A je tu druhý dílek. Stále je to jen takové okecávání kolem a kolem, ale příště už se konečně bude něco dít. Abby má totiž plán. :)
Dodatečně bych všem chtěla poděkovat za komentáře a podporu.
30.09.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 658×
Pocítila nutkání otevřít oči, protože její hlava znovu přicházela k sobě. Nechtěla se probudit a zjistit, že to celé je pravda a ona už není na základně, ale kdo ví kde.
Lehce pootevřela jedno oko, ale vzápětí ho zase zavřela. Její noční můra se stala realitou. Tentokrát zkusila otevřít to druhé, ale výsledek byl stejný.
Ležela rozplácnutá na břiše ve studené a vlhké místnosti, která vypadala jako ze středověku. Jen přes malé okýnko v kovových dveřích, kterým se dalo dívat dovnitř, sem pronikalo trochu světla, ale s jistotou mohla určit, že to sluneční svit není.
Opatrně se vzepjala na loktech, aby se lépe rozhlédla. Nebylo tu vůbec nic. Její cela byla úplně prázdná. Mohlo to být z více důvodů. Buď neměli dostatek věcí na to, aby ještě něco dopřávali zajatcům nebo by mohla případnou věc použít jako zbraň proti nim.
Při každém menším pohybu ji začala třeštit hlava. Musela mít přinejmenším otřes mozku, jinak si to vysvětlit nedokázala.
„Je vzhůru!“ ozvalo se zpoza dveří. Směřovala k nim jeden rychlý pohled, když v nich vrzlo a začaly se otevírat. Ani nepostřehla, že se někdo díval dovnitř.
Prudce se z břicha zvedla, ale bolest celého těla, které pokrývaly modřiny, jí toho moc nedovolila, proto se jen překulila na zadek a posunula se k nejzadnější stěně do pravého rohu.
Dovnitř nakoukla hlava asi 19 letého kluka s hnědými rozčepýřenými vlasy.
„Nechceme Ti ublížit. Nedávej nám k tomu záminku...“ pronesl a vstoupil dovnitř, ale blíž k ní nešel.
Abby zarytě mlčela, ale podle jeho hlasu poznala, že je to jeden z těch, které už slyšela.
„Já jsem Ben.“
„Konečně se probudila!“ Dovnitř vešla další postava. Znovu muž, ale jeho hlas už nebyl tak příjemný jako Benův a s jistotou mohla říct, že ho taky slyšela mluvit, když se probrala prvně. Mohl být stejně starý jako Ben, ale měl světlejší vlasy, možná špinavá blond? To nebyla, v tom šeru, schopná rozpoznat, ale viděla, že za nimi vešel ještě jeden postarší pán, který si ji zvědavě prohlížel.
„Řekla ti něco?!“ zeptal se ostře ten světlovlassý.
„Ne. Ještě nepromluvila.“
„Skvělý!“ řekl ironicky a přišel blíž. Byl asi stejně velký jako Jerry a i tak starý. „Kolik toho víš?“
Brunetka dál mlčela. Výcvikem, kde je učili mlčet za každé situace, si prošla hned několikrát. Tipovala, že zrovna tato chvíle patří mezi ty, kdy by měla držet jazyk za zuby.
„Oněměla jsi? Protože do té vysílačky jsi křičela docela dost!“ Jeho hlas se jí vůbec nezamlouval. Byl prosycený hněvem a touhou po pomstě, boji a válčení. Kdyby mohl, tak by ji na místě zabil.
„Drewe, děsíš ji,“ oslovil ho Ben.
To už bylo na Abby dost. Vypadalo to jako nějaký hloupý akční film se špatným scénářem. Docela jí to začínalo štvát, protože byla zvyklá, že si nikdy nenechala nic líbit a na vše měla odpověď.
„Hra na zlýho a hodnýho poldu?!“ řekla mírně ochraptěle a s větší ironií v hlase než původně zamýšlela.
„Jak vidíš, tak jí asi moc strachu nenaháním!“ houkl Drew a zle se na Bena podíval. „To se ale může hodně rychle změnit!“ Další pohled už věnoval jí.
I když se uvnitř celá chvěla a cítila snad každý orgán ve svém těle, dívala se na něj zcela nenuceně a bez zájmu.
Naklonila hlavu do boku až jí skoro přepadaly vlasy do obličeje a prohlížela si je. Potom se pomaličku, opravdu pomalu, začala zvedat na nohy. Když už téměř stála zjistila, že Ben i Drew vnímali každý její pohyb a byli připraveni kdykoli proti ní vystartovat.
„Jen jsem si stoupla!“ Zakroutila nevěřícně hlavou.
„Tak si zase rychle sedni,“ uzemnil ji Drew.
„Potřebuju si protáhnout nohy!“ oponovala mu.
„Můžeš tu pochodovat až budeme venku!“
„Eh...“ Abby si skousla spodní ret a pobaveně na něj koukla. „Ty se mě bojíš!“
Bylo vidět, že ho rozčílila. Chtěl proti ní vystartovat, ale Ben mu v tom zabránil.
„Nenech ji, aby tě rozhodila! Nemůžeš jí ublížit. Ne, teď.“ Drew mu na to chtěl ještě něco říct, ale konečně promluvil ten starý pán, který je jen pozoroval.
„Drewe, jdi ven.“
„Cože?“
„Slyšel jsi! Odejdi ven!“
„Ale Dickinsne...“
„Řekl jsem, abys odešel!“
Drew na ni hodil ještě jeden zlostný pohled, něco si pro sebe zavrčel, ale odkráčel pryč.
„Nejsme tu teď proto, abychom ti ublížili.“ Dickinson k ní udělal pár kroků a ruce měl zvedlé, tak aby na ně dobře viděla. „Jen chceme, abys nám řekla pár informací.“
„Nic nevím,“ odsekla.
„Tuhle frázi ti do hlavy určitě tloukli hodně dlouho...“
Když přistoupil dostatečně blízko, aby mu pořádně viděla do tváře, tak si uvědomila, že vypadá jako ti hodní dědečci z pohádek. Většinou byli kouzelní a plnili přání... ale těmito myšlenkami lehce odbočila.
„Nevím nic, co by vám mohlo pomoct a i kdyby, tak vám to neplánuju říct!“
„Nebudeme se chovat zle, když s námi budeš spolupracovat.“
„Nemyslím si, že bych se tu zdržela, tak dlouho.“
Ostatní by se rozčílili, dali by jí pár facek, a pak by hrdě odkráčeli, ale on ne.
„Třeba si to časem rozmyslíš! Zatím ahoj, malá vojando,“ ale jeho obličej se nezachmuřil, ale naopak. Vlídně se na ni usmál a odkráčel.
„Já nejsem...“ Abby mu chtěla vyvrátit to oslovení, ale Ben za nimi zabouchnul dveře a uzamknul ji tu.
Znovu osaměla v této ošklivé díře. Dovnitř ještě proniklo pár posledních vět, které mezi sebou prohodili.
„První hlídku mám já.“
„Ian říkal, že by tu mohl taky hlídat,“ namítnul Dickinson.
„Já vím, ale já mám teď čas. Potom pošlete někoho ať mě vystřídá.“
„Možná by bylo lepší, kdybych tu teď byl já,“ ozval se Ben.
„Nemyslím si, seš moc měkkej! Určitě by ti zdrhnula!“
„Za to ty ji zastřelíš sotva se pohne!“
„Dost! Drewe, hlídáš první! Nezkřivíš jí ani vlásek. Je ti to jasný?“
„Když se pokusí utéct?“
„Pokusíš se ji zpacifikovat, když to nepude jinak...“
Abby si dokázala představit, že teď pokrčil rameny. Musí se odtud dostat. Chce to dobrý plán, potom vymyslet jak utéct...
Rozhlédla se kolem sebe. Vždyť ani netušila, kde je. Věděla, že přišli od severu z lesa. Nemohli přijít z jiné strany, protože kdyby jej obcházeli, tak by to její lidé zjistili ještě dřív, než by se vůbec stihli přiblížit.
Co bude dělat? Její jediný východ jsou ty velké zamčené dveře, za kterými sedí ozbrojený psychopat, který očividně neprošel žádným výcvikem a střílí jen tak, když mu rupne v bedně.
Musí se dostat ven těmi dveřmi... pak už to nějak zvládne, po tolika letech, spíš po celém jejím životě, stráveném mezi vojáky a v krutých podmínkách, by se ven prostě dostala.
Pořád civěla na ty hloupé dveře... Najednou se jí zablesklo v očích a mírně se usmála. Měla nápad. Došla ke dveřím a lehce na ně zabušila.
„Jsi tam?“
„Zachtělo se ti povídání? Jestli jo, tak to máš blbý, mluvit s tebou nebudu!“
„Ne! Potřebuju na záchod!“
Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Can´t break a broken heart 2. díl:
skvělý 
Děkuji moc za podporu 
. Jsem moc ráda, že povídku někdo čte.
V počítači už mám napsaný další dílek, který ještě opravím, ale během pár dnů by se tu měl objevit
Tento príbeh som si obľúbila hneď ako som dočítala prvú kapitolu. Mám rada takéto príbehy (sama jeden píšem ). Abby mi je sympatická a vyzerá, že sa nebojí predsa plnej diery chlapov. 
Odteraz budem pozorne sledovať či sem nepribudne nová časť. Skvelé. 
píšeš naprosto úchvatně, úplně tajtu povídku zbožňuju
přidej prosím co nejdříve další 
Nikol 18: S tím barvením to nebaví ani mě, ale když to neudělám, tak mi to pak v článku zůstane normálně černé 
A teď k rozboru... wooow... takhle dlouhý komentář bych nečekala. Jsem strašně ráda, že se ti má povídka líbí. Moc děkuji za pochvalu.
Abby je vážně takové zlatíčko. Časem se ukáže, že není až tak drsná, ale víc o ní raději vyzrazovat nebudu.
S Benem jsi se trefila... objeví se tam hooodně často.
Drew jí sice zavaří, budeš ho nenávidět, ale v průběhu dílů příjdeš na to, proč je takový jaký je.
O Dickinsovi nic vyzrazovat nebudu ani neřeknu jestli ses trefila nebo jsi úplně mimo. Všechno ti říct nemusím. 
Akorát k době, ve které se to odehrává se možná trošku mýlíš, protože já se o tom co se tam vlastně děje ještě nerozepsala. Je pravda, že vojenský svět je drsný, s tím souhlasím, i s těmi úkoly, ale někdy nejsou TI špatní opravdu TĚMI špatnými a naopak. Ale víc už neřeknu, protože jinak bych to tu mohla ve velkém shrnout a některým z vás by se už nechtělo číst. 
Takže ještě jednou moc děkuju a slibuju, že s tím písmem něco udělám. 
*Moc bych tě chtěla poprosit, jako admin, abys neobarvovala písmo na bílo, protože když mám článek opravovat, musím jej zkopírovat do wordu. Když vložíš text do editoru, nemusíš ho obarvovat. Sice je písmo z wordu černě, ale textový editor si to automaticky převede do příslušné barvy.
No páni! Já se do téhle povídky naprosto zamilovala. Věděla jsem, že píšeš skvěle. Jenže tohle mě naprosto dostalo!
Připomínáš mi oblíbeného anglického autora Anthonyho Horowitze, který si získal moje srdce sérií o Alexovi.
Jenže tohle je úžasný. Už to, že je to z pohledu holky. I holky jsou agentky a ne jen chlapi. Nenecháme se přeci diskriminovat.
Abby jsem si hodně oblíbila. Chápu ji. Nechce být ta, která se stále vznáší ve stínu svého velkého otce (což mě přivádí k otázce, jestli budeš jejího otce ještě trochu rozebírat).
Nechci ti tu dělat nějaký extra rozbor, ale musím se trochu opřít do těch dvou mladičkých agentů: Bena a Drewe. 
Ben se mi moc líbí. Možná to je jen holčičí instikt, ale ten tam bude ještě hodně vystupovat, protože si zřejmě naši Abby oblíbí a to hodně (že by se dali dohromady? ). Je hodný a milý. Ke zločinecké korporaci se mi nehodí, doufám že přesedlá k hodným. Jak ho popisuješ, tak ho přesně vidím i tu jeho mladičkou ochotu a povazhu.
Oproti tomu Drewe mi vůbec nepřipadá jako 20 letej kluk, kterej je naprostej magor. Z jeho chování, když jsem vypustila tvůj popis, jsem si ho okamžitě zařadila do kategorie dospěláků, kteří jsou zatrpklí vůči světu a všemu, co se na světě hýbe a hlavně lidí, nejvíce pak žen. Podle mě je to naprostej magor, kterj Abby ještě hodně zkomplikuje život. 
Naopak ten starý pán Dickinsen, se tváří velmi mile a hodně, ale takové zdání klame. Hlavně v těchto chvílích. Chtějí si získat důvěřu. Když ji pak mají, tak se z nich vyklube ten největší zlosyn na světě. A mám dojem, že on nebude výjimka.
Snad ten rozbor není moc dlouhý, ale ještě bych se chtěla vrátit k prvnímu dílu.
Všimla jsem si, že někdo zmiňoval to, že to bylo příliš drastický, ale ono to tak ve skutečném světě, těchto tajných vojenských a vojenských organizací tak bývá. Pro splnění úkolu jsou chopni udělat cokoliv a je jim jedno, kdo přijde přitom o život. 
Tak tohle je vážně konec a to s tím textem a barvou si prosím vem k srdci, abych mohla začít číst hned, jak článek otevřu.
Teď budu jen čekat, až přidáš další kapitolku. 
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!