OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bubble - Kapitola 9.

07.01.2013 (17:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 975×

Kapitola 9. Pírko

Celý den ve škole panovala taková ta napjatá nálada. Každý byl nějakým svým způsobem rozhozen ze smrti Jess. Zajímalo by mě, kdo ji zabil. Co tím sledoval? Jess byla jen obyčejná středoškolácká mrcha.

Moc jsem ji ani až zas tak nelitovala, ale hrozně mě znepokojoval ten muž u nás v domě, který mě pravděpodobně hledal. Bylo to znepokující, když jste najednou věděli, že vás chce někdo zabít. Po škole jsem musela do nemocnice za bráchou a potom jsem měla v plánu co nejrychleji spěchat za Liamem.

A kdo je vlastně ten Liam zač? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Je to divné. Zničehonic se tu objeví Anděl Pomsty a nabídne mi pomoc. Zajímalo by mě, jestli to samé, co jsem četla v té knížce, platí i o ostatních Andělech.

Bráchovi už je po operaci lépe, ale nechají si ho tam ještě nějakou dobu, aby zjistili, jestli je vše v naprostém pořádku. Myšlenka, že mamka bude už dneska spát zase doma, mě naprosto děsila. Ani já jsem neměla v plánu tam spát, ale mamka je velice tvrdohlavá a říct jí, že jsem Anděl Pomsty a že jsem se maskovala, abych se uchránila před nějakým člověkem, co slídil u nás v baráku s nějakým dlouhým nožem a asi hledal mě, bych považovala jako jednosměrnou jízdenku do nejbližšího blázince.

S Liamem jsem se sešli zase na sjednaném místě a já měla na něj dnes jen jednu prosbu. Ať mě naučí se bránit. Lehce ho to zaskočilo, jelikož měl očividně svůj vlastní plán, ale já si tvrdě trvala na svém. Nakonec jsem ho i dokonce ukecala, aby mi dal své číslo.

 „Andělé Pomsty umí hýbat s věcmi na dálku. Tohle se využívá nejen k obraně či útoku, ale také, když…“

„Zajímavé. Takže bych mohla například pohnout s zrcadlem na dálku?“ skočila jsem mu do řeči.

„Jo, ale…“

„Páni… To je fakt super,“ říkala jsem celá nadšená. To znamená, že se budu moc ubránit příště při další nečekané návštěvě. Pořádně toho muže praštím zrcadlem.

„Ale…“

„Naučíš mě to?“

Zakryl mi pusu svou rukou, abych už konečně byla zticha.

„Ale,“ dal si na to slovo schválně důraz a pak pokračoval, „můžeš hýbat jen s věcmi, které bys uzvedla sama. Nemůžeš například pohnout s koněm, to se povedlo zatím jen velmi málo lidem a tobě se to nepovede. To bys musela být nějak zvláště nadaná nebo mít víc peří na to, abys něčeho takového dosáhla, a ty nemáš ani jedno. Peří je navíc velice vzácně,“ domluvil laskavým tónem, ale mně to přišlo spíše jako urážka, a co to proboha mlel o peří?! Peří mám celou peřinu. Možná myslel nějaké očáry-fukané nebo já nevím co.

Konečně dal ruku pryč z mé pusy. Chtěla jsem se zeptat na to peří, ale naznačil mi, ať jsem zticha.

Po zbytek odpoledne jsme jen trénovali hýbání s předměty. Byla jsem na to úplně levá. Když už jsem dostala propisku do vzduchu, ztratila jsem nad ní kontrolu a odletěla pryč. Tedy většinou trefila Liama. A to byl nejspíše ten důvod, proč jsme přešli z kamení na propisky.

Doma už to zase žilo. Mamka měla doma nějakou návštěvu z práce a taťka byl taky doma. Zašil se v kuchyni, aby nemusel poslouchat ty jejich ženské řeči, a tím mi sebral můj prvně navrhovaný úkryt před jejich společností.

Kdykoliv jsem tam byla s nimi, tak celou dobu jen žvanily o tom, jak jsem vyrostla a jak vypadám a že jejich dcery jsou vyšší a že bych měla více jíst. Bylo to zkrátka k nevydržení. Každopádně od toho příšerného dne uplynulo už dost let a já se změnila.

Už jsem nebyla tak vyhublá, vážila jsem tolik, co normální zdravé dívky v mém věku váží. Neměla jsem už tak krátké hnědé vlasy, měla jsem je teď dlouhé do půli zad a od tehdejška mi trošku zesvětlaly, ale vlní se furt, jak se jim zachce. Už jsem nebyla tak malá, vyrostla jsem. Sice ne do nějaké extra výšky, ale do průměrné výšky. Byla jsem zkrátka ze všech ohledů naprosto normální průměrná dívka s průměrným prospěchem ve škole a průměrnou krásou, ale sem tam jsem měla i své blond chvilky. Nic proti blondýnám nemám, ale víte, co se říká.

Vešla jsem do pokoje. Absolutně jsem nevěděla, co budu dělat. Nic se mi dělat nechtělo a ani se tu nahoře nic dělat nedalo. Na kytaru jsem nemohla hrát, protože mi praskla struna a já nebyla ještě koupit novou, a na školu jsme teď nechtěla ani myslet.

Svalila jsem se na židli a hlasitě si oddechla. Na stole mi ležel papír a na něm nějaké pírko.

Pírko bylo překrásně modré, ale jakmile jsem se přiblížila blíž, přísahala bych, že se jeho barva o několik odstínů změnila. Teď už bylo šedě modré.

Natáhla jsem po něm ruku a dotkla se ho. Pírko najednou zčernalo a shořelo mi před očima. Nevěřila jsem svým očím. Na papíře se začaly objevovat slova. Byly černá a měla v sobě takovou jiskru. Objevovaly se na tom papíře, jako by je někdo právě teď psal. Tohle by se mi hodilo do školy na písemky a zápisky.

Když už bylo zjevné, že se na papíře nejspíše nic neobjeví, zvedla jsem ho ze stolu a přečetla si ho.

Dohlédni na Joshe Lynche

Kapitolu bych chtěla věnovat speciálně mé kamarádce, která mi vnukla ten skvělý nápad s pírkem, a přeji jí hodně štěstí při přijímačkách :)

Attia

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bubble - Kapitola 9.: