OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 4. kapitola

08.04.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1355×

4. KAPITOLA

Bylo mi ho strašně líto, nevydržela jsem to a objala ho. Po chvilce jsem si uvědomila, co dělám a odtrhla se od něho. Začala jsem přemýšlet o tom, co mi řekl. Byla by toho teta schopná? A jak to, že si na něho nepamatuji.

Najednou se mi vybavila vzpomínka na mamku, bylo mi asi pět let a mamka strašně plakala, nechtěla mi říct proč, ale byla smutná ještě několik týdnů.

„Ty jsi doopravdy můj bratr,“ hlesla jsem překvapeně.

„Ano, vždyť ti to stále říkám,“ usmál se na mě.

„No jo, ale já si to teprve teď přiznala,“ vysvětlila jsem mu a divila se, že už na něho nekoukám s takovým odporem, jako když jsem si myslela, že je vlkodlak.

„A tohle ti udělala teta jenom proto, že si se nenarodil jako holka?“ zeptala jsem se a přitom na něho ukazovala.

„Ano, nevěděla, že ty existuješ.“

„Takže, když tě teta zaklela, tak tu kletbu může i zrušit,“ uvažovala jsem nahlas.

„To nikdy neudělá, myslela si, že jsem mrtvý. A teď, když zjistila, že jsem živý, tak se mě bude snažit umlčet, protože se bojí toho, že bych někde řekl to, jak se mě pokusila zabít.“ Znělo to strašně komplikovaně. Trošku jsem se nad tím pousmála.

„To jí nedovolím. Konečně mám bratra, nedopustím, aby mi ho někdo vzal.“ Lehce jsem ho pohladila po tváři, ale věděla jsem, že tu nesmím zůstat.

Začala jsem se zvedat: „Půjdu si na chvilku odpočinout,“ oznámila jsem a vydala se ke svému stanu.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela nad tím, jak jsem lehce Davidovi uvěřila. Najednou mě napadlo, jak dlouho tu asi ještě zůstanu.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a přemýšlela, ale vyrušilo mě to, že do stanu vešel David.

Mlčky se posadil ke mně na postel a zadíval se mi do očí. Věděla jsem, že má něco na srdci, proto jsem se na něho povzbudivě usmála.

„Nemá cenu abych tě tu držel proti tvé vůli,“ začal a očima sjel na náramek na mé noze. Pochopila jsem to a nohu trochu nadzvedla.

David mi sundal ten náramek a já cítila, jako by má noha byla o něco lehčí.

Musela jsem se na něho znovu usmát. David si mě chvilku přestal všímat a já toho využila. Okamžitě jsem se postavila a rozběhla se pryč.

Jakmile jsem vyběhla ze stanu, tak jsem spatřila několik vlkodlaků. Všichni ke mně zvědavě vzhlédli, ale nepokoušeli se mě zastavit.

Když si uvědomili, co dělám, znovu se vrátili k předešlé činnosti. Bylo mi divné jejich chování, ale přestala jsem si toho všímat a rozběhla se pryč.

Běžela jsem nějakým lesem a na chvilku se zastavila. Nikdo mě nepronásledoval. Musela jsem nad tím začít přemýšlet. Proč mě nesledují? Proč se mě nepokouší zastavit?

Dokázala jsem si odpovědět jen jedinou odpovědí, a to, že David mluvil celou dobu pravdu.

Najednou mě pohltil strach, ale ne o mě, o Davida. Bála jsem se o něho jako o svého bratra. Byl ke mně celou dobu upřímný a já se mu odvděčím tím, že uteču?

A co když se ho teta rozhodne zabít? Jsem vyvolená, musím chránit svoji rodinu, ale na druhou stranu, byla bych ochotná zabít tetu kvůli někomu cizímu? Kvůli někomu koho neznám, ale je mým bratrem.

Zmateně jsem se posadila na zem a snažila si utřídit myšlenky. Nakonec jsem se postavila a pomalu se vydala zpět ke svému bratrovi. Dnes mi dal jasně najevo, že pokud budu chtít odejít, tak můžu.

Znovu jsem se setkala se zvědavými pohledy vlkodlaků. Nevšímala jsem si jich a zalezla do svého stanu. David seděl stále na stejném místě, jako když jsem utíkala.

David se na mě ani nepodíval. Přiblížila jsem se ještě o krok blíž.

„Víš, já celou tu dobu věděl, že Colin je tvoje pravá láska. To je jediný důvod proč tu smí zůstat. Nechtěl jsem tě tu nechat úplně samotnou.“ Konečně se na mě podíval. „Chová se k tobě dobře? Protože jsem tvůj starší bratr, i když vím, že to zatím tak necítíš, ale pokud se k tobě chová špatně, mám povinnost zakročit.“ Stále nespouštěl oči z těch mých.

Chvíli jsem mu zmateně pohled oplácela, potom mi to všechno došlo a musela se trochu pousmát.

Posadila jsem se vedle něho na postel a lehce ho objala.

„Děkuji,“ zašeptala jsem upřímně. „A omlouvám se. Uvědomila jsem si, že tě chci poznat. Přece jenom jsi můj bratr.“

David mi objetí oplatil, ale po chvilce se ode mě trochu odtáhl a vážně se mi zadíval do očí.

„Tak co ten Colin, jak se k tobě chová? Nemám ho trochu srovnat?“ zeptal se bez známky humoru.

Strašně jsem se rozesmála a snažila se ze sebe vypravit souvislou větu, ale přes záchvat smíchu to nešlo.

Nakonec jsem se trochu uklidnila a stále se stopami smíchu jsem mu odpověděla: „Ne, chová se dobře.“

David souhlasně zamručel, a pak položil další otázku: „A už jsi pila jeho krev?“

„Cože?“ Přestala jsem se smát. Nikdy mě nenapadlo, jestli se to vlastně smí. A už vůbec mě nenapadlo, že bych mohla pít upíří krev.

„No, když se upír napije z jiného upíra, tak většinou zemře, protože to pro ně je silně jedovaté, ale slyšel jsem, že vyvolené to nevadí...“ vysvětlil mi.

Sice jsem to moc nechápala, ale něco mě nutilo nad tím přemýšlet.

„Už je pozdě, pořádně si odpočiň,“ rozloučil se se mnou David a odešel z mého stanu.

Lehla jsem si a začala přemýšlet nad tím, co mi David řekl.

Co kdybych se napila Colinovi krve, a potom zemřela? Nesmím to udělat, je to nebezpečný. S tímhle rozhodnutím jsem zavřela oči.

Nemohla jsem usnout, nemohla jsem se zbavit zvědavosti. Štvalo mě, že nevím, co by se stalo, kdybych se napila.

Ani jsem si to neuvědomila a už jsem stála před Colinovým stanem.

„Dobře, tak se na něho jenom podívám a zase půjdu,“ zašeptala jsem téměř neslyšně a vešla do jeho stanu.

Jakmile jsem vešla, zaslechla jsem klidné oddechování.

Colin vždycky vypadal neodolatelně, ale teď, teď když spal, tak to bylo stokrát lepší.

Přiblížila jsem se na krok od něho.

„Fajn, jenom ho políbím a půjdu si zase lehnout,“ pomyslela jsem si a naklonila se nad něho.

Jakmile jsem byla jen centimetr od jeho kůže, tak jsem zajela svými špičáky do jeho krku.

Colin sebou najednou začal házet, proto jsem ho chytla za ruce a pila dál. Jeho krev měla štiplavou chuť, věděla jsem, že už víckrát se z žádného upíra nenapiji, protože tahle pachuť za to nestojí, ale něco mi v pití jeho krve nedovolovalo přestat.

Najednou se mi začala motat hlava. Viděla jsem, jak mě obklopuje temnota. Neměla jsem sílu s ní bojovat. Nechala jsem se obklopit úplně a ztratila vědomí.

5. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 4. kapitola: