OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 11. kapitola

21.10.2015 (13:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 900×

Portland už plně žil svým předprázdninovým životem, v ulicích se množili turisté s fotoaparáty na krcích a lahvemi limonád v rukou, stánky s rychlým občerstvením i mládež, která brigádně rozdávala letáčky, zvoucí na místní akce, do restaurací a obchodů.

Já na to všechno shlížela z okna, ležíc na pohovce, přistavené přímo k němu. Cigareta mi doutnala v popelníku, vodka v lahvi pomalu teplala. Dívala jsem se na všechny ty lidi, pěší, řidiče, cyklisty a motorkáře, jak někteří v poklidu, jiní ve spěchu míří za svými cíli, usměvaví, zadumaní či zapovídaní se svými spolucestovateli.

Byla jsem otupělá. Nejenom alkoholem, který mi už v uspokojivém množství koloval v žilách, ale hlavně tím, že jsem odpojila hlavu. Tak dlouho a tak zatraceně moc jsem se zaobírala vším kolem mě, vlastním životem, minulostí i tím, kam až jsem se dostala a co se stalo se Simonem, že už jsem musela přestat, abych se nezbláznila.

Vždycky jsem na sebe byla tvrdá. Hodně. Věděla jsem, že jinak nepřežiju a skončím jako šlapka nebo ještě hůř, mrtvá. Nedovolila jsem si nikdy skutečně snít o jiném životě, o změně, o mně samotné jako o někom jiném, lepším. Nedělala jsem si plané naděje, abych se ušetřila zklamání.

Jenže od setkání s Michaelem se tahle má krusta jaksi odloupla a já se cítila jako nahá. Daleko víc jsem prožívala vlastní emoce, které jsem kolikrát nedokázala ukočírovat, plakala jsem a smála se i ve chvílích, kdy bych si to dříve nedovolila. On mi dal poznat, jaké to je, cítit se jako normální člověk, který si žije svůj průměrný, standardní život bez hrozby policie, vražd a úkolů, jež je potřeba splnit.

Díky němu jsem poznala alespoň na těch pár dní krásu rán, kdy můžete v klidu snídat a nepřemýšlet přitom o další práci. Nesledovat hodiny. Neřešit, jestli je všechno připravené a dokonale nakombinované, aby akce vyšla na jedničku. Nepřemýšlet o počtu nábojů, zbraních, zamčených zámcích a lidech, kteří brzy zemřou a nevědí o tom.

Bože, tak strašně mi chyběl!

Potáhla jsem z uhasínající cigarety a upila z lahve. Chtělo se mi brečet, hrozně moc, ale říkala jsem si, že to už by byl asi vážně ten poslední hřebíček do rakve. Už samotná sebelítost byla něco, co jsem si nikdy dřív nepřipouštěla, a slzy byly další level.

Zvuk zvonku mě vytrhl z úvah. Srdce mi poskočilo. Děje se něco? Kdo to může být?

Překotně jsem slezla z pohovky, až jsem málem zakopla o vlastní nohu. Než jsem típla cigaretu, zvonek se ozval podruhé, naléhavěji. Po cestě ke dveřím jsem zalétla pohledem k počítači.

Monitor byl černý.

Ani jsem počítač nezapnula.

Sakra.

Pootevřela jsem dveře na škvírku. Bála jsem se, i když jsem vlastně nevěděla čeho.

Možná jsem očekávala, že za dveřmi spatřím Simonovu tvář, sice o deset let starší a dospělejší, ale stále stejně známou, po léta milovanou a obdivovanou. A pod ní ústí zbraně.

Co bych udělala? V tuhle chvíli nejspíš nic. Zavřela bych oči a tiše doufala, že to bude rychle za mnou. Žádné hrdinské hlášky ve stylu Bruce Willise. Na to už bych vážně neměla sílu.

Místo toho se na mě zpoza dveří mračil Carter.

Tak tohle rychle za mnou nebude určitě.

Rozevřela jsem dveře naplno a vpustila ho dovnitř.

„Proč nejsi online?“

„Nezapnula jsem si počítač.“

„A proč nebereš telefon?“

„Protože prostě nechci!“ zakřičela jsem a vzápětí se zastyděla sama za sebe. Prohrábla jsem si rukama vlasy. Nevěděla jsem sice, jestli na mě víc působí alkohol nebo moje rozjitřené nervy, ale na Carterovi bych si neměla svou náladu vybíjet nikdy.

„Promiň,“ zašeptala jsem a svalila se na gauč, „nechtěla jsem na tebe křičet.“

Carter na mě shlížel ze své úctyhodné výšky, v očích ochranitelský, bratrský výraz.

„V pohodě. Vím, že je toho na tebe teď hodně. Gary mi volal a naznačil mi, co se děje, tak jsem se spíš divil, že jsi dnešní hodinu nezrušila. A když jsi nebyla k zastižení, no... bál jsem se o tebe.“

Vzhlédla jsem k němu a nemohla se ubránit úsměvu.

„Když jsi sem jel, vyhlížel jsi, jestli zrovna neskáču z okna?“

Svůj typický přidrzlý úsměv mi v mžiku vrátil.

„Skok z okna by tě nebyl hoden. Ty jsi typ spíš na otravu. Aby sis nepoškodila fasádu.“

Pak si s povzdychem sedl vedle mě.

„Zase piješ.“

Přikývla jsem.

„Kouříš.“

Přikývla jsem.

„Je ti zle.“

Na to jsem neměla reakci. Mně nebylo zle. To už mi bylo hodněkrát v životě a nikdy se to ani vzdáleně nepodobalo tomu, jak mi bylo teď. Část sebe, tu volnou a spokojenou, jsem nechala v Londýně u Michaelova prahu, ale byla jsem schopná alespoň nějak fungovat s tím zbytkem. Jenže i ten už ze mě vymizel a skončil podupán v neposkvrněném koberci Garyho kanceláře.

„Já vím,“ zašeptal Carter a já měla v tu chvíli pocit, že opravdu ví. Že cítí, co se se mnou děje a že ho potřebuju.

Že potřebuju zachránit od sebe samé.

„Jenže pití ti moc nepomůže,“ zašeptal mi do ucha a pak k sobě přisunul batoh, se kterým přišel. „Trhá mi to srdce, ale věděl jsem, že ničím jiným ti v tuhle chvíli radost asi neudělám.“

Pak z něj vytáhl něco, co bych v jeho rukou nečekala ani v těch nejšílenějších snech.

Papírový balíček.

Se znakem Mc´Donaldu.

Zasmála jsem se a převzala si ho. Kelímek dvojitého pressa, obrovský burger, velké hranolky a jako bonus jablečná taštička.

„Máš z návštěvy toho satanského svatostánku velké trauma?“

„Ani mi nemluv,“ otřel si teatrálně čelo, „budu se z toho vzpamatovávat ještě půl roku.“

Nemluvil se mnou o tom. O Reedovi, Simonovi, Londýnu. I když vypadal jako jeden velký sval bez mozku, byl ve skutečnosti nesmírně chápavý a dokázal dokonale vycítit náladu a myšlenkové pochody druhých.

Věděla jsem, že ho na mě Gary nasadil, i když to samozřejmě nikdo neřekl přímo. Dělal mi společnost téměř pořád, přicházel každé ráno v devět hodin a dělal mi společnost  chvíle, než jsem šla spát. Cvičili jsme, hráli stolní hry i karty, učil mě vařit ta svá nechutně zdravá jídla a sledovat i jiné filmy než horory.

A vyházel všechny lahve s alkoholem.

Bastard.

Jen cigarety jsem ubránila.

Jenže celou tu dobu, celé ty tři zatracené týdny, jsem se cítila jako ve vězení. Carter mi nakupoval i obstarával vše, co bylo třeba, a já nesměla vytáhnout paty z bytu. Gary mi přes Tenebrae podával průběžná hlášení, ale dělal to spíš kvůli vlastnímu svědomí než kvůli mně, protože se nic nového neobjevilo.

Reeda podle očekávání převezli do Británie. Vše mezi velvyslanectvím, ministerstvem spravedlnosti a MSG bylo vyžehleno a urovnáno bez ztráty kytičky. Simona nemohli najít, jen nitky skoro po celém světě, které porůznu vedly až k němu, ale nikdy ne natolik, aby se dalo určit, kde je nebo co plánuje.

V těch vzácných chvílích samoty, které byly zároveň podivně děsivé, jsem sedávala na pohovce u okna a dívala se ven. Na všechny ty lidi, kteří dnem i nocí spěchali za svými záležitostmi, usměvavé i zamračené, s mobily či novinami v rukou. Na culící se zamilované páry, běžce a chovatele psů, kteří své chlupaté miláčky vedli do parku, aby se proběhli.

Všechno vypadalo zpoza skla tak neskutečně normálně, běžně, lidsky. A já tu seděla zavřená jako princezna ve věži a jen čekala, jestli mého brášku někdo sejme dřív, než stačí oddělat on mě.  

Co ještě na tomhle světě bylo normální?

Cítila jsem, že jsem se ocitla na křižovatce. Ale ani jedna z nabízených cest se mi nelíbila. Smrt Simona. Smrt mě. Smrt kohokoliv mezitím. Další pokračování v téhle zatracené práci, která se pro mě sice stala určitou rutinou, ale přesto mi nepřirostla k srdci.

Nebylo by nejjednodušší tohle všechno skoncovat sama, z vlastní vůle...?

 „Zdárek!“

Carterův nadšený usměvavý pozdrav mě dnes nějak minul účinkem. Ani jsem ho nezaregistrovala, když vešel. To už moje smysly opravdu tolik otupují?

„Jsi v pohodě?“

Když se zamračil, vypadal hrozně. Ale dnes už jsem neměla sílu mu oplácet jeho úsměvy a popichování, každodenní srandičky a hecování.

Tohle ráno bylo jiné.

Byla jsem na dně a poprvé jsem si to naplno uvědomila.

Zavrtěla jsem hlavou a čelo pak znovu opřela o vlahou tabuli okna. Toužila jsem, aby šel Carter pryč a nechal mě tu užírat se, plakat a nic nedělat. Nejíst, nepít, nekouřit. Jen nepřítomně civět z okna a čekat, až to přijde.

Ať už to to mělo znamenat cokoliv.

Jenže Carter se nedal, jako vždy. Odložil tašku s nákupem, ze které nebezpečně vyčuhoval pórek, mikinu odhodil na gauč a sedl si naproti mně.

„Co je ti?“

Nevěděla jsem, co na tu otázku odpovědět, a tak jsem jen zavrtěla hlavou.

Do jedné ze svých tlap vzal mou ruku a tou druhou mi jemně otočil bradu tak, abych se na něj dívala.

„Co je s tebou, Amy?“

„Jsem v háji, Cartere,“ zašeptala jsem, a přesto mi to v tichu bytu přišlo jako výkřik. „Jsem v háji, nejsem to já a umírám tu. Chci ven. Chci ho najít sama, když ostatní toho nejsou schopni.“

„Simona?“

Přikývla jsem. „Vím, že je to nemožné, a na volavku si zase hrát nechci. Ale jestli tu budu hnít ještě dýl, zakrním a stane se ze mě perfektní kus do svěrací kazajky. A sám moc dobře víš, že bych nebyla první.“

Původně jsem na to nechtěla narážet, dokonce na to ani myslet, ale byla to realita, a té se těžko vyhýbá. Co já jsem věděla, tak už dva z Patroly skončili v blázinci. Jeden se posléze zastřelil, i když jsem si nedokázala vysvětlit, jak se v psychiatrické léčebně mohl dostat ke střelné zbrani. Ale stávalo se to.

A právě teď se to samé začínalo dít se mnou.

„Víš, že jít ven je nebezpečné,“ snažil se mě Carter ukonejšit tichým hlasem.

„Je to nebezpečnější, než být zavřená tady? Copak ty to nevidíš? Jsem tu jak zvířátko v ZOO, Gary mi upustí jen tolik informací, kolik sám uzná za vhodné, to je mi jasné, a já tu šílím. Simon mě chce. A já chci jeho. I kdybych ho měla jen vidět a pak umřít. Nemám nic, jen jeho, i když se z něj stalo to, co mi tu všichni předestírají. Nebýt jeho, byla bych mrtvá už dávno. A já chci vědět, proč tohle dělá. Proč po mně jde. Byl pro mě bohem a ve skrytu duše je jím dodnes, i když mozek už přemýšlí jinak. Je to má rodina, má krev. Tohle je zatraceně moc osobní na to, abych tu jen posedávala a čekala, co se stane.“

Carter se na mě díval, pozoroval mě. Zahlédla jsem v jeho očích skutečně lítost, nebo se mi to jen zdálo? Dvakrát, třikrát pootevřel ústa, ale vždy je opět zavřel. Neměl, co by řekl, ani jak by se k tomu vyjádřil.

Za jeho mlčení jsem byla vděčná. Když mě chtěl obejmout, nebránila jsem se. Neplakala jsem, na to už jsem byla příliš slabá a vysílená vlastním zármutkem, ale pevné objetí někoho, kdo mě podržel vždy, když bylo třeba, mi pomohlo. Ne moc, ale aspoň trochu.    

„Mrzí mě, že je ti takhle,“ zašeptal mi do vlasů. „Ale budu dělat, jako že jsem to neslyšel, protože to docela zavání něčím, co by se Garymu nelíbilo.“

Trpce jsem se pousmála a zabořila hlavu hlouběji do jeho hrudi.

„Děkuju. A nemusíš se bát, nikoho z vás neohrozím. Jako hrob.“

Zavrtěl hlavou a odtáhl se natolik, aby mi zase viděl do tváře.

„Mně nejde o nás, ale o tebe. Nevíš, co tě venku čeká.“

„To ne, ale znáš mě.“

„Jasně,“ ušklíbl se a vzpomněl si na heslo, které jsme spolu skandovali už před čtyřmi lety.

„Mysli na nejlepší, připrav se na nejhorší.“ Naše dva hlasy se prolnuly v tichu pokoje s takovou přesností, až to nahánělo hrůzu. Ale oba jsme se usmáli. Cítili jsme, že jsme tím vlastně stvrdili jakýsi pakt, dohodu, která vznikla beze slov.

Nejhorší na tom všem bylo, že na útěk jsem celou dobu ani nepomyslela.

Až teď.

Po cvičení mě dnes bolely ruce víc než obvykle. Carter, jako by mi chtěl dát jakési originální sbohem, mi dával větší zápřah, než bylo jeho zvykem. A nejspíš to tak bylo dobře. Tělo chtělo odpočívat, takže nervozita a všechna roztěkanost zmizely, stejně jako otupělost posledních dní.

Byla jsem sice fyzicky unavená, ale mozek mi pracoval na plné obrátky. Útěk. To nebylo to správné slovo. Já před Simonem nechtěla utéct, ale naběhnout mu z druhé strany. Potkat se s ním, ale být ve výhodě.

Mluvit s ním, ale nenechat se zastřelit.

Bylo to možné? Postupující noc příliš nových odpovědí nepřinášela, spíše jen další a další otázky. Měla jsem na síti pár důvěryhodných lidí, kteří mi mohli pomoct, aniž by mě práskli Garymu. Jenomže jsem měla jen minimum informací, ze kterých se dalo vycházet. Když ho za tři týdny nedokázaly najít Garyho týmy, proč jsem měla pocit, že já bych to mohla zvládnout?

Kromě dostatku peněz, které jsem dokázala díky svému celkem nenáročnému životnímu stylu za ty roky nasyslit, jsem neměla v rukávu jediné eso. Bylo mu jedno, že jsem jeho sestra. Jedna rodina, jedna krev. Kašlal na to, cíl jako cíl, jen tenhle s bonusem v podobě tučné odměny.

Nedokázala jsem si vysvětlit, jak mohl tak ochladnout. Zapomenout na všechny ty těžké roky bez mámy v tátově područí, kdy jsem byla zranitelná tak, že už mi to dnes ani nepřipadalo možné, a on byl tím jediným, kdo mě chránil a pečoval o mě. Zahodit to pouto, které mezi námi tehdy vzniklo, a aspoň z mé strany fungovalo i po celá další léta, kdy už jsme spolu nebyli v kontaktu.

Nevnímat, že bez sebe navzájem bychom se nikdy nestali tím, čím jsme.

Za zavřenými víčky jsem ani nepostřehla, že noc končí a nad město z temnoty opět pomalu vyvstává slunce. Nebylo mi dobře, těžké myšlenky mě během noci zaplavily jako černé ledové vlny, pohlcující nic netušící pobřeží, a něco uvnitř mě tak posunuly ze své obvyklé dráhy.

Byla to možná maličkost, jen drobný úkrok stranou ze zaběhnutého zvyku, který už jsem takřka ani nevnímala, ale pro mou mysl to byl obrovský skok přes propast, ve které jsem se poslední tři týdny potácela a slepě narážela do jejích ostrých stěn.

Láska k Simonovi se změnila v nenávist.

Stejně slepou a stejně silnou. Jen byla víc horká a víc bolela.

Přišel čas kontaktovat Rileyho.

Setkala jsem se s ním náhodou. Posedávala jsem sama v jednom zapadlém baru kousek od kotvišť těch lodí, které se nefotí na pohlednice, ale těch skutečných, rybářských ošuntělých a oprýskaných lodí, které byly cítit rybinou a smotanými mokrými lany.

Během čtení jsem zvolna upíjela vodku, až byla najednou zavírací hodina. Ve chvíli, kdy jsem zaplatila a chtěla se zvednout, zjistila jsem, že se sotva držím na nohou. Byla jsem do příběhu natolik začtená, že jsem si ani nevšimla, že jsem vypila víc, než bylo zdrávo.

Na ulici jsem ještě nějakým způsobem dokázala vyjít, ale po pár vratkých krocích jsem zakopla o vlastní nohu a poroučela se k zemi. Díky alkoholu, který mi v hojném množství koloval v žilách, jsem ani příliš necítila bolest, ale díky krvi, kterou jsem si nahmatala na tváři, mi bylo jasné, že jsem se zranila.

Zaslechla jsem rychlé dusavé kroky. Neměla jsem sílu se ohlédnout, dokonce ani vstát. Chtěla jsem tu jen klečet a nechat čas plynout, dokud mi nebude líp nebo se jednoduše neproberu deštěm, který z temných mraků hrozil celý večer.

Náhle se vedle mě objevily dvě nohy, pak ruce a nakonec tvář, mužská, ale výrazem velmi, velmi mladá. Byl maximálně stejně starý jako já, ale spíš mladší. Světle hnědé vlasy mu neposlušně spadaly do čela, kde svými konečky lechtaly tmavé řasy nad velkýma šedozelenýma očima.

„Slečno, jste v pořádku?“

Nejradši bych se v tu chvíli propadla do země. První sympaťák už od pohledu, kterého jsem za dlouhou dobu potkala, a já se tu v jednu v noci válím na špinavém chodníku, z hlavy mi teče krev a sotva pletu jazykem.

„Ehm, jo, asi jo, já jen...“

„Já vím,“ pousmál se a to gesto mě zaskočilo. Ví? Viděl mě, jak celý večer nasávám, nebo už se mu to taky povedlo? Ať tak či tak, válející se chlap je obecně vzato lepší než válející se žena.

Vzal mě pod pažemi a pomohl mi vstát. Jeho stisk byl pevný, ale zároveň jemný, jako by se bál, že by mi mohl ublížit víc, než se to povedlo mně samé.

Haha.

Když už jsem konečně zase stála na nohou, pro jistotu mě jednou rukou přidržel, sehnul se a druhou rukou sebral ze země knížku, která mi při pádu vyletěla z ruky. Než se zase narovnal, přelétl očima její název a pak pozvedl obočí.

„O myších a lidech? Líbí se vám ta knížka?“

„Čtu ji už počtvrtý a pořád je to stejně děsný.“

„Děsný? Proč?“

„Protože je to děsivě lidský.“

Tím moje schopnost srozumitelně artikulovat pro dnešní večer skončila.

Zbytek už si moc nepamatuji. Vím, že se mě ptal, kde bydlím, ale víc nic.

Dovezl mě tehdy k sobě domů, což bylo o dost blíž, a ve vší počestnosti mě uložil do své postele. Sám vzal zavděk pohovkou. Když jsem se ráno konečně dostala do bdělého stavu a v koupelně ze sebe udělala něco alespoň vzdáleně připomínající člověka, doploužila jsem se do kuchyně.

Moje omluvy utnul hned v počátcích. A s úsměvem. Už zase.

Postavil přede mě šálek kávy, dva aspiriny a sklenici džusu. Nemohla bych ani teď, s odstupem dvou let, říct, že jsem se styděla. Už se mi několikrát stalo, že jsem se probrala v cizí posteli a tvář vedle sebe nepoznávala.

Jenže tyhle epizody vždy končily rychlým sebráním svršků a urychleným odjezdem do vlastního bytu. Riley nejenže ode mě předchozí večer nic neočekával, ale navíc byl milý a slušný.

Na to jsem prostě nebyla zvyklá.

„Ta hlava vás asi bude chvíli bolet, ale byla to jen povrchová odřenina.“

Sáhla jsem si na čelo a na hranici vlasů nahmatala náplast, pod kterou to zatraceně bolelo.

„Díky. Za všechno.“

„Není zač. Přece bych vás tam nenechal, když mě zajímáte.“

Ou. Něco mi uniklo?

„Vím, co děláte pro Garyho Masona v MSG. Chtěl jsem vidět, jak taková žena vypadá. Nikdy jsem se s žádnou podobnou nesetkal. S pár muži ano, ale mladá holka, která zabíjí na zakázku, to pro mě byla velká neznámá.“

Zůstala jsem na něj nepokrytě civět. V hlavě jsem měla vymeteno, ale přesto se moje mozkové závity snažily aspoň trochu rozhýbat. Po několika zběsilých a nesouvislých myšlenkách vyvstalo jediné. Moje stará dobrá mantra.

Jsem v hazjlu.

Musel v mém výrazu poznat kromě šoku i strach a nejistotu. Postavil mě před hotovu věc, s ničím se nepáral, a tím mě dostal o to víc. Nebylo to příjemné.

„Nebojte se,“ usmál se zase. „nehodlám to nikomu říkat nebo tak, je to jen takový můj... no, řekněme koníček. Rád se nabourávám po sítí tam, kam nemám. Nejsem hacker, nic neničím ani nepozměňuji. Jen mě baví dostávat se k informacím, ke kterým normální smrtelník nemá přístup ani náhodou. A MSG byla dobrá meta. Máte velmi dobré IT techniky, je vidět, že skutečně vědí, co dělají. Ale nikdo není lepší než já.“

To ráno před dvěma lety bylo jedno z nejšílenějších v mém životě. Nechala jsem Rileyho mluvit a můj šok postupně přecházel v údiv a nakonec jsem se kolem oběda dostala do stádia nadšeného ohromení.

Ten kluk byl ve svém oboru skutečně génius. Někdy mu to trvalo pár minut, někdy i pár dní, ale vždycky se dostal tam, kam chtěl. Databáze, seznamy, interní záležitosti, to nejtajnější z nejtajnějších.

Když mi ukázal, že se dostal už i do systému FBI, zastavila jsem ho.

„Měl jsi pravdu,“ pronesla jsem šeptem, když už jsme si během dopoledne začali tykat. „Na tebe fakt nikdo nemá.“

„Dík,“ uculil se jako malý kluk. „Já vím.“

„Ale proč ses zaměřil na mě? Jsou u nás i lepší, s vyšším počtem lidí na svých kontech.“

Pokrčil rameny. „To sice ano, ale všechno jsou to muži. Když jsem zjistil, že je tam i jedna žena, a navíc takhle mladá, drapla mě zvědavost. Díky tvým e-mailům a elektronickému diáři jsem věděl, kam ráda chodíš, a říkal si, že jednou mi musí přát štěstí a já tě potkám. No, a to se stalo včera.“

Při pomyšlení, v jakém stavu mě poznal, jsem vyprskla smíchy.

„Takže je tvoje zvědavost ukojena?“

„Protentokrát,“ mrkl na mě a pak mě pozval na oběd.

Byl to zvláštní člověk. Velmi zvláštní. S vervou a zápalem se mi chlubil tím, co umí a co už dokázal, ale jinak byl tajemný. Jediné, co jsem o něm kromě jeho počítačového génia zjistila, bylo to, že zjevně žije sám a je zběsilý v uklízení. Hrnečky složené podle velikosti, všechna jejich ouška nakloněná napravo, knihy vyrovnané podle abecedy, perfektně vysmýčený byt.

Dívala jsem se na ten usměvavý, téměř chlapecký obličej, jehož majitel na mně i jiných dokázal najít věci, o kterých nikdo kromě pár vyvolených neměl ani tušení. Na tvář člověka, který mohl zničit stovky, tisíce lidí po celém světě, kdyby chtěl.

Ale on nechtěl. Jeho prostě jen bavilo překonávat překážky.

Už jsme se nikdy nesetkali. Cestou z restaurace jsme se rozloučili vřeleji, než by člověk po tak krátké době od seznámení čekal, a nezávislý pozorovatel by si musel myslet, že se známe léta.

Rileyho zvědavost skutečně ukojena byla a on už během oběda spřádal plány na další ataky. Byly pro něj výzvou, pro jeho talent a schopnosti. Nestali se z nás kamarádi ani nic jiného, byl to jen jeden malý velký třesk v mém vlastním vesmíru, kdy jsem byla odhalena, zanechána nahá napospas osudu jako novorozeně vhozené do řeky.

Život prostě není červená knihovna.

Ale jedno plus mělo naše tehdejší setkání i pro mě.

Jeho skrytou e-mailovou adresu. Prý kdyby něco.

A to něco právě nastalo.  

Když jsem se konečně rozhodla, uvnitř mě se všechno uklidnilo a já konečně usnula. Probrala jsem se překvapivě svěží, i když by mi obvykle čtyři hodiny spánku nestačily, s čistou hlavou a klidnou duší.

Jak jsem záhy zjistila, napsat e-mail Rileymu nebylo zas až tak jednoduché. Přes spoustu drobných vychytávek, které mi při našem setkání ukázal, jsem se ale během pár minut proklikala až k možnosti odeslat zprávu.

Dívala jsem se do prázdného okna, ve kterém slepě blikal kurzor, a přemýšlela, jak svoji prosbu formulovat. Včera, ještě předtím, než dorazil Carter, bych nejspíš napsala něco ve stylu najdi mýho bráchu. Teď už jsem ale přeci jen přemýšlela o něco chladněji a rozum z příčky vzteklosti a bezmocnosti dítěte přehodil výhybku na vyšší level.

Simon Cole, nar. 15.1.1980, Lewiston. Dokázal bys o něm zjistit co nejvíc?

Prosím.

Amy (O myších a lidech)

P.S. Začni v MSG.

Odeslala jsem to dřív, než bych se rozepsala. O tom, že to není legrace a jsem skutečně v úzkých. Že nevím, co dál, ale něco udělat prostě musím. Že on je moje poslední naděje na informace, které by nebyly filtrovány přes Garyho. Že už nechci být zvíře, držené v kleci, čekající na porážku.

Že věta, že jde o otázku života a smrti, není jen pustá fráze.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 11. kapitola: