OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 3. kapitola

08.03.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1303×

3. KAPITOLA

Otočila jsem se zpět na Lenku a pozorovala, jak se jí v očích střídá strach a odhodlanost.

Colin došel až k nám a já si všimla, že je hodně rozčílený.

„Co tady děláš?“ zeptala se přiškrceným hlasem Lenka. Colin si ji jen naštvaně měřil, ale neodpověděl.

„Hm?“ zkusila to znovu, ale on jen s povzdechem řekl: „Nemá to cenu, nebudu lhát.“

„Cože?“ přidala jsem se do jejich hovoru. „Vy..., vy se znáte?“

„Ano,“ přikývl Colin. „Je to moje sestra.“

Úplně mi tím vyrazil dech.

„Co..., co..., cože?“ vykoktala jsem. „Ale vždyť tvoje sestra se jmenuje Isabela.“

„Víš, to jméno se mi přestalo líbit už před stoletím.“ Podívala se na mě omluvným pohledem.

Chvíli jsem koukala do blba, nemohla jsem uvěřit tomu, že to Colin věděl, a neřekl mi to, ale když mi neřekl ani to, že mám bratra vlkodlaka.

„Můžeš nás chvilku nechat?“ zeptal se Colin své sestry.

„Jasně,“ přikývla a vydala se k odchodu.

„Počkej!“ zastavila jsem ji. „Jak ti mám tedy říkat?“

„Lenka, prosím,“ usmála se a odešla. Podívala jsem se na Colina, který se posadil ke mně.

„Můžu ti to vysvětlit?“ zeptal se opatrně. Neodpověděla jsem mu, jen jsem se stále dívala do ohně.

„Budu si myslet, že ano.“ Smutně se zasmál a začal vyprávět: „Víš, jednou, ještě než si přijela, tak mi má sestra volala. Vyhodili ji z její bývalé smečky a ona chtěla přijet za mnou. Souhlasil jsem, že se někde sejdeme, ale ona nedorazila na určené místo. Hledal jsem ji, když mi zavolala, že je u jiné smečky a potřebuje pomoct.

Okamžitě jsem se k ní rozběhl, a tak se seznámil s Davidem. Řekl mi, že ji k sobě přijme, pokud mu pomůžu dostat tě k němu. On věděl, že přijedeš, ale tohle by měl říct on sám.

Promiň, musel jsem souhlasit. Musel jsem to pro sestru udělat. Nějak se z toho dostaneme.“ Cítila jsem, že mě vzal za ruku. Nemohla jsem se na něho zlobit. Otočila jsem se na něho a jeho smutný pohled na mě dolehl. Pokusila jsem se na něho povzbudivě usmát a kupodivu se mi to podařilo.

„Chápu tě, rodina je na prvním místě. Nějak se odsud dostaneme,“ snažila jsem se přesvědčit samu sebe.

Zaslechla jsem kroky a otočila se. Blížil se k nám David.

„Tak a teď přijde další vysvětlování,“ zašeptala jsem a podívala se na Colina.

„Musím si jít něco zařídit,“ pochopil, zvedl se a odešel.

Když procházel kolem Davida, věnoval mu takový neurčitý pohled, ale David se na něho jen mile usmál a šel dál ke mně. Oheň pomalu dohoříval, proto jsem do něho hodila další ohnivou kouli.

„Super, někoho takového jsme tu potřebovali,“ zasmál se David, když si ke mně sedal. „Nikoho už nebavilo stále udržovat oheň.“

Úsměv jsem mu neoplatila, nepřišlo mi to moc vtipné. Ano, mám oheň ráda, dokázala bych u něho prosedět celý den, ale sem, mezi vlkodlaky nepatřím a rozhodně jim nehodlám pomáhat.

„Colin ti to řekl?“ změnil najednou téma. Otočila jsem se na něho a jeho obličej už nemohl být vážnější.

„Něco mi řekl, ale prý mi máš říct zbytek ty,“ odpověděla jsem popravdě.

„Aha a chceš to slyšet nebo mi vůbec nedáš žádnou šanci a odsoudíš mě rovnou,“ řekl naprosto vážně.

Chvilku jsem přemýšlela, nebylo by ode mne fér neposlechnout si ho, ale na druhou stranu svými činy toho vlkodlaci řekli už dost.

Nakonec jsem s hlubokým nádechem řekla: „Dobře, poslechnu si tě.“ Možná se dozvím něco víc o své rodině a nebo naopak zjistím, že David lže a není můj bratr.

„Děkuji,“ zašeptal. „Asi si mě už nepamatuješ co?“

Mlčky jsem zakroutila hlavou. On s námi ještě byl, když jsem se narodila?

„Muselo to pro ni být hodně těžké, když její syn zmizel. Alespoň, že měla tebe. Když ti bylo pět a mně deset, tak se poprvé ozvala teta. Neznala mě, nevěděla ani jak se jmenuji a ani to, jaké jsem pohlaví. Jediné, co věděla bylo, že její sestra má desetileté dítě. Pozvala si mě k sobě a já se na ni tolik těšil, jenže když mě poprvé spatřila, úplně jí ztuhly rysy. S nechutí si mě od mamky převzala.

Hned první noc mi řekla takové divné věci, že podle proroctví jsem se vůbec neměl narodit. Prý to měla být holka, vyvolená, takže ty. Nikdo nepočítal s tím, že by se narodil kluk.

Nenechala mě usnout a odvedla mě hluboko do lesa. Seslala na mě nějakou kletbu, kterou nedokážu zrušit. Cítil jsem, jak se moje tělo mění, pokrývá se srstí, tolik mě to bolelo a ona se na to dívala s úsměvem na rtech.

Několik dní jsem tam ležel, nebyl jsem schopen pohybu, stalo se ze mě zvíře.

Nedokázal jsem ani pořádně myslet. Jediné na co jsem se soustředil byl lov.

Ale po pár dnech se něco změnilo. Vzepřel jsem se, vzpomněl jsem si na to, co jsem býval a chtěl jsem být znovu člověkem. Tolik jsem se o to snažil, až se mi to jednoho dne povedlo. Dokázal jsem se znovu proměnit ve člověka. Nebylo to však na dlouho, jen asi na deset vteřin, a pak jsem se zase začal měnit ve vlka.

Začal jsem cvičit přeměny, až jsem vydržel zůstat v lidské podobě natolik dlouho, že jsem se mohl vydat mezi lidi. Narazil jsem na pár lidí o kterých jsem později zjistil, že jsou to vlkodlaci. Utvořili jsme smečku a stále se k nám přidávali další a další, až se z nás stala tahle mocná rodina,“ dokončil své vyprávění a podíval se mi do očí.

„Eleno, já nejsem vlkodlak. Jsem jen prokletý.“ V tu chvíli jsem mu věřila vše, co řekl.

4. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 3. kapitola: