“ zasáhla jsem jim do rozhovoru, ale oni si toho vůbec nevšímali.

„Je to moje sestra,“ pronesl naprosto vážně a propaloval Colina pohledem.

„Nerozčiluj se Davide,“ snažil se ho uklidnit Colin.

„Cože?“ zařvala jsem. Tentokrát jsem získala jejich pozornost.

Nejprve jsem se otočila na Colina: „To je ten David, jak jsi s ním tenkrát telefonoval?“ vyjela jsem na něho poněkud zvýšeným hlasem.

„Ehm, no, ano,“ dostal ze sebe nakonec.

„Jak si nás takhle mohl zradit?“ vyčetla jsem mu. „Jak si mohl být spojený s vlkodlaky a takhle mě tahat za nos. Jak si se mohl podívat Dariusovi do tváře?“ Nechápala jsem. Cítila jsem v sobě takovou zlost a potřebovala ji ze sebe nějak dostat.

Všimla jsem si Davidova pobaveného úsměvu, sledoval celou naši hádku.

„Čemu se jako směješ?“ vyjela jsem. „Není tady nic vtipného, všechno je to tvoje vina.“

Po tak dlouhém řvaní se mi trochu ulevilo, jenže tím, jak jsem zařvala na Davida, tak se taky naštval a začal mi to oplácet.

„Moje vina? Všechno jsem to dělal kvůli tobě, takže se zamysli, čí je to vina.“ Nemohla jsem to už dál poslouchat, sebrala jsem se a vylezla ven ze stanu.

Rozběhla jsem se ven, ale nevěděla, kam mám zamířit. Nevěděla jsem, kam až můžu, než se projeví moc toho náramku.

Rozhodla jsem se trochu uklidnit a posadila se k ohýnku. Chvíli jsem koukala do ohně, pak jsem začala tvořit opravdu miniaturní ohnivé koule a začala je házet do středu ohně.

Cítila jsem, jak se někdo dotkl mého ramene. Nevzhlédla jsem, věděla jsem, že to bude buď Colin a nebo David. Spíš jsem typovala Colina, ale ani s jedním jsem neměla chuť mluvit.

„Jsi na mě naštvaná?“ ozval se Davidův hlas. Tiše jsem zakroutila hlavou a dál se věnovala svojí zábavě s ohnivými koulemi.

„Promiň, že jsem tě sem nechal přivést násilím, ale jsi jediná, kdo mi z rodiny zůstal.“ Zatvářil se tak ublíženě, že jsem se zastyděla za to, jak jsem na něho vylítla, ale stále jsem mlčela. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Byl to vlkodlak, nemůžu ho mít ráda, nemůžu ho přijmout jako svého bratra.

„Nic mi neřekneš?“ zeptal se smutně. Poprvé jsem se mu podívala přímo do očí a byla naprosto upřímná: „Musím si to všechno promyslet, urovnat v hlavě.“

„Chápu,“ pronesl taky upřímně a zvedl se. „Máš času kolik chceš.“

Znovu mi připomněl, že jsem vězeň, že nemůžu zmizet kdykoliv se mi zachce a nejhůř, musím se podřídit jeho rozkazům.

To je i proti sourozeneckým pravidlům, nechci se podřídit bratrovým rozkazům.

Stále mi to vrtalo v hlavě, mám ho brát jako bratra nebo jako vlkodlaka. Proč ne, jako bratra, který je vlkodlak, proč nemůžu být tak tolerantní jako on. Vždyť jemu taky nevadí, že jsem upír.

Položila jsem si hlavu do dlaní a zavřela oči. Ovál mě studený vítr a já cítila, jak oheň ohřívá moji studenou kůži. Nezvedla jsem hlavu, užívala jsem si ten pocit. Snažila jsem se zapomenout na to, kde právě jsem a na to, co právě prožívám.

Cítila jsem, jak mě někdo objal kolem ramen. Rychle jsem zvedla hlavu a všimla si, že vedle mě sedí Lenka.

„Tak jsi přece jen skončila u nás,“ řekla zvesela. Smutně jsem se na ni podívala, nebyla jsem ráda, že tu jsem.

„Promiň, nejsi zrovna nadšená, že ne?“ Trochu posmutněla, ale stále z jejího hlasu zněl podtón radosti.

„Radši bych byla jinde,“ přiznala jsem.

„Jsem opravdu ráda, že tu jsi,“ přestala skrývat radost a pořádně mě objala.

Musela jsem se pousmát.

„Já sice nejsem ráda, že tu jsem, ale ráda tě vidím,“ řekla jsem upřímně.

Lenka se tomu zasmála a pomalu se začala zvedat: „Věř mi, že za pár dní odsud nebudeš chtít odejít.“ A otočila se k odchodu, ale v polovině pohybu se zastavila.

Otočila jsem se, abych věděla, co ji tak zarazilo, ale jediné, co jsem viděla bylo, jak se k nám blíží Colin.