Budeme bojovat - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pohled z druhé strany lesa.

14.08.2012 (08:00) • LadyStark • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 397×

Příběhy z Pityonu: Kala v Kraji Lann – část 3!

Ve stínu kořenů, jež lemovaly notný kus cesty k bráně, seděla dvojice strážců každý na jedné straně vchodu. Jejich úkolem bylo vpouštět do sídla Lesních lidí, Revah mu říkali, pouze své lidi a zvané hosty. Moc se nenadřeli, jen co je pravda. Hověli si v chládku, povídali si a občas si z nudy dávali hádanky. Z jejich lenošení je vyrušila dívka, která se vynořila z křoví a dlouhými kroky chvátala k bráně. Postavili se a upravili si od sezení pomačkaný šat.

„Hlídači zase zavětřili zatoulanou kočku a burcují celý les,“ ušklíbl se jeden z nich. Když běžkyně dorazila až k nim, natáhl strážný ruku před sebe a vykřikl: „Stát!“ Pak znovu vyštěkl: „Jméno!“ Dívka netrpělivě odpověděla. „Deana z Okraje! Uhni mi z cesty, nesu důležitou zprávu!“

Strážce se zasmál. „Důležitou zprávu by těžko poslali po žábě, jako jsi ty, ale pro mě za mě, běž si!“ Deana se rozběhla do nitra stromu a než vběhla pod oblouk brány, otočila se a vyplázla na stráže jazyk. Sestupovala příkrým schodištěm do nitra Revahu a na protivnou gardu před bránou pomalu zapomněla. Když schodiště skončilo, zpomalila krok a vydala se rovnou chodbou doleva. Dál už nebyly žádné schody, jen pozvolně klesající tunely, které se větvily do spousty menších chodeb a chodbiček. Nevěděla, kam všechny vedou a ani ji to nezajímalo. Uháněla dál hlavní cestou, přímo do středu podzemního města.

Neměla ráda města pod zemí. Milovala volný kraj, hustý les i planinu, hlavně když měla nebe nad hlavou. „Pod zem patří mrtvoly a ne živí lidé,“ říkávala. Jakkoli byly paláce pod zemí přepychové, hned by je vyměnila za zpustlou chatrč pod širým nebem.

Cesta byla dlouhá a nezáživná. Než se Deana dostala skrz bludiště tunelů a chodeb, uběhla dobrá půlhodina. Konečně před sebou uviděla světlo. Ráda by zrychlila, ale počet lidí, který jí stál v cestě, jí nedovoloval nic víc, než svižnou chůzi. S davem se dostala na ochoz táhnoucí se po celém obvodu podzemního města.

Revah byla vlastně velká podzemní jeskyně, v níž bylo postaveno mnoho paláců, včetně toho hlavního, kde přebýval vůdce Lesního lidu Zirkon z Medvědí strže. Stál na nejvyšším místě těsně pod kruhovitým otvorem, kudy do Revahu pronikalo pár slunečních paprsků. Celé město bylo vystavěno na stupních protkaných jednou širokou silnicí, jež se stáčela okolo kopce až na vrchol.

Deana se zapotácela, když do ní vrazil někdo z davu. Probudilo ji to ze zasněného bloumání a připomnělo účel její cesty. „Musím donést zprávu!“ blesklo jí hlavou a rozběhla se k hlavnímu paláci. V spěchu zakopávala o vlastní nohy a sem tam někoho nešetrně postrčila.

Hlavní palác se zdál být jednoduchým domem, ale ve skutečnosti byl zamotaný a značně nepřehledný. Každou chvíli narazila na zavřenou bránu či branku, u které vždy někdo stál a chtěl vědět kdo je a co tu pohledává. Když už asi po stopadesáté osmé sdělovala své jméno a poslání, blesklo jí hlavou. „Příště si udělám cedulku nebo tu přijdu o hlasivky, krucinál!“

Konečně doběhla před velké zdobné dveře, jež vedly do přijímacího sálu. Byla celá udýchaná a pomuchlaná, vlasy měla rozcuchané jako vrabčí hnízdo. „Takhle přece nemůžu předstoupit před pána Revahu,“ hrklo v ní a honem se začala zkulturňovat. Už už brala za klepadlo ve tvaru zaťatého spáru, když v tom zaslechla klapot podpatků. Spíš než klapot, to bylo důrazné dupání. Někdo tu chtěl být slyšen.

Ze zákrutu se vynořila vysoká postava. Šla k Deaně a upřeně na ni zírala. Dívka pustila klepadlo a udělala krok zpět. Čím k ní byla postava blíž, tím lépe viděla s kým má tu čest. Byla to neobyčejně krásná žena. Vysoká, oděná v rudé šaty, které se jí svíjely okolo kotníků a perfektně podtrhovaly její přednosti. Zlaté vlasy měla rozpuštěné, přirozeně zvlněné a korunované drobným diadémem s rubíny a granáty. Zastavila se těsně před Deanou. Chladné zelené oči si měřily dívku opovržlivým pohledem.

„Co tu chceš?!“ štěkla po Deaně. „Tak výrazné S, to se u našince nevidí,“ pomyslela si Dea, narovnala se a spustila.

„Nesu zprávu panu Zirkonovi!“

„Zprávu? Jakou zprávu?!“ řekla stejně ostře a na kořeni nosu se jí udělala jedna drobná vráska, jak se mračila.

„Zprávu z Okraje lesa!“ Deu už ženino vyptávání nebavilo, ale nedala na sobě nic znát.

Najednou se výraz tajemné zlatovlásky změnil. Z opovržení a nepřátelskosti přešel ve zvědavost. Zeptala se, zda-li by mohla znát znění té zprávy. Deana nebyla tak hloupá, aby jí zprávu vyžvanila, ale ženu to zřejmě nijak nemrzelo. Naopak. Usmála se na dívku a pokynula směrem ke dveřím.

„Inu, nebudu na tebe naléhat. Jistě je to velké tajemství, když mi to nesmíš povědět.“ Sama zaklepala a vešla do sálu. Deana se váhavě vydala za ní.

„Co to je proboha za falešnou kreaturu?“ přemýšlela, když procházela dlouhou místností. „Dobře, že jsem jí nic neřekla, bůh ví, co je zač! Ty oči a to ostré S! To není nic běžného, alespoň v těchto lesích ne.“ Znovu se podívala na ženu. Šla několik kroků před ní, hýbala boky ze strany na stranu, klouzala vzduchem, jako se had plazí trávou. „Zmije!“ zaznělo Deaně v uších. Zmateně se rozhlédla. Přísahala by, že jí to někdo pošeptal.

Po chvilce chůze a horečného přemýšlení stanula před Zirkonem, vládcem Revahu. Dle zvyklostí se mu hluboce poklonila a vyčkávala, až jí dá slovo. Všimla si, že „zmije“ se postavila po Zirkonově pravici a chtivě vyčkává, jejího hlášení.

„Vidím, že jsi z Okraje,“ začal Zirkon, „má paní mi řekla, že ke mně přicházíš se zprávou. Nuže, mluv.“ „Jeho paní? Zmije je jeho manželka? No to teda potěš koště!“ ulevila si vduchu Deana a podala hlášení.

„Můj pane, včera večer se na jižním cípu lesa utábořila skupina cizáků. Jeden oddíl Královy jízdy a dívka. Všichni mají koně a zbroj. Z doslechu víme, že se chystali projet lesem. Nyní už jsou nejspíš několik mil v jeho nitru. Naši lidé se ptají, mají-li zakročit hned nebo počkat, až se jezdci dostanou hlouběji do lesů.“

Pán Zirkon se upřeně zadíval někam do prázdna a chvíli přemýšlel. Zmije využila jeho zahloubání a prskla.

„To už si Královští tahají i děvky s sebou? Vážně to jsou taková nadržená prasata, že bez kurev nevydrží ani v lesech? Celá ta jejich banda je…“ Deaně se nelíbilo poslouchat Zmijiny jedovaté řeči a tak ji přerušila.

„Nemyslím si, že to byla děvka, má paní! Nevypadla na to a nikdo z jezdců se k ní tak nechoval!“ Bylo to drzé, skočit vládcově ženušce do řeči. „Teď mě kousne, Zmije jedovatá!“ Viděla ve Zmijiných očích novou vlnu hněvu a pro jistotu ustoupila o krok vzad, kdyby se po ní chystala hodit stoličkou.

„Ty!“ zasyčela Zmije, ale Zirkon ji pokynutím zarazil a sám se ujal slova.

„Tak král k nám znovu posílá své vojáky? To nemůžeme nechat jen tak. Vydám se na Okraj a sám je přivedu do Revahu. Pár zajatců se do kobek vejde a výslech přinese nějakou novou informaci o stavu v celém Pityonu! Daste!“ Ze stínu vyběhlo mladé páže a pospíchalo k vůdci. „Vzkaž do stájí, ať dají osedlat třináct koní!“ Páže se nechápavě podívalo na svého pána.

„Třináct, můj pane?“

„Ano třináct! Jednoho pro mě, jedenáct pro mou gardu a jednoho pro dívku z Okraje!“

„Můj pane,“ ozvala se Deana, „pokud dovolíš, ráda bych šla pěšky. Nejsem dobrým jezdcem, ale v běhu koně předhoním. Navíc třináct není šťastné číslo pro výpravu.“

„Pověrčivá husička,“ zamrmlala Zmije. Zirkon si jí nevšímal.

„Dobrá tedy. Dej osedlat dvanáct koní a připrav něco k jídlu a pití pro běžkyni!“ rozkázal pážeti. Poté vstal, něco málo prohodil se Zmijí a vydal se k východu.

„Následuj mě, dívko z Okraje,“ řekl a svižným tempem rázoval ven ze sálu. Deana šla těsně za ním. Jen jednou se ohlédla zpět na Zmiji. Pořád stála u trůnu, jako socha a svírala lem dlouhého rukávu jejích šatů. Netvářila se mile. Nevypadala ani rozzlobeně. Byla jako kus kamene. Děsivě chladná.

„Ta ženská mi nahání hrůzu. Kdybych jí tak viděla do hlavy. Vědět co má za lubem. Hned by se mi klidněji šlo. Vůbec se mi nelíbí, že s ní náš pán je. Je to spravedlivý vládce, ale kdo ví, k čemu ho může dohnat. Neschopná nebude a ctižádost jí nejspíš taky nechybí. Vypadá jako had. Jako had, jež čeká na kořist. Nehybný. Je…“ Z přemýšlení ji vytrhl hluk města. Vyšli z paláce a ona si toho ani nevšimla.

Pán ji oslovil a začal se jí vyptávat na další detaily. „Tohle bude ještě zajímavé!“ blesklo jí hlavou, než se vnořili do hlučného davu a začali si razit cestu ke stájím. „Hodně zajímavé.“

Autor: LadyStark, v rubrice: Povídky » Na pokračování