OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 15. kapitola

26.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 970×

Nespala jsem příliš dlouho, zato Riley spal jako zabitý až do oběda. Ze zásob v jeho lednici jsem dala dohromady jakési poživatelné těstoviny se sýrovou omáčkou, jejichž vůně ho přivolala zpět mezi živé.

Posadil se, na sobě zmuchlané oblečení a na hlavě jakési hodně, ale hodně odfláknuté vrabčí hnízdo, tvář z jedné strany otlačenou. Vypadal spíš jako po celonočním tahu po místních hospodách než sezení u počítače.

„Ty jsi první holka, která mi tu vaří.“

„Fakt?“ pousmála jsem se od kouřících talířů, které jsem právě pokládala na stůl. „To každý vaříš ty nebo co?“

Ušklíbl se a staré známé ohníčky v jeho očích byly opět v plné síle.

„Jo, tak nějak.“

Do půlky porcí jsme jen jedli a mlčeli. Jenže naše tiché zadumané tváře mluvily za vše. Přemýšleli jsme nad tím. Oba. Každý sice z jiného úhlu pohledu, ale základ byl stejný. Příběh jak z telenovely, tedy až na ty vraždy. Syn, dcera. Já, brácha.

Kam jsem se to dostala? Do Bollywoodu?

„On nechal zabít vlastní dceru,“ zašeptal po chvíli Riley, pohled upřený do prázdna, vidlička na půl cesty k ústům. Nemohla jsem nic jiného než s plnou pusou souhlasně přikývnout.

S plesknutím vrátil vidličku zpět do talíře. „Ale proč? Vždyť je to tak... já nevím. Zvrácený.“

„To je, ale na motivy momentálně zvysoka kašlu. Prioritu má teď Simon.“

„Jo, no vidíš,“ zvedl se náhle ze židle, až Willis na okenním parapetu nadskočil. „Málem bych ti to zapomněl ukázat. V noci už jsem se k tomu nějak nedostal.“

Sáhl do hromady papírů, které jsme v průběhu skoro dvanácti hodin vyprodukovali, a neomylně vytáhl přesně ten, který chtěl. Pro jistotu ho ještě jednou rychle prolétl očima, pak zasedl zpátky k jídlu a přes stůl mi ho podal.

Opřela jsem si ho o vidličku, trčící z již tuhnoucích těstovin, a snažila se v něm zorientovat. Opět čísla, opět data, opět města. Bla, bla, bla. Netušila jsem, co mám hledat, ale Riley mi zjevně nehodlal pomoct.

Fajn, takže mozkové buňky, hurá do práce. Jediné, co jsem poznala na první pohled, bylo logo MSG. Jediný záchytný bod byla moje adresa. Od ní jsem se snažila odpíchnout dál. Přes pár řádků posun k Reedovi.

Jo, tak na tohohle parchanta nikdy nezapomenu. Ani moje tělo ne, protože přes veškerou péči mi zůstaly jak jizvy, tak stále se ještě ozývající bolest v rameni. Jasně, mohla jsem dopadnout hůř, ale Michael se o mě perfektně postaral...

Špatná odbočka. Bodnutí u srdce. Sevřený žaludek.

Stop.

Silou vůle jsem se odtrhla od vzpomínek na jeho ruce, rty, slova... Musela jsem, jinak bych se vykašlala na všechno, o co se tu právě teď s Rileym snažíme, a jela za ním. I kdyby jen proto, aby mi vynadal nebo přibouchl dveře před nosem. Stačilo by mi totiž jen ho vidět.

Nádech.

Výdech.

Od Reeda vedla klikatá cestička přes záznamy policie k tomu, na co mě Riley chtěl upozornit.

Londýnská adresa.

A ne jeho.

Vytřeštila jsem na Rileyho oči.

„Tys na to kápnul!“

„Tak nemusí to být samozřejmě přesně to, co bychom chtěli, ale...“

„To je jedno, je to hlavně vodítko! Konečně nějaký záchytný bod, od kterého se můžeme odpíchnout. Třeba tam něco najdeme. Zjistíme. To je jedno, hlavně, že víme, kam jít na první návštěvu.“

Narychlo spolkl sousto, zamračil se a ukázal na mě vidličkou.

„Nehodláš se tam doufám jen tak hnát, že ne?“

Podívala jsem se na něj a doufala, že mu nebudu muset odpovídat.

S povzdechem se opřel do židle.

„Mě z tebe fakt švihne. Vždyť ani pořádně nevíš, co nebo kdo tam je.“

„Jenže to nezjistím, když tam nepůjdu.“

„Takže jaký máš plán?“

„Zavolám jednomu chlapíkovi, který s trochou štěstí má něco, co mi patří.“

„A to je?“

„Zbraň“

„Ou. Tak v tom nejedu.“

„To po tobě ani nechci. Jediné, o co tě poprosím, je půjčení auta a vysvětlení té nejlepší cesty na tuhle adresu,“ zamávala jsem papírem. „Nejsem žádné komando, nehodlám tam vtrhnout a nechat se sejmout za prvními dveřmi. Chci se tam jen porozhlédnout. To ale neznamená, že tam půjdu bezbranná jak slepé kotě. Podle záznamů na síti je tam co?“

„V přízemí opravna obuvi a pekárna, v prvním patře realitní kancelář a jedny prázdné prostory, druhé patro čtyři bytové jednotky. Ty vypadaly celkem věrohodně.“

„Fajn, takže zaměřit se na první patro.“

Zalovila jsem v batohu po novém telefonu a děkovala přitom všem svatým za možnost přehodit si jednoduše všechny kontakty z jedné SIM karty na druhou. Nad číslem Henryho Partense mi prst zaváhal.

Byl to risk. Dělal pro Garyho a určitě už od něj dostal hlášku, ostatně jako nejspíš všechny jeho kontakty jak ve Státech, tak v Evropě. Jenže jinou možnost jsem teď neviděla. Bez zbrojního průkazu bych tu v obchodě se střelivem nepochodila.

Kdo neriskuje, nic nezíská. Moudro vyčtené bůhvíkde, ale musela jsem mu dát za pravdu.

Než jsem dala jeho číslo vytočit, zašla jsem na balkon a zapálila si cigaretu.

Doufala jsem v jeho pomoc, i když jsem neznala aktuální heslo z Tenebrae.

Vzal to po třetím zazvonění.

„Partens, prosím?“

„Dobrý den, tady Amy Cole.“

Vteřina ticha. Druhá. Pak třetí.

„Á, zlobivá americká holka.“

Zaslechla jsem v jeho hlase úsměv, nebo se mi to jen zdálo?

„Jo, asi tak,“ ušklíbla jsem se a stranou vyfoukla kouř. „Jak se máte?“

„Já jako vždycky. Ale teď jde, pokud se nemýlím, spíš o vás. Problémy, že?“

Ten chlapík mě fakt donutil se zasmát.

„Tak nějak. Gary Mason vás informoval?“

„Samozřejmě.“

„A?“

„Jestli vám můžu nějak pomoci, můžete se na mě spolehnout. Jako hrob.“

„Můžete z toho pak mít ale problémy, když se na to přijde.“

„Nepřijde. Možná už mi není dvacet, ale nejsem včerejší. Kde se sejdeme?“

„Nevím. Jako minule?“

„Fajn. Kdy se vám to hodí?“

„Kdykoliv. Nechám to na vás.“

„Vy jste v Londýně?“

„Ano.“

„Tak dnes ve tři?

„Fajn.“

„A co byste ráda? Něco speciálního?“

Profesionál se nezapřel. Nemluvil o zbraních, jen o zboží.

„Ani ne. Ale můj přítel u vás nechal pár mých věcí, se kterými jsem nemohla vycestovat.“

„Takže chcete ten svůj speciální dárek?“

„Máte ho ještě?“

„Samozřejmě. Doufal jsem, že se pro něj vrátíte.“

„Skvělé. Takže ve tři nashle.“

„Fajn. Nashle.“

Vypnula jsem telefon a ztěžka se posadila na vlažnou dlažbu. Jasně, nemohla jsem si oddechnout, dokud tohle všechno nebude za mnou, ať už s jakýmkoliv výsledkem, ale nějaký ten kousek kamene ze srdce mi přeci jen spadl.

Zhluboka jsem vdechla cigaretový kouř a skoro si libovala, jak mě pálí na jazyku. Takže Gary informoval, koho šlo. Nikdy jsem to nezažila přímo, ale slyšela jsem dost, abych si to uměla živě představit.

Vylíčí mě jako zběhlíka, v lepším případě jako toho, kdo prostě jen utekl. V tom horším jako toho, kdo neodvedl svou práci, vybral peníze a zmizel. To nikdy nikdo nevidí rád a v naší branži je to bráno jako prohřešek nejvyšší.

Vyvrhel číslo jedna. Asi bych si to měla nechat vytetovat na kotník.

Dorazila jsem do kavárny tři minuty před třetí, ale Henry Partens už seděl u stejného stolku jako minule, před sebou orosenou sklenici piva a whiskey v broušené skleničce, na druhé straně stolu stejně vychlazenou sklenku vody a panáka, podle barvy zřejmě vodky.

Myslí na mě, to se mu muselo nechat.

Zasedla jsem naproti němu. Poprvé mě viděl v civilu, bez paruky, přehnaného nalíčení, serepetiček, sukýnek a podpatků. Napadlo mě, že právě kvůli tomu se na mě tak zkoumavě zahleděl.

Chyba lávky.

„Vypadáte hrozně, Amy.“

„Dík. Já vím.“

„Nemyslím to zle. Ale jste hubenější než minule a ty kruhy pod očima...“

„Stres je mrcha,“ pousmála jsem se a s chutí se napila chladné vody.

„To vidím.“

„Jak vypadá situace?“

„Jak myslíte? Gary vyšiluje. Zmobilizoval komplet celé Tenebrae a bůhví koho ještě. Informace zní jednoduše – najít a zabít. Žádné chytání, žádné návnady. Asi jste mu hodně hnula žlučí.“

„Jo, to nejspíš jo. Ale měla jsem k tomu svoje důvody.“

„Tomu věřím. Stejně jako vám. Už minule mi vás, promiňte za ta slova, bylo líto. Mladá krásná ženská, a dělá to, co dělá, pro člověka, jakým je právě Mason. Vy o něm určitě nevíte všechno, ale já o něm vím dost na to, abych si byl jist, že to není zrovna dobrý člověk. Ale dobře platí a tím, co pro něj dělám, nemůžu sám sobě příliš uškodit. Ale vám ničí život. Příliš mladý na to, aby skončil tak brzy.“

Obkroužila jsem prstem okraj sklenky. Tohle se neposlouchalo zrovna nejlépe. Ale měl pravdu. I kdyby jen v tom, že o Garym vím houby, a přesto jsem mu za druhou šanci na život, kterou mi dal, byla až do nedávné bezvýhradně vděčná.

Člověku se vždycky špatně přiznává, že pochybil, že se spletl a šlápl vedle. Málokdy jsem něčeho litovala, stejně jako sama sobě přiznala, že jsem něco podělala. Jenže teď bylo na čase sklopit hlavu. Aspoň na chvíli.

A po té chvilce začít bojovat.

„Děkuju vám za důvěru, Henry. Ani nevíte, jak si jí vážím, teď když nemám skoro nikoho, komu bych mohla důvěřovat.“

„Nemáte vůbec zač, slečno,“ pousmál se. „Víte, já nejsem zrovna takový ten neohrožený typ zachraňující kdekoho, ale vám opravdu chci pomoci. I když je mi jasné, že to, do čeho se ženete, nebude žádná sranda.“

„To nebude. Ale bez vaší pomoci by to celé trvalo daleko déle.“

Přikývl, upil ze sklenice piva a pak se sehnul pod stůl. Vytáhl zpod něj objemnou brašnu, která mi připomínala bagy, kterými si dnešní děvčata s takovou chutí ničí páteř. Při představě, jak s tímhle zavazadlem Partens cestoval po Londýně, mě přinutila se pousmát.

Podal mi ho opatrně přes stůl. V první vteřině mě překvapila váha tašky. I kdyby tam byly obě moje zbraně, nevážila by určitě tolik. Ve chvíli, kdy jsem ji přenášela nad sklenicemi, jsem tázavě pozvedla obočí. Partens mi ale odvětil jen svým standardním jemným pousmáním.

Vložila jsem si tašku na kolena, rozepnula sponu a nahlédla dovnitř.

Vše bylo uloženo v originálních ochranných krabičkách, Glock, Steyr i SKS v podélné brašně. Pak dvacet nebo pětadvacet krabiček. Mezi nimi na mě zasvítily podbarvené nápisy dalších třech krabiček – Colt 1911, KAHR MK 40 a RUGER LCP. Zbylé krabičky byly plné zásobníků.

Výraz upadla mi čelist získal nový význam.

Partens nad mým výrazem rozhodil rukama.

„Já vím, já vím, a omlouvám se. Samozřejmě co nebudete chtít, vezmu zpátky, mám tu ještě jednu tašku. Jen... nevím, asi jsem vám chtěl přilepšit, protože absolutně netuším, do čeho jdete.“

„No, do války ne,“ vydechla jsem úžasem a tašku rychle zapnula. Dělá si legraci? Jedna puška a pět pistolí? Co čeká? Že jdu vyvraždit mafiánský klan?

Pak mi přeskočil další mozkový závit. Naklonila jsem se nad sklenice.

„Henry, vy jste cestoval s tím vším hromadnou dopravou?“

„Ale prosím vás,“ zasmál se. „Ne, nejsem přeci blázen. Přijel jsem taxíkem.“

Zůstala jsem na něj zírat a čekala jsem, až si to mozek všechno přebere. Pak jsem se po dlouhé době, kdy k tomu nebyl důvod, konečně od srdce zasmála, silně a pronikavě, tak, že jsem nebyla schopná ten výbuch ovládnout. 

„Promiňte,“ zavrtěla jsem hlavou a přitom velice, velice opatrně položila tašku ke svým nohám. „Já jen... Dostal jste mě, přiznávám. Kolik jsem dlužná?“

„Nic. Když vám něco zbude, budu rád, když se to ke mně vrátí. Ale když ne, nic se nestane. Víc nežádám. Hlavně, když to pomůže.“

Smích mě přešel. S něčím takovým jsem se nikdy v životě nesetkala. Absolutní důvěra, nezištná nabídka pomoci, zájem. To vše dohromady pro mě bylo něco neznámého, něco nového, co mě překvapivě mile pohladilo po duši.

„Henry, proč to všechno pro mě děláte?“

Tentokrát prstem obkroužil hranu své sklenice on, napůl ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Měl jsem dceru, Cathy. Krásné milé děvče, plné života a elánu, snů a síly k nim dojít. Pak se chytla špatné party. Alkohol, drogy, potyčky s policií. Během roku se z ní stal jiný člověk, někdo, koho jsem nepoznával, a děsilo mě to. I manželku. Ani jeden jsme s tím ale nedokázali nic udělat. V jednadvaceti se předávkovala heroinem. A vy,“ zahleděl se na mě s letmým, vzpomínkovým úsměvem, „jste jí hrozně podobná. Se vším všudy. A když vám můžu pomoct, udělám to.“

Sevřelo se mi hrdlo. Takových holek jsem taky pár znala, krásná hodná děvčata, která se pod tlakem nezájmu nejbližšího okolí nebo pochybné lásky dostala na hodně kluzkou hranu života.

„To mě mrzí. Opravdu.“

Co víc jsem měla říct? Neuměla jsem utěšovat lidi, stejně jako kromě Simona a maminky nikdy nikdo neutěšoval mě. Připadala jsem si hloupě a zbytečně v porovnání s příkořím a bolestí druhých.

„To je v pořádku,“ zavrtěl Henry hlavou ve snaze zahnat záblesky minulosti. „To bylo jen pro vysvětlení. Abyste věděla, že mi můžete věřit. Kašlu na Masona i na všechny kšefty MSG, pokud budu moct pomoci jedné padlé hvězdě zpátky na oblohu.“

Sevřelo se mi hrdlo. Slyšet taková slova zrovna teď, když mi bylo nejhůř, bylo jako krmě pro hladovějícího. V tu chvíli byly všechny moje problémy na vedlejší koleji, něčím, co vyřeším později. Jistě, měla jsem Rileyho, ale tohle bylo jiné.

Daleko víc od srdce.

A o to víc jsem si toho gesta vážila.

Pozvedla jsem svou sklenku s vodkou a Henry mě následoval se svou.

„Na Cathy?“

Zavrtěl hlavou.

„Tu už mi nikdo nevrátí. Ale na vás. Na váš nový život.“

Přiťukli jsme si a já do sebe vodku obrátila naráz.

„No,“ usmál se Henry od whiskey, kterou sotva lízl, „vidím, že umíte vzít za práci.“

Riley je génius. Bez diskuze. Na jeden z vlastních falešných dokladů mi půjčil auto, vytiskl mapky i propozice objektu, zkrátka zařídil vše, co jsem potřebovala. Když jsem zjistila, že mi dokonce připravil svačinu a láhev s pitím, nestačila jsem zírat.

Tašku jsem po příchodu položila na gauč a vše, co obsahovala, postupně vyndala na stůl. Tentokrát civěl jako uhranutý Riley. Ne že bych se mu divila, i já, která jsem se v prostředí zbraní aspoň trochu pohybovala, jsem si připadala jako Alenka v Říši divů. Když jsem jako poslední vyndala i pušku, instinktivně poodstoupil o dva kroky dál.

„A tohle... tohle taky použiješ?“

„Nejspíš ne. Aspoň v to doufám. Ale Partens mi to dal jako zálohu, kdyby něco.“

„Kdyby co?“

„Nevím. Každopádně nemám zrovna v úmyslu to všechno použít.“

„To jsem rád. Přijde mi to totiž jako moc munice na jednu holku.“

Všechny zbraně jsem zkontrolovala, nasadila plné zásobníky a uložila zpět do brašny. S sebou do batohu jsem si vzala jen Glocka s jedním zásobníkem navíc. Zbytek jsem v ložnici zasunula pod postel a jen tak pro vlastní klid ještě překryla fleesovou dekou.

„Ty věci tu budou s námi?“

„Promiň, Riley, ale na balkoně je fakt nenechám.“

„Ehm, tak jo, chápu.“

Vyšla jsem z ložnice, umyla se a v kuchyni zasedla k šálku horké kávy, který tam na mě čekal, stejně jako svačina na kuchyňské lince. Riley seděl naproti mě, v ruce velký hrnek čaje s mlékem, a snažil se nedat najevo určitou nervozitu.

„Děkuju ti, jak se o mě staráš. Přijal jsi mě tu bez výhrad, i když jsi nemusel. Jsem ti za to vděčná.“

„Prosím, neříkej to, jako by ses loučila.“

„Neloučím se, jen ti děkuju. Je to od tebe hezké.“

„Tak to jo,“ poklesla mu napjatá ramena. „Nemáš za co.“

S chutí jsem se napila kávy a usmála se.

„Nemusíš se o mě bát, Riley. Nejdu nikam bojovat, tu zbraň si beru jen pro jistotu, kdyby se něco zvrtlo. Jdu to tam jen omrknout, podívat se, jestli se po téhle stopě dá jít dál nebo je slepá.“

„Já to chápu. Ale uvědomuješ si, že jestli je ta stopa správná, jestli je to opravdu adresa, na které je Simon nebo někdo jemu podobný, lezeš vlastně lvovi do chřtánu? Na jednu stranu by bylo fajn, kdyby to byla pravda, a díky tomu, co jsme zjistili, by ses zase odpíchla o něco blíž k němu. Ale na druhou stranu, jestli tomu tak skutečně je, jde ti o život, a to se mi fakt nelíbí.“

„Já vím, jak to myslíš, a cítím to stejně. Jenže takový už je můj život. Buď letargie nebo akce, klid nebo nebezpečí, nic mezi tím. Teď jsem byla v tom rádoby klidu na můj vkus příliš dlouho. Život se mi změnil. Jenže ta hlavní změna teprve přijde. A já si nepřilepším tím, že budu otálet.“

Díval se na mě z druhé strany stolu, oči doširoka otevřené, čistý, takřka nevinný výraz v mladé tváři počítačového génia, který mi poskytl zázemí a pomoc z čiré zvědavosti o mou osobu a práci. Byl najednou tak vážný, tak dospělý, jak jsem ho ještě neviděla.

„Já vím. Ale stejně mám o tebe strach.“

„Nemusíš. Zvládnu to.“

„To doufám.“

„Já taky.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 15. kapitola: