OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 3. kapitola

08.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 997×

Zvony nad Londýnem odbíjely půlnoc. Seděla jsem na balkoně svého pokoje zabalená v dece, v ruce cigaretu, u druhé malou židličku s poloprázdnou lahví prvotřídní vodky. Ne že bych nezvládla nějaké levnější pití, ale Linda Steel přece nemůže sama popíjet lahváče, že. Však on se Gary nezblázní.

Vyfoukla jsem kouř a slabě se otřásla pod náhlým poryvem chladného vzduchu, který se mi opřel do tváře. Ruce už mi malátněly, celé tělo se uvolnilo díky vlivu alkoholu, jen mysl pořád ne a ne otupět.

A přitom přesně to jsem potřebovala.

Už jen přežít zítřek, pak v pondělí ráno zvládnout úkol a konečně se vrátit zpátky do Ameriky, do Maine, domů. Teda domů... Byt mi tam Gary zařídil hezký, o tom žádná. Ale domov byl divné slovo, tak vzdálené a neuchopitelné, že mě to mátlo. Jak ho poznám? Tak, že se v něm budu cítit nějak lépe? Výjimečnější? Vždyť já se cítila všude stejně.

Vyděděnec vlastní země, ušklíbla jsem se v duchu a vypila dalšího panáka.

Pocit, že se vracím někam, kam nepatřím, už jsem znala a dokázala se s ním smířit a nevnímat ho. Jenže teď se do toho připletla ta zatracená Greenovic rodina. Musela jsem na to neustále myslet, i když mi bylo jasné, že zřejmě na nic nepřijdu.

Nejdřív matka a tři roky po ní syn... Bude následovat dcera? Nebo manžel? Nebo už nikdo, protože bude téhle rodinné pomstě konec? Bylo to děsivé, jako spiknutí ze starých špionážních románů, které jsem si půjčovala ze školní knihovny. Jenže tohle byla realita, což bylo o dost horší.

Realita potřísněná krví, kterou jsem prolila já.

Komu bude k užitku smrt tak mladého kluka? Nevěřila jsem, že by tu vraždu objednal jeho otec. Manželku budiž, bývají nevěrné a rády oškubávají manžely. Ale syn? To snad ne. Ne že by všichni rodiče své děti vyloženě milovali, to jsem znala až příliš dobře, ale všechno má své hranice. Nebo ne?

Hlavní bylo, aby to vyšlo napoprvé. Bylo to i jedno z mých základních pěti pravidel – aby oběť netrpěla. Aby to bylo rychlé, jednou ranou, která způsobí okamžitou smrt. Žádné bolesti, žádné úpění a marné lapání po dechu. To, že jsem si brala dva zásobníky, už byl zvyk, kdyby se cokoliv stalo. Špatné míření, nevhodný pohyb cíle, cokoliv. Ještě se mi to nikdy nestalo, ale náhoda je blbec.

Bylo mi ho líto. Bylo to iracionální, ale bylo to tak. Vůbec jsem ho neznala, nevěděla jsem, jaký je to člověk, co je zač, jak se chová, jedná, jaké má sny a ambice. Netušila jsem, jestli i přes svoje mládí a milý zevnějšek není dalším arogantním milionářským dítkem, prohnilým do morku kostí a zneužívající svou moc.

A přesto bych ho nejradši vyplašila jako mladého jelena uprostřed palouku, na kterého z posedu míří myslivec, jen aby utekl a zachránil si tím svůj ušlechtilý krk. V duchu jsem nesměle zadoufala, že mu nebude dobře nebo zaspí, a ke škole ten den vůbec nepřijede. Zakázka by se pak mohla zrušit...

Prokrista, už mi to fakt lezlo na mozek. Alkohol, můj způsob života, práce, trávení volného času... Po tomhle si budu muset dát dovolenou. A pořádně dlouhou.

Vypila jsem dalšího panáka a zamžourala na láhev. Už v ní příliš nezbývalo, ale neměla jsem sílu ji dopít. Všechny myšlenky mi volně propluly hlavou a já cítila, že teď už je dostatečně vypleněná natolik, abych mohla jít s klidným srdcem spát.

S vědomím, že mě můj vlastní otec zase nebude v noci strašit a děsit.

Pan Henry Partens byl padesátník celkem solidní postavy, s nakrátko střiženými šedými vlasy a ostražitým výrazem ve tváři. Dorazil o tři minuty dřív, což jsem ocenila. Dochvilnost je výsadou králů, říkávala moje matka. A v našem jobu bylo vhodné chodit vždycky o něco dřív.        

Pozorovala jsem ho z úkrytu jednoho ze stánků. Poznat ho nebylo těžké, žlutá kapsa na černé bundě zářila do dálky jako židovská hvězda. Vypadal klidně, žádné tiky ani nepřirozené pohyby, prostě jen postával na smluveném místě a jako každý správný turista obdivoval krásy Traffalgarského náměstí.

Při prvním úderu zvonu, ohlašující poledne, jsem se odlepila ze svého místa a šla přímo k němu. Až přímo před ním jsem mu poprvé pohlédla do očí. Na vteřinu strnul, zřejmě překvapený mým zjevem alá Amy Cole, a pak pochopil. Vyčkal ještě pár vteřin a pak se menší oklikou vydal za mnou.

Nerada jsem takové zboží předávala na ulici. Clifforda, jednoho z Garyho chlápků, díky tomu vyhmátli, sebrali a zavřeli. Ne že by mu dokázali jedinou vraždu, ale stačilo přechovávání zbraní s vypilovanými registračními čísly a znaky.

Anglie sice byla o dost konzervativnější než Kalifornie, ale nehodlala jsem pokoušet štěstí.

Poblíž už jsem měla vyhlídnutý celkem klidný bar s oddělenými kójemi. Objednala jsem si kávu, usedla v jednom z boxů a počkala, až Partens přijde za mnou. Mlčky jsme počkali, až mi číšník přinese kávu a jemu minerálku, rovnou jsme mu zaplatili a užili si první lok.

„Nejdřív vaše,“ pronesl věcně Partens a zkřížil ruce na stole.

Vyndala jsem z batohu Glock, zabalený do originální tkaniny i s tlumičem a náhradním zásobníkem. Látku nerozevíral, jen zbraň potěžkal v ruce, palci přejel po hranách a potěšeně mlask.

„Pěkný kousek,“ přikývl uznale.

„Já vím,“ ušklíbla jsem se. „Teď vy.“

Z lavice zvedl kufřík a bez skrupulí ho položil na stůl. Stáhla jsem si ho na stehna a otevřela zámky. Byl tam, můj starý známý, kterému jsem vděčila už za pěknou řádku dolarů, mířících na mé konto. Byl rozložený a u jeho částí dlely v plastových úložištích dva zásobníky.

„Ještě něco,“ naklonil se ke mně Partens a přes stůl mi podal další, o poznání menší kufřík.

Nedůvěřivě jsem pozvedla obočí.

„No, nekoukejte tak na mě, příkaz z vyšších míst.“

Váhavě jsem sevřela těžkou krabičku a otevřela ji.

Provokativně z ní vykoukl Steyr SA1, mohutný a dokonale krásný. Vyrazilo mi to dech. Vždycky jsem po Steyeru toužila, ale pro mou práci nebyl úplně tím nejvhodnějším, takže i když jsem si o něj už dvakrát zažádala, byla jsem vždycky odmítnuta.

Donutila jsem se nerozzářit se jak sluníčko a udržet klidný výraz profesionála, i když jsem měla pocit, že jsou Vánoce.

„Gary?“ zeptala jsem se celkem zbytečně.

Partens přikývl.

„A proč? Vždyť mi tu k ničemu...“

„Nevím,“ přerušil mě a pak se potutelně usmál, což v jeho ostře řezané tváři vypadalo poněkud podivně. „Mám vám jen vyřídit, že by se vám mohla hodit, toť vše.“

Ty bastarde, co zase kuješ? pomyslela jsem si překvapeně, ale pistoli i se čtyřmi náhradními zásobníky jsem zase zaklapla a vložila do batohu. Pak jsem nepřítomně pohlédla na šálek s kávou. Sakra, tohle bylo spíš na panáka.

„Kolik je vám let?“ vytrhl mě Partens ze zamyšlení.

„Pětadvacet. Proč?“

Pousmál se a prstem přejel po lahvičce s minerálkou. „Promiňte, že se ptám, ale prostě mi přijdete příliš mladá na to, abyste dělala... tohle.“

Uf. Tak to bylo drsný. Co jsem mu na to asi měla tak říct?

„Baví vás to?“

Další pecka. To myslí vážně?!

„Je to moje práce,“ odvětila jsem a snažila se tvářit co nejvíc neutrálně. Co je mu vůbec do toho? Měla bych zmizet.

„Já jen, že většina Garyho lidí je takových... Nevím, jak to říct, prostě krutých. Mají to v sobě, je jim to vidět na očích, vyzařuje to z nich. Ale vy jste úplně normální mladá holka.“

To by ses divil, ušklíbla jsem se v duchu. Přesto mi to ale zaťalo drápek do mozku. Většina Garyho lidí? Kolik jich je, prokrista? Znala jsem osobně jen Peta a George, jenže ten už nežil. Jak velké je vlastně Garyho impérium? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.

Možná bych měla.

„No, tak to děkuju,“ pousmála jsem se, „ale měla bych už jít.“

„Jasně, samozřejmě, omlouvám se,“ vyhrkl Partens a zvedl se, když jsem se postavila. „Bylo mi potěšením, a kdybyste zas někdy zavítala do Londýna, třeba i... no, prostě normálně na dovolenou, dejte vědět. Provedu vás.“

To určitě.

Jen jsem přikývla a spěšně zmizela.

Co si myslí? Že mě může soudit? Prý, jestli mě to baví... Jak by mě to asi mohlo bavit? Myslel si snad, že mám ze zabíjení radost jako ti ostatní? Copak nepochopil, že když jste v Garyho spárech, nemáte jinou možnost?

Kručelo mi v žaludku, ale všechny tři pobočky Mc´Donaldu jsem s velkým sebezapřením přešla a šla rovnou do hotelu. S takovýmhle zbožím na zádech nebylo radno se jen tak potulovat po městě a někde vysedávat. A navíc ten Steyr...

Co tím Gary myslel, že by se mi mohl hodit? Co tím naznačoval? Miloval hádanky a vyžíval se v náznacích a jemných popostrčení. Chtěl v lidech vzbudit jejich přirozenou zvědavost a nechat je roztočit vlastní mozkové závity.

Takže co vím? Tohle je zbraň převážně na obranu, váhově těžká, průbojná. Na co by mi byla? K práci určitě ne. Po téhle zakázce zatím žádnou další nasmlouvanou nemám. Po krku mi nikdo nejde a vše probíhá podle plánu.

Vypadalo to nesmyslně. Jenže Gary nikdy nic nedává jen tak. Kašle na záležitosti typu narozeniny nebo Vánoce. Daruje jen to, co bude potřeba, a ve chvíli, kdy on uzná za vhodné.  Tak co to mělo znamenat?

Než jsem došla do hotelu, nepřišla jsem absolutně na nic, snad jen, že Gary ve svém věku začíná podléhat sentimentalitě a chtěl mi dát to, co jsem si přála. Že by? Ne. Určitě ne. Jenže už mě nic jiného nenapadalo, mlela jsem se stále ve stejných myšlenkách, tak jsem to vzdala. Však ona se pravda ukáže.

Pušku jsem uložila do sejfu a Steyera jsem si s sebou vzala na postel. Skoro posvátně jsem rozevřela víko a vzala tu kouzelnou věcičku do ruky. Bylo děsivé, že jsem z něj měla takovou radost, jako malé dítě, které najde pod vánočním stromkem vysněné štěně.

A to sis myslel, že jsem normální, Partensi.

Celkem pět plných zásobníků. Co, sakra, Gary čekal? Že na mě naběhne armáda nebo co? Tohle mi vydrží až do smrti, a to ještě v případě, že budu chodit kromě Garyho střelnice ještě někam do lesa a tam řádit jak šílená.

Jemně jsem přejela černý plast pažby a pak ho vzala do ruky. Tak krásně mi v ní seděl. Trochu těžší, než jsem byla zvyklá, ale zároveň perfektně vyvážený, takže jsem neměla pocit, že se musím příliš snažit držet ho ve správné poloze.

Ještě chvíli jsem se tím dokonalým kouskem mazlila a pak ho uložila zpět do krabice, kterou jsem zamkla k pušce a ostatním věcem do trezoru. Uf. A je to. Teď už stačilo zítra provést všechno na jedničku a budu si moct oddechnout.

Aspoň na chvíli.

Vzbudila jsem se v půl šesté ráno, vysprchovala se, oblékla se a do batohu sbalila pušku. Výjezd autem jsem tentokrát neriskovala a opět použila schodiště pro zaměstnance a východ garážemi na ulici. Ke kampusu jsem po lehkém běhu zkratkami dorazila dvacet minut před sedmou. 

Před vchodem do protějšího domu jsem si nasadila rukavice a vzala za kliku. Nemohla jsem ani uvěřit svému štěstí, ale skutečně bylo odemčeno. Tma, panující zatím ještě nad Londýnem, mi ani v nejmenším nevadila, protože po podrobném prostudování plánu budovy, který jsem si předešlý večer stáhla do počítače, jsem se dokázala pohybovat i beze světla.

Zámek po mém předešlém průniku ještě nebyl opraven, zřejmě proto, že na jeho otevření ještě nikdo nepřišel. Vešla jsem na střechu, kde mě kromě chladu uhodil do tváří i vítr, který mi okamžitě roztočil vlasy kolem hlavy a probral mě snad víc než předešlý běh.

Skrčila jsem se a v pokleku jsem se dostala až na místo, které jsem považovala za nejvhodnější. Vyndala jsem z batohu napůl přeloženou fleesovou deku, kterou jsem si dala pod sebe zaprvé kvůli možným důkazům typu nitě, a za druhé kvůli prochladlé betonové střeše. Během čekání na Patricka jsem tu nehodlala nastydnout.

Položila jsem se na břicho, z batohu vyndala čepici, kterou jsem spoutala všechny neposedné vlasy, a kufřík s puškou. Tu jsem složila, vložila do ní zásobník a snažila se najít co nejpohodlnější pozici s pevnou oporou pro lokty.

Ve tři čtvrtě na sedm se začala sjíždět první osamělá auta těch, co měli zapsány nulté hodiny. Samé staré šunky a v nich obvykle ušmudlaně vypadající holky ve vytahaných svetrech. Typické šprtky.

Za deset minut sedm jsem začala být lehce nervózní. Položila jsem zbraň na deku, lehla si celá a propnula veškeré svalstvo, abych se alespoň částečně vyhnula ztuhnutí. Během dvou vteřin jsem byla opět ve střelecké pozici s okem na zaměřovači.

Na parkoviště vjel postarší matně zelený Ford a v závěsu za ním naleštěné vínové Volvo.

Trefa. Patrick je tady.

Tlak mi vystoupal do pro běžného smrtelníka netušených výšin. Začalo mi hučet v uších, tak jako vždycky, a já se donutila nasucho polknout, abych tlak ve vlastní hlavě obalamutila. Zapřela jsem se o zem ještě pevněji, jednu nohu více vsunula pod sebe, což byl můj způsob, jak co nejvíce eliminovat zpětný náraz na tělo, a ovládla zimniční třas, který mi díky tomu hrozil narušit stabilitu rukou.

Vybíral si místo na zaparkování.

Nádech.

Zaparkoval přímo pod lampou, vypnul motor a sáhl na sedadlo spolujezdce pro batoh.

Výdech.

Zkontroloval lístek na palubní desce a sáhl po klice dveří.

Zadržet dech.

Vyndal z vozu jednu nohu, zapřel se o dveře a vyhoupl se z auta bez toho, aby si zašpinil své značkové džíny o práh, který se ale stejně skvěl čistotou. Zavřel, dlani zmáčkl tlačítko centrálního zamykání, takže výstražná světla Volva zablikala do postupně se prosvětlující se tmy.

Zamával komusi na druhé straně parkoviště. Pak se ohlédl.

Podíval se na mě.

Nedýchala jsem, ale tentokrát se mi zastavilo i srdce.

Bože, vypadal tak mladě, tak neposkvrněně... Neměl šanci mě skutečně vidět, ale pohlédl mým směrem. Ne na dům samotný, ale nahoru, směrem ke střeše, kde jsem se ukrývala ve tmě a zastínění napravo stojících mohutných dubů.

Ranním tichem zazněl tlumený výstřel. Patrickovo tělo sebou škublo v bolestném šoku, trochu se předklonil dopředu, pak se převážil vzad a nalehl na dveře auta. Po nich se svezl na zem, kde zůstal nehnutě ležet v nepřirozené pozici. 

Jeho oči mě až do jejich vyhasnutí nepřestaly sledovat.

Jenže ten výstřel nevyšel z mé pušky.

Co se to tu, kurva, děje?!

Dvě vteřiny jsem jen tupě, naprosto nechápavě, šokovaně a překvapeně zírala před sebe, než mě probral jekot jakési dívky z druhé strany parkoviště, na kterou Patrick ještě před pár vteřinami s úsměvem mával.

Zaměřila jsem se na Patrickovo tělo. Dostal zásah do zad, to znamená z parku nebo jedné z budov kampusu. Tam však panovala taková tma, že jsem neměla sebemenší šanci střelce zahlédnout. Nemělo to smysl.

Zvedla jsem se do kleku a složenou zbraň si zasunula pod mikinu. Celou dobu jsem se však snažila držet co nejníže, kdyby snad střelce napadlo najít si mě. Přeci jen jsem měla svou hlavu příliš moc ráda na to, aby mi ji teď někdo ustřelil. Všechno jsem během pár vteřin naházela do batohu, po zemi se doplížila ke vchodu a seskákala po schodech až do přízemí.

Opatrně jsem pootevřela vstupní dveře. Výhled na parkoviště jsem měla v tuhle chvíli neprostupně zakrytý živým plotem, ale kromě vyděšeného dívčího hlasu jsem nic neslyšela. Žádné sirény, auta, alarm, prostě nic, co by nasvědčovalo tomu, co se na parkovišti stalo.

Tiše jsem proklouzla dveřmi a klidným krokem se vydala za roh, kde jsem okamžitě zaplula do prvního výklenku. Složila jsem pušku, uložila ji do kufříku a ten zahrabala do batohu.

Pak jsem se konečně donutila skutečně nadechnout. Zatočila se mi hlava. Nohy se mi třásly a tělo se chvělo. Srdce nestíhalo pojmout všechen adrenalin a hrozilo, že mi zpřeráží žebra.     

Svezla jsem se na zem, nohy na chladném vlhkém betonu pod sebou. Třesoucími se prsty jsem si stáhla čepici a nacpala ji do batohu k ostatním věcem. Zůstala jsem tupě zírat na batoh.

Co se stalo? Co to bylo? Kdo to byl?

Do hajzlu.

Do hajzlu.

Do hajzlu.

Nádech. Výdech. Sebrat věci a co nejrychleji zmizet.

Díky bohu za mozek.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 3. kapitola: