OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá růže - Prolog

23.03.2011 (17:00) • WeeDee • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1570×

Ian se pomalu procházel spícím městem. Stýskalo se mu po dobách, kdy mohl na koni projíždět volnou krajinou, osvětlenou jen svitem měsíce a nedotknutou člověkem. V těch dobách bylo všechno jednudušší. Život, udržení anonymity, cestování a hlavně lov.

 Dnešní lidé sice nevěřili na upíry a jiné, nadpřirzené bytosti, ale o to víc si všímali zmizení příslušníků své rasy a měli docela otravný zvyk pátrat po pachateli.

„Ahoj, krasavče,“ zavola na Iana přes ulici mladá blondýnka. „Nepotřebuješ společnost?“

Ianovi se mihl přes rty letmý úsměv. Prostitutka.

„Proč ne,“ zamumlal pro sebe a vykročil směrem k ní. Žena se usmála. Asi doufala, že vypadá svůdně a neodolatelně, ale jemu to tak rozhodně nepřipadalo. Ale pro to, co s ní chtěl udělat nemusela být pěkná. To býval většinou jen bonus navíc.

„Jsem Jane,“ zašeptala tiše, když došel až k ní. Stáli v ústí temné, špatně osvětlené uličky. Opřel se jednou rukou o stěnu za ní a uvěznil ji tak v úzkém prostoru mezi svým tělem a zdí.

Když mlčel zvedla ruce a dotkla se jeho hrudníku.

„Copak si budeš přát, fešáku?“ zeptala se.

Ian si hrál s pramínkem jejích světlých vlasů a nenápadně ji tak odhaloval krk.

„Jsem celkem náročný,“ odpověděl. Bříškem ukazováčku se zastavil na místě, kde jí pod tenkou kůží tepal život. „Hodně náročný,“ upřesnil a odtáhl ji kousek dál, do hlubšího stínu, kde byli chránění proti pohledům náhodných kolemdoucích.

Sklonil se k ní a začal ji líbat na krk. Zasténala potěšením a objala Iana kolem ramen. Naklonila hlavu na stranu, aby měl k jejímu hrdlu lepší přístup.

Ještě chvíli si jazykem hrál s její kůží, než ostrými špičáky pronikl skrz pokožku k tepně. Žena zasténala, když ucítila krátkou, ostrou bolest, ale hned se zase uklidnila. Už zažila i horší.

Ian z její tepny nasával do úst sladkou krev. Jeho tělem se šířilo teplo a stálý pocit hladu ustupoval do pozadí jeho vnímání. Už dávno se naučil, že se nemá snažit zbavit se ho úplně.

Nejde to. Ani kdyby vyzabíjel a vysál celé město, jeho hlad by nezmizel.

Noční ticho přerušil výkřik.

Ianovi ostré smysly zachytili v blízkém okolí dalšího upíra. Evidentně se jeho večeře bránila víc než ta sténající děvka, která se stále lísala k jeho tělu.

Normálně by se nad něčím takovým vůbec nepozastavil, ale křik, který k jeho uším doléhal znovu, ještě zoufalejší a vyděšenější, byl křik dítěte.

Hrábl do kapsy a strčil ženě peníze. Vrhla na něj nechápavý pohled, ale on už se rozběhl směrem k místu, kde tušil dalšího upíra. Skutečnost, že kvůli lidem na ulici musí běžet lidskou rychlostí ho rozčilovala.

Upíři byli od přírody krutí, zabijáci, ale bylo něco, co se příčilo i jim. Zabíjení dětí. Upír, který zaútočí na dítě musí být buď velmi mladý nebo šílený.

Konečně se dostal jen pár metrů od místa, odkud slyšel tiché vzlyky. Ještě nemohl nikoho vidět, ale pach upíra mu pronikal do nosu. Krev zatím necítil. Ten ničema si chtěl s jídlem pohrát.

Vstoupil do uličky a postupoval směrem k téměř neproniknutelnému stínu na jejím konci.

Konečně ho viděl. Stál přikrčený zády k němu. Před ním se v koutě krčilo malé děvčátko a tiše vzlykalo. Oči měla v hrůze vytřeštěné a slzy smáčely její bledé tváře.

„Hej,“ vykřikl Ian a druhý upír se k němu okamžitě otočil. Ve tváři měl vepsané překvapení, že se ho někdo opovažuje rušit. Hned na to se ale překvapení změnilo ve strach.

Z Iana sálalo odhodnání a ,posílené jeho vysokým věkem, dávalo tušit ohromnou sílu. Druhý upír neměl ještě ani čtvrtinu jeho věku.

„Nech ji být,“ zavrčel Ian výhružně a opatrně se začal přibližovat.

„Nebo co?“ snažil se upír předstírat odvahu.

„Nebo bude tahle smradlavá díra to poslední, co v životě uvidíš.“ Výraz v jeho tváři jasně říkal, že svou výhružku myslí naprosto vážně.

Druhý upír si to nejspíš uvědomil taky. Pomalu se narovnal.

„Raději zabiješ jednoho z vlastních než abys obětoval lidský dítě?“ zeptal se posměšně.

Ian zuřivě zavrčel. „Takový jako ty jsou potupa naší rasy. To dítě má větší cenu než tvá prašivá kůže.“

V očích jeho protivníka zahořela nenávist. Pud sebezáchovy byl ale silnější a tak se mladší upír dal raději na ústup.

Ian počkal ještě chvíli, chtěl si být jistý, že se nevrátí, pak se otočil k děvčátku schoulenému u zdi. Nemohlo jí být víc než osm let. Dlouhé světlé vlasy jí spadaly až do poloviny zad a na svět se dívala velkýma modrýma očima. Stále se chvěla. Drobné prstíčky křečovitě zatínala do pěstiček.

„Už se nemusíš bát,“ promluvil Ian a dával si pozor, aby do jeho hlasu neprosákl vztek. Na ni se nezlobil, ona byla jen nevinná oběť.

„Ublížíte mi?“ zeptala se tenkým hláskem. Jen stěží potlačovala vzlyky, které stále otřásaly jejím tělem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Ian, „teď už ti nikdo neublíží, slibuju.“ Pomalu se k ní přiblížil. Polekaně sebou škubla, ale neprostetovala, když si klekl těsně k ní.

„Pojď, odvedu tě domů, ano?“ Na tváři vyčaroval uklidňující úsměv. „Víš, jak se dostat domů?“

Trochu váhavě přikývla. „Ano.“

„Bezva.“ Teď, když k ní byl blíž, poznal, proč si ji ten mladý vyhlédl jako kořist. Její krev voněla lahodněji než cokoliv, co v životě cítil. Touha zabořit tesáky do jejího krku a pít z ní se ale nedostavila. Její velké modré oči, které teď na něj hleděly s důvěrou ho dokonale odradily.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když viděl, že poněkud toporně vstává z chladné a mokré země.

Přikývla. „Jen jsem spadla, nic to není.“

„Statečná holka,“ pochválil ji. Udělala pár kroků směrem k ústí uličky, ale při došlápnutí na pravou nohu bolestně sykla.

„Ponesu tě, dobře?“ nabídl se. „Budeš mi říkat, kam mám jít, ano?“

„Dobře,“ souhlasila po chvíli váhání. Ian ji bez námahy zvedl. Mimo opojné vůně její krve teď cítil i tep jejího srdce. S překvapením zjistil, že je mu to příjemné, ten nezvratný důkaz, že holčička v jeho náručí je živá a zdravá.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Ian po chvíli ticha, během kterého se vydal směrem, kterým mu ukázala.

„Elizabeth,“ zamumlala ospale. V Ianově náručí se cítila v bezpečí, jakoby se jí už nemohlo nic stát. Všechno vzrušení i hrůza z dnešního večera ji dokonale vyčerpalo. Cítila, jak se jí proti její vůli klíží oči.

„Bydlím na Virginia Roud 54,“ zamumlala ještě, než doopravdy usnula. Hlavu měla opřenou o Ianovo rameno a v jedné z pěstiček svírala jeho košili.

Za deset minut došel Ian na místo. Zjistil, že Virginia Roud je ulice plná velkých, rodinných domů s bíle natřenými ploty a pečlivě posečenými trávníky.

V čísle padesát čtyři se svítilo. Na příjezdové cestě stálo policejní auto. Rodiče už Elizabeth určitě začaly hledat.

Aby se vyhnul nepříjemným otázkám, došel nenápadně ke dveřím a položil spící Elizabeth na zápraží. Naposledy se nadechl dokonalé vůně její krve a pohladil ji po jemných vlasech.

Pak zazvonil na domovní zvonek a beskurychle se schoval do koruny blízkého stromu.

Ve dveřích se objevil muž se strhaným výrazem v obličeji. Chvíli se rozhlížel a nejspíš hledal vtipálka, který zazvonil a utekl, než mu pohled padl dolů, na Elizabeth.

„Lizzie!“ vykřikl a popadl děvčátko do náruče. Ta se s trhnutím probudila a dezorientovaně se rozhlížela kolem sebe.

„Tati,“ objala muže, když se konečně vzpamatovala.

„Zlatíčko, kde jsi byla? Mary,“ zavolal do domu, „našla se! Lizzie je tady.“ Vzal dcerku do náručí a odnesl ji dovnitř.

Za oběma se zabouchly dveře.

Autor: WeeDee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá růže - Prolog: