OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá růže - Kapitola 2.

13.04.2011 (15:00) • WeeDee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1020×

Elizabeth se spokojeně rozhlédla po plnícím se baru. Tenhle podnik byl sen jejího otce od té doby, co se na středoškolském večírku naučil míchat drinky a ona byla ráda, že se mu jeho přání konečně splnilo.

Společně s několika dalšími holkami se svižně otáčela za barem a míchala objednávky hostů. Všechny na sobě měli stejná černá trička s vykrojenými zády a černé bokové džíny.

Otevření tohohle podniku vytáhlo trn z paty i jí. Už nemusela pracně hledat brigádu, kde by zaměstnavatel bral ohledy na její školu. A navíc za celkem slušné peníze.

Usmála se na jednoho zákazníka, když mu přes bar podávala pestrobarevný koktejl, který si objednal a hned se dala do přípravy dalšího.

„No páni,“ zachichotala se jí do ucha Lucy. „Podívej na ty dva támhle. Tomu říkám chlap.“

Na Lucy bylo vždy spolehnutí, že si zaručeně všimne každého hezkého kluka v okruhu sta metrů.

Co se Elizabeth pamatovala, byla Lucy vždycky součást jejího života, její nejlepší kamarádka. Ani jedna z nich neměla tajemství, o kterém by druhá nevěděla.

Elizabeth zvedla hlavu a podívala se směrem ke vchodu..

Do baru právě vešli dva mladí muži. Oběma mohlo být jen něco kolem dvaceti. Ten menší byl blondýnek se zářivě modrýma očima, které slibovaly dobrodružství a nebezpečí. Netrvalo ani pět minut a už seděl u party Lizziných spolužaček. Liz se znechuceně ušklíbla, když viděla Annie, svou největší školní rivalku, jak si slintá do kapučína.

Druhý z mužů zamířil k baru. Měl polodlouhé tmavě hnědé vlasy a temně hnědé oči.

Posadil se na barovou stoličku a rozhlížel se po místnosti.

„Toho chci,“ zasténala Lucy a pohledem hnědovláska doslova svlékala.

„Pamatuješ si vůbec, kolikrát si tohle už říkala?“ zvedla Elizabeth obočí. „A kolikrát si toho chlapa pak oslovila?“

Lucy se zaškaredila.

„Ne každej má takový štěstí jako ty, že se ti chlapi sami vrhají k nohám.“

Elizabeth se zasmála. „Klidně si to s tebou vyměním!“

„Neříkej dvakrát.“

„Dámy,“ objevil se najednou za děvčaty Elizabetin táta, „je sice hezké, že vy se bavíte, ale zákazníci čekají, až je obsloužíte,“ kývl hlavou směrem k hnědovláskovi, o kterém byla před chvílí řeč.

Lucy se zahihňala. „Liz zrovna říkala, že tam jde.“

Elizabeth jen protočila oči a přešla na druhý konec baru.

„Ahoj, co si dáte?“ oslovila muže. Ten k ní otočil pohled a na chvíli strnul.

Iana v nose polechtala vůně její krve. Něco takového necítil už bezmála deset let, od onoho večera, kdy zachránil malou Lizzie ze spárů jisté smrti.

„Haló,“ zamávala mu Elizabeth rukou před očima, když se nedočkala reakce. „Jste v pořádku?“ zeptala se s nervózním smíchem.

„Jistě,“ odpověděl Ian. Chvíli mu trvalo, než ovládnul nápor horké touhy po její krvi. „Jen jsem se zamyslel.“

„Tak,... co vám můžu nabídnout?“ Elizabeth byla z cizince před sebou značně nervózní. Něco ji na něm bylo povědomé, ale nedokázala přesně určit, co.

„Dám si vodku,“ zamumlal Ian.

V duchu se snažil vybavit si přes tvář zachráněné holčičky. Dlouhé plavé vlasy, jasně modré oči... Obojí na mladou servírku sedělo. Musela to být ona.

Elizabeth se otočila k policím s alkoholem, která stála za jejími zády, za barem a popadla jednu z lahví. Tiše zaklela, když zjistila, že se jí klepou ruce. Na zádech cítila mužův upřený pohled. Snažila se ho ignorovat.

„Tady to je,“ postavila před něj sklenici čiré tekutiny.

„Díky.“

O barový pult, hned vedle Ianova lokte, se opřela mladá blondýnka.

„Pivo,“ štěkla na Elizabeth arogantně. Ta jen zaťala zuby, aby jí něco peprného neřekla. Nesnášela, když s ní lidé takhle jednali.

„Hned to bude.“ Snažila se, aby se do jejího hlasu nedostal vztek, která se přes ni přelil jako ledová vlna.

Blondýna si Iana se zájmem prohlížela. Mlsně si olízla rty.

„Jsi tu sám?“ zeptala se. „Mohla bych tě tu trochu provést.“

Ian jen neochotně odtrhl oči od Elizabeth a podíval se na ženu, která ho oslovila.

„Ne, díky.“

„Ostýchavej?“ zasmála se vysokým smíchem, který byl jako mučení, pro Ianovi citlivé uši.

„Jen nemám zájem,“ odbyl ji chladně. Jeho pohled byl se znovu vrátil k Elizabeth. Byla jako magnet, nemohl se na ni přestat dívat. A ani nechtěl.

„Každej má zájem,“ zašeptala mu do ucha. Ian by rozhodně rád věděl, kdo jí takovou pitomost navykládal. Byl z ní cítit alkohol a on se znechuceně odvrátil.

„Zklamu tě. Nejsem každej.“

Zvedl k ústům sklenku a chtěl se napít. Ještě, že to neuděl. Polekaně sebou škubl, když na svém stehně ucítil ruku své nechtěné společnice. Při svém zaujetí Elizabeth si nevšiml, že se k němu dostala tak blízko.

„Nemyslím, že by se to mé přítelkyni líbilo,“ řekl. Blafoval. Ale jiný způsob, jak se jí bez násilí zbavit tu neviděl. Ovšem, ne že by měl něco proti násilí. Jen tu bylo moc svědků.

„A kde tu přítelkyni máš?“ ušklíbla se. „Kdybys byl můj, nenechala bych tě tu jen tak, bez dozoru.“ Znovu se rozesmála. Ian se sice nikdy s opravdovou hyenou nesetkal, ale její pověstný smích si představoval přesně takhle.

No co, zoufalá situace si vyžaduje zoufalé řešení.

„Taky že nenechala,“ odsekl Ian a naklonil se přes bar k Elizabeth, která právě dorazila s blondýninou objednávkou, a políbil ji na tvář.

„V kolik tu končíš, miláčku?“ zeptal se Elizabeth a v duchu se modlil, aby mu jednu neuvalila. Chvíli na něj zmateně hleděla a on ji očima prosil o pomoc.

„Asi za hodinu. Nebuď netrpělivý,“ usmála se na něj. „Tady je to pivo,“ podala blondýně její objednávku. Ta ji sjela pohrdavým pohledem a s teatrálním pohozením vlasů odkráčela do davu.

Ian počkal až bude z doslechu, než se otočil k Elizabeth.

„Zachránila jste mi život. Děkuju.“

Elizabeth se zasmála. Nádhernější zvuk Ian ve svém dlouhém životě neslyšel.

„Máte štěstí, že jsem jako malá hrála divadlo.“

„To asi ano,“ souhlasil. „Kdy tu končíte doopravdy?“

Elizabeth zajiskřilo v očích.

„Nenuťte mě té pomoci litovat,“ varovala ho. Smíchem se snažila zakrýt nervozitu, kterou cítila z pohledu hnědých očí, které sledovaly každý její pohyb. Připadaly jí známé. Jen nedokázala říct odkud.

„Jsem Ian,“ představil se.

„Elizabeth. Neviděli jsme se už někde?“ zeptala se nejistě.

Ian neurčitě pokrčil rameny. „Lidé se potkávají. Je to možné.“

Jejich konverzaci přerušil proud lidí, kteří se sem nahrnuli z tanečního parketu, když kapela vyhlásila krátkou pauzu. Elizabeth se svižně otáčela za barem.

„Vyhlídl sis večeři?“ ozval se Ianovi u ucha tlumený Joshův hlas. Blondýnek se posadil na prázdnou stoličku u baru a sjel pohledem dívčí postavu plavovlasé servírky.

„Je hezká,“ zhodnotil ji. „Vlastně víc než hezká, je přímo krásná. A dokonce můj typ. Jestli nemáš zájem, tak já určitě jo.“

V Ianovi se zvedla vlna vzteku. Nedal si před devíti lety tu práci s její záchranou, aby ji teď vysál Josh.

„Ruce pryč,“ zavrčel temně.

Josh zvedl ruce v obranném gestu.

„Jen klid, do zelí ti nepolezu,“ ujistil Iana.

Ian se pomalu uklidňoval. Reagoval přehnaně. A věděl to. Zároveň se mu ale příčila představa, že by se jí Josh jen dotkl. Bylo to k nesnesení.

„Ahoj, krásko,“ oslovil Josh druhou z barmanek, když byla dost blízko na to, aby ho slyšela přes hlasitý hovor lidí kolem. V očích mu blýskala čertovina. „Mohl bych dostat pivo?“

„Jasně,“ přikývla.

„Co tě přinutilo opustit svou ochotnou společnost?“ kývl Ian ke skupince holek, které ještě stále na Joshovi visely pohledem.

Josh si odfrkl. „Na lovu je zábava lovení. A to se jaksi neslučuje s tím, že se ti kořist sama vrhne do náruče.“

Ian se zasmál. „Nikdy jsem si nevšiml, že by ti to vadilo.“

„Navíc,“ pokračoval Josh a ignoroval Ianovu poznámku, „ucítil jsem něco mnohem lepšího,“ zeširoka se usmál na dívku, která před něj postavila pití.

Oba chvíli zůstali mlčet, pohrouženi do svých vlastních myšlenek. Barem se znovu rozezněla hudba a lidé se přesunuli na taneční parket.

Elizabeth se na oba muže nejistě dívala z druhého konce baru. Snažila se seč mohla, aby si toho nikdo nevšiml, ale Lucy ji znala příliš dobře.

„Povídej,“ uhodila na ni jen co se bar trochu vyprázdnil a ony měli chvilku času na rozhovor.

Elizabeth se neklidně ošila.

„A co mám říkat?“

„Ani si nezkoušej hrát na blbou,“ varovala ji Lucy. „Dal ti pusu. Já nevím jak ty, ale já cizí lidi nelíbám. Proč si mi o něj nic neřekla? Jak dlouho ho znáš? Odkud?“ Liz znala Lucy dost dobře na to, aby věděla, že se teprve zahřívá. Pokud ji chtěla zarazit, musela to udělat hodně rychle.

„Neznám ho, dobře? Potřeboval pomoc od jedné blonďaté nány a já byla po ruce. Kdybys tam byla ty, políbil by tebe,“ snažila se Elizabeth bránit.

Podle Lucyina výrazu jí to ale moc platné nebylo.

„Jásně,“ protáhla ironicky, „To ti tak budu věřit. Celej večer z tebe nespustil oči.“ Zachichotala se. „I teď na tebe kouká.“

Elizabeth udělala tu chybu, že při Lucyiných slovech otočila. Hnědovláskovy tmavé oči jí něco připomínaly. Jen nedokázala určit co to bylo.

„Ani nevím, kdo to je,“ protestovala Liz dál, když konečně dokázala odtrhnout pohled od muže u baru.

Lucy nespokojeně mlaskla. „Výmluvy!“

Elizabeth zasténala.

„Ale no tak, Elizabeth,“ protáhla Lucy, „občas musíš z té své ulity ven. A tenhle vypadá jako skvělá příležitost.“

Liz jen zavrtěla hlavou. Lucy měla v něčem pravdu, ale Liz by si raději ukousla jazyk, než aby to přiznala.

Zhluboka se nadechla.

Stále na sobě mohla cítit jeho pohled. Byl tak intenzivní, že by téměř přísahala, že ho vnímá i fyzicky, jako lehké hlazení na pokožce. Na celém těle jí naskočila husí kůže.

Znovu k němu zvedla oči.

Pozoroval ji téměř s hladovým výrazem.

Otřásla se.

Na jeho rtech se usadil slabý náznak úsměvu. Měla by se bát, měla by utíkat. Vždyť to je přesně to, co v těchto chvílích dělala celý život.

Ale najednou ji veškerý strach opustil. Stejně nemá co ztratit. V nejhorším jí zlomí srdce – pokud o ni vůbec stojí.

„Máš pravdu,“ kývla v náhlém popudu na Lucy. „Je čas vylézt z ulity.“

Autor: WeeDee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá růže - Kapitola 2.: