OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá růže - Kapitola 3.

22.04.2011 (19:00) • WeeDee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1069×

Elizabeth znovu prožívala ten večer.

Vracela se sama přes město domů. Kolem vládla tma, měsíc v úplňku byl zahalený neproniknutelnou vrstvou mraků a jeho stříbrná záře na zem nedopadala. Ulice byly osvětleny jen slabými pouličními lampami a sem tam i reflektory projíždějících aut.

Elizabeth se každou chvíli obezřetně podívala přes rameno. Nejasný pocit, že ji někdo sleduje blikal v koutku její mysli a nutil ji po ulici téměř běžet.

Znovu se otočila a znovu to uviděla.

Temný stín, který ji vytrvale provázal z hodiny baletu postával teď u požárního schodiště jednoho z nedalekých domů.

Dívka potlačila výkřik a dala se do běhu.

Najednou se tam objevil, stál přímo před ní a ona znovu vykřikla. Nechápala, jak se mohl dostat jen pár metrů před ni, když ještě před chvílí stál na opačném konci ulice.

Rozhlédla se kolem a hledala pomoc.

Než však stačila svoje tělo přinutit ke spolupráci, byl už těsně u ní. Hrubě ji chytil za ruce. Povedlo se jí vytrhnout se mu.

Rozběhla se k nedaleké uličce a v uších jí zněl jeho chraplavý smích, kterém jasně říkal neutečeš.

Neohlížela se a běžela tak rychle, jak jí nohy stačily.

Znovu vykřikla, když se jeho stín objevil jen pár metrů před ní. Její oči začaly znovu pátrat po úkrytu.

Rychle zaběhla do temného koutu mezi stěnou budovy a kontejnerem. Slyšela jeho pomalé, blížící se kroky. Přitiskla si ruce na uši, aby je neslyšela. Z očí jí stékaly slzy a tak pevně sevřela víčka. Jen stěží potlačovala vzlyky.

Byla si jistá, že se k ní blíží, ale ani po několika minutách se nic nestalo.

Pomalu otevřela oči.

V uličce teď byli dva muži.

Ten, který ji sledoval stál zády k ní, jen o několik metrů dál. Druhý byl ve stínu. Neviděla ho.

Mluvili, ale jejich slova k ní nedoléhala. Neslyšela je přes bušení vlastního srdce, které se jí ozývalo v uších.

Muž, který ji sledoval se dal na ústup. Na okamžik ji zalila vlna úlevy, ale pak jí pohled padl na muže, který zůstal.

Pomalu k ní přistupoval. Skláněl se k ní a mluvil na ni. Jeho tvář ale stále zůstávala ve stínu.

-----

Elizabeth se s trhnutím probudila. Na těle ji studil ledový pot a celá se třásla.

Bylo to už dlouho, co měla naposledy tuhle noční můru. Kdysi ji strašila každou noc a nenechala ji ani na chvíli zavřít oči. Teď, když už si začínala být jistá, že mu konečně unikla se vrátil v plné síle.

Podívala se na ciferník budíku, postaveného na nočním stolku vedle postele.

Pět ráno. Nespala ani šest hodin, ale byla si jistá, že už stejně nedokáže zavřít oči.

Vymotala se z přikrývky a zavřela se v koupelně. Silný proud horké vody jí konejšil smysly. Do ztuhlých končetin se vrátil cit.

Po několika desítkách minut se konečně vrátila do ložnice. Pohled jí okamžitě padl na postel promáčenou potem. S povzdech otevřela jednu ze skříní a vytáhla čisté ložní prádlo.

Fyzická činnost jí pomohla zbavit se myšlenek na noční můru, což Elizabeth přijala s povděkem.

Když konečně dokončila převlékání postele, rozezněl se na nočním stolku budík.

Šest třicet, čas, kdy normálně vstávala do školy.

Venku stále vládla neproniknutelná tma. Elizabeth přistoupila k oknu a pustila do ložnice chladný, listopadový vzduch..

Překvapeně vydechla, když uviděla, že zem je pokryta tenkou vrstvou bílého poprašku. Letošní první sníh.

Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Temné vzpomínce, která ji léta budila ze snů patřil už jen malý koutek její mysli.

-----

Ian si připadal jako sprostý slídil.

I když se mu včera podařilo nesledovat Elizabeth po práci k jejímu domovu, stejně neodolal. Později v noci se vrátil do města bez přemýšlení se vydal rovnou k místu, které Elizabeth před devíti lety označila za svůj domov.

Ulice zůstala stále stejná. Bez zaváhání zamířil ke dveřím domu 54. Netrvalo mu dlouho zjistit, které z oken vede do Elizabethina pokoje.

Vyšplhal na strom, který stál přímo před jejím oknem.

Když on přišel, ona už byla připravená do postele. Vlasy, které měla v baru sepjaté do pevného ohonu jí teď padaly na ramena. Jejich konečky byly stále vlhké, jako by jen před chvílí vyšla ze sprchy.

Ian si pro jistotu zakázal myslet najednou na podobné věci, jako Elizabeth a sprcha, protože zjistil, že právě tyhle představy se mu až nezdravě líbí.

V bílé noční košilce se špagetovými ramínky, dlouhé jen do půli stehem vypadala jako anděl, nejdokonalejší bytost na světe. Tak líbezná, že byť jen jediný dotek by byl zneuctění, znamenal by pošpinění té nádhery. Přesto to bylo přesně to, o čem Ian snil.

Elizabeth přecházela po pokoji a zhasínala svítící lampy. Pokoj se zahalil do šera a jediný zdroj světla teď byla lampa na nočním stolku.

Liz odhrnula přikrývku na posteli a vklouzla na matraci. Natáhla ruku a zhasla i poslední světlo.

Ianovi oči se okamžitě přizpůsobily tmě.

Pohledem visel na Elizabethině obličeji. Víčka jí klesla na tváře a její dech se prohloubil.

Její poklidný spánek ale netrval dlouho. Na čele se jí objevila vráska, přikrývku pevně svírala v pěstech a neklidně se v posteli převalovala.

Ze rtů jí uniklo tiché zasténání. Ian ho mohl zřetelně slyšet i přes zavřené okno.

Celé tělo se mu otřáslo potřebou sevřít Elizabeth v náručí, jemně ji probudit ze zlého snu, a pak znovu něžně ukolébat do spánku.

Stálo ho hodně přemáhání, aby se přinutil zůstat na místě. Tiše sledoval, jak sebou v posteli hází a jak se tiché sténání mění v pláč.

Konečně se probrala. Posadila se na posteli a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Rukama si prohrábla vlasy a odhrnula si je z očí.

Chvíli váhala na posteli. Pak se zvedla a zmizela za dveřmi, za kterými Ian tušil koupelnu.

Trvalo víc než hodinu, než se znovu vynořila. Oblékla se do lehounkého župánku. Ian s úžasem sledoval, jak se jeho klopy otevírají a odhalují dívčino stehno a vystavují na obdiv její spodní prádlo, když se sehla do skříně.

Když skončila s převlékáním postele, do kterého se dala, přitáhlo její pozornost okno. Ian měl chvíli pocit, že ho musela přistihnout, jak jí nestydatě kouká do okna, jako obyčejný úchyl. Dívala se přímo na něj.

Přešla přes pokoj k oknu a dokořán ho otevřela. Nastavila tvář studenému vzduchu a blaženě se usmála.

Ian si oddechl. Neviděla ho.

Její pohled klouzal po stínech zahrady a zalétl až k východnímu obrazu. Ian se tím směrem podíval také.

Temnota na východě se začala jasnit. Vše v Ianovi křičelo, aby si vyhledal úkryt před blížícími se slunečními paprsky, ale on neposlouchal. Kdyby ho teď slunce sežehlo, odešel by ze světa šťastný. Jen kvůli pohledu na ni.

Druhá stránka věci byla ta, že by stejně nejspíš nedokázal odejít nepozorovaně.

Elizabeth se ještě chvíli kochala pohledem na vycházející slunce, než okno znovu zavřela.

Z útrob domu se ozval ženský hlas, který Liz volal ke snídani.

„Už jdu,“ křikla Elizabeth zpět a vydala se ze dveří.

-----

Slunce už mělo v východu jen pár minut, když se Ian konečně dostal do sídla.

Předpokládal, že všichni jeho obyvatelé už dávno vyhledali bezpečí svých ložnic a usnuli spánkem tolik podobným smrti.

Mýlil se.

Teressa seděla na schodech v prostorné hale, kolena přitažená k hrudi si objímala pažemi. Při Ianově příchodu zvedla bradu položenou na kolenou.

„Kde si sakra byl?“ vykřikla rozčíleně Teressa. „Všichni o tebe měli strach. Nikdo nevěděl, kde jsi, nebo co se ti stalo!“

„Uklidni se, Tess,“ povzdechl si Ian. „Jsem v pořádku, vidíš?“ Zatočil se dokola aby si ho mohla prohlédnout ze všech stran. Teresse to ale nestačilo.

„Tos nemohl napsat blbou textovku?“

„Ehm, ne.“

Ianovi na rtech stále hrál spokojený úsměv. Teressa si ho podezřívavě změřila pohledem. Znala ho přes padesát let, ode dne kdy se poprvé probudila jako upír, Ianův potomek, ale nepamatovala si, že by se Ian někdy bez zjevného důvodu tak přiblble křenil. Vlastně si nepamatovala, že by se za posledních devět let vůbec usmál.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se opatrně.

„Neměl bych být?“ usmál se zářivě Ian.

Teressa pokrčila rameny.

Ian k ní přistoupil a pevně objal. Chvíli tak zůstal a pak se odtáhl a vtiskl Tess na čelo letmý polibek.

„Nevím jak ty,“ řekl Ian, když se kolem ní prosmýkl na schodiště, „ale já jdu spát.“

Tess zůstala stát pod schody a pozorovala Ianova vzdalující se záda.

Něco se jejímu stvořiteli stalo. A ona si nebyla jistá, co. Pokud to ale znamená konec nekonečného vysedávání v knihovně, Tess to byla ochotná akceptovat.

Prozatím.

Autor: WeeDee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá růže - Kapitola 3.: