OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Sextus

08.11.2012 (12:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1325×

6. Sextus

„Láska zvětrá v nadbytku moudrosti, v němž srdce kulhá, táhna za sebou špinavé křídlo.“

„Jak to zvládáš?“ ptal se hluboký hlas.

„Dobře,“ odvětila jsem a přeškrtala další řádek v mém bločku.

„Eve...“ začal táta a chvíli se dramaticky odmlčel. „Nepřijedu dneska.“

Tudududuuuum! Zadrnčelo mi v hlavě. „Proč?“

„Naskytl se tu menší problém, takže budu ještě na neurčitou dobu mimo domov.“

„Aha?“ zvedla jsem pohled od přečmárané stránky.

„Poslal jsem ti jistou částku na účet, aby ti nic nechybělo, drahoušku. Zvládneš to beze mě?“

„Jo,“ zněla moje tichá odpověď.

„Pokusím se to co nejdříve vrátit.“

„Mám tě ráda, tati.“

„Já tebe taky, holčičko.“

S povzdechem jsem ukončila hovor a vstala z postele. Nemělo cenu, psát svoje pocity. Daniel Watcher. To jméno mi stále pobíhalo hlavou, jako kdyby se pantíky uvnitř zasekly a kolečka přehrávaly jednu a tu samou melodii. Sice nádherná, ale už zuby drásající.

Zděšeně jsem se uskočila stranou, když jsem uslyšela tupý náraz do skla. Trhla jsem hlavou k oknu. Hlasivky ready k ohlušujícímu výkřiku. Srdce mi poskočilo děsivě kupředu. Tma za okny byla děsivá. Ne ale tolik děsivá, jako bílý holoubek za sklem. Zavrkal a já vyjekla strachy.

Otevřený okno! Kurva! Tam není sklo! Maydey, maydey! Holub otočil hlavu a zíral na mě svým odporným, pidi-mini, očkem.

„Kšá!“ odháněla jsem ho a on se na mě podíval stylem: 'je normální?' Párkrát zavrkal a udělal krůček do pokoje. Vlasy na hlavě mi vstaly hrůzou. „Nééé!“ Ta děsivá bestie jde dovnitř! Natahovala jsem se po ručníku, abych zahnala netvora.

Kdyby mě kdokoliv viděl, zněla by moje diagnóza asi následně: totální idiot. Psychicky narušená dívka se sklony k paranoie.

Hlavně dýchej!

Zamračila jsem se na opeřence a on se mračil na mě. Ještě jednou zamrkal, než přelétl z parapetu na opěradlo židle. „Potvoro! Okamžitě vypadni!“ smlouvala jsem. A co bylo horší. Smlouvala jsem s bílým kuřetem!

Nevšímal si mě! Přelétl na stůl a čučel mi na zápisky z dějin. Prudce jsem vyšvihla ručník proti holubovi. Měl štěstí, ani se ho nedotkl! Připravila jsem se dalšímu výpadu.

Srdce sprintovalo kupředu a opeřená příšera ke mně vzhlédla. Super! Otevřel zobák, jako kdyby křičel – muhehe, zasmálo se mé kruté já, rolujíc ručník, abych ho mohla vyšvihnout. Z jeho pařátu se něco uvolnilo a spadlo na stůl, když jsem znovu vytasila svou zbraň a vystřelila proti nepříteli.

Holub vzlétl, těsně než ho mohl ručník sejmout, a přilípnout na tapetu. Zavrčela jsem sama pro sebe a sledovala, jak opelichanec vylétl z okna.

„Svině,“ ulevila jsem si sprostě, zatímco jsem práskla okenicí a zamykala. Podívala se na škody. Jestli tam bude rozmáznutý na mých zápiscích jeho výkal, který rozežere veškeré vědomosti, které mám nacpat do hlavy... najdu ho a odstřelím.

Nechala jsem ručník ručníkem a přešla ke stolu. Bílý pergamen? Cože? Obočí mi vyskočilo k výšinám. Asi mi vypadnou i oči z důlku!

Vzala jsem do rukou malý cár a rozvinula ho. Čekala jsem vše. Snad i zprávu od Gabriela, ale moje teorie o psychickém vyšinutí by se hodila víc.

„Pozdvihl hůl a před očima faraona a jeho služebníků udeřil do vody v Nilu a všechna voda se proměnila v krev. A krev byla všude v celé egyptské zemi.“

Prohrábla jsem si vlasy a sundala z nosu brýle. Asi potřebuju větší dioptrie. Zamrkala jsem zase na ten vzkaz a zavrtěla hlavou. Už i ptáci magořej! Nechala jsem ho sklouznout na stůl a padla zády do postele. Měkké přikrývky si mě hned vtáhly do náruče a kolébaly do snů.

Stála jsem u řeky. Byla to vcelku zajímavá řeka. Nikde ve Fairbanks, co vím, nejsou tak široké a lemované rákosem. Křik z města ke mně plynul jako tichý stín a zarýval se mi do morku kostí. Ženy. Matky křičely, když vojáci zabíjeli všechna novorozeňata.

Střelila jsem pohledem k ženě, která stála na břehu. Z očí jí tekly proudy slz a malé dítko se dotklo její tváře. Začala postupovat kupředu k řece. Nevěděla jsem, nebo spíš nechápala, co to dělá. Objímala malý uzlíček a s povzdechem se podívala na jeho tvář. Položila své dítě do proutěného koše a zabalovala do látky.

Zamračila jsem se. Co mi to krucinál připomínalo?

„Princezno Evech, co tu děláte?“ ozval se za mnou mužský hlas.

Žena od sebe jemně odstrčila košík a proud ho unášel dál.

„Neměla by jste tu být,“ sázel mi do hlavy.

„Přesně naopak,“ zašeptala jsem a otočila se k božsky fialovým duhovkám. „Jsem přesně tam, kde být mám, u Hathor, přeci by mě sem bohové neposlali jen tak! Musíme honem chytit ten košík!“

Jeho ostře řezaná tvář zjihla. Pochopil její plán. Sklopil hlavu ve znamení pochopení. „Jak si přejete.“

Pot. Tričko se mi lepilo na hruď a studilo. Za okny už nebyl žádný jiný holub. Jen černo-černá noc. Něco se mi zdálo, ale nepamatovala jsem si co. Podivně mě z toho hřálo v hrudi. Zavrtěla jsem hlavou a spustila nohy z postele.

Musela jsem ze sebe smýt lepkavou zimu a cupitkání do koupelny mi přišel jako vcelku dobrý nápad.

Kalhoty letěly hned dolů a tričko taky. Nemohla jsem se dočkat toho překrásného tepla, kdy se kapičky křišťálové vody roztříští o mé tělo a vsáknou do kůže.

Natáhla jsem se po kohoutku a otočila doprava. Nasála jsem vzduch do plic, když mě do nosu udeřil puch. Pohled jsem se strachem začala stáčet k vaně. Srdce se zastavilo a v hlavě blikal neonový nápis: NEBEZPEČÍ.

Po těle mi přeběhl mráz. Cítila jsem, jak se mi zorničky očí roztahují a hrdlo svírá zděšením. Neviditelná síla mi ho začínala stahovat. Kosti ztuhly a svaly nedovolovaly pohnout se dál.

Otevřela jsem ústa, ale nemohl z nich vyjít křik. Bylo to... byla to...

Krev.

Krev po celé vaně.

Krev všude.

Zničeho nic se spustil i kohoutek umyvadla a tentokrát jsem začala z plna hrdla ječet.

Nemohla jsem popadnout dech. Dusila jsem se zvratky a slzy nestíhaly dohánět resty z mého strachu. Tekoucí voda se změnila v krev. Krev! Ta červená, hustá věc, co teče z člověka i zvířat. Z očí se mi vydraly jako na povel slzy. Na patě jsem se otočila a zdrhala z toho místa co nejdál.

V kuchyni se na mě z dáli usmívala další krev ve dřezu a i květiny ve váze byly ponořené v karmínové.

S další salvou ječáku jsem vyběhla z baráku, přímo do něčí náruče. „Whoa!“ vydala ze sebe další křik, když jsem ji viděla.

Nepřirozeně bledá. Černě olemované noční oči mě zvědavě probodávaly a rudé rty se kroutily do úsměvu. Bože! Ona teď vytáhne sekyru a zabije mě! Nebo dýku! Nůž!

Moje představivost nabírala obrátek a už byl slyšet jen chraplák vycházející z mého hrdla.

„Hej, seš v pohodě?“ ptala se a chytla mě silně za ramena. Přelétla po mě dalším pohledem a obočí jí vystřelilo vzhůru.

Měla jsem z ní strach, ale její přítomnost mne uklidňovala.

„Krev,“ vzlykla jsem a otočila se k domu. „Z kohoutků teče krev.“

„No, tak jestli ses praštila do hlavy, tak určitě a je tam i klaun se sekerou. Ale kvůli tomu nemusíš lidi rušit v kalhotkách a tílku, když hledají relaxaci.“

Dělala si ze mě prdel. Já to ale myslela smrtelně vážně.

„Aha, blbej fór,“zamumlala si pod imaginárními vousy.
„Víš co? Půjdem se podívat dovnitř a zjistíme, jestli tam je krev, jo?“

Začala jsem přikyvovat. Och! Ona byla doslova zázrak!

„Mimochodem,“ pokračovala, když se podívala na náš barák a pak na mě. „Jsem Leona, říkej mi Lee, nebo Lea.“

„Evelyn,“ odpověděla jsem slušně.

„Ejvélín, jasně.“ Podrbala se na hlavě a rudé rty se jí stočily do pobaveného úsměvu. Přikrčila jsem se obavami, co z ní vyleze. „A venku v tý kose a v kalhotkách jsi protožeeee?“ nechala otázku viset ve vzduchu.

Oči mi málem vyskočily z důlku. Honem jsem paže obmotala okolo hrudi a snažila se dohnat tu divnou holku.

Aniž bych jí to dovolila, vešla dovnitř a já zůstala stát zpražená na prahu.

„Pěkná chata, jsi tu na víkend?“ ptala se a přešla ke kuchyňskému pultu.

„Bydlím tu.“ Cizí holka v mém domě. Co když je to masovej vrah?!

„Říkáš všude? Já nic nevidím, Ejví-leen.“

„Evelyn.“ Opravovat ji asi nemělo cenu. Ne tuhle holku. Byla celá zabalená v černé. Nejen že oči i nakrátko střižené vlasy měla inkoustově černé, ale i oblečení. Na ramenech ji hladily krátké ebenové prameny a dotýkaly se ramínka. Holá, bledá ramena silně kontrastovala s temnou látkou, která byla na břiše spojená tlustým koženým páskem. Černé přiléhavé roury s dírami jsem nekomentovala. Na zadku se jí třpytily emařské kostry a zuby. Protočila jsem oči a sledovala její – od loktů až po půlku dlaně – zabalené ruce, které se pohnuly nad dřez.

Určitě se řeže. Prostě byla ten typ. Takový typ magora.

„Žádnou krev nevidím, Ej-leen.“

Udělala jsem pár váhavých kroků k ní, abych překonala vzdálenost mezi námi. To není možné, aby to v jednu chvíli bylo všude a najednou to zmizelo!

Pustila téct kapalinu a k mému údivu tekla jen krásná, průhledná vodička.

„Víš, psychiatr by se ti šikl,“ otočila se na mě s úsměvem. „A nebo jestli jsi mě tu ve městě chtěla uvítat, mohla sis nechat kalhoty, kočičko, a jen zakřičet z okna.“

„Byla tam! Přísahám na hrob své matky, že tam ta krev byla!“ při slově hrob s sebou Lea trhla. Její tvář nabrala ještě bledší odstín a bolest jsem cítila i na tu dálku.

„Dejme tomu, že tam byla, tak vidíš ji někde?“ přesvědčovala mě po chvíli.

„Ne,“ pípla jsem a přetáhla přes sebe tátovu košili.

„Fajn,“ ukončila to a začala vydupávat schody nahoru.

„Kam to jdeš?“ houkla jsem na ni a klopýtala za ní.

„Kam asi? Zkontrolovat i koupelnu! Jen jestli ji najdu hned,“ dodala už tišeji. „Tady ne,“ zabručela, když otevřela dveře do otcovy ložnice. „Háá! Mám ji!“ zasmála se a já za ní doběhla o pár vteřin později. Koupelna byla bílá. Vysmívala se mi perlovou dokonalostí. Tak jsem blázen?

„Měla bys chodit dřív spát a nekoukat na Saw. Víš, horory na tom budou určitě mít nějakou vinu.“

„Nekoukám na horory,“ odpověděla jsem nepřítomně a mračila se na svou koupelnu.

„To je dobře.“ Přikývla. „No, pokuď to nebude vadit, Eiheleen, tak já už půjdu. Doma na mě čeká nedočkavá postel!“

Zašoupala jsem nohama po podlaze a skousla si ret. Téhle holce fakt nevím, jak poděkovat. „Ehm, díky, že ses obětovala a pomohla mi s mojí paranoiou. Dlužím ti.“

„Není zač! Néé, s tím si nedělej vrásky! Kurva! Ale takovej ječák jsem dlouho neslyšela! Ještě teď mi brní uši! Hej, občas by ses měla stavit u nás a zahrát si na sirénu, až budu dělat párty, co ty na to!“ Oči jí jiskřily a obešla mě, aby šla zase ke dveřím.

Zasmála jsem se a konečně ze mě opadlo zděšení.

„Jo, jestli tímhle trpíš, obstarej si onyx.“

„Co?“

„Takovej černej šutr. Zbaví tě takových myšlenek a uklidní. Možná i ochrání,“ mrkla na mě a začala mávat. „Měj se! Snad se brzy uvidíme kočko!“

„Díky, Lee!“ zamávala jsem za ní.

„A nezapomeň! Onyx!“

Zavrtěla jsem za ní hlavou a zavřela dveře. Zvláštní holka. Divná. Ani nevím, jak se tu mohla objevit, vždyť mě tu obklopuje mlha a na míle daleko věděl jenom Gabriel, kde bydlím. Teď už vlastně víc lidí.

Každý má svou třináctou komnatu. Ačkoliv to možná sami sobě popřeme, kdesi ve skrytu duše známe pravdu. Tajemný Gabriel, nepochopitelná minulost Evelyn, sarkastická emařka Leona.

Snad jsem Vás tímto dílem neodradila, ale každá součástka je důležitá k seskládání puzzlí. 

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Sextus: