OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 20. kapitola

21.07.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1150×

20. KAPITOLA

Venku se už pomalu stmívalo. Potichu jsem se zaradovala. Bude se mi lépe běžet, nebudu se muset zastavovat a dávat pozor na to, aby mě někdo neviděl.

Musela jsem vymyslet, kde začnu hledat. Měla jsem se toho lovce zeptat, kde se schovávají, než jsem ho zabila. Stejně by mi to asi neřekl, ale mohla jsem to zkusit.

Rozhodla jsem se začít na té louce, kde se to všechno stalo.

Naštěstí jsem tam trefila bez jakýchkoli potíží.

Hned jak jsem dorazila na místo, začala jsem hledat. První, co jsem uviděla, byly stopy Davidovy krve. Smutně jsem koukala na tu rudě zbarvenou trávu a vyčítala si, že jsem měla dávat větší pozor.

Vítr se otočil a mě do nosu praštily různé pachy. Jeden z nich byl lovcův.

Všimla jsem si, že nebe potemnělo, a hned vzápětí na mě dopadly první dešťové kapky. Došlo mi, že si musím pospíšit, protože déšť dokonale skryje všechny stopy i pachy.

Rozběhla jsem se k lesu, odkud jsem cítila lovcův pach. Jak jsem tak běžela, přemýšlela jsem nad tím, jak jsem se změnila. Od té doby, co jsem u Davida, mi přestává vadit zabíjení nevinných lidí. Ano, je to naše přirozenost, ale stejně, někde uvnitř sebe cítím, že to není správné. Možná to jsem já, možná to je vychování, které mi do hlavy vštěpoval Darius.

Proběhla jsem kolem lovcova mrtvého těla. Nezastavila jsem se, abych ho pohřbila, ani jsem se za ním neohlídla, běžela jsem dál.

Pár desítek metrů od lovcova těla se mi pach ztratil a já se zmateně zastavila. Co mám dělat teď? Byla jsem už někde hluboko v lese, ale mé odhodlání nezmizelo.

Pomalu jsem chodila sem a tam a snažila se najít nějakou stopu, která by mě navedla na správný směr.

Ucítila jsem slabý pach a rozhodla se za ním vydat. Musela jsem jít pomalu, nechtěla jsem riskovat, že bych ho ztratila.

Cestou jsem přemýšlela nad tím, co David udělá, až se probere a zjistí, že tam nejsem. Upřímně, jsem ráda, že nebudu v jeho blízkosti, ale lituju Dominiku. Nechala jsem ji v tom, ale věřím, že to zvládne a hlavně doufám, že udrží Davida na svém místě.

Mezi stromy jsem zahlédla nějaké světlo, za kterým jsem se vydala. Po pár krocích, pach, který jsem následovala, zesílil.

Zaslechla jsem něčí hovor, a podle toho, o čem se bavili, jsem poznala, že to jsou lovci.

„Nikdy jsem neviděl tak velkého vlkodlaka,“ promluvil někdo hlubokým hlasem.

„Jo, až ho dostanu, pověsím si ho doma na zeď,“ zasmál se jiný hlas.

„Jenom nechápu, proč opustil svoji smečku,“ řekl ten první.

„Taky nevím,“ druhý hlas se na chvíli odmlčel. „Neměl se už Dan hlásit?“

„Měl, ale já mu říkal, ať na toho vlkodlaka nejde sám. Nechtěl se dělit o slávu, tak to asi odskákal,“ zasmál se ten první, hlubší hlas.

Ještě chvíli jsem je poslouchala, a pak mi to došlo. Tím velkým vlkodlakem myslí mého bratra.

Mé pocity se ve mně praly. Jedna část mě se radovala, že jsem našla nějaké lovce, ale ta druhá část se strachovala o Davida. Vědí o něm a chtějí si jeho kůži pověsit na zeď. Věděla jsem, že je musím zabít, ale nevěděla jsem, co od nich mohu čekat. David mě varoval, že jsou nebezpeční.

Bezmyšlenkovitě jsem ustoupila o krok vzad a k mé smůle jsem stoupla na nějakou větvičku, která křupla.

Okamžitě jsem zastavila. Les na chvíli utichl. Zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším nějaké kroky nebo něco podobného, co by mě varovalo, že lovci přišli na moji přítomnost.

Za chvilku jsem zaslechla, jak se lovci znovu začali bavit. Uklidnila jsem se a znovu začala přemýšlet nad tím, co udělám.

„Slečno? Hledáte tu něco?“ ozvalo se za mnou. Cukla jsem sebou a pomalu se začala otáčet. Jak to, že jsem ho neslyšela?

„No, já,“ začala jsem. Nakonec jsem si řekla, že bude nejlepší, když začnu lhát. „Procházela jsem se s kamarádkou lesem, když jsme narazily na obrovského vlka. Začaly jsme utíkat, ale ona upadla, chtěla jsem jí pomoct, ale...,“ odmlčela jsem se, a v předstíraných slzách, jsem schovala obličej do rukou.

„To bude dobrý,“ promluvil ten muž. Cítila jsem, jak ke mně natáhl ruku, ale potom ji zase stáhl. Místo toho promluvil: „Vím, že je to těžké, ale co se stalo dál?“

„Její výkřiky mě budou provázet po zbytek života,“ řekla jsem stále se schovaným obličejem.

„Nechcete jít k ohni?“ zeptal se mě přívětivým hlasem. Zvedla jsem hlavu, nebylo moc vidět, tak jsem udělala gesto, jako bych si stírala slzy a přikývla.

Došli jsme do jeskyně, kde seděl jeden lovec. Ukázal mi na místo a já se tam posadila. Viděla jsem v jeho očích nedůvěru, ale také snahu, zamaskovat ji.

„Mohla bys nám toho vlka popsat?“ zeptal se mě ten, co mě přivedl.

Znovu jsem jen přikývla a začala Davida popisovat: „Je celý bílý a strašně obrovský,“ na chvilku jsem se odmlčela. „Promiňte, ale moc jsem ho neviděla.“

„Je to on,“ pronesl zasněně jeden z lovců. V jeho očích hrály radostné jiskřičky. „Máte štěstí, že jste mu utekla, tenhle vlk je jeden z nejnebezpečnějších.“

Mlčky jsem přikývla a přemýšlela, co se asi bude dít dál.

„Já už se těším až ho dostanu,“ řekl jeden z nich zasněně. „Dokážete si představit, jakou asi bude mít cenu?“

Ostatní souhlasně zamručeli a já svírala ruce v pěst, abych na ně nevylítla.

„Jo, to bude paráda, už se nemůžu dočkat toho, až ho najdeme,“ přitakal mu druhý.

Moje sebeovládání pomalu odcházelo. Štvalo mě, že vědí o mém bratrovi, ale ještě víc mě děsilo to, že se nemůžou dočkat toho, až ho začnou lovit.

„Ale vlci žijí ve smečkách ne?“ zasáhla jsem jim do hovoru.

„Ano,“ souhlasil jeden. „Jejich smečku jsme skoro zlikvidovali, jen pár nám jich uteklo.“

Zmateně jsem se na něj podívala. Jak se mi s tímhle může chlubit? Za tohle bych ho mohla udat. Dobře, nevím, jestli by mi to bylo něco platný, protože se o myslivost vůbec nezajímám, ale rozhodně bych se s takovou věcí lidem nechlubila na potkání.

„Aha,“ přikývla jsem a přestala se věnovat jejich hovoru o tom, jak zabijí mého bratra, a začala se soustředit na svůj vztek, protože jsem si všimla, že oheň, kolem kterého sedíme, se pomalu rozhořívá. Bála jsem se, že je to kvůli mé nové schopnosti, ale taky to mohlo být tím, že jeden z lovců před malou chvilkou přiložil.

Napadlo mě, že jsem tuhle svoji schopnost vůbec netrénovala, a že určitě, až se budu snažit pomstít Colina, tak zemřu, tedy jestli  přežiju tohle.

Oheň znovu nabral na své intenzitě. Uvědomila jsem si, že myšlenka na moji smrt mě zrovna neuklidní, a snažila jsem se myslet na něco jiného, příjemnějšího.

„Neměl jsi tolik přikládat, podívej se, co to s tím ohněm dělá,“ upozornil jeden z nich na situaci.

Sakra, musím se ovládnout nebo odhalit.

„Já jsem přiložil jen jednu větev,“ obhajoval se ten druhý. Fajn, takže se musím odhalit.

Rychle jsem se postavila a všechny si je přeměřila nepřátelským pohledem.

21. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 20. kapitola: