Černá růže - Kapitola 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Trochu se posouváme v čase. Iana začíná nesmrtelný život nudit a hledá rozptýlení v baru. Koho myslíte, že tam potká? Přeji příjemné počtení.

26.03.2011 (17:00) • WeeDee • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1407×

O devět let později

„Ale no tak, Iane, odvaž se trochu! Co bys říkal na lov?“ Poskakoval Josh, asi dvacetiletý blondýnek, okolo Ianova křesla. Ian ale ani nezvedl oči od plamenů v krbu, před kterým seděl. Na klíně měl rozevřenou tlustou, starou knihu, ale už si ani nepamatoval její název, natož obsah.

V poslední době ztratil chuť cokoliv dělat. Celé noci proseděl v knihovně svého sídla nedaleko města a koukal do plamenů.

„Nemám náladu, Joshi. Běž sám. Však ty si určitě nějakou společnost najdeš,“ potřásl hlavou. Několik pramínků hnědých vlasů mu při tom pohybu sklouzlo do obličeje.

„K čemu je nám bejt upíři, když pořád dřepíme doma?“ rozčiloval se Josh. „Prosím, kámo. Začínám o tebe mít vážně strach. Jen se podíváme do toho novýho baru ve městě a můžeme se zase vrátit, ale měl by ses po dlouhé době zase nadýchat čerstvého vzduch.“

Ian ho probodl zkoumavým pohledem. „A pak mě zase necháš na pokoji?“ zeptal se.

Josh nadšeně přikývl. Ian ještě chvíli váhal, a pak poraženecky přikývl. Josh vyskočil s hlasitým: „Hurá!“ a už pádil do auta.

Ian se za ním vydal s podstatně menším nadšením.

„Tak se mu nakonec povedlo tě umluvit?“ zeptala se s úsměvem Yolana. Byla to krásná upírka, proměněná jen těsně po dvaceti. Dlouhé hnědé vlasy měla jako vždy vyčesané ve složitém uzlu na temeni hlavy.

„Slíbil, že mi pak dá pokoj,“ pokrčil Ian rameny. Sehnul se k Yolaně a políbil ji na tvář.

„A ty se chystáš kam?“ zajímal se, když viděl, že upírka na sobě má společenské šaty. Jejich krvavě rudá barva zvýrazňovala bledost její kůže.

„Za kulturou, můj drahý,“ zasmála se. „Zjistila jsem, že to je už víc než třicet osm let, co jsem byla naposledy v divadle. Ve městě dnes hrají Antigonu. Bude hezké vidět prostředí svého mládí, nemyslíš? Pokud chceš, pojď se mnou. Nemám garde a navíc, pochybuju, že to třeštidlo dodrží slovo a nechá tě být.“

„Já to slyšel,“ ozval se z garáže Joshův namíchnutý hlas. Ian i Yolanda se zasmáli.

„Ne, díky,“ odmítl Ian. „Když už budu ve městě, skočím si na lov a to bych v obleku nerad riskoval.“

Yolanda pokrčila rameny. „Jak chceš.“

Ian se vydal do garáže. Josh už seděl za volantem luxusního mercedesu.

„Řídím nebo nejedu,“ varoval Ian blonďáka a ten s mučednickým výrazem přelezl na sedadlo spolujezdce.

„Vidíš, co všechno jsem ochotný udělat, jen aby ses dostal na chvíli z domu?“ zeptal se Josh vážně. Ian se jen ušklíbl a nastartoval.

„Já tě nenutil,“ připomněl mu.

Josh se uraženě otočil dopředu a zkřížil ruce na prsou. Z našpulených rtů Ian poznal, že tahle póza by asi měla vypadat, jako uražená. Jen se potichu zasmál.

Do města dorazili asi za dvacet minut. Ian se proplétal stále ještě hustým provozem v ulicích. Josh celých dvacet minut mlčel a Ian přemýšlel, jestli to náhodou není jeho rekord. Jestli ne – o čemž pochyboval – bude mu to muset pokazit.

„Kde je ten bar?“ zeptal se před hlavní křižovatkou města.

„O pár ulic dál, na Michael's Streed.“

„Tam, jak je restaurace Fantastica?“ ujišťoval se Ian.

„Přesně tam,“ přikývl Josh.

Ian si všiml, že mladší upír za svém sedadle už zase netrpělivě poskakuje. Bylo by možné, aby se hyperaktivita z lidského života přenesla i na ten upírský? Nejspíš jo.

„Tady to je!“ vypískl Josh nadšeně, když projížděli okolo baru. „Kam jedeš?“ zeptal se zmateně, když auto nezpomalilo a Ian jel dál.

„Vidíš tu někde místo k zaparkování?“ Ulice před barem byla plná, lidí i aut. Bar musel mít slušnou reklamu, když hned první večer byl takhle úspěšný. Bývaly doby, kdy Ian věděl o každém baru ve městě. Vlastně ani nevěděl, proč se to změnilo. Jednoho večera se prostě probudil a najednou mu to nepřipadalo důležité.

Konečně našel volné místo k zaparkování a zajel k okraji vozovky. Ještě ani nestačil vypnout motor a Josh už byl venku. Ian nad jeho chováním jen protočil oči.

Při pohledu na sáhodlouhou frontu před vchodem Ian jen zasténal. Teď už mu Josh odejít nedovolí. Klidně tu na ulici udělá hysterickou scénu žárlivého milence, pokud to jen zkusí. Tuhle lekci už Ian dostal. A netoužil si to zopakovat.

Když se o dobré půlhodiny později konečně dostali dovnitř, Ian byl příjemně překvapen. Ve svém životě už navštívil hodně různých barů a většina z nich byly jen temné díry, páchnoucí po alkoholu a zpocených lidských tělech. Tady ale ne.

Celý podnik tvořily dvě velké, propojené místnosti. Jedna, taneční parket a pódium pro kapelu, byla spoře osvětlená barevnými reflektory, ale ve druhé bylo silnější osvětlení a muzika tam nedoléhala tak hlasitě. Za barem a mezi stoly pobíhaly servírky ve stejnokrojích. Navzdory počtu lidí místo nepůsobilo stísněně.

Ian automaticky zamířil k baru. Jedna ze servírek právě přijímala objednávku na druhé straně baru a další dvě obsluhovaly mezi stoly.

Posadil se na vysokou barovou stoličku a čekal, než si ho obsluha všimne. Jak stačil zaregistrovat, Josh nemarnil čas a bavil se u nedalekého stolu se třemi děvčaty. Všechny se vesele smály nějakému jeho dvojsmyslnému vtipu. Zanedlouho se Josh s jednou – nebo všemi – zvedne a odejde. A holky budou mít zítra ráno okno a pořádnou opici k tomu.

„Ahoj, co si dáte?“ ozval se za Ianem jemný hlas. Ian se automaticky otočil a do nosu ho udeřila známá vůně.

Autor: WeeDee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování