OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Casanova - 11. kapitola - Konec

08.05.2011 (20:00) • Katie • Povídky » Na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2626×

11. kapitola - KONEC

„Lauro?!” podivil jsem se. Hlas mi přitom poskočil o oktávu výš. „Co tu děláš?”

„Změnil jsi se. Co si pamatuju, neměl jsi ulízané vlasy a ani brýle,” zasmála se.

„Co tu děláš?” zopakoval jsem svoji otázku.

Laura se svůdně pousmála a blížila se ke mně. „Nemůžu navštívit svoji dávnou lásku?” Teď už byla úplně u mě a rty mi přejela po tváři. Strnul jsem a odstrčil ji pryč.

„Rozešli jsme se,” připomněl jsem jí a poodstoupil o krok dál. Teď nechápu, jak jsem takovou mrchu mohl milovat.

„To vadí?” zeptala se a obdařila mě úsměvem.

„Mám přítelkyni,” řekla jsem vážně a založil si ruce na prsou.

„A já přítele. Vrátila jsem se k Rickovi,” řekla ledabyle, „ale pořád chci tebe,” zavrčela a rychlým pohybem naklonila hlavu, aby mi mohla dát polibek, to jsem ovšem nemohl přijmout.

„Sakra, Lauro! Předtím jsem tě miloval a nedělalo mi problém, scházet se s tebou za zády mého nejlepšího kamaráda. Ale teď?! Proč ho pořád tak podvádíš?” křičel jsem rozčíleně.

„Kdo mluví o podvádění? A Rick je někde tady,” zamumlala a mávla nad tím rukou.

„Co tu děláte?” zopakoval jsem už poněkolikáté a dával si práci, abych na každé slovo kladl významný důraz.

„Rick chtěl navštívit starého přítele a podívat se, jak se mu daří.”

„Neříkej,” zamumlal jsem ironicky, „to ovšem nečekal, že po mě vyjedeš.” Najednou jsem spatřil Ricka na konci chodby. Rozhlížel se a nejspíš hledal nás.

„Omyl, Iane,” ušklíbla se a zatvářila se jako ta největší mrcha. Nechápal jsem to. A pak se napřáhla a dala mi obrovskou facku. Rick k nám mezitím přiběhl a všiml jsem si, že Sarah si to také míří k nám. Díky bohu.

Než jsem stačil cokoliv říct, Laura se zatvářila rozčíleně a začala na mě ječet: „Co si to dovoluješ? Prvně se se mnou rozejdeš a teď po mě vyjedeš, když jsem znovu s Rickem? Ty bídáku!”

Pusa se mi sama otevřela. „Co si o sobě sakra myslíš?” zavrčel jsem. To mi ale přiletěla druhá rána. A tentokrát pořád do obličeje a pěstí. Ale nebyla od Laury, ale od Ricka.

„Myslel jsem, že ses změnil. Ale jak vidím, tak ne!” řval po mě Rick a byl celý rudý vzteky. To snad ne! Ta mrcha!

A pak jsem se podíval do obličeje své jediné lásky a myslel jsem, že se zblázním. Vypadala zklamaně a měla slzy na krajíčku. A pak se napřáhla a dala mi facku na druhou stranu a s brekem odběhla.

„Ne, ne, ne! Sarah, počkej!!” zakřičel jsem a nevšímal si toho, že mi spadly brýle, že se mi vlasy rozhodily do všech stran. Utíkal jsem, abych ji zastavil. Ji a nikoho jiného. Bylo mi jedno, co je s Rickem a Laurou. Mohl jsem mít zpátky zase svého přítele, ale pokud si mám vybrat mezi přítelem a láskou života, beru lásku mého života.

Běžel jsem po chodbě a zmateně se rozhlížel kolem. Hledal jsem ji mezi tou spoustou nevěřícných hlav, které si mě měřily.

„To je Casanova!” zaječela pak jedna holka a rozběhla se přímo ke mně. „Proč mi nezvedáš telefon?!”

A do háje... Rozběhl jsem se rychleji a snažil se utéct tomu zmatku. Všiml jsem si, že za mnou teď běželo nespočetné množství rozhořčených studentů, kteří mi chtěli nakopat zadek nebo mě přinejmenším znásilnit.

Podíval jsem se na parkoviště. Auto bylo pryč. Musela jet k nám domů!
Utíkal jsem ulicemi a nevšímal si naštvaných pohledů ani ničeho jiného. Chtěl jsem být co nejdřív doma a zastihnout ji tam a všechno jí vysvětlit.

Když jsem se blížil k domu, kde jsme měli byt, neviděl jsem nikde naše auto. Sakra! Vběhl jsem do domu a schody bral po třech. Vyrazil jsem dveře, neměl jsem čas odemykat a rozhlédl se po tichém bytě. Ano, tichém...

Vběhl jsem do koupelny – její věci byly pryč. Vběhl jsem do ložnice a otevřel šuplíky – její věci byly už nadobro pryč. Ne!

Vrátil jsem se do kuchyně a otevřel malou obálku a vytáhl z ní papír, uslzený slzami mé jediné.

Iane,
když jsem slyšela, co ta holka říká, myslela jsem, že se mi zhroutil celý svět. Milovala jsem tě naprosto neodvolatelně a chtěla s tebou zůstat už napořád, ale ty jsi to musel zkazit.

Když jsi mi říkával, že už netoužíš po žádné jiné, uvěřila jsem ti. Ale byla jsem hloupá a naivní, protože v hloubi duše jsem věděla, že mi jednou zahneš. Ale snažila jsem se všechno přiučit, abych tě mohla uspokojovat den co den a ty byl šťastným a netoužil po jiné společnosti. Ale zase jsem se zmýlila. Tvůj starý životě tě dostihl a já s tím už nic neudělám.

Nemůžu žít s někým, kdo mě podvádí. Proto jsem se rozhodla tě opustit. Auto jsem si vzala, stejně jsme ho koupili za moje peníze...

Hodně štěstí, Sarah.

Ne! Ne, ne! To se nemělo stát. Ne! Kdyby se neobjevila Laura a jako správná mrcha netoužila po pomstě, bylo by všechno tak jako dřív. Jo kdyby, chyby...

Ne, ještě to nesmíš vzdát, Iane! Z kapsy jsem vytáhl mobil a vytočil její číslo. Nechala to zvonit a pak se ozval tón a mobilní hlas: „Zanechte zprávu.”

„Sarah, miláčku. Nesmíš mě opustit. Bez tebe nemá můj život smysl. Ta holka je moje bývalá přítelkyně, se kterou jsem se před lety rozešel kvůli svému kamarádovi a teď mě oba vyhledali a Laura – ta holka – se mi chtěla pomstít. Dostal jsem pořádnou nakládačku, ale radši bych dostal ještě další, jen kdyby ses ke mně vrátila. Miluj tě, jsi můj život. Prosím, vrať se.” Položil jsem to, a sesunul se k podlaze. Obličej jsem si skryl do dlaní a neudržel slzy. Nechtěl jsem, aby mě opustila. To se nemělo stát.

Znovu jsem vzal mobil a vytočil její číslo a zase mě to přesměrovalo do vzkazníku. „Sarah, prosím. Dej mi šanci. Zavolej mi, přijedu za tebou kamkoliv.” Doufal jsem, že ty vzkazy uslyší, mezitím jsem přemýšlel, kam mohla jet. Do starého bytu určitě ne, tam by nemělo co dělat. Mohla jet ke Stanleyovým, aby jim řekla, že v práci končí. Ano!

Vyběhl jsem z bytu a sprintoval jsem vysokou rychlostí až ke Stanleyovým. Nebojácně jsem zazvonil na zvonek a čekal, až někdo otevře.

„Přeje te si?” optal se mě starší pán, který mi otevíral, když jsem šel kdysi za Stanleyovou.
„Musím mluvit s paní Stanleyovou, prosím,” poprosil jsem mile.

„Vydržte,” řekl a přivíral dveře.

„Spěchá to!” křikl jsem ještě a nedočkavě klepal nohou a kamenné schody. Po chvilce se otevřely dokořán dveře a v nich se objevila paní Stanleyová.

„Casanovo?” vyjekla překvapeně.

„Dobrý den, potřebuji nutně vědět, jestli tu náhodou nebyla Sraha, vaše služebná.”
„Nevím, proč bych ti to měla říkat a měl bys odsuď odejít. Manžel se za chvíli vrátí z práce,” odbyla mě a chystala se zavřít dveře.

„Prosím!” zaprosil jsem zoufale a klekl si na kolena.

V očích se jí zablýsklo. „Jedině, když mi splníš službičku.” Moc dobře jsem věděl, co tím myslí, ale nemohl jsem to přijmout. „Mé srdce patří jen jediné. Omlouvám se. Změnil jsem se, už nejsem tím, kým jsem býval.” Zvedl jsem se a odcházel pryč. Věděl jsem, že mi nepomůže.

„Počkej!” zavolala a já se s nadějí otočil. „Byla tu asi tak před pěti minutami. Řekla, že jede k rodičům. Ale měl by jsi ji ještě chytit. Na mostě je kolona, volal mi to před chvílí manžel.”

„Děkuji,” usmál jsem se a políbil ji na tvář. Svým tělem jsem přinutil zastavit taxík a řekl mu, ať jede okamžitě na most, směr pryč z města. Taxikář to rozjel celkem rychle a já se připravoval na to, co řeknu. A najednou jsem to věděl. V kapse jsem stiskl malou krabičku a čekal, než bude na mostě.

„Proč stojíme?” zamračil jsem se, když se taxikář zastavil daleko před mostem.

„Je tu kolona, pane,” oznámil mi jako tomu největšímu tupcovi na světě. Zavrčel jsem, hodil mu peníze a vystoupil z auta. Rozběhl jsem se a běžel po silnici, mezi auty a hledal naše auto. Ostatní vozidla troubila, protože jsem ji bránil v tom, aby se znovu rozjeli, ale já jsem ji potřeboval dostihnout.

Doběhl jsem až na most, vylezl na zábradlí a rozhlídl se. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem uviděl naše auto, stojící uprostřed mostu. Běžel jsem co nejrychleji jsem uměl a doufal, že se kolona mezitím nerozjede.

Už jsem byl jenom kousíček od auta, ve kterém seděla Sarah, když v tom se kolona rozjela. Zrychlil jsem, předběhl naše auto a vběhl Sarah do cesty. Ta prudce sešlápla brzdu a naštvaně vystoupila z auta.

„Co to děláš? Chceš se zabít?” křičela a přitom se na mě mračila.

„Ano, bez tebe nemá můj život smysl,” řekl jsem vážně a strčil ruku do kapsy.

„Slyšela jsem tvoje zprávy a nic se na tom nemění. Jednou by jsi mě stejně podvedl.”

„NE!” zakřičel jsem. „Nikdy bych tě nepodvedl. Říkala jsi mi, že mi věříš.”

„Věřila jsem ti, ale to už je pryč,” posmutněla.

„Sarah, nechtěl jsem ti ublížit. Za všechno může Laura!” bránil jsem se. „Miluju tě, vždycky jsem tě miloval a milovat budu.” Pak jsem vytáhl malou červenou krabičku a poklekl na kolena.

„Tohle jsem chtěl sice udělat až na konci vysoké, ale nevadí,” pousmál jsem se s nadějí v hlase, že ji to snad přesvědčí. Snad...

„Sarah, vezmeš si mě?” řekl jsem pyšně a nahlas. Otevřel jsem krabičku, abych jí tak ukázal prstýnek, který jsem koupil na začátku roku.

Tvářila se zaskočeně a v očích jsem jí uviděl slzy. „Není to žádná hra?” zeptala se a nechala jednu slzu ukápnut na studenou zem. Auta troubila, ale já si toho nevšímal. Doufal jsem, že jsem ji zlomil, že jsem jí tím dokázal svoji lásku.

„Tak co je?!” zaječel jeden starý řidič.

„Hleď si svého a sklapni laskavě!” oplatil jsem mu a pak si stoupl.

„Sarah, miluju tě a na nic si nehraju. Jediné co vím je to, že tě chci mít do konce svého života u sebe,” řekl jsem upřímně a podal jí prstýnek. „Vezmeš si mě?” zopakoval jsem už o něco nervózněji. Co když řekne ne? To pak asi opravdu skočím z mostu...

„A-ano,” vydechla pak a skočila mi kolem krku. Zasypával jsem ji polibky a děkoval jí. Pak jsem jí prstýnek navlékl na prst a znovu spojil naše rty v jednom dokonalém polibku.

Byl jsem šťastný. Zaprvné, nemusel jsem skákat z mostu. Za druhé, měl jsem u sebe lásku svého života a to mi postačí. Miluju ji skutečně a neodvolatelně...

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život. - John Lennon

KONEC

Doufám, že jste spokojení a chtěla bych vás poprosit ABY TI, KTEŘÍ VYDRŽELI S CASANOVOU AŽ DOKONCE, MI TU ZANECHALI KOMENTÁŘ TÝKAJÍCÍ SE POVÍDKY. S připomínkami, pochvalami atd. Pomůžemi to při mém budoucím psaní, děkuji. Katie

Autor: Katie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Casanova - 11. kapitola - Konec: