OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 10. kapitola

02.09.2012 (07:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1067×

EDIT: Článek neprošel korecí!

10. Smrad a alkohol

Kdys vál dolem smavý klid,

lid tu dávno přestal žít;

když odtáhl války vést,

svěřil vlídným očím hvězd

ze svých azurových věží

ať každou noc květy střeží,

v kterých líně rozvalen

slunce jas plál den co den.

(Edgar Allan Poe – Údolí neklidu)

Projížděla si jako v mrákotách ukazováčem po popraskaných rtech. Po rtech, které splývaly s jeho. Až později si uvědomila, jak sladký jeho dech byl. Jak moc toužila znovu ho ucítit v ústech. Tu naléhavost, jen ten pocit, že po ní někdo baží, že se jí někdo dotýká s takovou intimitou! Stále měla v živé paměti ten krátký děsivý a zároveň neuvěřitelný moment.

Anabelle, dívka, žena bez výrazu stála u postele. Její bledá, porcelánová, pleť byla zbrázděná sítí tmavých nitek, jako kdyby byla opravdu z keramiky a někdo s ní jen špatně praštil. Tříštila se. Stříbřité vlasy měla sčesané do úhledného drdolu, ale to nebylo na ní nejzvláštnější. Její slepé oči byly slepené kyselinou k sobě. Byla děsivá. Tolik jizev, tolik bolesti...

„Jak je jí?“ zašeptal tiše Charlesův hlas k Anabelle.

„V šoku, našli jsme ji polomrtvou na křídle od piána. Promrzlá dívka uprostřed podzimu!“ Anabellin hlas zněl varovně, ale zároveň s nenuceným klidem.

„Omlouvám se, vím, že děláš, co můžeš.“

„Potřebuje odpočívat. Všimla jsem si pár knížek, že má u postele, tys je donesl?“

„Ne,“ zavrtěl Charles hlavou.

„Miranda připravila na mou žádost ještě nějaké jídlo. Přineseš to, prosím?“

„Samozřejmě...“ zašeptal se sklopenou hlavou a s tichým vrznutím dveří zmizel z dohledu.

Valerie nepřítomně začala otáčet prstýnek, který jí Markus násilně navlékl. Nebo si přála ho mít na sobě? Byla to snad její skrytá touha? Srdce se jí hlasitě roztlouklo. Jeho rty na jejích. Vpíjely se, tiskly se, hřály a prosápávaly a drtily její hrdost až do morku kostí. Jeho ruce, prsty, které si chamtivě braly to, co žádný muž dříve! Červenala se. Cítila, jak její nitro vře ohněm, který rozžehl tenhle muž...

Probudila se, když ucítila vlhký hadr na svém čele. Charles jí starostlivě otíral pot z čela a seděl u její postele. Všiml si její chvilkové bdělosti a propletl její prsty se svými.

„Všechno je v pořádku, Valerie, všechno je v pořádku, jsem tu s tebou,“ utěšoval ji.

„Chci domů,“ drkotala zuby v nevědomí.

Jeho chladivá ruka ji pohladila ve vlasech. „Postarám se o tebe,“ odmlčel se, než pokračoval, „mě můžeš věřit.“ S těmi slovy se propadla do tmy.

„Kdepak je Valerie?“ rozezněl se Charlesův hlas hradem. Valerie potlačila dětinské zahihňání a přitáhla si sukni ještě těsněji k tělu. Tady ji zaručeně nebude hledat, pomyslela si.

Charles se zamyšleně podrbal v blonďatých vlasech a skousl si ret. Celé patro asi neměl dávat jako místo na schovávání. Ona ho našla vždy hned, ale on, ač hledal a hledal, nemohl ji zaboha najít. S povzdechem začal otevírat skříně. Když na něj naposledy vyskočila s jásotem zpod křesla, málem vypustil duši.

„Je neuvěřitelný, jak vynalézavé ženy jsou,“ zamumlal si pod vousy a zaslechl uchichtnutí nad sebou. Počkat! Nad sebou? Zvedl pomalu hlavu a na tváři ho zašimral uvolněný černý pramen.

„Jak jsi se tam dostala?“ vydechl ohromeně.

„Vyšplhala!“ zajásala z lustru.

„Uvažovala jsi nad tím, jak se pak dostaneš dolů?“

Valerie vykulila oči, když jí došla pravdivost Charlesových slov. „Ach! Ehm... no... Charlesi?“ zazubila se nevinně a prsty pevně uchopila řetěz, který je i s lustrem držel ve vzduchu.

„Ano? Slečno Greyová? Potřebujete něco?“ jeho rty se začaly kroutit do pokřiveného úsměvu.

„No, jestli by jste... zda by jste byl tak laskav a nepomohl mi dolů,“ objasnila vychovaně své úmysli v prekérní situaci. Neslušilo se na dívky, aby visely kdesi na lustru jako veverky.

„A vysvětlíš mi, jak ses dostala nahoru?“

„Jsem holt šikovná, prosím, Charlesi, nechci rozbít lustr!“

„Budeš se asi muset pustit, já tam za tebou nahoru asi nevylezu.“

„Pustit!“ vykřikla vyděšeně.

„Neboj se, chytám tě, nemusíš se bát! Dopadneš do měkkého.“

„Já to nedokážu!“ stiskla naléhavě víčka k sobě a drtila zuby v ústech.

„Jen se pusť! Věř mi!“

„Věříš mi? - Ne... - S tím budeme muset něco udělat“ slyšela v hlavě Markusův hlas toho večera a pustila se. Věřila mu ale tehdy mu lhala. 

Pevné mužské rysy byly uvolněné. Kapky vody na havraních vlasech už dávno uschly, ale i tak v jeho rysech bylo něco nelidského. Po rýhách a škrábancích už nebylo pár dnech památky... Víčka měl lechce mezi levandulovou a fialkovou barvou. Černé řasy lehce kmitaly, jako kdyby ve snech mrkal. Ve snu, do kterého ho dostala ta zvláštní dívka.

„Vypadá tak klidně,“ usmívala se v rohu spokojeně Olivie. Urovnala si rukávy a přejela labužnicky po své neposkvrněné kůži. „Doufám, že tak i zůstane.“

Winnifred přiložila dva prsty k jeho krkavici. „Olivie, něco jsem říkala o tom tvém tónu a výrazech, pamatuješ si?“

„Matně ano,“ přitakala, když si vzpomněla na dospělé ponaučování Winn o jejich chování. Jak jejím tak Markusově.

„Moc dlouho takhle nebude spát. Jeho puls si už zaběhl do starých kolejí.“

„A co se vlastně stalo pod tou vodou?“ zeptala se po chvíli a její upravené obočí se zkroutilo.

„Já nevím, Olivie. Děláš, jako kdybychom tam byli na rybách a čekali na ně. Charles nás poslal. Znáš to jejich pouto s Markusem. Cítil, že se něco zvrtlo v plánu Marka – jako vždy ostatně. Jeho chybou je také fakt, že improvizuje. Netušil ale s kým má tu čest.“

„S francouzskou,“ vyplivla to slovo, jako kdyby bylo nakažlivé.

„Ty to stále nechápeš?“

„Chápat co?“

„Stále nevíme, jaké možnosti má Valeriina moc. Zdá se, že ve snaze, aby ona přežila, tak z něj doslova vysála život. Pod tou vodou byli až moc dlouho oba. Být tam ještě dýl, možná by Markus tady neležel.“

Oliviin úsměv se začínal prohlubovat. „Mám ji najednou radši.“

„Olivie!“

„Nezranitelný Markus má najednou slabost!“

„Ne pro tebe,“ zavrčel a obě se trhnutím otočily na něj. Seděl, pažemi se ležérně opíral a jeho nahá hruď odhalovala mohutné svalstvo. Olivie se ušklíbla. Tohle nemusel slyšet, ale nebylo to tajemství – že ho nemá ráda.

„Markusi!“ zajásala Winnifred a přitáhla si ho do náruče.

„Musel jsem vám asi hodně chybět, když mě tak objímáš, Winn. Olivie! Pojď na mou hruď, fúrie!“ zasmál se a roztáhl ruce, aby mu vklouzla do náruče.

„Ne, nemám po ruce parfém, smrdíš jako tchoř, Markusi.“

„Copak? Vůně Londýnských zátok nedělá dobře tvému vytříbenému žaludku?“

Winnifred sledovala, jak porcelánová pleť Olivie nabírá rudý nádech. „Markusi, uklidni se.“

„Tvá prosba je mi rozkazem, musím jít!“ seskočil z lůžka a hnal se k věšáku.

„Právě ses probral z mrtvých!“ mračila se nesouhlasně a ruce založila v bok.

„Taky jsem to zjistil, drahá, kde mám kabát?“ Navlékl na sebe košili a připnul si pásek s noži okolo boků.

„Nikam nejdeš!“ nařídila Winn a metala blesky z očí.

„Když se mnou půjde i Thomas?“

„Kam by jste šli?“ Ta představa se jí nelíbila, že by její manžel měl jít někam s Markusem. „A cítíš se-“

„Cítím se jako převálcovaný parníkem, madam, ale alkohol čeká a nepočká.“ Popadl kabát z křesla a přehodil si ho přes ramena.

„Olivie! Řekni něco!“ zanaříkala Winnifred.

„Co bych mu říkala, buď ho zabije holka nebo se zpije do němoty a zabijou ho tam.“

Venku vládlo obvyklé Londýnské počasí. Markus s polknutím vyšel z hradu a rázným krokem kráčel špinavými ulicemi. Kapky s lehkým ťuknutím dopadaly na jeho kožené boty a tříštily se na další menší kapičky.

Ulice se táhla napříč Church Lane, do které se kolmo napojovala úzká Ropemakers Street. Odbočil vpravo po svých oblíbených uličkách, které vedly na Limehouse. Pach Temže a doků poblíž ho štípal v nose. Smíchané vůně dehtu, kouře z parníků, ropy a špíny z vody.

West India Dock ho doslova lákal, aby nasedl na nákladní loď a odplul co nejdál, co to šlo. Markus se tu cítil jako na kraji světa. Žádné pohledy, co by se zajímaly, proč člověk jako on si to namířil zrovna sem.

Ze skladů cítil pot pracovníků, kteří se celý den lopotili nad prací za pár drobných. Stálo to za starou držgrešli. Ale mělo i další důvod, proč sem rád chodil. Bylo to oblíbené místo námořníků a gamblerů. Uličku lemovaly jenom podniky s alkoholem, zbraněmi a bordely.

Došel až k polorozpadlému skladu a nadzvedl dřevěné padací dveře. Z pochybného podniku, o kterém věděl, že by tam Valerie nikdy nevešla, se ozýval hlas veselice a opilectví. Seskočil do tmy, ale než za ním dopadly dveře na své původní místo, všiml si temného stínu u rohu ulice.

Stále cítil tu touhu, která se v něm zvedla toho večera. Chtěl jí jen dostat nad hladinu a ona už neměla sílu vydržet pod vodou. Těžká suknice ji stahovala hlouběji a hlouběji. Čím víc se snažila, tím víc ji její snaha zabíjela. Věděl, že kdyby ji nechal na pospas, aby si poradila sama, Charles by ho zabil... možná by stihl se zabít dřív než by mu k tomu jeho bratr pomohl.

„Markueeesiii, jako vždy?“ volal na něj usměvavý námořník. Plešatý, s vyraženými zuby, a jizvami na tvářích.

„Jasně, Pete, jako vždy!“ Mávl na něj a svalil se na křeslo v rohu. Každý věděl, že v tom křesle sedí Markus. Nedovolovali si ho dráždit, protože, podráždíli-li Markuse, měli pak problém i s lehkými slečnami. A to námořníci nechtěli.

Drobná blondýna mu přinesla wiskey a s lehkým úsměvem se plížila pryč. Skupinka mužů si vesele pohrávala s bubny a piánem na druhé straně podniku a Markus s výdechem se natáhl pro svou sklenici.

Byla chladná na dotek, ale věděl, že mok uvnitř ho příjemně rozpálí. Potlačil bolestné syknutí, když se položil zpátky do měkkých opěradel. Zatracená francouzska. Ještě ho připraví o zdraví! Věděl, že se mu na boku táhne řezná rána. Rána, kterou mu způsobila ona. Svým polibkem. Docházelo mu, že čím víc ji chtěl líbat, tím víc ho ona zraňovala. Zdálo se, že to neměla v úmyslu – nebezpečná francouzska – ale že tak pouze reagovalo její tělo v zájmu sebezáchovy.

Jeho rty nasákly sladkou jemnou chuť moku a špička jazyka doslova zajásala nad tím zjištěním, že po dlouhé době se dočkají nezaměnitelné chuti. Slastně přivřel oči a mnul skleničku dál v ruce.

Určitě nevěděla, že to dělá, není přece šílená, aby se ho pokusila zabít. Kdo by ji pak popichoval?

„Markusi?“ zazněl poblíž něj hlas. „Chceš ještě jednu?“

„Ještě jednu uisge beatha,“ přikývl.

„Ty si nedáš pokoj se svou inteligencí. Učíš se gaelštinu, nebo sis jen chtěl zahrát na informovaného?“ dcera hospodského se na něj usmála skrz blonďaté kadeře. Byla jediná, která měla proti němu dobré argumenty. Tedy téměř jediná.

„Znáš mě, jsem informovaný, inteligentní muž, který si rád hraje na ještě informovanějšího!“

„To je na mě moc složité,“ zavrtěla hlavou a usmívala se.

„Pojď ke mně,“ zasmál se na oplátku Markus a přitáhl si ji k sobě na klín. Byla tak drobná! Netypoval by ji na třináct, jak tvrdil její otec. Spíš na osm s odřenýma ušima.

„Markusi! Ne, že mi ji zkazíš!“ volal na něj Pete přes pult.

„Zlobíš tatínka?“ zašeptal jí do ucha a dívenka obtočila své ručičky okolo jeho krku.

„Jsem andílek, Marku, jako kdybys mě neznal od batolete!“ odpověděla a hrdě vystrčila bradu. Koutkem oka zaregistroval znovu postavu v hábitu. Seděla kousek od něj a kápi měl muž zaraženou až k bradě. To se Markusovi ani za mák nelíbilo.

„To je dobře, utíkej mi pro ještě jednu vodu života a buď hodná, jak jsem tě to učil!“ Rebeka na něj vyplázla jazyk a běžela k otci. Dopil honem první skleničku a narychlo si nalil do hrdla i druhou. Osoba v plášti si všimla, že se chystá k odchodu.

„Pete, díky!“ zahučel na něj a hodil měšec k hospodskému.

„Pánbůh ti žehnej, šílenče!“

„Žádnej Bůh není!“ bručel nazpět a vyběhl do deště.

Nerada to píšu, ale vím, že je to nevyhnutelné. Nevím, jak často budu mít volné chvíle tento školní rok zasednout s prázdnou hlavou ke klávesnici. Maturitní ročník se právě rozjíždí a ty sálodlouhé kapitolky, které dokáží jako jediné vyjádřit to, co má mysl vykloubí, zabírají hodně minutek a hodin. 

Doufám, že se mnou budete mít extra trpělivost. Markus, Charles a Valerie se dokopou konce, ale místo - zpočátku - zamýšlených 6. kapitolek se kolečka a šroubečky v hlavě daly více do pohybu. Přirostly mi k srdci samotné charaktery a postavy. Budu ráda za jakoukoliv podporu, komentáře o tom, jak nesmyslně dlouho mi to trvá etc. Většinou to totiž příjemně pobaví. :)

Chutné víno musí dozrát, to chvilinku ale trvá. Trpělivost příteli!

 S pozdravem a pukétem díků

Niki

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 10. kapitola: