OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 23. kapitola

13.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 847×

I když jsem se v životě už mnohokrát cítila sama víc, než mi bylo milo, nijak si to nezadalo s tím, jak mi bylo teď. Byla jsem absolutně odříznutá od vnějšího světa, žádní lidé, technika, nic. Jen já sama se sebou, svými myšlenkami, vším, co se mi honilo hlavou, zavřená v neznámém bytě.

Bylo to děsivé.

Ale chápala jsem, že nutné.

Jenže jak se má člověk vypořádat sám se sebou? Jak má se sebou žít? Vždycky jsem byla pyšná na to, jak mám vše pod kontrolou, jak po technické stránce, tak sama v sobě. Jenže co se dělo v posledních týdnech, mi vnímání otočilo o stoosmdesát stupňů.

Všechno to začalo ne útokem Reeda. Ne Patrickem, ale ve chvíli, kdy mě Gary zavřel v mém vlastním bytě. A končí to úplně stejně. Klecí, která mě má fyzicky ochránit, ale psychicky mě deptá.

Dotáhla jsem kufr do ložnice. Postel, skříň, noční stolek. Žádné okno, jen světlík do vnitrobloku. Svalila jsem se do čistě povlečených peřin. Nechtělo se mi spát, ale nevěděla jsem, co jiného dělat. Už se mi nechtělo chodit, vnímat, přemýšlet. Jen tupě zírat na strop a aspoň chvíli dělat, že nic z toho neexistuje.

Ani já.

Usnula jsem. Samozřejmě. Tělo si o to samo řeklo, aniž by se mě předem zeptalo alespoň malým náznakem. Probudil mě až Michael, stojící mezi dveřmi do ložnice. Nic neříkal, jen tam tak stál a díval se na mě. I ve spánku jsem ho však vnímala, jedinou postavu, které jsem se nemusela bát. Stačila jeho prostá přítomnost, abych se probudila z hlubokého spánku beze snů.

Posadila jsem se, snažíc se rozlepit víčka.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Nevím.“

Pousmál se. „Aspoň jsi upřímná. Pojď, něco jsem ti přivezl.“

Zašel do obýváku a já se ztěžka zvedla a následovala ho.

Na stole dlel můj MacBook. Okamžitě jsem se probrala, protože to znamenalo aspoň nějaký kontakt se světem venku. Za ním jsem na kuchyňské lince zahlédla velké balení silné kávy, dvě krabičky cigaret a láhev červeného vína.

„Něco slavíme?“

„Ne,“ zasmál se a otevřel lednici, takže teď stál zády ke mně. „Jen jsem myslel, že by sis první večer tady mohla udělat hezký. Přinesl jsem ti pár filmů, aby ses nenudila, kdyby v televizi nic nedávali.“

U televize skutečně stála věžička z DVDéček. Neměla označení videopůjčovny, takže byla zřejmě z jeho osobního archivu. Ne že bych měla zrovna náladu se na něco dívat, ale bylo to od něj milé. To všechno.

Hodiny ukazovaly skoro šest večer. Prospala jsem tolik hodin, ale přesto jsem si připadala utahaná. Svalila jsem se na gauč a hlavu si opřela tak, abych viděla na Michaela, který u linky připravoval cosi k zakousnutí.

Na vteřinu jsem si připadala jako v normálním vztahu.

Bože!

Ani jsem se předtím do lednice nepodívala, takže jsem netušila, s jakými poklady se teď Michael vytasí. Kostky šunky a několika druhů sýrů, hroznové víno, mistička s ořechy a talířek krekrů.

Posadil se do křesla proti mně a uzobl si.

„Promiň,“ zazubil se, „nestihl jsem se najíst. A hlavně jez ty, jsi jak za groš kudla.“

Ušklíbla jsem se a vstrčila si do úst kousek sýra. Do té doby jsem hlad nepociťovala, ale s prvním soustem se můj žaludek přihlásil o svůj příděl, který jsem mu celý den odpírala.

„Jak často tohle děláte?“ zeptala jsem se, když jsem dochroupala druhý krekr.

„Co myslíš?“

„Tenhle byt. Jak často ho využíváte?“

Pokrčil rameny. „Jak kdy, průměrně tak třikrát do roka. Máme jich po městě víc.“

„Pro koho? Pro svědky?“

„Obvykle. Prostě pro ty, kteří nám a celkově justici mohou pomoct a zároveň je vysoké nebezpečí, že je někdo unese nebo zabije.“

„I pro vrahy?“

Věděla jsem, že nemá rád, když takhle sama sebe nazývám, ale nemohla jsem si pomoct. Připadalo mi, že si tolik péče a ochrany prostě nezasloužím. Že je určena pro jiné, pro slušné občany ctící zákon, kteří jsou pro někoho důležití. Pro koho jsem byla důležitá já?

Pro něj?

„Nech toho,“ zamračil se na mě a polkl kuličku hroznového vína. „Jsi důležitá pro vyšetřování, a to je hlavní. Ne to, čím nebo kým jsi.“

„Kolik lidí, kteří vědí, že tu jsem, ví, kdo skutečně jsem?“

„Nikdo.“

„A co jsi jim řekl?“

„Že Simona osobně znáš a že ses pohybovala v prostředí MSG. To stačí. Víc vědět nemusí, aspoň zatím.“

„Mohlo by tě to stát místo?“

Povzdychl. „S tímhle se vůbec netrap, to je...“

„Tak mohlo nebo ne?“ Kuráž se mi vracela pomalu do žil.

„Jo, mohlo.“

„A skutečně věříš, že ti dokážu pomoct natolik, aby tohle riziko za to stálo?“

Viděl to. V mých očích. To, že jsem se opět probrala k životu, že mi srdce zase tepe rychleji, že zase bojuji. Za sebe, za něj, za spravedlnost. Kdo ví, za co. Ale viděl, jak se mi to šíří žilami, jak mi zase barva vstupuje do tváří.

Jak moc chci bojovat.

„Popravdě, já nevím. Doufám v to. Chci, aby to byla pravda.“

„Tak mi řekni, jak ti pomoct, aby to pravda byla.“

Dívali jsme se na sebe přes stůl, já ležíc, on sedíc v měkkém ušáku, ladícímu ke gauči. Pohledy zaklesnuté do sebe, informace, probíhající mezi námi, aniž bychom si to skutečně uvědomovali. Ale vnímali jste to. Napětí, jiskru, dusno, které jsme si s sebou nesli od těch chvil v jeho bytě, kdy mě ošetřoval. Kdy jsme si po nocích povídali. Kdy mě držel, když jsem měla špatné sny. Kdy jsme se políbili.

Od těch chvil, které proběhly v úplně jiném životě.

„Potřebuju o něm vědět co nejvíc. I maličkosti. To, co my nevíme. Jaký je, na čem mu záleží, jaké má priority. Vím, že jsi ho naposledy viděla někdy před deseti lety, a lidi se mění. Ale některé věci v člověku zůstávají neměnné. A i tyhle rádoby drobnosti nám můžou pomoct.“

Vzpomínat na Simona se vším všudy? S naším dětstvím, zážitky dobrými i špatnými, se vším, co se nám stalo a čím jsme si oba prošli? Uf. Na tohle budu potřebovat vzpruhu.

„Spěcháš hodně?“

„Vůbec ne.“

„Fajn. Protože tohle není vyprávěné na deset minut.“

„Věnuju ti veškerý čas, který mám. Doma na mě nikdo nečeká.“

„Na mě taky ne,“ ušklíbla jsem se a šla pro víno, skleničky, cigarety a popelník.

Řekla jsem mu všechno. Úplně všechno. I o mámině smrti, otcově chování, o tom, jak mě před ním Simon zachránil. Jak se o mě staral a obětoval kvůli tomu svoje vlastní vzdělání. Jak rád pracoval rukama, jak měl rád lidi a jejich společnost. Jak miloval vůni dřeva a mně dával vždycky najevo, jak mě má rád. Jak si vážil našeho vztahu, jak mi dával najevo, že mě má rád.

O tom, jak občas v městském parku ukradl u rybníčku leknín, protože věděl, jak je mám ráda. Jak mi nic nezakazoval, vždy jen varoval. Jak mě provedl těmi nejhoršími léty bez ztráty kytičky, nahrazujíc mi matku a později i otce. Jak se mi snažil osvětlit taje mužské duše a jejich myšlení. Jak mi ukazoval, že i ostré lokty jsou občas potřeba.

Ne, neidealizovala jsem si ho. Měl i své horší stránky, ale ty uměl skrývat nebo alespoň potlačovat. Nebýval vztekloun, ale když už se naštval, bylo lepší mu jít z cesty. Byl pedant na pořádek. Vždy absolutně systematický, schopen mít návod a pravidla pro všechno.

Mluvila jsem o něm. S někým, koho to zajímalo, kdo mě poslouchal a vnímal. Vzpomínala jsem na doby, na které už jsem nikdy nechtěla myslet, i na ty, které se mi stále a znova vracely. A věděla jsem, že ten, kdo mě poslouchá, mě neodsuzuje. Nesoudí mě a nekalkuluje.

Když jsem domluvila, bylo po jedné hodině v noci. Vypili jsme s Michaelem nejen láhev, kterou přinesl, ale ještě jednu, skrytou v lednici. Vykouřili jsme spoustu cigaret a kolem jedenácté si dokonce připravili ještě další jídlo. Hodně se ptal, když viděl, že nevím, jak dál. Zajímal ho Simon, ale i já, náš život, než se rozdělil.

Pak došlo víno i síla. Síla dál mluvit, vzpomínat, řešit. Neplakala jsem, tentokrát ne, i když párkrát už jsem měla na krajíčku, ale spíš vlivem alkoholu, než skutečných emocí. Protože teď už jsem na Simona pohlížela přeci jen jinak. Stále jsem se v jeho chování z let dávno minulých snažila najít vodítko k tomu, jaký byl teď. Jakou nenávistí hořel. Jakou silou se hnal za vlastními cíli.

Jak se láska stala nenávistí.

Michael si z jedné skříňky vytáhl polštář a deku a připravil si lůžko na gauči, protože nechtěl řídit opilý. Nebylo to na něm ani příliš vidět, stejně jako jsem doufala, že to není vidět na mně.

Než si ustlal, omyla jsem se. Neměla jsem odvahu dívat se do zrcadla. Nechtěla jsem se vidět přiopilou, nenamalovanou, s tváří po všech těch úderech za poslední dva dny nateklou a porůznu hrající barvami. Věděla jsem, že vypadám hrozně, tak nač se ještě zbytečně víc děsit.

Michael mezitím sklidil všechno nádobí ze stolku, odsunul ho, rozložil gauč a připravil se na spaní. Seděl jen v tričku a boxerkách na kraji a dokuřoval cigaretu před spaním. Stála jsem u linky, dívala se na jeho záda a ten dřívější vteřinový pocit se vrátil.

Pocit, že je to normální. Prostě pár, který si něco popil, pojedl, pokouřil a popovídal, a teď se ukládá ke spánku. Žádný stres, napětí, obavy z nečekaného. Nic, jen úplně prostý život prostých lidí s jejich menšími i většími strastmi, ale i radostmi.

Tu myšlenku jsem zahnala raději do kouta. Iluze a naivitu jsem ztratila už jako malá, a teď jsem se k tomu nechtěla vracet. Určitě za to mohl ten alkohol. Neznámé prostředí s jediným záchytným bodem. A Michaelova blízkost.

Přešla jsem kolem něj ke dveřím do ložnice, v dlouhém triku s krátkými rukávy a tlustými ponožkami, ve kterých jsem si u Rileyho navykla spát. Musel na mě být šílený pohled, ale Michael se na mě kouknul a usmál se milým, širokým úsměvem.

„Jsi roztomilá.“

„A ty opilý,“ ušklíbla jsem se, ale humor mě rychle přešel. „Co bude zítra?“

„Promluvím s lidmi, co na Simonově případu dělají. Nějak jim zkusím přetlumočit základ Simonovy povahy, jak jsi mi ji dnes popsala. Protože spousta věcí z mládí v tobě zůstává, ať děláš cokoliv. I když to jsou třeba maličkosti, můžou nám pak při plánování pomoct.“

„A myslíš, že to vážně k něčemu bude?“

„Lidská psychika je hrozně silná, co se týče zvyků. Takže ano, myslím, že ano.“

„A co mám dál dělat já?“

Pousmál se, zalovil v krabičce cigaret, jednu vytáhl, protože tabák do balených už nám došel, zapálil ji a nabídl mi ji. Přešla jsem zpět ke křeslu a přijala ji. Už jsem na ni ani neměla chuť, cigaret i alkoholu jsem za večer měla už dost a tělo se další dávce nikotinu mírně vzpouzelo, ale přesto jsem se rozhodla dnes ještě své plíce potrápit.

Nebylo to totiž jen prosté slušné nabídnutí cigarety. V jeho pohledu, když mi ji podával, bylo víc. Mnohem víc. Bylo to jako tichá dohoda, smlouva, pouto. Jako bychom si v tu chvíli něco slibovali. Sobě samým, navzájem i světu.

„Ty hlavně odpočívej. A přemýšlej. O čemkoliv, co by nás, a hlavně tebe, mohlo z tohohle srabu dostat. Znáš prostředí téhle práce i její podsvětí. My to známe jen z druhé strany – jsme ti, kteří tu strukturu narušují a vnášejí do ní neklid a problémy, když někoho sebereme. Ale ty víš ze světa nájemných vrahů tolik, že nám se o tom může jenom zdát. Ty si to ani neuvědomuješ, ale jsi naše želízko v ohni. Máš informace, kontakty, ale hlavně spoustu zkušeností. Znáš jak prostředí, ve kterém se Simon pohybuje, tak jeho samotného. Jsi…“

Hrklo ve mně. Bylo to tady. Jsi jako on. Jsi stejná. Jsi vrah.

„Co jsem?“

„Jsi černá trofej.“

Zamračila jsem se. Trofej?

„Ano, černá trofej. Tak se mezi policajty říká těm, kteří jsou z druhé strany a mají nedocenitelné informace. Kteří s námi spolupracují, protože pak z toho mají určité výhody. Bezpečnost, mírnější trest, načerno klidně i vycestování ze země, takřka cokoliv, záleží na jejich situaci. Ti, kteří nám pomohou dostat ty, které chceme.“

„A jak ty vaše černé trofeje obvykle dopadnou?“

Pochopil, na co narážím. Nebyla jsem hloupá ani naivní. Sice jsem neznala tenhle výraz, ale věděla jsem, jak většinou tihle lidé končí.

Michael sklopil oči.

„Záleží na tobě. Nebudu tě do ničeho nutit. Nikdo kromě mě o tobě neví, stačilo říct, že mám černou trofej, o tvé identitě nikdo nic netuší. Takže když se na to budeš chtít vykašlat, nebudu ti bránit.“

„Nenechám tě ve štychu.“

„Ale tady nejde o mě!“ vyštěkl, až mu popel z cigarety upadl na zem. Nevšiml si toho, planoucí pohled měl teď jen pro mě. Ale já už byla klidná. Buď za to mohl alkohol, nebo celovečerní povídání, nevím. Ale už jsem byla klidnější.

„Když umřu já, nebudu nikomu chybět. Nikdo se o tom ani nedozví, protože pro okolní svět víceméně neexistuju. Ale jestli ty tenhle případ nedotáhneš do konce, budeš v háji. Touhle prací žiješ, uděláš pro ni cokoliv. Udělám všechno pro to, abys to zvládl. Pak budeš spokojený a svět zas aspoň o trochu čistší.“

Típla jsem cigaretu a zvedla se, lehce zavrávoraje, jako kdybych byla na palubě lodi. U dveří do ložnice jsem se naposledy otočila.

„Michale, jestli s tímhle svinstvem dokáže někdo něco udělat, jsi to ty.“ Pak jsem za sebou zavřela dveře, rychle, než stačí zase něco říct. Než zase rozvíří debatu o tom, co nebo kdo je v čem důležitější. O schopnostech toho či onoho. O čemkoliv. Mluvení už jsem měla pro dnešek vážně plné zuby.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 23. kapitola: