OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 8. kapitola

16.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 884×

Probudila jsem se do kalného nedělního poledne ještě dřív, než mi zazvonil budík. Tiše jsem nakoukla do obýváku, kde Michael spal, nepřikrytý, v oblečení z večera. Opřela jsem se o veřeje a dovolila si chvíli na něj hledět.

Spící vypadal mladší, žádné ustarané vrásky ani semknuté rty. Ale ani úsměv. Vypadal tak nevinně, že mi přišlo skoro jako sen to, co mi řekl předešlé noci v koupelně. Skutečně si to myslel nebo byl jen opilý? Opravdu jsem mu připadala... taková? Snažil se ve mně vidět to, co nikdo jiný, a možná to tam někde v hloubi spatřil.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem mu ublížit. Nechtěla jsem si s ním hrát a pak ho odkopnout. Nechtěla jsem se s ním vyspat a ráno tiše zmizet z bytu. Když jsem se tak na něj dívala, říkala jsem si, že jediné, co si pro něj skutečně přeji, je to, aby byl šťastný a spokojený.

A to se stane až ve chvíli, kdy zmizím.

Z kufru jsem po týdnu poprvé vytáhla líčidla. Vypadal tak pustě a prázdně, když v něm chyběly obě zbraně, které Michale mezitím dal Partensovi, protože jsem s nimi nemohla vycestovat. Ne že by se nedaly sehnat jinde a jindy, ale minimálně Glocku od Garyho mi by líto. Byl mi odejmut dřív, než jsem stihla zjistit, proč jsem ho od něj vlastně dostala.

Osprchovala jsem se a pak ze sebe během půl hodiny udělala dokonalou Lindu Steel. S kostýmkem jsem problém neměla, jen chůze na podpatcích mi ještě nedělala úplně dobře. Prošla jsem se cvičně chodbou, abych zjistila, co zvládnu.

Se zatnutými zuby všechno.

Pak jsem si je sundala, uklidila ložnici do původní podoby a s kabelkou a lodičkami v ruce došla do kuchyně. Michael už seděl u stolu, v rukou noviny, které mu pravidelně vhazovali do schránky.

S mým příchodem je složil a podíval se na mě. V první chvíli mu očima přelétlo překvapení, ale rychle opadlo. Jistě, v kostýmku, zmalovanou a s parukou už mě viděl. Přesto mě shlédl od hlavy až k patě a pak s úsměvem pokývnul hlavou.

„Sluší vám to, slečno Steel.“

„Dík,“ pousmála jsem se nervózně a pohlédla na hodinky.

„V klidu, na letišti máš být až za dvě hodiny a teď nebude žádný provoz, takže máme času dost. Kafe?“

Přikývla jsem a posadila se. Na stole ležela krabička s ručně balenými cigaretami, ze které jsem si s povděkem nabídla, i když kouřit na lačný žaludek nebyl můj styl. Nervozita, která mi probíhala žilami, se teď však nejspíš nedala ukojit jinak.

Připálila jsem si a byla vděčná, že sedím, jinak by mě to porazilo. S pousmáním jsem přijala kouřící hrníček. Proč jsem tak nervózní? Že odjíždím? Že už tohle dobrodružství končí? Že se vracím do Států?

Že opouštím Michaela a jeho svět?

„Co auto?“ protrhla jsem co nejpevnějším hlasem ticho.

„V pohodě. Vrátil jsem ho do půjčovny. Gary hradil opravu i změnu značky a nové papíry. Cage neřekl a ani neřekne ani slovo. Ví, že z toho vytříská pěknej balík.“

„Fajn, díky. A zbraně?“

„Všechno je v pohodě a zařízený. Neboj, nezůstane tu po tobě ani stopa.“

Michael se s vlastní kávou posadil naproti mně a taky si připálil. Bylo to vůbec poprvé, kdy přede mnou kouřil. Držel cigaretu tak nenuceně mezi štíhlými prsty, pohrával si palcem s jejím filtrem...

Dost. Začni myslet racionálně.

„Gary mi psal, že ti mám připomenout, ať si tenhle týden vyčíslíš.“

„Vím. Už jsem mu psal.“

„OK.“

Zírala jsem do hrníčku a nedokázala se ubránit pocitu, že je tu něco špatně. Ne jen kvůli včerejšímu večeru, ale celkově. Mezi námi něco viselo, cosi, co mě nutilo plkat a nedovolilo mi podívat se mu do očí. Dusno mezi námi bylo téměř hmatatelné, ale nevěděla jsem, jakého je původu. Nezvládala jsem si to v hlavě urovnat.

Mám mlčet? Něco říct? Ale co?

„Něco pro tebe mám.“

Michaelův hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Otočil se ke kuchyňské lince a sebral z ní maličkou krabičku, kterou mi přes stůl podal.

Nervózně jsem se pousmála a vzala dáreček do dlaně. Černý obal byl nic neříkající. Ale skrýval prsten. Bílé zlato, úzký kroužek, uvnitř bílý kamínek. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co je zač. Dech se mi zastavil, zato mozek do daleka hlásal jedinou větu.

Co to má znamenat???

Zírala jsem na šperk asi déle, než bylo nutné. Michael přešel stůl, poklekl na jedno koleno vedle mě, z krabičky vyjmul prsten a do druhé vzal mou ruku, chvějící se rozpaky a překvapením.

„Na jednu stranu bych byl rád, abys na to, co se tu stalo, zapomněla. Na to zatracené nepovedené pondělí, na strach a na bolest, kterou sis prošla, a mnohdy i mým přičiněním. Ale zároveň bych byl rád, abys měla něco, co by ti připomnělo, že ne všichni lidi jsou zlí a chtějí ti ublížit. Že ať už budeš kdekoliv, budeš vědět, že existuje někdo, kdo ti pomůže. Chtěl bych, aby ti tenhle prsten připomínal, že i když budeš v koncích, v sebehorších podmínkách nebo v situaci, kterou neumíš vyřešit, je tu vždycky někdo, kdo ti věří. A ty můžeš věřit jemu.“

Pak mi prsten pomalu nasadil na prsteník levé ruky. Horko jeho prstů smíšené s chladem kovu mě připravilo o hlas. Jeho dech, opírající se o můj krk a výstřih, mě zbavil naprosto všech myšlenek.

Pohled do jeho očí mi vzal srdce.

Nejradši bych stopla svůj život v tu chvíli a žila ji stále dokola až do konce svých dnů. Nepotřebovala bych nic, jídlo, pití, vzduch, nic, jen ten pocit, který se mi v tu chvíli rozlil tělem a pohltil mě do svých nekonečných hlubin.

Sklopila jsem oči k prstenu, ale nevnímala ho. Nechtěla jsem toho chlapa zkazit. Nehodlala jsem ho zničit svým způsobem života, tím, čím jsem a co už mi nikdo neodpáře. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil nebo měl starosti. Nechtěla jsem, aby na mě myslel.

I když jsem se do něj zamilovala.

„Dě... děkuju,“ zašeptala jsem a vytáhla svou dlaň z jeho. „Pojedeme?“

Zklamání v jeho očích i pohybech bylo natolik znatelné, až jsem se zastyděla. Ale copak jsem mohla jinak? Dávat mu naděje do budoucna, která nikdy nebude? Michael měl na víc než na holku z ulice. Na víc než na vraha. Na víc, než na takovou nulu, jako jsem já. Neznamenala jsem nic. V tomhle světě jsem byla looser a odpadlík. Jen on ve mně viděl něco víc. On ve svém pozitivismu a entuziasmu viděl budoucnost, ale já ne.

Naposledy jsem potáhla z cigarety a lokla si kávy. Nepodívala jsem se mu do očí. Nemohla jsem. Jinak bych se rozbrečela jako želva, vrhla se mu kolem krku a vřískala, že už nikam nejdu.

A to nešlo.

Pochopil a taky se zvedl. Šálky položil do dřezu, típnul svou cigaretu vedle mé a z věšáku si vzal bundu. To vše beze slova, bez jediného pohledu na mě, bez výrazu, bez emocí. Strašně mě ubíjelo, jak moc jsem ho zklamala, ale uvědomovala jsem si, že to bylo pořád menší zklamání, než kdybych mu slibovala hory doly. Z tohohle se brzy oklepe, ujišťovala jsem se stále dokola, házejíc věci do kabelky.

Klíče mu zacinkaly v ruce, když jsem se ještě jednou rozhlédla po bytě. Týden. Pouhý jeden jediný týden a všechno je jinak. Ne navenek, tam je všechno kromě dvou jizev při starém. Ale uvnitř mě se něco přehouplo z jedné strany na druhou, výhybka zapadla, kam měla, a semafor konečně ukazoval zelenou.

Škoda, že v tu nejhorší možnou dobu.

Sjeli jsme výtahem dolů a vyšli na ulici do vlahého šedavého rána. Michael za sebou táhl můj kufr, který už teď skoro nic nevážil, ale vypadalo to, jako by s ním zápasil. Jako by se snažil můj odjezd co nejvíc zdržet.

Knedlík v krku se ještě přifoukl. Bože, ubližuji tady jednomu z mála lidí, kteří to se mnou kdy mysleli dobře. Staral se o mě, ošetřoval mě, vařil mi a snažil se dělat vše pro mé pohodlí i obveselení. Vetřela jsem se mu za celkem komplikovaných okolností do života i soukromí a on to přijal bez jediné výtky, jediného slova odmítnutí nebo nevole.

A dost! zaječela jsem sama na sebe, když jsem nastupovala do auta. Jestli nad tím budu pořád takhle dumat, bude mi ještě hůř, než už mi je. A jemu to nepomůže.

Londýn jako by se vylidnil. Minimum aut, jen tu a tam osamělý chodec, ale jinak celé město nejspíš ještě spalo. Bylo to tak ponuré, tak děsivé, a přitom zvláštně uklidňující. To pusto kolem auta, ticho a klid, protkaný jen slabě hrajícím rádiem, byly zvláštní směsicí vjemů, které mě nutily jen tupě zírat z okénka a nemyslet na nic.

Ani na vlastní budoucnost.

Na letišti jsme byli dřív, než jsem očekávala. Michael zaparkoval na poloprázdném parkovišti, zhasl motor a opřel ruce o volant. Chtěl něco říct, viděla jsem to na jeho napjatých prstech, kterými svíral volant, i hrudníku, který se zdvihal rychleji, než bylo obvyklé.

Ale chtěla jsem to slyšet?

Nasucho jsem polkla a rozhodla se, že do téhle ohnivé řeky radši vstoupím jako první.

„Děkuju, Michaele. Za všechno. Za svůj život i starost, kterou jsi se mnou měl. Jsem tvým dlužníkem.“

Má slova zněla v uzavřeném prostoru Mercedesu podivně dutě a prázdně.

„Nejsi,“ ozval se po chvíli, ale pohled neodlepil od vozovky před sebou. „Udělal jsem, co jsem měl. A udělal jsem to rád. A jestli byl ten dárek, no... moc, tak se omlouvám.“

„Ne, v pořádku. Jsem ti vděčná. A vždycky budu.“

Ani po těch slovech se na mě nepodíval a já mu to neměla za zlé. Zranila jsem ho, zmátla a možná i urazila. Bylo logické, že už se mnou nechtěl mít nic společného. Přesto mě z toho bodlo v hrudi.

Tenhle šílený týden končí. Tečka za ním i celou Anglií.

S povzdechem jsem vystoupila z auta, zezadu vytáhla kufr, postavila ho kolečky na zem a pohlédla směrem k letištní hale. Věděla jsem, že nevystoupí, stejně jako to, že hledí do zpětného zrcátka a čeká, až konečně zmizím.

Bylo to tak, jak jsem chtěla a jak si přála. Jak jsem si to naplánovala a posléze uskutečnila.

Na to, že mi tahle chvíle rvala duši z těla, aby z ní zachovala jen prázdnou dutou schránku, už jsem nesměla brát zřetel. Potlačit slzy. Polknout. Vykročit.

Nádech.

Výdech.

Podpatky klapaly o tvrdý povrch parkoviště a já zatínala zuby, abych nekulhala. Když se přede mnou otevřely dveře do haly, nedokázala už jsem dál vyčkávat a otočila se.

Michael už byl pryč.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 8. kapitola: