OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 16. kapitola

27.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 861×

Blížila se osmá hodina, slunce, ač za mraky neviděné, zapadlo za obzor a vládu nad městem převzaly pouliční osvětlení a neony obchodních výkladů. Riley bydlel v jedné z okrajových ulic, takže venku příliš živo nebylo, ale na hlavní třídě jsem podle světel reflektorů aut tušila provoz.

S Henrym jsem kromě toho jednoho panáka vodky vypila ještě asi tak hektolitr jemně perlivé vody, takže jsem měla smysly perfektně bystré a čisté. S Rileym jsem se ještě navečeřela a poté, co odešel s kamarádem na pivo, aby si podle vlastních slov trochu uklidnil nervy, jsem se připravila.

Své zámkařské náčiní už jsem neměla, ale vhodných plíšků, drátků a starých telefonních karet se v každé domácnosti najde dost, takže jsem si vyrobila provizorní. Vlasy jsem stáhla pod svou kšiltovku, oblékla na sebe pohodlnou černou teplákovou soupravu a vyrazila ven.

Jízda vlevo už mi nedělala takové potíže, přesto mi trvalo déle, než jsem počítala, než jsem se dostala k ulici kolmé k té, kterou nám vyjel počítač. Rileyho svačinu jsem nechala v autě, ale láhev s minerálkou jsem si přihodila do batohu, zamkla auto a vydala se na průzkum.

Ač v létě, opřel se do mě chladnější vzduch, než jsem očekávala. Podle lehkého pachu mi bylo jasné, že tak se návštěvníkům ohlašuje nedaleký břeh Temže. Vrazila jsem ruce hlouběji do kapes, přešla ulici kolem party rozesmátých a zjevně přiopilých mladíků, kteří si mě naštěstí ve svém smíchu a opojení ani nevšimli, a snažila se příliš nevnímat tlak zbraně na svých bedrech.

Tentokrát jsem necítila žádné velké vzrušení. Žádný adrenalin, který by mě poháněl vpřed, zbystřoval mi smysly a roztloukl srdce o několik oktáv výš. Strach, vášeň, všechen ten život, který jsem pokaždé ve svých žilách pociťovala, byl pryč.

Zbyl jen smutek, vztek a zmatek.

Simon byl jedna stránka. I když ta chvíle ještě nenastala, věděla jsem, že se s tím, co se z něj a vlastně i ze mě stalo a ještě stane, dokážu nějak vypořádat a vyrovnat. Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň, to byla pravda, která byla hluboko ukrytá ve mně, ale kterou jsem si už aspoň dokázala přiznat.

Jenže Gary? Zatraceně, i když byl takový, jaký byl a jaký uměl být, záhadný, panovačný, pyšný a hrdý, věřila jsem mu. Ne ve všem, samozřejmě, ale byl mojí základní jistotou. Když se cokoliv podělalo, koho jsem kontaktovala? Garyho. V případě jakéhokoliv problému mi pomohl. Vyslechl mě. Dával mi dobré zakázky, vybíral je s rozmyslem, s ohledem vůči mně samotné, a vlastně mi tak v našich kruzích dělal jméno a renomé.

A přitom celou dobu věděl o... O čem vlastně? O mně a Simonovi? Minimálně. Bylo za tím víc, o hodně víc, o čem jsem zatím neměla ani tušení, ale co mi určitě spadne na hlavu v té nejnevhodnější chvíli. Bude to vyplouvat postupně, stejně jako teď.

Nejvíc mě na tom ale drtilo pomyšlení, že vlastně vůbec netuším, co se stalo základem celého tohohle komplotu. Určitě jsem nebyla ani pro Simona natolik důležitá, aby se kvůli mně děly takové věci. Pro Garyho tuplem. Tak co za tím vším stojí? Kdo?

Nejděsivější však byl fakt, jak to má podle nich skončit. Podle Simona mou smrtí a jeho penězi. Jenže podle Garyho? Co měl v plánu? Věděl, že po mně Simon jde, už předem, nebo to zjistil až po té zpackané akci s Patrickem?    

Na začátku celé téhle záležitosti stálo něco, o čem nebudu nic vědět, dokud se to celé nějak nerozsekne. A já jen tiše doufala, že to rozseknutí nebude má smrt. Doslova.

Zavrtěla jsem pod tíhou všech těch protichůdných a bolestných myšlenek hlavou a soustředila se raději na to, proč tu jsem. Dům vypadal ve světle pouličních lamp dosti zašle, s chabými pokusy o dotek modernosti. Všechna okna byla temná, až na jedno ve druhém patře, kde podle Rileyho měl být soukromý byt.

Zámek hlavního vchodu byl na čip, ale netrvalo to ani minutu a zámek pod mými prsty jemně cvakl. V chodbě byla kromě nouzových světel tma, ale i těch pár drobných nazelenalých bodů mi stačilo k orientaci.

Starý dům, nízké široké schody, moderní výtahová šachta, omšelé plechové poštovní schránky. Překvapivě jsem tu necítila pach vlhkosti na kameni a betonu, jak jsem očekávala. Vzduch byl nehnutý, slabě vonící po výrobcích z pekárny, která měla po mé pravici výrobnu, ale vlastní vchod hned vedle tohoto.

V příšeří jsem očima rychle prolétla jmenovky na schránkách, ale žádné překvapení se nekonalo. Všechny seděly na podnájemníky i firmy, které našel Riley. Tři zbylé byly raději úplně prázdné a dle stavu dlouhodobě netknuté.

Opravnu obuvi ani pekárnu nemělo smysl prohlížet, podle výloh byly v provozu a tím pádem pro mě nezajímavé. Obešla jsem tedy výtah a potichu vystoupala do prvního patra. Během stoupání jsem si neposedný pramínek vlasů vsunula ještě těsněji pod kšiltovku a nasadila si jemné kožené rukavice.

Na levé straně na mě vykoukly obrovské fotografie exotických míst, zvoucí k nezapomenutelné dovolené, včetně papírové letušky v životní velikosti, která mě v první chvíli trochu polekala.

Naproti realitní kanceláři byly dvojité dveře z matného skla. Podle výpisu nepoužívané kancelářské prostory, na což také vypadaly. Žádná vizitka, plakát, nabídka, nic. Jediné, co naznačovalo, že tu vůbec kdy někdo sídlil, byl vybledlý obdélníček na zdi vedle dveří.

Rozhlédla jsem se, ale kromě tlumených zvuků televize z bytu o patro výš bylo v domě mrtvo. Prstem jsem přejela po zámku a drátkem vyzkoušela mechanismus. Vypadal sice primitivně, asi aby nebudil pozornost, ale trojité jištění dávalo tušit, že tyhle dveře skrývají víc než jen prázdnou kancelář.

Po pěti minutách jsem byla naštvaná. Po deseti zoufalá. Tenhle zámek byl třída, se kterou jsem se ještě nesetkala, a moje primitivní výbava mi nedodávala zrovna příliš naděje, že tenhle level zvládnu.

Při pomyšlení, co všechno jsme s Rileym museli projít a zjistit, abychom se dostali až sem, a já vybouchnu ještě předtím, než se na místo určení dostanu, mi bylo vzteky do breku. V jednu chvíli se mi začaly třást prsty. Musela jsem si sednout na podlahu, překřížené nohy pod sebou, a pořádně se vydýchat. Ze stresu, strachu, vzteku, všech těch šílených emocí, které mi zvyšovaly tlak a tím narušovaly mou koncentraci.

Když po dalších osmi minutách zámek vycvakl, nevěřila jsem vlastním uším ani prstům. Vážně se mi to povedlo? Opravdu jsem se dostala do té nedobytné pokladnice, která se tvářila jako stará kancelář?

Zlehka jsem pootočila kovovou koulí. Zátěžový koberec. Stůl, kartotéční skříňka, odpadkový koš. Výsek matného nažloutlého světla z pouliční lampy. Víc jsem vidět nepotřebovala.

Proklouzla jsem dveřmi dovnitř a potichu je za sebou zaklapla. Místnost byla oproti pohledu zvenčí překvapivě prostorná, ale takřka prázdná. Kromě stolu s počítačem a skříňkou obsahovala už jen věšák na vysoké noze a dlouhé kanape.

Na to, jak to tu mělo být neužívané, to tu bylo příliš čisté.

Zejména počítač.

Po všech čtyřech, stejně, jako jsem se vplížila dovnitř, jsem se dostala až k počítači a zapnula ho. Byl to jeden z nejnovějších modelů, našlapaná mašinka, která toho hodně slibovala.

Ale také s velmi dobrou ochranou. V příštích třech minutách, kdy jsem se dostávala přes zaheslování, jsem děkovala Bohu za Rileyho, který mi ukázal, jak na to. Ne že bych do té doby byla technologiemi nepolíbená, ale třeba do tohoto počítače jsem se dostala jen díky celkem primitivnímu fíglu, který mi ukázal právě Riley.

Na ploše byla spousta složek. S instalačními programy, wordovými i excelovými dokumenty, fotkami, scany, odkazy. Žádné pojmenování, jen číselné kombinace. Jak jsem se v tomhle měla vyznat?

Vytáhla jsem z kapsičky batohu velkokapacitní flash disc a dala na něj zkopírovat vše, co jsem viděla. Na discích už neměl kromě pár technických věcí nic, tak jsem nechala běžet překopírovávání a vydala se na průzkum.

Koš byl prázdný, jak jsem očekávala. Ve skříňce, překvapivě nezamčené, však na mě vykoukla jediná složka v pevných deskách. Nechtěla jsem svítit baterkou, použila jsem tedy fotoaparát v telefonu a všechny strany rychle nafotila. Ani s pomocí půlvteřinového blesku jsem však neměla možnost odhadnout, co to vlastně fotím, a počítač měl příliš tmavé pozadí, takže by mi taky příliš nepomohl.

Možná to byly nějaké zbytečnosti.

A možná taky ne.

Když jsem se vrátila k počítači, kopírování se právě dokončilo. Rychle jsem vytáhla disc, spolu s telefonem ho vhodila do batohu, vypnula počítač a v pokleku se vydala zpět ke dveřím.

Opatrně jsem vykoukla na chodbu. Nikde nikdo, tak, jak jsem doufala. Dveře jsem za sebou potichu přivřela a dvojím jednoduchým pohybem drátku v zámku opět zamkla. Ne že by to bylo úplně dokonalé, ale pokud majitel nebude extrémně úzkostlivý a tím pádem obezřetný, ani nepozná, že jsem tu byla.

V otočce směrem ode dveří jsem se začala zdvihat z kleku do stoje. V takřka neprostupné tmě mě tak rána do zátylku překvapila. Naštěstí se částečně zmírnila sklouznutím přes okraj batohu, přesto jsem sletěla plnou vahou zpět na všechny čtyři a před očima se mi objevila smršť rudozlatých hvězd.

Společně s úlekem a bolestí s tvrdého dopadu se mi vybavila jedna z Carterových neustále omílaných vět – nikdy nebuď na všech čtyřech. Pak jsi dokonalý terč na kopačku i na odstřel.

Svezla jsem se tedy na bok, jednu ruku pod sebou jako oporu, druhou vytahující zbraň zpod opasku na bedrech. Z kolen mi až do břicha vystřelovaly bolestivé zášlehy, ale snažila jsem se bolest příliš nevnímat, stejně jako krůpěj krve, která mi od zátylku putovala po dráze páteře.

Oči se snažily přivyknout hlubšímu šeru, než které panovalo v kanceláři, přesto jsem si pořád připadala slepá jak patrona. Nechtěla jsem střílet jen tak nazdařbůh, navíc ten, kdo mě praštil, mohl být jen poděšený nájemník z druhého patra, který něco zaslechl a reagoval více něž zkušeně.

Už v první vteřině mi však bylo jasné, že to není žádný vyplašený chlapík páchnoucí pivem, který se zvedl od televize. Tenhle člověk o mně nejenom že velmi dobře věděl, ale taky věděl, kam udeřit. Nebýt batohu, už bych o sobě nejspíš nevěděla.

A hlavně to, čím jsem dostala po hlavě, nebyl zrovna smotaný televizní program.

Kdesi po mé pravici se ozvalo tlumené zafunění. Instinktivně jsem uhnula doleva, což mě uchránilo od další rány zřejmě baseballovou pálkou, která zaduněla kousek od mé hlavy. V jednom plynulém pohybu jsem se překulila přes záda a vyhoupla se do posedu, kdy jsem měla jednu nohu pod sebou a druhou pevně ukotvenou před sebou, abych udržela rovnováhu.

Nechtěla jsem střílet. Chtěla jsem se odsud jen dostat a pak si v klidu probrat všechno, co jsem našla. Bez hluku, krve a příliš velké pozornosti okolí. Proto jsem se zastavila ve své pozici, zbraň připravenou k výstřelu, ale napjatě čekající, jestli bude skutečně nezbytně nutné ji použít.

Proti nazelenalému přísvitu, který vrhala tabulka směřující svou šipkou k únikovému schodišti, jsem zahlédla kousek tmavého stínu, který mi ale ze zorného pole okamžitě zmizel. Spíše jsem jen tušila, než skutečně viděla, že útočník je někde mezi středem a pravou stranou mého těla.

Následovala ještě tři mohutná oddechnutí, proceděná mezi zuby. Jedno patřilo mně, dvě jemu. Pálka se mu zhoupla v ruce. Pokud neměl noční vidění, pak měl dokonalý zrak, protože už dvakrát dokázal, že moc dobře ví, kde jsem, zatímco já věděla houby. Jediné, co o sobě dávalo vědět, byla má kolena a hlava.

Dostala jsem se do patové situace. Stál teď přímo mezi mnou a jak hlavním schodištěm, tak i nouzovým. Za mnou byla jen kancelář, ze které jsem zmizela jen před pár vteřinami, a o stranách zdi. Jinak nic. Žádná okna, únikový prostor nula.

A on to věděl. Musel si moc dobře uvědomovat, kam mě zahnal, a kam se postavit, abych se nejen v hajzlu cítila, ale skutečně v něm byla. Tohle zavánělo buď velmi důkladnou přípravou, nebo útočníkovou přítomností v tomhle prostoru i za bílého dne.

Že by majitel kanceláře?

„Simone?“

Jen jsem to došeptla, zalitovala jsem svých slov. Neměla  jsem to říkat. Neměla jsem vůbec mluvit a nechat ho vydusit, aby mu povolily nervy a on znovu zaútočil. Já bych pak měla možnost kolem něj proklouznout a po schodech už se nějak dostat pryč.

Zadržel dech. Věděla jsem to. Cítila jsem to. Pak následoval rozhněvaný prudký nádech. Proti zelené tabulce se začernal obrys zvedající se pálky. Jeden rychlý těžký krok. Pak druhý. A úder.

Vystřelila jsem. Spíš jsem tušila, než skutečně viděla, kam mířím. Domem se výstřel rozlehl jako výbuch granátu, až mi zalehly uši. Oslepil mě ještě víc. Ale mé vlastní tělo neznehybnil. Konec pálky se mi otřel o ret, bradu a klíční kost, než konečně muži došlo, že to zřejmě schytal.

Vykřikl, pálka s dutým žuchnutím dopadla na zem a on se zřejmě podle zvuků poroučel za ní. Dál kromě bolestného stenu z něj pak ale nevyšla ani hláska, což bylo ještě děsivější, než kdyby křičel jako tur.

Srdce mi divoce tlouklo v hrudi. Tohle jsem neznala. Sniperské akce, to ano, to byla moje práce, kterou jsem celkem ovládala. Ale tohle? Mívala jsem ve zvyku být útočník, ne oběť. A tahle role se mi ani za mák nelíbila.

Tlumené funění se ozývalo po straně a tak jsem se úspornými pohyby snažila dostat k druhé stěně. Batoh mi najednou přišel příliš velký a těžký, po ráně do zátylku jsem nemohla pořádně otáčet hlavou a teplá krev mi kromě páteře svlažovala i cestičku od rtu ke krku. Necítila jsem se tedy zrovna připravená na útěk.

Útěk znamená porážku.

Porážka znamená hodně velký krok zpět.

Ale ten krok zpět mi může zachránit život.

Nádech.

Výdech.

Tři kroky vlevo. Stěna. Výborně. Podél ní, stále v předklonu, další tři kroky do chodby. Prosklené dveře cestovní kanceláře chladící mě do konečků prstů. Mezi mnou a únikem bylo už jen jediné.

On, svalený do klubíčka.

Na skákání a podobné vylomeniny tu nebylo dost světla. Na odhad správné cesty ještě míň. Obejít ho zleva nebo zprava? Kde má hlavu a kde nohy? To, že jsem ho postřelila, ještě neznamená, že si o něj hodlám ukopnout nohu.

Mé zmatené úvahy vyrušilo klapnutí dveří o patro výš.

„Haló? Je tam někdo?“

Ne asi. To si tu jen pro zábavu vystřelila myška škrábalka.  

Pak tlumené cvak - a celý dům se rozsvítil jako vánoční stromek.

Přimhouřila jsem oči a instinktivně se ještě víc přikrčila. Úlek trval jen vteřinu, víc ne, ale i to málo mi stačilo k tomu, abych se konečně narovnala a třemi dlouhými kroky muže obešla.

Automaticky zapnutá světla teď ozařovala celé schodiště jedovatě nažloutlým světlem. Oči jsem měla ještě stále přimhouřené, protože to pro ně byl příliš velký skok z noci do dne. Přesto jsem se okamžitě zorientovala. Seskákat schody a vyletět hlavním vchodem ven už bylo to nejmenší.

Dovolila jsem si zpomalit, až když už jsem seděla v autě. Prsty se mi chvěly tak, že jsem musela zanechat marných pokusů vstrčit klíčky do zapalování. Odhodila jsem je na sedačku spolujezdce, batoh na zem a sama sebe s rukama zkříženýma na čele na volant.

Do hajzlu!

Měla jsem tak obrovský strach, jaký jsem od otcova útoku nezažila. Vyděšeně jsem lapala po dechu a v duchu si neustále omílala, že musím jet, musím vyrazit, než sem dorazí policie, kterou chlapík z druhého patra jistě zavolal. Že musím zmizet dřív, než se o mě bude chtít někdo zajímat.

Jenže tělo mě neposlouchalo. Skoro jsem se dusila vlastními steny, které měly s fyzickou bolestí jen pramálo společného, třásla jsem se a nedokázala ovládnout vlastní mysl. Připadala jsem si jako zajíc, který není schopen se pohnout, když ho uhranou světlomety auta.

Přesně tak jsem se cítila. Lapená.  

Moje schopnost dostat se do totálních sraček mě nepřestávala překvapovat.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 16. kapitola: