OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 1. kapitola

06.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 993×

Spala jsem v kuse skoro dvanáct hodin. Bylo to tak po každé splněné zakázce a já netušila proč. Nebylo to předchozím nevyspáním, ale spíš totálním vyčerpáním mozku během pár minut. Nevím. Každopádně mě to vždycky rozsekalo tak, že si moje tělo potřebovalo důkladně odpočinout.

Teď jsem musela udělat dvě věci. Spojit se s Garym a najíst se. V celém hotelu sice byla volně přístupná WiFi síť, ale příliš jsem jí nevěřila. Možná jsem byla paranoidní, ale na tyhle věci jsem si dávala zatraceně pozor. Přeci jen už na podobné věci pár lidí z branže těžce dojelo. A já nechtěla být další.

Obě potřeby jsem ukojila v Mc´Donaldu, na který jsem narazila včera. Mladíček z obsluhy se mě s udiveně pozvednutým obočím dvakrát přeptal, jestli jsem si skutečně jistá, že chci dvě kompletní menu se salátem navíc.

S naditým tácem a kručícím žaludkem jsem se usadila u osamoceného stolku v rohu a připojila se přes zašifrovaný web na Tenebrae, komunikační program jen pro Garyho a jeho lidi. Kromě vrahů zjevně zaměstnával také velmi schopného počítačového experta.

Gary byl připojený. Čekal.

- Hotovo.

- Výborně. Problémy?

- Žádné.

- Zprávy?

- Netuším. Vzbudila jsem se před půl hodinou.

- Proč mě to nepřekvapuje?

Neměla jsem náladu na Garyho humor. Ukousla jsem si dvě pořádná sousta z dvojitého burgeru, zajedla je hrstí hranolků a otřela si prsty. 

- Můžu už ráno zmizet?

- Ne.

Zamračila jsem se. Cože? Ne? Byla to jen řečnická otázka, kterou jsem pokládala pokaždé, a vždy byl odpovědí souhlas. Tak co se, sakra, děje?

- Proč ne?

- Další práce.

- Kde?

- No kde asi, když chci, abys zůstala. 

Fajn. Takže další kšeft v Londýně. Trochu nápadné, budu muset změnit zbraň a provedení, ale dalo se to uskutečnit.

- Kdy?

- V pondělí.

- Za kolik?

- Dvě stě padesát.   

To mi vyrazilo dech. Vůči Garymu jsem se odmlčela a místo psaní se chopila druhého burgeru a coly. Čtvrt mega. Obvykle se moje honoráře pohybovaly od sta do sto padesáti tisíc dolarů, při obtížnějším případě dvě stě. Za tolika penězi musel být nějaký zádrhel.

- Kdo?

- Info zašlu za chvíli.

- Něco extra?

- Ne.

- Fajn. Beru.  

I když jsem měla Garyho svým způsobem ráda, v těchhle věcech jsem mu nevěřila ani za mák. Muselo za tím něco být. Za nic extra nikdo normálně nedává čtvrt milionu dolarů, pokud v tom nebyla buď nějaká parádní levárna, nebo záležitost typu osobní ochranka.

V klidu jsem dojedla a vyšla do chladnoucího večerního vzduchu. Chození v podpatcích na takové dlažbě by mělo být bráno jako pokus o vraždu, ušklíbla jsem se v duchu, když mi na vlhkých kostkách potřetí trochu ujela noha v kotníku. Ale Linda Steel holt byla holka z vyšší společnosti, která by obula tenisky jen v případě tréninku v posilovně. Tedy pokud vůbec.

Spala jsem skoro celý den, takže místo do hotelu jsem se vydala na menší procházku. Koupila jsem si lístek, nasedla do autobusu a dojela až k Tower Brigde. Ne že bych měla nějakou extra potěchu z mostů nebo zakalené a ne zrovna vonící vody, ale napadlo mě, že když už jsem tady, měla bych to vidět.

Opřela jsem se o zábradlí, zahleděla se do té líně se valící vody a zapálila si svou první cigaretu po třech dnech. V první vteřině se mi trochu zamotala hlava, ale pak už to bylo dobré. Chutnala mi. Užívala jsem si to magické spojení kouře a chladného vzduchu. Bylo mi fajn.

Pořád jsem přemýšlela nad Garyho novou nabídkou. Sakra, on moc dobře věděl, že na to kývnu, proto už měl materiály připravené, jen mi je poslat. Znal mě víc, než se mi líbilo, i když samozřejmě nevěděl všechno. Jak by taky mohl?

Přišlo mi to jako věčnost, co jsem ho poznala, a přitom to byly jen pouhé čtyři roky. Vysekal mě z basy, dal mi nový život i identitu, kterou kromě pár zasvěcených neznal nikdo. I pro úřady jsem byla oficiálně neviditelná. Dal mi druhou šanci vést svůj život jinak, změnit ho od základů a vymazat minulost.

Vložil do mě spoustu peněz. Ubytování, strava, oblečení, školení a výcvik. Celou dobu si byl jist tím, že se mu to vyplatí, a vkládal do mě naděje do budoucna. Rok nade mnou bděl a snažil se mě vést tím směrem, který sám pokládal za správný. Promlouval mi do duše, radil mi, chválil mě a kritizoval, jak bylo třeba, abych se stala tím, co ze mě chtěl mít on.

Byla jsem mu vděčná, samozřejmě. Ale chvíle, kdy do mě hučel, snažil se mě pochopit a porozumět mi, mi strašně lezly na nervy. Nemohl to nikdy dokázat. Nemohl se mi dostat do hlavy a vědět, co jsem zažila, co si myslím a co se mnou uvnitř těla někdy cloumá.

Uvědomoval si to. Vycítil, že mu nikdy neříkám všechno. A neskutečně ho to vytáčelo.

Znala jsem ho jako své boty. Poznala jsem ho šťastného, smutného, rozzuřeného, opilého, sjetého, nadrženého i nesmlouvavého a krvežíznivého. Dokázala jsem odhadnout jeho reakci dřív, než k ní došlo, a podle toho s ním naložit.

On ale nikdy nedokázal proniknout do mě, tam, kde už se míjel účinkem veškerý jeho dril. Nedopustila jsem to, protože jsem si to jednoduše nepřála. V tomhle směru mě nedokázal zlomit ani on, ani nikdo z těch, které najal na můj výcvik.

Snažil se mi totiž dělat druhého otce. A to neměl dělat.

Zavrtěla jsem hlavou a odhodila nedopalek do obrovské masy vody pod sebou. Proč jsem tehdy na jeho nabídku kývla? Těšila jsem se na nový život nebo se spíš bála, co mě čeká, až se vrátím do toho starého?

Měla jsem si tehdy odsedět jen půl roku, což nebyla žádná tragédie, a záznam v trestním rejstříku mi byl ukradený. Soudce mě označil za mladou a prchlivou, bez předchozích záznamů, takže nechtěl situaci hrotit a dal mi natvrdo jen šest měsíců. Těžké ublížení na zdraví a napadení veřejného činitele.

Tss. Kdyby pan soudce věděl, že jsem měla v úmyslu toho bastarda na místě zabít, a ne mu železnou tyčí jen zlomit obě ruce, dolní čelist a nos, asi by rozhodl jinak. A ten policajt se ke mně choval jako idiot. Sahal na mě. To neměl.

Soud proběhl rychle, takže jsem si ve vazbě užila jen pár dní. A pak hurá do ženské věznice, kde jsem si ale pobyla jen týden. Pak se zničehonic objevil Gary ve svém převleku slušňáka, v obleku šitém na míru, ulíznutými vlasy a naleštěnými botami, aby mi skrz bezpečnostní sklo dal svou jedinečnou a nikdy se neopakující nabídku. Tehdy se mi hlavou honilo hodně věcí. Stojí mi to za to? Mám co ztratit, nebo už je všechno pryč a já bojuji s větrnými mlýny? Chci vůbec za půl roku zpátky do předsíně pekla, kterou byl můj dosavadní život?

Samozřejmě, že jsem mu kývla. Hůř než zpátky tam, odkud jsem přišla, mi už stejně nejspíš být ani nemohlo, takže se moje situace mohla maximálně tak zlepšit. Ne že by byl Gary zrovna rozený mírotvůrce, kterému jde o záchranu zapadlých mladých životů. Ale v těch, kterých se ujímal, viděl peníze. Zisk. To jediné, na čem mu na světě skutečně záleželo.

Ale nač moralizovat. Byla jsem na tom obdobně.

Zapálila jsem si další cigaretu a pomalým krokem se vydala zpět, minula autobusovou zastávku a podle mapy, kterou jsem měla staženou v telefonu, jsem šla po vlastní ose zpátky k hotelu. Kousek od něj jsem si to ale rozmyslela a raději zaplula do náhodně vybraného baru, který jsem potkala při cestě a na jehož dveřích byl znak volné WiFi sítě.

Chyběly mi ty správné zahulené putyky, ve kterých se mohl člověk skrýt za hradbou cigaretového kouře a absolutního nezájmu okolí. Jak jsem ale zjistila, na to, abych si nějakou takovou zase užila, musela bych zabrousit zatraceně dál na území starého kontinentu. V duchu jsem se ušklíbla nad nápadem říct Garymu, ať mě na příští práci pošle právě někam tam. Pche. Jako bych si mohla vybírat, i když se Gary někdy skutečně tak velkodušně tvářil. Iluzionista až za hrob.

Pár chlapíků v laciných oblecích, co si při pátku po práci zašli na pár točených, na mě od baru zamrkalo, ale já to přešla. Zasedla jsem k jednomu volnému stolku, objednala si pivo a opět zapnula počítač.

Informace k další oběti už na mě čekaly ve schránce, zašifrované naším vlastním programem. Vložila jsem kód pro šifrovací klíč a počkala, dokud se nenačetlo vše včetně fotek, které standardně trvaly nejdéle.

Patrick Evan Green. Tuctové jméno, ale bylo mi nějak záhadně povědomé. Adresa, rodné číslo, číslo sociálního i zdravotního pojištění, základní charakteristika. Nic víc. V poznámce o řádek níž jsem zjistila, že se budu muset sama spojit s londýnským kontaktem na obhlédnutí bydliště a základních návyků.

Našla jsem si ještě jednou jeho rodné číslo. Prokrista, tomu klukovi bylo teprve devatenáct!

Vyjela jsem si jeho fotky. Byly tři. Vypadal na nich skutečně mladě, jedna byla stylizovaná z maturitní ročenky, druhá z jakési pláže, kde se v triku a kraťasech povaloval s knížkou na dece a zrovna se podíval do objektivu. Poslední ho ukazovala při fandění na koňských dostizích, momentka, ve tváři soustředěný výraz, v jedné ruce nevědomky mačkající sázkový lístek a v druhé program.

Byl hezký. Na zajíčky jsem sice nikdy nebyla, ale tenhle měl ve tváři něco... nevím, povědomého, milého, dobrého. Vypadal tak čistě, neposkvrněně, chlapec, který byl v prváku na vysoké a měl celý život před sebou.

Zamračila jsem se. Čtvrt mega je čtvrt mega, ale tohle mi prostě nedávalo smysl.

Připojila jsem se opět na Tenebrae. Gary už byl odhlášený, přesně jak jsem čekala. Přesto jsem mu ale zanechala zprávu.

- Co udělal? Je příliš mladý na podvádění manželky či zpronevěřování peněz. Víš, že normálně mě to nezajímá, ale tady bych chtěla vědět víc.

Před odesláním jsem se překonala, skousla si nevědomky spodní ret a připsala: 

- Prosím.

Kopla jsem do sebe zbytek piva, posunkem si objednala další a vyhledala si kontakt na našeho londýnského špeha. Překvapivě měl i on, ač externí zaměstnanec, adresu na Tenebrae, takže jsem si ho podle ní našla. Byl online.

- Už od Garyho něco víš?

Jelikož se mu musela ukázat i má osobní adresa, bylo na něm, jestli pozná, kdo mu píše. 

- Jasně, Amy. Kdy na to vlítnem?

Bože, další idiot, který miluje dvojsmysly. 

- Je to tvoje práce. Tak pracuj.

- Je na to málo času, byla to blesková zakázka. Měli bychom to obhlídnout spolu.

- Tohle nedělám. Chci jen informace.

- Máme v tuhle chvíli jen necelé tři dny. Ve dvou to zvládneme líp. Gary mi tvou přítomnost při sledování odsouhlasil.

No super. Děkuju, Gary. 

- OK. Kdy a kde?

- V osm před Savoyem.

Kruci, to mu musí Gary říct všechno i o mně? 

- Jak tě poznám?

- Tmavě modrý Mercedes.

- Fajn. Domluveno.

- A jak poznám já tebe?

- Nestarej se.

Odhlásila jsem se a zaklapla počítač. Místo pár dní klidného povalování se v hotelovém pokoji, procházení se po londýnských památkách a přečtením aspoň tří knih, jsem měla dělat s nějakým umouněným trotlem jeho vlastní práci jen proto, že on sám nestíhá. A Gary mu to odsouhlasil.

To si ten parchant ještě vyžere.

Přes mobil jsem se připojila na net a při popíjení druhého piva projížděla anglické zpravodajské servery. O smrti Keatse zatím ani slovo. Perfektní. Lidi se po něm začnou shánět až v pondělí, protože si budou myslet, že si dal v pátek v práci áčko kvůli nevolnosti nebo tak něco. Smrdět tak, aby to vzburcovalo sousedy, začne při těchto teplotách a vypnutém topení tak ve středu.

Není nad dobře odvedenou práci.

Objednala jsem si třetí pivo a obhlédla ostatní pijáky kolem. Nic moc na výběr, většinou postarší pupkatí účetní nebo dělníci, co přišli z odpolední směny a vyměnili montérky za džíny a košile.

Bože, ti Britové byli ušlápnutí i v módě. Tady bych fakt žít nemohla.

Ale potřebovala jsem sex. Nebyla to jen animální touha, ale prostě jsem to chtěla. To rychlé, příjemné, trochu bolestivé okamžité uspokojení, kdy bych aspoň chvíli nemusela myslet na to, že mám zabít devatenáctiletého mladíka, který se dopustil snad jen toho, že byl nevinně okouzlující.

S pivem v ruce jsem se přesunula na barovou stoličku mezi dva chlapy, kteří vypadali na to, že akorát vylezli z fabriky, rychle se vysprchovali, své strniště považovali za nedbalou eleganci, vlasy pročísli prsty a vyrazili na pivo. Ne na lov.

Na ten jsem v tuhle chvíli vyrazila já.

Muž po mé levici se chytil dřív, takže jsem chvilkovou pozornost zaměřila právě na něj. Stačilo pár slovních narážek, mrknutí přehnaně nalíčených řas a pohazování hřívou hnědých dlouhých vlasů, a měla jsem ho ve svých spárech. Naštěstí měl jen dvě piva, takže byl skutečně obstojným úlovkem. Široká ramena i hruď, vysoký, silný, hrubé drsné ruce. Nic víc jsem v tuhle chvíli k životu nepotřebovala.

Vyšli jsme před bar. Jeho slova o tom, jak na něj doma čeká manželka, jsem rychle utlumila jediným rozhodným sáhnutím do jeho rozkroku, který se po jediném mém pevném doteku povážlivě zvětšil. Chtěla jsem jen sex, nic víc. Bonus ve formě něžností a slov mi byl ukradený.

Zatáhla jsem ho do první tmavé osamocené uličky, na kterou jsme narazili. Bylo to tvrdé, hrubé, rychlé, bez emocí a beze slov. Bolelo to, ale tak to bylo v pořádku. Bylo to dokonalé a já nevnímala ani otlučená záda a sedřené sako.

Přesně to jsem potřebovala. A dostala jsem to.

Pak jsem toho chuděru poslala zpátky k manželce a sama došla klidným krokem zpátky do hotelu, kde jsem se po pořádné sprše s chutí rozvalila do postele, nařídila si budík a při usínání vnímala své slastně rozbolavělé tělo.

Spánek ale nepřicházel tak rychle, jak jsem očekávala. Hlavou mi pořád vířila tvář Patricka Greena. Sakra, vždyť byl skoro ještě dítě! Už jsem ze zkušenosti věděla, že na tvář a první dojem se nikdy nesmí dát. Ale tohle bylo něco... nevím, prostě jiného. Co mohl udělat? Zabil někoho v autě? Vyspal se, s kým neměl? Postaral se o vyhození profesora ze školy?

Převalila jsem se na druhý bok a už se ani nesnažila držet oči zavřené. Příjemné pocity ze sexu vyprchávaly a zůstávala jen podrážděnost z pocitu nesmyslnosti dalšího úkolu. Potřebovala jsem si k němu přiřadit něco, čím se provinil. Cokoliv, co si budu moct přidat k jeho tváři a mít tak aspoň trochu pocit, že si to zasloužil.

Bylo mi jasné, že dokud tohle nevyřeším, nezaberu. Budík sice ukazoval půl jedné v noci, já přesto vstala a ze znovu doplněného minibaru vytáhla tři různé lahvičky vodky a namíchala je do sklenice s dvěma kostkami ledu.

Hotel Savoy měl jednu obrovskou výhodu. Připravili vám tu jídlo i v jednu v noci. Takže jsem před půl druhou usedla v županu na pohovku s počítačem v klíně a talířem toastů se šunkou a sýrem vedle sebe.

Napojila jsem se na místní internetovou síť. Nehodlala jsem se připojovat na žádný z našich zašifrovaných programů, jen prostě brouzdat po netu. Patrick Evan Green. V téhle době už by měl mít snad každý alespoň zmínku na Googlu.

Bylo jich však příliš mnoho. Do systému sociálního zabezpečení ani zdravotního pojištění jsem se odsud nabourávat nechtěla, tak jsem zvolila sice poněkud zdlouhavější, přesto však naprosto bezpečný způsob hledání. Nechala jsem si Googlem místo textových záznamů vyjet fotky.

Záplava mužských tváří. Běloši, černoši, mladí i staří. Ale co, stejně se mi nechtělo spát.

Nemusela jsem ale hledat dlouho. Výřez z nějaké větší fotky, zvětšený a zostřený, mě udeřil do očí hned na třetí stránce. Snímek byl necelé čtyři roky starý, vrcholilo léto a Patrick se cíleně usmíval do objektivu v čímsi ledabylém objetí, v triku, šortkách a žabkách.

Rozklikla jsem výřez a přes odkaz pod ním jsem se dostala až na stránky s původní fotkou. Zabírala celou obrazovku, rodinka jako z reklamy na životní pojištění a zubní pastu v jednom se unisono křenila do objektivu.

Toast mi vypadl z ruky.

Je to možný?

Tohle ne.

Doprdele.

Jedna z žen na fotce byla klasická skoro čtyřicítka, která si nechce připustit, že stárne, a dělá kvůli tomu maximum. Platinově blond vlasy, smaragdové náušnice i náhrdelník, kostýmek zřejmě od Diora. Prsa plastika, nos a horní víčka to samé, face-lifting, několikerá liposukce snad všech částí těla.

Mary Louis Green-albotová.

Jednoduchá práce před třemi lety. Sto osmdesát tisíc dolarů.

A teď byl na řadě její syn.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 1. kapitola: