OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 26. kapitola

18.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 915×

Pro Michaela přišli asi za pět minut. Zašlápl nedopalek cigarety a věnoval mi poslední povzbudivý úsměv. Jen nevím, koho jím chtěl utěšit – sebe nebo mě? Možná nás oba. Mě, že tam nakonec třeba přeci jen nebudu muset, a sebe, že o nic nejde, jen o rutinní zásah bez nebezpečí.

Nevěřila jsem mu ani jedno, ale úsměv jsem mu oplatila.

Bála jsem se. O něj.

Během těch pěti minut se počet lidí na parkovišti o něco zvýšil, ale v té záplavě černé se to skoro nedalo poznat. Michael, další chlapík v civilu a dvanáct zakuklenců se vydalo do lesíku po naší pravici směrem ke skladišti. I tak tu stále zůstávalo dost lidí, abych si připadala nepatřičně. Kromě mého oblečení to bylo hlavně kvůli faktu, že jsem tu byla jediná žena.

Dalších pár minut jsem vydržela postávat u auta, ale jakmile jsem dokouřila, nervozita už mnou šila jako pytel blech. Neměla jsem stání, zpátky do auta se mi nechtělo a postávat tu na očích všech také ne.

Pár vteřin jsem se rozhodovala a pak rázným krokem přešla přes parkoviště zpět k BMW. Cramer se kamsi vzdálil, čehož jsem vážně nelitovala, muž od zásahovky, který se se mnou předtím bavil, tu ale zůstal.

Byl moje jediná šance.

„Máte od nich zprávy?“ zeptala jsem se co možná krotce a hlavou kývla na vysílačku v jeho ruce.

Shlédl mě od hlavy až k patě, jako by mě viděl poprvé, a narovnal se.

„Máte u sebe nějaké odposlouchávací zařízení?“ zeptal se stroze.

„Ne.“

Ještě pár vteřin si mě prohlížel a pak povzdychl.

„Pojďte blíž, takhle jen zbytečně budíme pozornost,“ kývl na mě nevrle, ale za jeho tvrdostí byla znát jemnost, jak se nade mnou slitoval. Přešla jsem tedy až vedle něj a podle jeho příkladu se důležitě zadívala do plánů.

„Kdy tam budou?“ zeptala jsem se potichu.

„Teď někdy tam dorazí. Nebudou se hlásit, dokud se něco nestane, takže jediný zdroj, od kterého můžeme dostat info, jsou hlídači.“ Ušklíbl se nad mým pozvednutým obočím. „To jsou naši, co pořídili ty fotky, a teď to tam z bezpečné vzdálenosti hlídají, jestli někdo neodjel. Záleží ale, jak dobrou teď mají viditelnost. Nejspíš nerozeznají naše chlapy jednoho od druhého.“

Jeho narážka na Michaela byla víc než zřejmá.

Nervózně jsem se podrbala na temeni hlavy. Myšlení mi vypínalo. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, jestli bude Michael ve skutečném nebezpečí. Jestli mu něco hrozí. Jestli se vrátí ve stejném stavu, v jakém odešel. Jestli…

„O´Connor.“

Vykulila jsem oči.

„Prosím?“

„Jmenuju se O´Connor, slečno Barry, i když dost silně pochybuji, že se tak skutečně jmenujete. Ruku vám bohužel fakt nepodám, je tu moc očí. Jestli tu chcete být, vezměte si do ruky nějaký papír a dělejte, že si v něm čtete. A jestli přijde Cramer a bude mít kecy, tak já nic, jasný?“

Beze slova jsem přikývla, ale úsměvu jsem se neubránila. Poděkovala jsem mu alespoň pohledem, vzala do ruky první papír, který mi pod ni padl, a opřela se s ním o kapotu BMW. Kdybych měla jistotu, že je přímo Cramera, s chutí bych ho ještě objela klíčem.

„Tady šestka,“ zachrastil ve vysílačce mužský hlas, „jsme na místě. Objekt obklíčen. Čtyři venku, deset dovnitř.“

O´Connor se vysílačky okamžitě chopil a stiskl příjem.

„Tady jednička. Slyším a potvrzuji. Jděte na to.“

„Rozumím. Konec.“

O´Connor položil vysílačku zpět na stůl a s široce rozpaženýma rukama se nad něj nahnul. Viděla jsem, že se nedívá do plánů před sebou. Pár vteřin civěl do prázdna, hlavu přeplněnou myšlenkami na to, co se právě teď odehrává několik set metrů od něj. 

„Zvládnou to?“ zeptala jsem se.

„To doufám.“

„Mají vesty?“

Podíval se na mě jako na největšího tupce, ale pak mu pohled přeci jen zmírněl.

„Samozřejmě. Jenže když vás trefí do hlavy, je vám tak akorát na dvě věci.“

Uzel kolem mého žaludku se ještě víc utáhl. Znala jsem nervozitu jako své boty. Pociťovala jsem ji pokaždé, kdy jsem se oblékala do akce, kdy jsem kontrolovala zbraň a náboje, kdy jsem si po cestě na místo přehrávala veškeré nenadálé situace, které by mohly nastat. Pokaždé, kdy jsem opouštěla hranice země, ve které za mnou zůstal mrtvý člověk.

Pokaždé, když se mě Michael dotkl. Když mě políbil a svým tělem pro tu noc ohraničoval celý můj svět.

Ale tohle bylo jiné. Teď to byla nervozita plná strachu a obav. Ne o mě, o sebe jsem se přestala bát už dávno, kdy jsem si uvědomila, že i kdyby se mi něco stalo, bylo by to světu úplně ukradené.

Bála jsem se o Michaela. Ten strach byl všeobjímající, vytvářející samé hororové scénáře. Neuměla jsem si představit, že by se mu něco stalo. Jemu ne. Komukoliv jinému ano, ale ne jemu.

Jemu se přece nemůže nic stát.

Jenže teď a tady, jen pár minut chůze ode mě byl přímý důkaz toho, že může. Naplno jsem si to uvědomila až teď, ta tíseň na mě padla jako tlustá černá deka, která mi nedovolovala dýchat.

Srdce mi tlouklo jako zběsilé, tlak mi vystoupal kamsi k nebeským výšinám a cítila jsem, jak mi veškerá krev z tváří zmizela. Dělalo se mi zle při pomyšlení, co všechno se tam může stát. Jak moc se to všechno může zvrtnout.

„Měla bych tam být,“ řekla jsem skrz přiškrcené hrdlo.

„Cože?“ vzhlédl ke mně O´Connor od stolku.

„Že bych tam měla být. Oni nebudou chtít vyjednávat. Simon nebude chtít vyjednávat. On prostě takový není. Když mu půjde o krk, o svobodu, nebude se ostýchat vzít všechny ostatní s sebou.“

„A co myslíte, že byste tam asi tak zmohla?“ pozvedl tázavě obočí, ale v hlase mu zněla hrubost člověka, který má pocit, že jen on ví, jak věc dotáhnout ke zdárnému konci. Ale tak co, aspoň se mě zeptal. I když to zřejmě myslel jen jako řečnickou otázku.

„Aspoň bych mohla Simonovu pozornost strhnout víc na sebe. Dát vašim čas to tam obsadit, aniž by se museli věnovat jemu. Nebo třeba ne všichni.“

O´Connor na mě hleděl jako na blázna. Tvář měl na vteřinu prázdnou, jako by se díval na obyčejný kus kamene nebo obláček na nebi, a ne na člověka. Pak si konečně všechno pospojoval dohromady.

„Vy nejste normální. To si vážně myslíte, že ho tak dobře znáte?“

„Ne. Ale to, co o něm vím já, je pořád víc, než co vědí všichni vaši chlapi dohromady.“

„Právě proto byste byla ten nejvhodnější terč.“

„A o co byste přišel raději? O černou trofej nebo jednoho ze svých?“

Zjevně jsem mu vzala vítr z plachet. Nevím, jestli tím, že jsem věděla, co pro ně znamenám, nebo proto, že jsem byla ochotná tam dobrovolně jít a dopomoct jeho mužům vyváznout z toho bez úhony.

Ale každopádně o tom začal alespoň uvažovat.

Podíval se do plánů před sebou, pak na mě a zase zpátky na stůl.

„Nemám teď nikoho kompetentního, koho bych tam s vámi poslal.“

„Já tam trefím sama.“

Tentokrát už jsem mu zjevně té krve upila moc.

„Ženská bláznivá, vy vůbec nevíte, co to tu povídáte! Nevíte, jaké to je, někam se plížit tak, abyste zůstala neviděná a neslyšená, vpadnout do neznámého prostředí a okamžitě se zorientovat, napadnout někoho ze zálohy. Prokrista, držela jste vůbec někdy v ruce zbraň? Uměla byste při nejlepší vůli vůbec po někom vystřelit?“

Po celý jeho plamenný proslov jsem udržela klidnou tvář, ale ve mně všechno vřelo. Co si, sakra, myslí? Že Michaelova černá trofej, která zná Simona, je jen nějaká pouliční štětka, nebo co? Nebo že jsem snad výčepní, která mu někde nálevá?

Bože, chlape, kdybys jen věděl.

Nádech.

Výdech.

„Pane O´Connore, věřte mi, že se vším právě popsaným mám zkušenosti. A to dost obšírné. Včetně střelby.“

Díval se na mě a já na něj. Bylo to jako souboj kdo z koho, kdo déle vydrží. Ale tohle bylo o tom, jestli povolí nebo ne. Jestli uvěří. Jestli jsem dokázala změnit jeho závěry o mé osobě, které byly přinejmenším hodně prchavé.

„Co jste vůbec zač?“ zeptal se mě podezřívavým tónem, smíšeným se zvědavostí.

„Věřte mi, že to nechcete vědět.“

Dalších pár vteřin se na mě díval, teď už s o dost mírnějším výrazem, a pak konečně uhnul pohledem. Ne proto, aby se dál rozmýšlel nebo mě poslal do háje, jak ve mně v první chvíli hrklo, ale aby vzal do ruky vysílačku. Přeladil na požadovanou frekvenci, zřejmě té, co měli ti, co hlídkovali nedaleko skladiště, a zapnul ji.

„Posílám tam tu Mooreovu holku. Přijde nejspíš z vaší strany, tak ji nezastřelte.“

Ve vysílačce zachrastilo, jak přepínal příjem.

„Slyším a rozumím. A bude to k něčemu, pane?“

O´Connor na mě podmračeně pohlédl.

„Chraň ji ruka pámbů, jestli ne.“

„Rozumím. Konec.“

O´Connor odložil vysílačku na stůl a kývl na mě.

„Pojďte sem, ukážu vám, kudy se tam dostanete nejlíp.“

Během chvilky jsme probrali všechny vhodné přístupové cesty, ale jako nejlepší se skutečně jevila ta, která vedla kolem hlídky. I při nejvyšší opatrnosti bych měla být u skladiště nejvýš do pěti minut.

„Chcete jít v tomhle?“ kývl pak hlavou na mou mikinu a kalhoty.

„Jo, je to dostatečně tmavé a nevýrazné.“

„Dám vám ještě vestu.“

„Tu nechci.“

„Proč, sakra? Nehodí se vám ke kabelce, nebo co?“ vykulil na mě oči.

„Protože se v ní hůř pohybuje.“

S úšklebkem zavrtěl hlavou. „Tohle snad ani nebudu komentovat.“

„Ale chci zbraň,“ zaútočila jsem na něj včas, dokud bylo železo ještě žhavé.

„Ale…“

„Ty moje má Mi… pan Moore v trezoru, který s sebou, tipuji, asi nevozíte.“

„Cože tam máte?“

„SKS, Steyr SA1, Colt 1911, Kahr a Ruger.“

Tentokrát už na mě skutečně nepokrytě zíral.

„Děláte si srandu?“ vydechl šokovaně.

„Ani v nejmenším.“

„Kdo, kruci, jste? Z rozvědky?“

„Vážně to nechcete vědět. Věřte mi.“

Zhluboka vydechl zadržovaný dech a zavrtěl hlavou.

„Do prdele…“

„Jo, přesně tam budu, jestli mi něco nedáte.“

Musela jsem ho deptat. Věděla jsem to, ale nemohla jsem si pomoct, pocit, že mám nad ním v mnoha ohledech navrch, aniž by to on tušil, mě prostě a jednoduše lidsky těšil. Nechtěla jsem ho moc trápit, přeci jen, jednal zřejmě proti svému přesvědčení, ale nedalo mi to. Kopnout si takhle do policejního ega, to se mi přeci jen nepoštěstí každý den.

Odešel k jednomu z SUV, otevřel mohutné zadní dveře a zahleděl se dovnitř. Tušila jsem, že tam jsou zbraně, úhledně vyskládány v držácích buď podle velikosti, nebo palební síly. V tuhle chvíli mi bylo ale jedno, co mi dá. Nezlobila bych se ani za svůj Colt, což byla výborná zbraň tak k přidělání ke kotníku.

O´Connor mě ale mile překvapil. Buď jsem ho dostala na svoje lidské kouzlo, nebo se jen přede mnou jako chlap a navíc policajt nechtěl ztrapnit, ale skutečně se překonal. Když mi do jedné ruky předával Glock 19 a do druhé brokovnici Mossberg M930, uznale jsem hvízdla.

„Vyberte si.“

„Beru obě.“

Pohled jeho očí zračil jediné – abych už byla pryč. Ale neřekl nic. Pochopil, že podlehl, a teď už nemohl couvnout. Připadala jsem si v tu chvíli docela jako pěkná mrcha, ale to pomyšlení mě překvapivě hřálo.

Kdybych neměla takový strach o Michaela, nejspíš bych se i vítězně usmála.

Z kapsy vytáhl dva plné zásobníky ke každé zbrani, které jsem si zastrčila do kapes. Glocka jsem sevřela páskem ke svým bedrům a popruh brokovnice si přehodila přes prsa. Překvapilo mě, že je na tuhle polohu příjemně vyvážená a nikde mě netlačí.

„Děkuju,“ kývla jsem na něj.

„Tam mazejte,“ zavrčel a kývl hlavou směrem k lesíku, který byl vstupní branou do celé téhle patálie. Přikývla jsem a otočila se k odchodu. Zastavila mě však ještě jeho dlaň na mém rameni.

„Opovažte se něco zkurvit, mladá dámo, jinak vás dostanu, i kdybyste byla od CIA.“

Ušklíbla jsem se a mrkla na něj. Nejspíš ho to moc neuklidnilo, ale aspoň mě pustil ze svého sevření a já konečně mohla vyrazit.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 26. kapitola: