Budova A - kapitola 1 (první část) • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje první tvorba, která se (doufám) dočká i pokračování. Zatím se držím reálných faktů, upřímné zpovědi. První kapitolu jsem zatím rozdělila na dvě části, protože nevím, za jak dlouho se zase odhodlám ke psaní. Kapitola je o myšlenkách hlavní představitelky, o jejím momentálním rozpoložení a fázi, ve které se právě nachází.

22.09.2013 (17:00) • Samalli • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 467×

ÚVOD

Budova A, třetí patro, první dveře od konce. Na zdech je 84 kachliček, na podlaze 25. Světlo zhasíná po 12 minutách a 7 vteřinách, potom musíte máchnout rukou do tmy, povyskočit, udělat otočku. Cokoliv, abyste dali najevo, že zatímco ostatní jsou v lavicích, poctivě si zapisují a debatují o teorii relativity, vy sedíte na studené podlaze v záchodové kabince a přemýšlíte, kde se stala chyba. Jsou myšlenky opravdu cestou ke štěstí? Určuje to, na co myslíme, náš osud? Jak můžeme zabít démony v našich myslích, aniž bychom zabili sami sebe?

Jmenuji se Dominika.

KAPITOLA 1

Je mi zima. Do konce hodiny zbývá jen deset minut a já si představuju jak mě ve tři odpoledne, kdy bude ve škole konečně klid, najde uklízečka. Bude jí připadat zvláštní, že jsou dveře zamčené, ale nikdo jí neodpoví. Odemkne a chvíli ji bude trvat, než pochopí, co vidí. Nejdřív si bude myslet, že jsem usnula, že mě zmohly ty dvě hodiny těláku, že jsem se celou noc učila a jsem příliš vyčerpaná na to, jít domů. Potom ji ale dojde, že nespím. Všechno se semele hrozně rychle, přijede sanitka, ačkoliv všem bude jasné, že už je to zbytečné.

A pak to začne. Všechna ta přetvářka a faleš se vydere na povrch. Možná kvůli mně bude ředitelské volno, možná dokonce dvě. Další den se všichni shromáždí v tělocvičně a zahájí se představení. Lidi budou chodit k mikrofonu na pódiu, budou říkat, jak skvělá, chytrá a jedinečná holka jsem byla. Že je mrzí, že mě nemohli poznat víc.

Najednou budu mít spoustu kamarádů, i ty, kteří ani nevěděli, že někdo jako já chodí na stejnou školu. Někteří budou křičet, jak je život nefér, a budou chtít pramen mých vlasů na památku. A všichni budou brečet. Budou brečet tak dlouho, dokud se dřevěné parkety nerozmočí a nespolkne je velká černá díra. V té díře bude volně poletovat spoustu seker a někteří bohužel přijdou o hlavu.

*Ťuk, ťuk*

„Je tam někdo?“

Dávám si ruku před pusu, aby nebylo slyšet, jak dýchám. Chvíli je ticho, ale pak se ozve klapot podpatků a zabouchnou se dveře. Už to tady nevydržím. Podívám se na hodinky, mám tři minuty. Tři minuty, než všichni vyběhnou na chodbu a mě opět přepadne ten známý pocit úzkosti. Musím pryč. Beru tašku, vycházím ze záchodů a běžím po schodech dolů. Nechci nikoho potkat, s nikým mluvit. V rychlosti popadnu bundu ze skříňky a se zvoněním za zády vyběhnu ze dveří. Konečně můžu dýchat.

Ze vzduchu byl cítit podzim. Kalendář sice ukazoval na začátek září, ale venku to vypadalo, jako by příroda byla o pár týdnů napřed. Studený vítr mi projel celým tělem a já se otřásla. Zapnula jsem si bundu až k bradě a ruce schovala do kapes. Nevěděla jsem, kam jít, domů jsem nemohla, bylo teprve půl jedenácté, a mně se nechtělo vysvětlovat, proč jsem zpátky tak brzo. Zase.

Nakonec jsem bezmyšlenkovitě vyrazila směrem k nejbližší kavárně. Tohle je můj poslední rok na střední. Měla bych se těšit na nové začátky, vstup do světa dospělých, na další kapitolu života. Ale já se netěším. Nevím, kdo jsem, nevím, co chci v životě dělat, a nevím, kolik toho ještě snesu.

„A kam se chystáš po maturitě?“ Otázka, která je poslední dobou součástí většiny rozhovorů.

„Nevím,“ zní pokaždé moje odpověď. Nevím se totiž stalo mojí odpovědí na všechno. Nebyla jsem vždycky taková. Byla jsem veselé dítě, uměla jsem se smát a těšila se nový den. Měla jsem spoustu snů a plánů, chtěla jsem udělat každého šťastným, chtěla jsem změnit svět. Jak to může všechno zmizet? Kam se ztrácejí sny, přání, touha žít? Jak se může člověk stát tak prázdným?

Autor: Samalli, v rubrice: Povídky » Na pokračování