OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 5. kapitola

09.04.2011 (17:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1292×

5. KAPITOLA

Všude je ticho, vlkodlaci jsou v klidu a já se cítím nejlépe na světě. Ještě nikdy v životě mi takhle nebylo. Nevím původ svého pocitu, a ani mi to nevadí. Teď si vychutnávám tuhle chvilku.

Vzápětí mě něco vyruší. Je to přicházející osoba. Najednou se moje nálada změní a já cítím velký smutek. Blbě se mi dýchá a mám sucho v krku.

Nemůžu ten smutek vydržet a cítím, jak se mi podlamují kolena. Dopadla jsem na tvrdou zem. Poznala jsem tu přicházející osobu, ale všímám si jen jejího zkroušeného obličeje.

„Teto?“ zašeptám s nadějí v hlase, ale přitom vím, že žádná naděje není.

„Už se probouzí,“ řekl Davidův hlas. Začala jsem zhluboka dýchat. Chtěla jsem, aby ten nával smutku zmizel. Nic podobného už nechci zažít. Pořádně mě probral až Colinův hlas, který jsem zaslechla: „Za všechno můžeš ty! Ani si nedokážeš představit, jak jsem se bál!“ řval na Davida.

„Věděl jsem, že se z toho dostane,“ odpověděl mu klidným hlasem.

„Věděl jsi, že upíří krev je pro jiného upíra jedovatá a přesto si jí řekl, aby se napila,“ vyčítal Davidovi stále Colin.

„Elena je naživu, měl jsem pravdu,“ jásal nad svým objevem David.

Ještě chvilku jsem poslouchala jejich hádku, ale když už to vypadalo, že si vjedou do vlasů, varovně jsem zvedla ruku.

„Já jsem tady,“ zašeptala jsem.

Colin okamžitě moji ruku chytil a ptal se starostlivým hlasem: „Jak ti je?“

„Mám žízeň,“ odpověděla jsem mu stále šeptem a polkla na sucho.

Colin na chvilku zmizel, ale hned byl zase zpátky a podával mi balíček s dárcovskou krví.

Vzala jsem krev do ruky, ale neodpustila jsem si úšklebek.

„Doufám, že si nemyslíte, že tu budu žít na takovém svinstvu?“ zeptala jsem se se zdvihnutým obočím a i přes odpornou chuť dárcovské krve jsem se napila.

David se na mě usmál: „Teď není vhodná chvíle, řeknu ti to později.“ A ještě věnoval jeden vítězný pohled Colinovi.

Otočila jsem se na Colina a ten mu oplácel jeho pohled naštvaným. Colin chtěl něco Davidovi říct, ale David ho předběhl: „Řekni jí to!“

„Co mi má říct?“ začala jsem se zajímat.

„To máš za to, že mi čteš myšlenky,“ zašeptal David. Jeho poznámku jsem ignorovala a dál se zajímala o to, co mi má Colin říct.

„Nechám vás o samotě,“ zasmál se David a odkráčel pryč.

Zadívala jsem se Colinovi do očí.

„No tak, vyklop to!“ přikázala jsem mu.

Colin se zhluboka nadechl. Bylo vidět, že mi to nechce říct, ale nakonec jsem ho uprosila.

„Musím odejít k Dariusovi a říct mu, že jsi v pořádku. Do tří dnů budu zpátky,“ vypadlo z Colina.

„Ale,“ pronesla jsem. „Nechci, abys odešel,“ přiznala jsem nakonec.

Jakmile jsem to vypustila z pusy, uvědomila jsem si, že má Colin pravdu. Někdo musí informovat Dariuse a také zkontrolovat Sala, jestli dorazil v pořádku.

„Běž hned. Čím dříve odejdeš, tím dříve budeš zpátky,“ rozhodla jsem nakonec.

Colin jen přikývl a políbil mě na čelo.

„Počkej!“ zastavila jsem ho v půli kroku. „Pozdravuj je ode mě.“

Colin přikývl a rozběhl se pryč.

Vyšla jsem z prázdného stanu a rozhodla se navštívit Davida. Chtěla bych si totiž zase jednou dát něco živého.

Vydala jsem se směrem k jeho stanu a opatrně nakoukla dovnitř. Viděla jsem ho, jak sedí u stolu a něco si čte.

„Ťuk, ťuk, ťuk,“ vyrušila jsem ho. „Můžu dál?“

David zvedl hlavu od knížky a s úsměvem mě pozval dál.

„Colin už odešel,“ informovala jsem ho. „Přišla jsem se tě zeptat, jak to vypadá s tou krví.“

„No, nedaleko je město, kde si klidně můžeš najít večeři,“ informoval pro změnu on mě.

„To nemůžu...,“ nestihla jsem nic říct, protože mě David přerušil.

„To je v pohodě. Tady Dariusova pravidla neplatí,“ uklidnil mě.

Usmála jsem se na něho a na mysl mi vyvstala vzpomínka na pocity, když jsem lovila.

„Běž hned, vidím, že to potřebuješ,“ usmál se na mě povzbudivě David.

„Ale... Máš pravdu, jdu hned,“ rozhodla jsem.

David mi ukázal cestu, kudy mám jít a já se se škodolibým výrazem vydala do města na lov.

***

Právě jsem zabíjela svoji třetí oběť. Stále jsem nemohla přestat. Ten pocit, ta slast z lovu, nedalo se odolat.

Věděla jsem, že už mám dost, musela jsem přestat, jenže to nešlo tak lehce. Se spokojeným výrazem jsem odhodila mrtvé tělo a zaposlouchala se do tichého města. Rozhlédla jsem se kolem sebe, všude byla krev. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na tuhle skupinku.

Po chvilce se dostavilo mé svědomí. Jak jsem něco takového mohla udělat? Jsem netvor, neměla bych existovat, ale ten pocit... cítila jsem, jak má žízeň znovu roste. Snažila jsem se ovládnout. Nemůžu zabít dalšího člověka. Věděla jsem, že se odsud musím dostat, jinak spáchám další vraždu.

Začala jsem rychle odklízet mrtvá těla a při tom si slibovala, že už to víckrát neudělám. Takhle to dál nejde. Právě teď jsem pochopila Dariusova pravidla. Jakmile jednou upír podlehne lovu, je těžké vrátit se k normálnímu životu, ale já jsem vyvolená, já to zvládnu. Musím to zvládnout.

Vyrušily mě blížící se kroky. Okamžitě jsem ztuhla a rychle se ohlédla. Zahlédla jsem nějakou ženu, která se chystala vykřiknout.

Zaslechla jsem ženin výkřik a viděla, jak se ta žena snaží utéct, ale měla vysoké podpatky, tak jí to moc nešlo.

Měla jsem plné ruce mrtvých těl, proto jsem instinktivně zařvala: „Stůj!“

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ta žena se zastavila a otočila se na mě. Zmateně jsem na ni koukala a viděla strach v jejích očích. Tak proč neutekla, když se mě bojí?

„Pojď jsem?“ říkala jsem stále stejným hlasem. Ta žena se vydala ke mně. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a snažila se pochopit její chování.

Mezitím žena došla ke mně a zastavila se.

Očima jsem se zaměřila na její krční tepnu a začala si představovat jak asi chutná její krev.

Jako by mi ta žena četla myšlenky, mírně zaklonila hlavu a odhrnula si vlasy z krku.

Přistoupila jsem k ní blíž, teď jsme mezi sebou měli na krok místa.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na její pulzující krev. Na mysl mi vyvstala vzpomínka na spoušť, kterou jsem tu před chvílí napáchala.

Rozhodla jsem se, že tu ženu nezabiji. Ohlédla jsem se, abych odolala nutkání zakousnout se do ní, jenže ta žena začala křičet a znovu se rozběhla na útěk.

To byla ta největší chyba, kterou mohla udělat. Cítila jsem nutkání rozběhnout se za ní a vysát všechnu její krev. Přestala jsem se bránit a nechala se pohltit lovením.

Jako bych nemyslela. Jako bych ztratila vědomí. Najednou jsem prostě držela ženino mrtvé tělo v náručí a házela ho na hořící hromadu těch předešlých.

Ušla jsem dva kroky k blízké zdi a podívala se přímo na oheň. Podlomila se mi kolena a já se sesunula na zem. Schovala jsem si obličej do rukou a začala se nenávidět za to, co jsem provedla.

V dáli jsem zaslechla rychle blížící se kroky.

„Prosím, už ne,“ zašeptala jsem. Už jsem nikoho nechtěla zabít, ale věděla jsem, že se nedokážu ovládnout.

Zvedla jsem hlavu a všimla si blížící se siluety. Upřeně jsem na ni zírala a cítila, jak vzrušení v mém těle roste. Chtěla jsem to, chtěla jsem lovit.

Po chvilce jsem rozeznala, že blížící se osoba je muž. Ušel ještě několik kroků a já s úlevou zjistila, že je to David.

Přešel až ke mně a měřil si mě pobaveným pohledem.

„Páni, ty si vážně musela mít hlad, co?“ vysmíval se mi. Chtěla jsem mu na to říct, jak mizerně se kvůli tomu cítím, ale on mě nenechal.

„Začínal jsem se o tebe bát, byla jsi tu skoro celou noc, pojď už domů,“ a podal mi ruku.

S vděčností v očích jsem jeho ruku přijala a postavila se na nohy. Měl pravdu, je čas k návratu.

6. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 5. kapitola: