Budeme bojovat - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta Kaly a jejích přátel začíná.

09.08.2012 (12:00) • LadyStark • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 524×

Příběhy z Pityonu: Kala v Kraji Lann – část 2.!

Nad městečkem Nargan se začalo pomalu rozednívat. Nebe na východě bledlo a zbarvilo se do růžova. Pár mráčků přešlo z bezvýrazné šedé do fialova a postupně světlalo do bílé barvy. Slunce vykouklo zpoza kopců, ještě oranžové jako pomeranč, stoupalo vzhůru a osvětlovalo střechy domů. Město ožívalo. Ačkoli v úzkých uličkách bylo ještě šero, obchodníci již otvírali krámy a po dláždění se kodrcaly kupecké vozy. Z pekáren začalo vonět čerstvé pečivo, zvířata ve stájích a dvorech se probouzela z dřímoty a obyvatelé Narganu začali bouchat okenicemi. V hospodě „ U Zlámaný grešle“ zatím všechno spalo. Jen děvečka rozdělávala oheň v kamnech a hospodský koulel do výčepu nové sudy s pivem a medovinou.

Kala se probudila, až když se slunce zcela vyhouplo na oblohu a začalo jí svítit do očí pootevřenou okenicí. Nemohla si vzpomenout, kde je a co se dělo včera. Hlava ji nebolela, jenom měla pořádné „okno.“ Posadila se na posteli a protáhla si nohy. Chvilku zírala do podlahy a snažila se rozpomenout, co že to vlastně včera dělala. „Musela jsem něco málo vypít,“ přemýšlela nahlas. „No jo, vždyť já chlastala s těma typanama z královy jízdy. To jsem si zas dala.“ Pak si vzpomněla na to, že jí velitel mužstva Draven slíbil, že s nimi může cestovat alespoň do Sallemu. „Snad to myslel vážně. No, i kdyby ne, stejně se k nim nasáčkuju!“

Vstala a došla k zrcadlu. Podívala se na sebe a zašklebila se. „To jsem jako vážně já? Nejsem nějaká zmuchlaná?“ Začala se upravovat. Když vypadala alespoň z padesáti procent jako člověk, sebrala všechny své věci a vydala se do lokálu na snídani.

Někteří členové královy jízdy už tu seděli. Nevypadali o nic líp, než ona před půlhodinkou strávenou u zrcadla. Pomačkaní, neučesaní, neoholení s hlavami skloněnými nízko nad stolem. Při zavrzání dveří sebou trhli a chytali se za hlavy.

„Dobré ráno raníčko, pánové!“ spustila sotva vešla do místnosti. „Kocovinka, kocovinka?“ odpovědí jí bylo několik vražedných pohledů a mnohohlasné bručení. Objednala si džbán vody, bochník chleba, kus sýra a přisedla si k nim. Moc toho nenapovídali, jen co je pravda.

Jako poslední ze skupiny dorazil Draven v překvapivě dobrém stavu. Byl upravený, čerstvě oholený, oblečení měl čisté a na tváři úsměv. Ten ho ale velmi rychle přešel. Když uviděl, v jakém stavu se jeho elitní jednotka nachází, začal nadávat jako špaček.

„Kurva chlapi!“ začal. „Klidně si chlastejte, ale ráno musíte bejt v cajku! Kdyby vás takhle viděl král, dá vás pověsit, vy prasata!“ Zdálo se, že z něj měli muži respekt, protože se hned narovnali a začali se upravovat. Kala se musela smát. Pohled na bandu chlapů, kteří se klepou, když na ně houknete, byl vážně k popukání.

Draven si sedl vedle Kaly a hned zapředli rozhovor. Vyptával se Kaly, jak dlouho s nimi plánuje jet. Na to mu odpovídala pouze krčením ramen. „Nevím, nevím, možná den možná dva, uvidí se.“

Draven chvilku přemýšlel a pak se zeptal: „Takže ty nevíš, kam vlastně jedeš?“

„Ne,“ odvětila Kala. Viděla, že chce dál vyzvídat a tak ho umlčela. „Nechci o tom mluvit. Ne teď a ne tady.“ Draven přikývl, ale bylo na něm vidět, že je zklamaný. Chtěl vědět víc. Kala změnila téma a při snídani už na cíl jejího putování nepřišla řeč.

Když byli všichni najedení, zaplatili útratu a šli do stájí pro své koně. Kala osedlala svého věrného hnědáka Sama a ještě než vyrazili, mu dala kostku cukru, který jim přinesli v hospodě ke kávě. Valach vděčně chroupal sladkou pochoutku a nechal se vyvést ze stáje. Sliny, které mu při žvýkání kapaly od huby, zašpinily Kale celý rukáv.

„Díky Same!“ řekla, valach se zašklebil a pohodil hlavou, čímž pro změnu ohodil jednoho z jezdců stojícího opodál. Když byli všichni v sedlech, dal Draven znamení a seřadili se do dvoustupu. Krokem vyjeli na ulici vedoucí k hlavní bráně. Chodci si je zvědavě prohlíželi, přeci jenom královská jízda tudy neprojížděla každý den. I sama Kala musela uznat, že na koních vypadají ti „typani“ celkem důstojně. Kdyby je včera neviděla ožralé, snad by z nich měla i trochu strach.

Byli oblečeni v prvotřídní zbroji a každý z nich měl buď meč, nebo sekyru. Jejich koně byli vysocí, s mohutnými plecemi. Dlouhé hřívy jim dodávaly divoký vzhled a velká kopyta znamenala nebezpečí pro každého, kdo se jim připletl pod nohy.

Vyjeli z Narganu a vydali se po cestě směrem k Vysokým horám. Jeli podél řeky Erny svižným klusem celý den. Zastavili se pouze na oběd, a proto se není co divit, že k večeru dojeli až k soutoku řek Erny a Thie, jež vytékala z mezních hor.

Na soutoku se cesta nořila do hustých lesů beze jména, které obklopovaly Vysoké hory na obou stranách. Draven zastavil těsně před hustou klenbou zeleně a určil místo, kde přečkají noc. Rozdělali oheň a něco málo snědli. Pak se dali do hovoru. První si vzal slovo Draven.

„Pokud se nám podaří držet se cesty, projedeme tímto cípem lesa beze jména za dva dny. Musím vás upozornit, že ačkoli už jsem tu jel, mohu se snadno ztratit. V těchto lesích žije něco mocnějšího než my. Naše zbraně tomu neublíží, naše mysli před tím nejsou skryté. Jsou to Lesní lidé, podivné bytosti, jež skrývají správné cesty, vytváří jiné a lákají tak pocestné do svých pastí. Mějte se na pozoru. Nikdy nevíte, odkud na vás vyskočí. Rozhodl jsem se, že po dobu našeho putování těmito končinami ustanovím noční hlídky. Dnes si ji vezmu já a Frank. Zítra budeme losovat, budeme-li ještě živí.“

„Skvělá motivace,“ pomyslela si Kala. Nikdy žádného Lesního člověka nepotkala a dost se jich bála. Na jihu se o nich vyprávěly strašlivé příběhy. Prý uměli kouzlit, živili se lidským masem a kdesi cosi! Nevěřila všemu, ale byla si jistá tím, že dokud pojede těmito proklatými lesy, nebude v bezpečí.

Dneska chlapi nebyli nijak výřeční. Snad na ně dolehl strach z Lesních lidí nebo byli jen unavení celodenním trmácením. Brzy se začali odebírat do stanů. Kala stan neměla. Draven jí sice nabízel místo v tom svém, vždyť tam konec konců celou noc nebude, ale ona odmítla. Ráda spala pod širým nebem a pozorovala hvězdy.

Rozložila si spací pytel blízko ohně a zírala do žhavých uhlíků na okraji ohniště. Nakonec tam zůstala jen ona, Draven a Frank, kteří měli hlídku. Brzy se jí začaly zavírat oči. Chvíli ještě poslouchala tlumený rozhovor dvou mužů, pak řekla: „Dobrou noc!“ a zachumlala se do deky. Únava ji přemohla a ona vplula do říše snů.

Zdálo se jí, že stojí ve velké kruhové místnosti. Jediný paprsek světla tam dopadal z díry ve stropě, jinak byla všude okolo tma. Měla strach. Rozhlížela se okolo, ale nic neviděla. Najednou se ozvalo tlumené šeptání. „Vidíme tě, vidíme tě, cítíme tvou přítomnost…“ Ucítila, jak se jí něco dotklo, ale stále nikoho neviděla. Pak se zablesklo a Kala se probudila.

Vytřeštila oči. Před sebou uviděla dohořívající oheň. Frank seděl shrbený na zemi vedle ohniště a dřímal. Draven v dálce obcházel okolo tábora. „Výborně, noční můry! To člověka hnedle uklidní!“ lamentovala v duchu. Překulila se na druhý bok a znovu usnula.

Tentokrát už se jí nic nezdálo. Naštěstí.

Autor: LadyStark, v rubrice: Povídky » Na pokračování