OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 10. kapitola

20.10.2015 (13:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 877×

Uplynul týden. Po něm druhý, který následoval třetí. Žádná práce, informace nula, ven jsem mohla jen v doprovodu někoho z oddělení C, což byla sranda jak na hřbitově. Nákupy mi obstarával Josh, za což jsem ho vynášela do nebes a zároveň litovala. Ale nevypadal, že mu vadí mi vozit zásoby mražených potravin, balíčků z Mc´Donaldu, cigaret ani alkoholu.

Carter za mnou chodil čtyřikrát týdně, vždy na dvě hodiny. Z obsahu mé lednice sice teatrálně upadal do mdlob, ale už mě znal natolik dobře, aby věděl, že nemá smysl mě přemlouvat ke zdravější stravě a vysvětlovat mi výhody ovoce a zeleniny. Místo toho se mě snažil dostat víc do formy, protáhnout svaly, o kterých už jsem pár let ani netušila, že je mám, dokud mě po jeho cvicích nezačaly bolet.

Museli jsme se uchýlit ke cvičení jen uvnitř bytu, protože jít se mnou ven dostal od Garyho přísně zakázáno. Dokonce pak se mnou v posledním týdnu začal trénovat základy kickboxu, ve kterém byl mistr. Neopomněla jsem mu po každé lekci říct, jak mě cvičení konečně začíná bavit, když si při něm do něj můžu beztrestně kopnout.

Za ty tři týdny, které plynuly pomaleji než melasa z lahve, jsem vytvořila celkem šestadvacet e-mailů. Všechny pro Michaela. Omluvy, poděkování, spekulace, strach, nejistota. To vše se v nich kupilo jedno na druhé, bez ladu a skladu, tak, jak mi právě přicházely na mysl. Tyhle e-maily se vlastně staly mým deníčkem.

Neodeslala jsem ani jeden.

Nemohla jsem. Z původně celkem oficiálního e-mailu s poděkováním za to, co všechno pro mě udělal, se řádek po řádku stávalo odkladiště všeho, co ve mně vřelo, čeho jsem se bála a co mě děsilo. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem nechala volně protrhnout hráze všeho, co ve mně bylo, a napsala jsem mu všechno.

O sobě, o své minulosti, o mámě, tátovi i Simonovi, o tom, proč jsem taková, jaká jsem, a dělám to, co dělám. Proč a jak se chovám, co mě k tomu nutí. Na co jsem pyšná a za co odsuzuji sebe samu. Proč můj život nestojí za nic a je jen otázkou času, kdy se něco zvrtne tak, že o něj přijdu.

Že jsem se do něj zamilovala jako mladičká poblázněná teenka a že mi na něm záleží. Že právě proto jsem na něj byla taková, proto jsem odkopla všechny jeho milé úsměvy a návrhy, nechala ho před letištěm sedět v autě bez jediného slova vysvětlení svého chování. Že právě proto, jaký je úžasný chlap, jsem ho zavrhla. Abych ho nezničila.

Všechny ty neodeslané e-maily na mě zářily z monitoru jako výkřik do tmy vlastního já.

Zapípání počítače mě probralo ze spánku. Zamžourala jsem na hodinky. Půl páté ráno.

To nemohl být nikdo jiný než Gary.

Vyškrábala jsem se z postele, nakopla si palec o prázdnou láhev od vodky a mátožně se usadila před monitor blikající sytě zeleným nápisem Nová zpráva.

Tenebrae.

Z profilu Nejsem momentálně přítomna jsem se přehlásila do online režimu a odheslovala si schránku. Gary byl online, což jsem tušila. Ale těch dalších asi čtyřicet lidí mi vyrazilo dech. Nikdy jsem ještě neviděla Tenebrae takhle zatížené a už vůbec ne v tuhle hodinu.

- Spíš?

- Už jen napůl. Co je?

- Tak se prober. Máme ho.

- Koho?

- Toho střelce z garáží.

Mozek se mi v setině sekundy rozjel na plné obrátky. Nemohla jsem tomu uvěřit.

- Kde je?

- Tady v MSG.

- A?

- To si musíš poslechnout sama. Budeš koukat, holka.

To je mi jasný.   

- Švihni sebou. Josh je tam za pár minut.

Zůstala jsem civět na monitor. To snad není možný.

Pak jsem se konečně skutečně probrala, v půl minutě si vyčistila zuby, další dvě minuty mi dalo převléknutí se do toho prvního, co mi ve skříni padlo do ruky, a Josh už mi zvonil na domovní zvonek.

Na to, že léto bylo skoro už v plném proudu, na mě před domem zavanul chladný vzduch od vody. Zapnula jsem si koženou bundu až ke krku a rychle vběhla do auta.

Musela jsem konstatovat, že Josh vypadá o dost upraveněji než já.

„Co se to děje?“ vyhrkla jsem, jen za mnou zapadly dveře.

„Vím já? Ale na to, že je neděle a ještě je skoro tma, tak je barák v plný pohotovosti. Jsi už pátá, pro koho jsem jel, ti před tebou samý esa. Asi bude vzrůšo.“

Zdálo se mi to, nebo se fakt usmíval?

Musela jsem se chtě nechtě usmát taky.

„Jo, to ještě bude.“

„Taky myslím. A jsem rád, že se zase usmíváš, ale laskavě odkloň ty svoje okovaný křusky z dráhy palubovky mýho zlatíčka.“

Bože, miluju nedělní rána.

Josh měl pravdu. Celá budova zářila do tmy jako vztyčený prostředník směrem k nebi. Všechny tři výtahy byly v pohybu, takže jsem netrpělivě podupávala o mramorovou podlahu a snažila se nevnímat zamračené pohledy recepční.

Když jsem konečně vyjela do osmnáctého patra, vteřinu jsem zaváhala, kam jít. V chodbě se motalo tolik lidí, co jsem tu nikdy nezažila, všude bylo slyšet bouchání dveří, zvonění telefonů a tlumený hovor.

Vrazila jsem Garymu do dveří jako velká voda.

„Tak kde je?“

Vrhl na mě otcovsky pobouřený pohled.

„Neumíš klepat?“

Seru ti na to.

„Promiň. Tak co?“

„Prosím tě, sedni si a uklidni se.“

Nervózně jsem zahučela do jednoho z vypolstrovaných ultramoderních křesel, která byla všechna bez výjimky nepohodlná.

„Jak se mám uklidnit? Vzburcoval jsi mě v půl páté ráno.“

Konečně odložil papíry, ve kterých se přehraboval, a zahleděl se mi do očí.

„Ty jsi zase pila?“

Cože?

„Trochu.“

„Neměla bys tolik nasávat. Jsi moc mladá, nesvědčí ti to.“

Vytřeštila jsem na něj oči, adrenalin mi vystoupal někam do výšky uší.

„Děláš si ze mě srandu? Jsem tady kvůli tvýmu mentorování nebo chlapíkovi, kterej mi chtěl ustřelit prdel v garáži hotelu Savoy?“

„Mluv slušně!“ štěkl na mě a pak si promnul prsty spánky. „Hele, trčím tu už od půlnoci, co ho přivezli. Nemluvil. Netuším, kde ho sebrali, ale vzápětí za ním sem dorazili náměstek ministra spravedlnosti a britský velvyslanec, protože ten chlapík je Brit a přiznal se na našem území k vraždě v jiné zemi. Lítají tu právníci naši i jejich, spousta lidí v kvádrech, které ty ani nepotřebuješ znát, ale já s nimi musím jednat. A není to jednoduchý, věř mi. Takže se uklidni, prosím.“

Nádech.

Výdech.

„Fajn, omlouvám se. Tak proč jsem tady já?“

„Kvůli zadavateli.“

„A tím je?“

„Ten střelec z kampusu. Jmenuje se Gregory Holloway. Ale není to jeho pravé jméno.“

Buď jsem ještě spala, nebo jsem prostě nechápala, co ode mě Gary chce.

Zalovil v deskách, které ležely před ním, a vytáhl z jich fotografii tak deset na patnáct. Sice černobílou, ale kvalitní. Ještě jednou na ni pozorně pohlédl, jako by ji ještě nikdy neviděl, a pak ji přes desku stolu poslal přede mě.

„Ale ty bys nám s tím podle všeho mohla pomoct.“

Vzala jsem fotografii do ruky a natočila si ji tak, aby se od ní nedoráželo světlo lampy.

Nebýt znaménka nad levým obočím, možná bych ho v první chvíli ani nepoznala. Vlasy měl o poznání tmavší a hlavně delší. Rysy tváře mu zhrubly, brada byla hranatější, lícní kosti výraznější. Ale byl to on.

Do hajzlu.

Simon.

Nemohla jsem na tu fotku přestat zírat. To přece nemůže být pravda, přeci bráška... On by nemohl... On není... Nemůže...

„Je to on?“

Garyho hlas zněl najednou jemně, konejšivě, asi se bál, jestli se nesložím, nezačnu ječet nebo něco takového. Ale já nemohla dělat nic. Ani dýchat. Jen civět na mého velkého brášku, kterého jsem neviděla deset let, co jsem od něj po dvou letech odešla, a naše cesty se rozešly.

Na brášku, který mě chránil vždy, kdy mohl, kdo mi všechno vysvětlovat a učil mě, na kluka, který se příliš rychle změnil v chlapa a přeskočil pubertu rovnou do dospělosti, protože se musel starat nejdřív o domácnost, kterou táta absolutně nezvládal, a pak o mě, než jsem se dokázala postavit na vlastní nohy.

Na brášku, ke kterému jsem dodnes vzhlížela jako k bohu, který mě zachránil.

Na brášku, kterého jsem milovala.

„Amy?“

Garyho hlas se mě snažil probrat. Někde vzadu v hlavě na mě burácející hlas křičel, abych se vzpamatovala a tu fotku odložila. Abych řekla, že to není on. Že to nemůže být Simon, protože on je... Prostě není takový. Abych se chovala suverénně a chladně, tak, jak jsem to uměla a jak mě to právě on naučil.

Neměla jsem o něm od té doby takřka žádné zprávy. Chvíli jsme se ještě vídali, chodil občas do snack baru, ve kterém jsem pracovala, na kávu a jen tak si popovídat. O práci, o životě, o tom, jak se nám vede a jak žijeme. Měl v té době přítelkyni, vypadal spokojeně a šťastně. Plánovali svatbu a miminko. Hrozně moc jsem mu to přála a slíbila mu, že pak prckovi půjdu za kmotru, když mě o to poprosil.

Nikdy jsme nevzpomínali na ty špatné, ošklivé časy po mámině smrti. Nemluvili jsme o tátovi ani o domě, ve kterém jsme oba vyrostli. Nepovídali jsme si o tom, jak se teď asi táta má a co dělá. Nezajímal nás, stejně jako jsme my nikdy nezajímali jeho. Jen jsme občas podotkli, že přesně tohle by řekla máma nebo že takhle by to chtěla.

A on tu teď na mě tvrdě shlíží z fotky coby člověk, který byl jen nějakých dvě stě metrů ode mě. Který věděl, že tam jsem a proč tam jsem. Který to věděl, a přesto za mnou nešel. Místo toho zastřelil kluka, kterého jsem nedokázala zabít já, a nejspíš tím zničil všechno, co jsem poslední čtyři roky budovala.

Pomalu jsem položila fotografii zpátky na stůl, co nejdál od kraje, aby nespadla. Byla jsem mimo. Nevěděla jsem, co říct. Co udělat. Jak se chovat. V hlavě mi hučelo jako v úle a já měla pocit, že vyletím z kůže.

Promnula jsem si nepřítomně dlaně, až mé prsty zavadily o kov. Prsten od Michaela.

Všechno bude dobrý. Vzpamatuj se.

Už nikdy na nic nebudeš sama.

„Je to Simon. Ale to už zjevně víš i beze mě.“

„Chtěl jsem to jen potvrdit.“

„Jak jste tu fotku získali?“

„Ten chlapík, co ho tu teď máme, zná i jeho skutečné jméno. Nějak mi to nedocvaklo, Simon Cole není jméno, které by nesl zrovna jen jeden z miliardy. Nechali jsme si vyjet již zadržené lidi toho jména. Podle téhle fotky ho identifikoval.“

Co čekal, že ještě řeknu? Fajn? Dík?

Bylo mi na zvracení.

„Zná se s ním osobně?“

„Ano.“

„Můžu s ním mluvit?“

„Ne.“

Hlavně klid. Už jsem ani nevnímala vlastní dech, jen tvrdost kovu a chlad kamene do něj vsazeného. Michael.

Všechno bude dobré.

„Proč? Nehodlám mu nic udělat. Ať už si s ním pohraje justice.“

„Prostě ne. Popravdě, v tomhle jsi dost nevypočitatelná. Ale jestli chceš, můžeš být svědkem výslechu. Ale beze slov, jasné?“ zdvihl varovně prst. „Jen se dívat, vnímat a poslouchat.“

Přikývla jsem a postavila se. Hovor byl u konce, neměla jsem mu co víc říct. Ale Gary mě překvapil. Obešel stůl a tiše mě objal. Pevně a otcovsky. Tak, jak to uměl jen on. Jenže v tuhle chvíli jsem pro tyhle jeho nálady měla ještě míň pochopení než obvykle.

„Tak kde je?“

Gary mi povzdychl do ucha a zavrtěl hlavou. Jsem ztracený případ, já vím, příteli.

„Zasedačka. Zavolám jim, že tam jdeš. A zaklepej, prosím,“ zašeptal mi do ucha, než mě konečně pustil. Pohlédl mi do očí. Bez odezvy. Byla jsem prázdná. Dutá. Myšlenky mě opustily, zůstala jen chladná temnota vlastního života, roztříštěného na kousky.

A Gary to v tom pohledu poznal.

Vyšla jsem na chodbu a zhluboka se nadechla. Nevnímala jsem lidi kolem sebe, halas ani tlumený shon, který tu panoval. Zasedačka. Na konci chodby doleva a třetí dveře zleva. Sunula jsem se krok sun krok, aby měl Gary čas jim zavolat, že přijdu.

Rychleji bych stejně nemohla. Zbláznila bych se.

Přede dveřmi do zasedací místnosti, kde jsem byla za ty roky přítomna na všehovšudy třech poradách celého oddělení, ke kterým jsem byla přizvaná i já, jsem zaváhala.

Opravdu to chci? Chci se utvrdit v tom, co už mi z Garyho úst ochromilo mozek?

Jasně, že jo. Už sama podstata lidské mysli touží po jistotě.

Třikrát jsem tvrdě zaklepala klouby prstů do pevných dveří. Vychovaně jsem počkala na odezvu a vešla.

Zasedací místnost byla půlkruhového tvaru se stolem utvořeným do tvaru písmene U, v jejímž čele vždycky seděl Gary. Tentokrát ale bylo všechno jinak, a to se vším všudy. Místo lidí z oddělení tu seděla dvacítka neznámých lidí, mužů v oblecích s kravatami a žen ve značkových kostýmcích s úhlednými drdoly.

V čele stolu seděl muž s rukama před sebou s nasazenými želízky, s kelímky kávy a vody v dosahu. Vypadal zhruba na padesát let, ale ve skutečnosti mu bylo kolem čtyřiceti. Jeho věk opticky navyšovaly bílé vlasy a fousy zastřižené do kozlí bradky. Vrásky kolem očí a úst dávaly vyznít vyžilému životu, který vedl, stejně jako ošoupaný semišový kabát s rukávy vykasanými k loktům.

Vypadal unaveně, čemuž jsem se nedivila. Jestli tu trčel od půlnoci, musel mít dost. Ale přesto mu široká ramena a veliké ruce dodávaly vzezření člověka, se kterým byste se nechtěli ani v tomhle stavu setkat ve tmavé uličce.

A tenhle bastard se mě snažil zabít. Na příkaz mého brášky.

Pár lidí po mně vrhlo rychlý pohled, ale hned poté ho opět stočili na muže v čele stolu. Tiše jsem se usadila na nejbližší židli a snažila se být co nejmenší. Nevnímala jsem všechny ty načančané lidi před sebou, kašlala jsem na náměstka ministra i britského velvyslance.

V tuhle chvíli pro mě existovala jen jedna tvář.

A ta se převtělila do toho špinavého chlapa, který seděl v čele.

Nedíval se na mě, civěl do stolu, ale tušila jsem, že ví, že tam jsem a pozoruji ho. To nízké čelo, úzké oči s dlouhými světlými řasami, drobný, skoro ženský nos, horní ret o poznání užší než spodní.

Tak takhle vypadal můj kat.

„Takže budeme pokračovat,“ zazněl do náhlého ticha břitký hlas ženy, sedící nejblíže k muži, a natočila hlavu ne k němu, nýbrž k muži naproti sobě. „Pokud se nemýlím, pan Reed se vám přiznal dobrovolně a bez nátlaku. Je tu tedy z jeho strany znát jistá dávka lítosti, že?“

„To sice ano, ale stále je...“

„Navíc není občanem této země, nezná zdejší poměry a právní systém, a přesto se sám přiznal, ač nevěděl, co ho čeká.“

„Samozřejmě, protože sám pochopil, že proti němu máme tolik důkazů, že jeho přímé doznání ani nepotřebujeme. Navíc zde páchal další trestnou činnost včetně stalkingu slečny Cole.“

Cože?

Vyvalila jsem oči na ty dva právníky, kteří na sebe přes stůl prskali, a otevřela ústa, abych se ozvala. Velmi rychle jsem je ale zase zaklapla. Slíbila jsem přeci Garymu, že budu zticha a nebudu se do toho vměšovat.

Vždycky je tu někdo, kdo ti věří. A komu můžeš věřit ty.

Všechno bude dobré.

„Prosté sledování stavebního objektu nemůžete nazvat stalkingem, kolego,“ ušklíbla se žena a přesně v tu chvíli se mi totálně zprotivila. Nejenom proto, že tady byla proto, aby toho bastarda obhajovala, ale hlavně proto, že vypadala, že to myslí skutečně vážně.

„Dané osobě netelefonoval ani ji jinak nekontaktoval. Nevstoupil legálně ani nelegálně do jejího bytu, dokonce ani na půdu obytného domu, ve kterém bydlí.“

V tu chvíli se na mě jako na povel podívali všichni. I on.

Ty oči byly překvapivě mladé, s jiskrou a plné života. Mhouřil je, jak nad námi ostře svítily zářivky, ale smysl toho pohledu nešlo přehlédnout.

Výsměch. Pro něj to byl jeden velký žert a bylo mu zjevně ukradené, co s ním bude.

Při nedělním ránu toho na mě bylo už vážně dost. Držet se, abych jim do toho nemluvila, to byla jedna věc. Ale aby na mě někdo, jako je on, koukal tímhle způsobem a já mu nemohla vyrazit pár zubů, to už bylo fakt nad moje síly.

Urychleně jsem vypadla na chodbu a tam se opřela o stěnu. Co jsem si od toho slibovala? Co jsem si myslela, že se stane, když tam přijdu? Potřebovala jsem Garymu něco dokázat? Nebo sobě?

Gary měl pravdu. Jsem nevypočitatelná.

Pokorně jsem se vrátila k němu do kanceláře. Už na mě čekal, i když ne se svým obvyklým panákem, ale šálkem kouřící kávy. Díval se na mě tak mile a soucitně, až se mi udělalo špatně. Ze sebe samé.

„Co s ním bude?“

„Až se tam všichni ti právníci dorafou, tak počítám, že ho převezou do vazby a tam si ho pak převezmou Britové. Ti už se o něj posléze postarají v Anglii.“

„Vědí to?“

„Kdo? Co?“

„Velvyslanec. Náměstek ministra. Všichni ti šašci tam. Co jsem zač. Co je zač naše oddělení. Proč jsem vlastně byla v Londýně.“

„Ne, nevědí nic. A ani se to nedozvědí. Navíc Reed to taky neví, nebo to alespoň doteď nevypustil z úst. A i kdyby, vždycky to nějak uděláme.“

Seděla jsem, tupě civěla na hladinu kávy, které jsem se ještě netkla. Všechno bylo špatně. Reed, to, co se dělo, co jsem udělala i neudělala, co jsem řekla i zamlčela a nechala si to pro sebe. Všechno se zhroutilo na jednu hromadu, ze které už nikdy nikdo nedokáže postavit to, co představovala předtím.

Dřív, než jsem mířila na Patricka Evanna Greena. Než jsem potkala Michaela.

Bylo mi jen pětadvacet let a stačila jsem podělat všechno, co se dalo.

„Amy, co je ti?“

Pozvedla jsem zrak ke Garymu, svému mecenášovi, člověku, který mi nabídl druhou šanci, který mi vždycky pomáhal a já na něj, kromě vykonané práce, nikdy nebyla hodná. Člověku, který místo toho, aby trávil čas se svou ženou a dvěma dětmi, trčel tady a kromě jiného se díval na to, jak se mu tu rozpadám pod rukama.

Pousmála jsem se. „Nic. Jen jsem ospalá. Děkuju za kávu, ale radši už půjdu. Stejně už tu nejsem co platná.“

Zvedla jsem se, vzala si bundu a ještě jednou se na něj usmála, tak nejvyrovnaněji, jak jsem v tu chvíli dokázala.

„Až bude něco nového, dej mi vědět. A ty blbce vykopej co nejdřív, ať můžeš domů aspoň na nedělní oběd.“

U dveří mě zastavil jeho hlas, starostlivý, takový, který by měl mít každý správný táta.

„Co hodláš dělat?“

Jet do bytu a uchlastat se tam k smrti.

„Pojedu se dospat. A pak mám trénink s Carterem.“

„Fajn. Josh je dole, hodí tě. Vážně jsi v pořádku?“

Hlavně úsměv.

„Jo, v pohodě. Ahoj.“

„Ahoj. A dobrou,“ pousmál se ještě, než za mnou zaklaply dveře.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 10. kapitola: