OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 12. kapitola

12.09.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1014×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

12. Všichni pryč

Netrápím se svým losem pozemským,

že je v něm Země málo,

že chvilka změní léta lásky v dým,

sotva v ní záští vzplálo:

neželím, že ti v bídě sami

mě předčí štěstím svým,

však - že jste v osud vstoupila mi,

ač kolem procházím.

(Edgar Allan Poe - M-)

„Půjdu radši k sobě, dobrou noc, Charlesi Foxi.“ Sklopila pohled k nohám a mlčky vyšla z místnosti. Než ale vyšla, naposledy se ohlédla za Charlesem, který klečel u postele v zamrzlé poloze.

„Dobrou noc, aghapino...“vydechl než zabouchla dveře.

Chodba byla temná a ztichlá. Stejně jako když tu prošla před chvílí. Jak dlouho to mohlo být? Před pár minutami. Nebo hodinami? Světlo, které matně osvětlovalo alespoň kontury vedlo ze schodiště. Přitiskla se ke stěně a došla až ke svým dveřím. Byla zesláblá. Nohy už ji nesly velice nejistě k jejímu pokoji. Práskla dveřmi a svalila se na postel jako přeplněný pytel.

Charles, Markus. Markus, Charles. Ma-Cha-Ma-Char-Mar... Teplo, horko, žár, oheň... kouř. Odhrnula si parmen vlasů z obličeje a přejela si prsty po těle... Byla by schopná milovat dva? A pokud ano? Co dál? Markus, Markuse by milovala, ale on ji ne. Neopětovaná láska je jako vrah, ubíjí tě velice pomalu a s úsměvem. Charles. Její srdce pro něho bilo, jeho bilo pro ni. Otočila se na břicho zabořila hlavu do polštáře. Myšlenky narážely do její lebky jako otravné mouchy a nebylo možné se jich zbavit.

„Co bych dala za radu Theressy...“ bručela a plácala čelem do měkké pokrývky. Na prstu si obtáčela vlasy a přetáhla přes sebe deku. „Tohle je šílený, nic nemá cenu. Po otci stále ani stopy! A já jsem jak zabořená v bahně s city...“

Ráno bylo přímo bolestivé. Vstávání bylo jako mučení jehňátek. Když se už odhodlala vstát, svaly ji brněly a v zrcadle si připadala jako strašák. Pro jednou s rozpuštěnými vlasy je snad nezabije ji vidět.

„Dobré ráno!“ usmála se, sotva vešla do jídelny, Mary. Světlov místnosti ji téměř omráčilo. Modravé světlo prosakovalo skrz obrovská okna a tím, jak se odráželo od zrcadla jí téměř bolestivě spalovalo zorničky.

Zavřela oči a nechala si clonu vlasů spadnout do obličeje.

„Aha, noc asi nebyla nejveselejší,“ podotkla vesele Miranda, která vešla do místnosti s podnosem.

„Kde jsou všichni?“ položila Valerii otázku a hlas jí po probuzení zněl skřípavě. Miranda mlčky položila tác a zavřela dveře.

„Vyrazili za svítání, vrátí se do setmění.“

„Proč jste mě nevzbudili?“

„Pan Fox nás požádal, abychom vás nechali prospat. Zvládnou to sami.“

„Charles?“ vyhrkla až příliš horlivě.

„Ano! Slečno?“ ztišila hlas.

Valerie se napila vody a podívala se s otázkou v očích na Mary. Nikdy se na ni takhle neotáčela. Ne s otázkou.

„Dávejte si pozor na Markuse. Prosím... Vím, je charismatický, okouzlující, ale nebezpečný!“

Valerie zavrtěla hlavou. „Proč mi to říkáš?“

„Pro případ, že by se vás snažil získat... on má rád výzvy.“ Mary si nervózně mnula ruce a kousala rty. Kdyby Valerie neslyšela, jak na něj často nadává, věřila by tomu, že je do něj zamilovaná. Tohle spíš teď znělo jako přátelská rada.

Pokusila se o milý úsměv – ačkoliv to ráno jí zkazilo nálady na dobrou náladu – a pokývla hlavou. „Děkuju Mary, budu si to pamatovat.“ Nakřápla skořápku vejice a jako ve snách se dala do jídla.

„Mimochodem, slečno, takhle máte ty vlasy hezčí.“

Automaticky si zabloudila rukou ke kadeřím a promnula v ruce. „Opravdu?“

„Ano. Můžete je takto nosit. Tady to nikomu vadit nebude. Slečna Olivie se v tom doslova vyžívá a paní Wilsonová – tedy Winnidred to taky často uvítá u sebe. Je to pohodlnější, uvolněnější.“

„Byla jsem doma zvyklá je mít stále rozpuštěné, ale na veřejnosti – vlastně kdekoliv mimo domov – jsem si tím nebyla jistá.“

Mary na ni mrkla. „Tady pobíhejte i v županu a nic se nestane. Tady jsou si všichni rovni a každý může dělat víceméně to, co mu je příjemné. Jen pan Fox je v tomhle omezený.“

„Myslíš Markuse?“

„Neumí se chovat, nerespektuje pravidla. Sobecký a arogantní. Povýšené princátko, pokud chcete znát můj názor.“

Valerie se mlčky pousmála a jen cukla rameny. Když se vracela zpátky chodbou, bylo všude ticho. Říkala si, že ticho před bouří je příjemné, ale neměla ho moc v lásce – vždycky naznačovalo trable.

„Thomasi, jsi si jistý, že se pomocí tohodle dostaneme dovnitř?“ Charles stál přede dveřmi a lopotil se se zámkem. Malým klíčkem, který vyrobil Thomas se snažil dostat dovnitř.

„No, teoreticky...“ Thomasovi na čele vyrašil pot, když se ozvaly kroky, které se k nim přibližovaly.

„Mohu?“ zeptal se princátkovský hlas.

„Ne,“ odvětil chladně Charles a skřípal zuby.

„Mám klíč.“ Markus vítězoslavně zamával Charlesovi před nosem klíčema.

„Jak jsi je získal?“ žasl.

Markus párkrát zamrkal a odstrčil svého 'bratra' ode dveří, aby odemkl. „Mám svoje zdroje. Kdyby ses ptal, tak Madame Pomperine je velice milá dáma!“

„Od ní máš ten klíč?!“

„Můžete se hádat až v pevnosti?“ zavrčel na ně Thomas. „Jste jak dvě feny!“

Markus pozvedl obočí. „Vedle mě jedna fena stojí.“

„To si vyřídíme až tu skončíme.“ Skřípal zuby Charles.

Dveře zavrzaly a otevřel se jim pohled do dlouhé chodby. Všichni tři automaticky nakrčili nos, když je do nich udeřil závan plísně. Markus s Charlesem se jak na povel rozběhli kupředu.

„Tady nejsou další únikové dveře!“ vykřikli oba unisono.

„Thomasi! Hlídej je! To by nám scházelo, aby nás tu zamkli jako psy v kotci.“ Markus se přiblížil ke zdi. Byla kamenná, vlhká a plošky kamenů zabíral mech. Prsty přejel po zeleném koberci. Přece je stopy po otci té francouzky nezavedli 'NIKAM'.

„Markusi! Podívej se na to!“ zavolal ho Charles.

Markus k němu došel, oči dokořán, zatímco Charles začal chrastit kovovými řetězy, které se táhly ze zdi. Byly posazené ve výši pasu, takže ten člověk tu musel klečet, aby celou dobu nestál. Promnul v ruce zrezivělý kus a na okraji si všiml škrábanců – okolo zavírání.

„Je vidět, že se profesor snažil odsud dostat,“ konstatoval Markus.

„Je to vynálezce. Možná by to i dokázal, kdyby nebyla v koutě vedle dveří ta židlička.“

Thomas stál u dveří a kontroloval, zda někdo nejde. „Kam ho ale převezli? Tadyto je instituce jak blázen! Najít ho tu můžou-“

„Můžeme jen my,“ dořekl Charles místo Markuse.

Markusovy oči se rozšířily. „Někdo ví, že po něm pátráme!“

„Nebo spíš vědí, že už máme jeho dceru...“

„Vědí, že máme jeho dceru?“ Thomasovi se rozšířily oči.

„A my je nechali samotné s Mary a Mirandou!“

„Co se děje?!“ Přiběhla k nim Winnifred.

Thomas se na ni se strachem v očích podíval. „Asi jsme udělali chybu. Vědí, že je hledáme a Valerie je doma sama se služebnictvem.“

„Musíme hned zpátky!“ zavelila.

Markus se zamračil. To tikání se mu nelíbilo. „Lidi?“

„Někdo by měl zůstat poblíž domu a sledovat, jeslti odsud někdo nevýjde!“ Charlesův tón byl naléhavý. Měl ale pravdu, nechávat to tu prázdné...

„A i kdyby vyšel! Sám ho sledovat nesmí!“ Thomas se mračil a Markus vnímal, že tikání je rychlejší.

„Tak dva lidé!“ nabídla Winn.

„VYPADNĚTE!“ zařval Markus a všichni se vrhli pryč. Během vteřiny se začaly ozývat výbuchy. Kameny svištěly okolo nich a prach se začal valit za nima. Horká sprška výbuchu jim olízla záda a výbuch je ohlušil.

Winnifred zapískala, když se k nim přihnali čtyři koně a všichni na ně rázem vyskočili jako šelmy a jeli rychle z místa co nejdál. Markus patou popoháněl svého koně, aby hnal rychleji. Měl nepříjemné tušení. Velice nepříjemné tušení!

Když viděl konečně opevnění, div mu srdce nevyskočilo z hrudi. Charles se za ním coural na koni kdesi v dáli. Prudce vyrazil dveře a vběhl do pevnosti. Všude bylo ticho. Kdyby spadl na zem špendlík, každý by ho slyšel na kilometry daleko.

„Mary?!“ zvolal do ticha. Vyběhl schody a honem se natahoval rukou k dýce u pasu. „Nesnáším tohle!“ vrčel sám pro sebe, když tiše našlapoval po koberci. „U všech ďáblů, kde jste babizny!“

Smysly mu zbystřily, když zaslechl tekoucí vodu. Něco žbluňkalo, kapalo... Prudce vyrazil dveře a zůstal zírat na dva páry očí. Ty světlé na něj koukaly zpočátku překvapeně, pak vyděšeně, z vyděšenosti to přelezlo na naštvanost a postupně se to měnilo na zuřivost.

Stála zády k němu před kádí s vodou a natahovala před sebou roztažené bílé prostěradlo, co jí jen ruce stačily. Druhý pár očí, ty černé jako noc na něj zíraly v čirém překvapení, které se – díky bohu – neměnily na zuřivou nenávist. Zpoza prostěradla na něj zíraly pouze její oči a vlasy.

„Co tu děláš?!“ zavřeštěl malý skřet. Mary strčila prostěradlo Valerii do rukou a začala kráčet k Markusovi. „Nenaučili tě klepat?! Ne?!“ Valerie spěšně okolo sebe obtočila kus látky a Markusovy oči na ní byly doslova přilepené.

„Ty máš rovné vlasy?“ vyhrkl k ní.

„Co to blábolíš, zmetku!“ pokračovala v nadávkách Mary.

„Jsou jen mokré. Dokud jsou mokré, tak většinou jsou vlasy i rovné,“ odpověděla Valerie nevzrušeně, jako kdyby si nevšimla vztekající služebné.

„Už jsem se lekl, ty vlnité ti sluší víc.“ Strach, adrenalin, všechno ho opouštělo... Byl rád, že je v pořádku, že jsou všichni v pořádku a nic se nestalo. Jejich obavy byly zbytečné.

„Ven!“ Tlačila ho rukama ven Mary, ale nedokázala s ním hnout ani o metr.

„Děkuji,“ usmála se Valerie a ruce měla obtočené okolo trupu.

Je ta nádherná, pomyslel si Markus. S rozpálenou pokožkou, ze které stoupal kouř, kapky vody jí stékaly po ramenech. Chtěl se jí dotknout.

„VEN!“

„Mysleli jsme si, že tu je krize, proto jsem tak spěšně přijel.“

„O tom nepochybuju, Robine Hoode, VEN!“ Mary se napřáhla a prudce do něj praštila pěstí.

„Budu za dveřmi.“ Zakroužil ukazováčkem ve vzduchu a zmizel už s lehkým úsměvem za dveřmi.

Služebná prudce za ním s obrovským třeskem zavřela dveře a založila ruce na prsou. „Tak, už je pryč."

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 12. kapitola: