OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 28. kapitola

20.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 900×

Probrala jsem se ze šoku dříve než ostatní, v pokleku jsem se pozadu přesunula ke stěně, kde mě od oken dělilo půl metru zdi, a postavila jsem se. Upravila jsem si v ruce zbraň tak, aby mi dobře seděla do ruky, a přehlédla situaci.

Nebyla jsem zrovna odborník na týmové akce, i když i na ně se nás svého času snažili Garyho lidi vycvičit. Takže fakta – chlapů ze zásahovky šlo dovnitř osm. Takže teď minus dva, ale plus dva agenti – včetně Michaela. V objektu mělo být osm mužů a jedna žena. Takže jeden chlap tady chyběl. Policajti se probourali druhou stranou budovy, nejspíš přes dveře s pomocí menší nálože C4, a zahnali je až sem. Snaží se tedy obsadit budovu ze dvou stran, z boku a ze střechy.

Varianta dvě zjevně nevyšla.

Náhle jsem za okny na druhé straně zaregistrovala stín a pohyb. Hrklo ve mně, lekla jsem se, že si špatně vyložili střelbu a myslí, že jdou do čistého prostoru, a ne na smrt. Rychle jsem mrkla dolů, ale vypadalo to, že ze Simonovy party si dalších okenních nájezdníků nikdo nevšiml.

Černé postavy však zřejmě konečně dostaly správné informace a stáhly se. Ne však zpět nahoru, ale do stran. Skrz sklo toho zakuklenci nemohli příliš vidět, ale oproti světlíku, kterým jsem sem lezla já, to měli přeci jen lepší, nejspíš vnímali alespoň obrysy postav.

Každopádně se stáhli.

Aspoň prozatím.

Do dveří dole s typickým ohlušujícím řevem a křikem vpadli dva černooděnci. Měli sice napřažené zbraně, ale zřejmě v první chvíli nechtěli hned střílet, ale spíš vyjednávat. Přeci jen, rozkazy zněly jasně – pokud to bude jen trochu možné, dostaňte je živé.

Bohužel pro ně to však schytali v první linii.

Střílel Simon a dva muži po jeho boku, ale připadalo mi, že jen on se trefil. Měl neskutečně dobrou mušku, oba to schytali mezi oči, jen kousek pod okrajem ochranné přilby. Ještě vteřinu stáli, jako by nemohli uvěřit tomu, co se stalo, a pak se s očima obrácenýma v sloup skáceli k zemi.

Dovolila jsem si na vteřinu zavřít oči. Znala jsem to. Věděla jsem, jak vypadají zasažení lidé, oči těch, ze kterých v okamžiku vyprchává život, mrtvá těla hroutící se k zemi. Ale nikdy to nebylo… takové.

Nebylo to nějakou mou hloupou přecitlivělostí. Způsobilo to uvědomění si toho, že tady nešlo o vraždu na zakázku, ale o holé střílení do lidí, kteří se vám pletou do cesty. A to bylo setsakra jiné.

Nejhorší na tom bylo pomyšlení, že další na řadě může být Michael.

Otevřela jsem oči právě včas, abych zahlédla obrysy dalších dvou mužů, kteří se obratně skryli za těla svých padlých kamarádů a částečně za zeď, a dvěma rychlými posunky se domluvili, kdo kam zaútočí.

I ta vteřina však stačila k tomu, aby se Simon i ti zbylí dva muži a žena stačili schovat za obrovský lis. Měla jsem je pod sebou, ne tak dobře na mušce jako jejich kamarády, kteří byli přikrčení přímo pode mnou, ale i tak jsem je měla na ráně.

Tady už vážně končila legrace. Glocka jsem zastrčila zpátky za kalhoty a ze zad sundala brokovnici. Byla příjemně vyvážená, sedla mi do ruky, jako bych si ji sama vybrala, ale přesto to nebyla zbraň, na kterou bych byla zvyklá.

Podložila jsem si ji rukou tak, abych měla co nejpevnější úchop, a skrz hledí zkoumala, do koho to napálit jako první. Zamířila jsem záda muže vedle Simona, který se i na tu vzdálenost viditelně chvěl.

Nechtělo se mi do toho. Sakra, že nechtělo. Tohle nebyla moje práce, nic, co bych si předem naplánovala, a to já nesnášela snad nejvíc na světě. Jenže tady se schylovalo k masakru, kterému jsem prostě nechtěla přihlížet.

Pak se však staly dvě věci naráz. Zbylí čtyři chlapi ze zásahové skupiny dole vrazili do místnosti a oknem po mé levici se dovnitř nohama probourali ti dva, které jsem předtím zahlédla rýsovat se za špinavým sklem.

Jeden z nich si mě všiml.

A vystřelil.

Okamžitě jsem zajela pod rám a přitiskla se ke zdi, takže kulka jen lízla parapet a zanořila se do zdiva v rohu kousek od mé hlavy. Střípky vlhké omítky se mi zakously do tváře a vlasů, ale nějak jsem nebyla schopná to vnímat.

Sakra, oni nevědí, že jsem tady?

Pode mnou se ozývala střelba a křik. Neskutečný hlomoz, skrz který jen tu a tam pronikl výkřik bolesti. Bylo hrozné být tu skrčená s brokovnicí v klíně a čekat. Jenže jsem si nehodlala nechat ustřelit hlavu.

Měla jsem chuť zacpat si uši, protože rachot to byl neskutečný. Do stropu nade mnou se zavrtaly další dvě kulky, ale spíš špatně mířené odspodu, než mířené na mě. Byla jsem skrytá tak, že mě nikdo odzdola nemohl vidět, a pokud si nikdo nevšiml chlapíka, který po průletu oknem vypálil mým směrem, byla jsem z obliga.

Drtila jsem oční víčka o sebe a čekala, až to nejhorší pomine.

Vydržela jsem to celých pět vteřin. Pak jsem opět opatrně vykoukla zpoza rámu pod sebe.

Situace se děsivě změnila. Tentokrát visela dvě mrtvá těla v okně po mé levici. Obě ke mně byla natočená bokem a zády, takže jsem nemohla zjistit, kam přesně to muži dostali, ale tipla bych to na ránu mezi oči.

Pode mnou byla skrumáž těl. Leželo jich příliš mnoho na to, aby se dalo i s přivřenýma očima říct, že akce dopadla dobře. Několik se jich nakupilo na prahu, zbytek ležel porůznu po hale, tam, kde je skolila kulka.

Pokud jsem viděla správně, tak ze Simonovy skupiny zůstali jen dva – Simon a jediná žena v jejich týmu. Ze zásahovky zbyli také jen dva a jeden detektiv v civilu, který stál za nimi. Ti stáli každý po jedné straně dveří a mířili na Simona.

Žena stála kousek pode mnou a mířila na ně.

A Simon držel v kravatě Michaela s pistolí u jeho hlavy.

Po střelbě zůstal ve vzduchu pach střelného prachu a ticho. Děsivé ticho. Trvalo jen chviličku, snad jen čtyři, pět vteřin, ale mně to přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

Simon s Michaelem i žena ke mně byli natočení zády, netušili, že tam jsem, a z té strany ani nečekali nebezpečí, když jim senzory pohybu nic nehlásily. Měla jsem jedinečnou šanci celou tuhle krvavou šarádu zakončit.

Jenže jak, abych neohrozila Michaelův život? Kdybych vystřelila na Simona, s největší pravděpodobností bych zasáhla i Michaela. Když vystřelím na ženu, může se Simon leknout a Michaela zastřelit.

Kurva.

Hlavní bylo, aby nezačali plašit dva zakuklenci ze zásahovky. Já viděla je, ale oni mě ne, protože je ani nepadalo podívat se nahoru. Musela jsem se jim ukázat a naznačit, že já jsem ta hodná, pokud o tom ještě nevěděli.

Říct, že srdce jsem měla až v krku, by bylo slabé.

Tlouklo mi přímo uprostřed hlavy.

Sklonila jsem hlaveň brokovnice pod sebe, aby nevyčnívala se mnou, a vykoukla přes rám téměř celou hlavou. Jeden z mužů si mě skutečně všiml. K mému štěstí na mě nenamířil a já mu okamžitě palcem nahoru naznačila, že je to dobrý. Že já jsem dobrá.

Nevěděla jsem, kdo se za tou kuklou skrývá, ale byl fakt dobrý. Buď to pochopil, nebo si alespoň myslel, že to pochopil, ale každopádně na sobě nedal nijak znát, že mě vidí. Kdybych mohla v té chvíli normálně dýchat, úlevně bych si oddechla.

Vystrčila jsem hlaveň nad rám, aby viděl, jak a čím jsem ozbrojená, a pak ukázala dva vztyčené prsty, jeden za Simona, druhý za ženu. Pak jsem stáhla pravý prst, naznačující ženu. Muž se nijak nepohnul a já neměla možnost vidět, jak se tváří, ale důrazně mrkl.

Doufala jsem, že to byl souhlas.

„Tak co, vy sráči, co teď?“ zasyčel náhle Simon vztekle do ticha. „Máte chcípnout vy, on, nebo můžeme konečně vypadnout?“

Slyšet jeho hlas po těch letech bylo… omračující. Vzpomínky mě zalily jako přílivová vlna a snažily se mě strhnout po svém proudu do hlubin času a minulosti. Zahltily mi hlavu i srdce, celé mé tělo najednou strnulo pod náporem všeho, co pro mě kdysi tenhle hlas znamenal.

Všechno.

Celý svět.

A hlavně bezpečí.

Nasucho jsem polkla a tím se z toho zatraceného vteřinového transu probrala. Ten hlas teď patřil někomu, kdo mě chce zabít. A kdo drží pistoli u hlavy Michaelovi.

Někomu, kdo měl v rukou můj život.

Pokývla jsem hlavou ze strany na stranu, abych aspoň trochu uvolnila napětí v šíji, a upravila si brokovnici pro střelbu. Neměla jsem tušení, jestli mě ten zakuklenec zezdola ještě pozoruje, ale už to bylo jedno.

Pokud to neudělám teď, pak už nikdy.

Prochladlý prst jsem vložila na spoušť, jen lehounce, abych pod bříškem ukazováku cítila dotek kovu. Dvakrát jsem zuřivě zamrkala, abych si co nejvíc pročistila vidění, a skrz hledí našla ženina záda.

A vystřelila.

Ozvala se ohlušující rána, která šokovala i mě samotnou. Okamžitě jsem zajela zpět na své původní místo skrčence pod rámem, kdyby na mě Simon vystřelil rovnou, a když se nic nedělo, opět jsem vykoukla.

Žena ležela tváří k zemi, v zádech obrovskou díru, jako by jí do nich někdo vrazil obrovský krumpáč. Krev ohodila vše okolo včetně Simona a Michaela. Simon se díval mým směrem, ale pohledem rozrušeně těkal k mrtvému tělu kousek od svých nohou.

Věřila jsem si, že mám dostatečně rychlé instinkty, abych zavčas uhnula, kdyby na mě Simon zamířil, takže jsem se prostě zvedla a ukázala se mu v plné kráse.

„Brácha, kašli na to. Venku je jich tolik, že nemáš šanci.“

Jak se tvářil Michael, to jsem netušila, protože ho Simon držel stále zády ke mně, i když už se otočil mým směrem. Ale Simon se tvářil… Nevím. Šokovaně. Rozzuřeně. A hlavně naprosto zmateně.

Tuhle směsici pocitů však okamžitě nahradil úšklebek.

„No ne, moje sladká sestřička se tu zjevila. Víš, kdo to byl?“ pokynul hlavou k mrtvé ženě na zemi.

„To netuším.“

„Sandy. A já ji měl, kurva, rád!“ zakřičel s tváří opět zrůzněnou nevýslovným hněvem.

„Nebudu se ti omlouvat. Ale tohle je o nás dvou. Nech ty čtyři vypadnout.“

„Cože?“ zavrčel s přimhouřenýma očima. „Ty… zrovna ty mi budeš říkat, co mám dělat?“

„A jak si myslíš, že dopadneš? Zabil jsi poldy. Dost poldů. Tyhle už nech jít. Vyřídíme si to spolu. Mezi sebou. Sám vidíš, že jsi v patový situaci, a jeho,“ pokynula jsem bradou k Michaelovi, „máš jen jako štít. Není to na tvůj vkus poněkud ubohý?“

Hrála jsem si s ohněm a moc dobře jsem si to uvědomovala. Jenže jinou šanci už jsem neviděla. Ty čtyři, aspoň ty čtyři jsem se musela pokusit zachránit, i když jsem absolutně netušila, do čeho se ženu.

A zahrát na jeho ego teď byla jediná možnost, jak ho vyvést z kontextu.

Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Že to v něm hlodá jako červ v jablku, který nakonec našel svůj vysněný cíl. Dužinu. Jeho mozek.

„Vyndej ze svý zbraně všechny náboje, hoď je dolů a pak i zbraň.“

Poslechla jsem ho, velmi silně vnímajíc Glocka na svých bedrech. Rozevřela jsem kryt brokovnice a vyklepala z ní všechny zbylé náboje skrz rám dolů na podlahu. Po nábojích letěla k zemi i ona.

„Fajn, a teď pojď dolů.“

Celou cestu ke schodišti, kdy jsem na něj ještě viděla, jsme se na sebe upřeně dívali. Pak už jsem zašla za okna, do rohu a ke schodišti, po kterém jsem se dala dolů. Ještě než jsem však došla na jeho konec, se ozvala další várka střelby.

Posledních několik schodů jsem nedýchajíc seskočila a přidržujíc se stěny jsem dopadla na podlahu přízemí. Tak hrozně jsem se bála, že uvidím Michaelovo mrtvé tělo válet se v prachu vedle Sandy, že jsem si v první chvíli skoro oddychla, že tomu tak není.

Zbylí dva muži ze zásahovky leželi mrtví na zemi. Nevěděla jsem, co se stalo, který z nich si myslel, že má v nestřežené chvíli možnost ho zastřelit, ale ať už to byl kterýkoliv z nich, nevyšlo to. I detektiv ležel tváří k zemi.

Šlo sem čtrnáct lidí plus já.

Zbyl jen Michael. A já.

A já byla nikdo.

Simon si musel všimnout mých vytřeštěných, polekaných očí, a s děsivým uchichtnutím se ke mně otočil, i s Michaelem, kterého stále držel pod krkem. Konečně jsem mu tak mohla pohlédnout do tváře.

Ta ale zračila jedno. Strach. Ne o sebe, ale o mě. Strach z toho, jak se Simonovi nabízím k zastřelení jako lovná zvěř uprostřed nekryté mýtiny. Strach z toho, že dopadnu stejně jako těch jednadvacet mrtvol kolem nás.

„Copak, Amy, ještě jsi neviděla mrtvolu?“

Nádech.

Výdech.

„Simone, máš tohle zapotřebí?“

„Co máš na mysli?“

„Tenhle masakr.“

„Nikdo se jich neprosil, aby přišli.“

„Byli tady v okolí už dvě hodiny předtím. Máš tak na hovno lidi a zabezpečení, že jste na to ani nepřišli. Naservírovali jste se jako na podnose, tak co jsi čekal?“

To se ho dotklo.

A přesně to jsem chtěla.

Odhodil Michaela na zem jako hadrovou panenku, přeci jen měl tak o dvacet kilo víc než on a byl vyšší. Pak postoupil až ke mně a zadíval se mi do očí.

„Co se to s tebou stalo, bráško?“ zašeptala jsem a položila mu dlaň na tvář.

Na vteřinu zavřel oči a opřel se mi tváří do dlaně. V tu chvíli vypadal tak mírumilovně, tak mile a bratrsky, jak jsem si ho pamatovala…

Ale déle mu to nevydrželo. Široce rozevřel oči a dal mi takovou facku, že mě to srazilo k zemi. Dopadla jsem tvrdě na bok a praštila se hlavou o chladný, hrubý beton. Ale viděla jsem tak alespoň na Michaela, který se právě opatrně nahýbal k jedné ze zbraní, která komusi vypadla z ruky. Podíval se na mě a já na něj.

Zavrtěla jsem hlavou.

Ne.

Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale přesto mě poslechl a stáhl se.

Netušil, jaký plán jsem měla v hlavě.

Ani já ne.

Protože žádný nebyl.

Simon mě vzal za paži a hrubě se mnou smýkl po boku směrem k Michaelovi.

„Ty,“ ukázal na mě, „se neopovaž pohnout. A ty,“ kývl na Michaela, „vytáhni pouta.“

Michael ho neochotně poslechl a z jedné boční kapsy bundy vytáhl klasická policejní želízka. Simon mu je vytrhl z ruky a, nespouštějíc z něj oči, mi vrazil koleno do boku.

„Ruce.“

Rameno, na které jsem předtím upadla, mě pekelně bolelo, ale i přesto jsem dokázala obě ruce zkroutit za záda, na stranu, aby si nevšiml Glocka, který se díky volné mikině ani nerýsoval pod látkou.

Spoutal mě a celkem nešetrně mě odkopl kousek stranou. Pak se podíval na Michaela.

„Tak co s tebou, policejní kryso?“ zeptal se sám pro sebe.

„Kašli na něj,“ zamumlala jsem do prachu.

Prudce se ke mně otočil, ve tváři vztek a zlobu.

„Tebe jsem se, kurva, na nic neptal.“

„Tohle je snad jen mezi námi,“ procedila jsem skrz bolestí zaťaté zuby. „A je pod tvojí úroveň zastřelit neozbrojeného člověka, když za to nedostaneš zaplaceno. Nebo ne? Nebo jsi opravdu klesnul tak hluboko, do takové stoky, že už je ti to jedno? Copak už se z tebe stala pouliční krysa, která zabíjí jen tak?“

Zhluboka se nadechl, až se mu rozšířilo chřípí. Věděla jsem, jak ho zasáhnout na citlivém bodě. Jak mu dát ochutnat medicíny z vlastního prostředí. Jak mu dát šanci se nad tím zamyslet.

Jak dát Michaelovi šanci přežít.

Vrazil mi pěstí do tváře, až mi zuby cvakly o beton.

„Drž hubu, ty malá zkurvená čubko.“

Pak se obrátil k Michaelovi.

„A ty táhni. Chci tě vidět támhle za oknem, jak pelášíš do pekel. Tak táhni!“ zakřičel, aby ho probral z letargie. Podle mě to byl spíš šok, v čem se momentálně nacházel, a v první chvíli to vypadalo, že ho snad ani nehodlá poslechnout.

Podíval se na mě.

Já na něj.

V tom pohledu se mísilo všechno, co jsme spolu prožili. Strach, bolest, výčitky, péči, starost, dotyky, polibky. Všechno nakumulované v jediném pohledu, který mi rval srdce. Tušila jsem, že je to naposledy, co se mu dívám do očí.

Ale musela jsem ho nechat jít.

Okamžiky, kdy mě chránil, byly neodvratně pryč.

Tahle chvíle byla už jen na mně.

Můj osud už byl v jiných rukou, než v jeho.

Přikývla jsem.  

Michael povstal s bolestným výdechem. S bolestí na srdci, ne na těle. S bolestným uvědoměním, že mě tu s tím šílencem nechává samotnou. Protože já to tak sama chci.

„Tak už jsi venku?“ usmál se na něj Simon pokřiveným úsměvem a přiložil mi hlaveň zbraně k bradě, aby ho popohnal. Ještě jednou, naposledy se na mě rychle podíval, a já se snažila tvářit co nejstatečněji, aby si mě nemusel pamatovat jako nějakou brečící trosku.

Pak se otočil a běžel směrem k východu.

Chtělo se mi brečet i smát. V pár vteřinách jsem se dokázala alespoň trochu smířit s tím, že jediného chlapa na světě, který mě měl rád se vším všudy, právě vidím naposledy. V tu chvíli mi bylo i díky tomu jedno, jestli umřu nebo ne, protože i kdyby mě Simon skutečně zabil, věděla jsem, že ho dostanou dřív, než se dostane na konec palouku kolem skladiště, a nebudou se mazat s jeho zatýkáním, ale zastřelí ho taky.

Mrzelo mě ale pomyšlení, že ve chvíli, kdy jsem díky Michaelovi začala konečně žít, má všechno skončit. Ten nádech normálního života, kdy jsem na něj čekala s večeří, až dorazí z práce domů, kdy jsme si pak u vína povídali nebo se dívali na filmy, kdy jsme se domlouvali, že je potřeba koupit mléko a kávu.

Měla jsem umřít ve chvíli, kdy jsem konečně začala žít.

Ale Michael žil, a to bylo to hlavní.

Protože na mě svět kašle, ale on ho dokáže dělat lepším.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 28. kapitola: