OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 13. kapitola

19.09.2012 (17:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1107×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

13. Rouška noci

Krásné záhadné stvoření milované
Slyším tvůj hlas jež připomín dech
Koncertu dud hobojů a fléten
Klarinetů a anglických rohů
Vzdálený koncert o mnoha odstínech
Někdy se posmíváš někdy je to třeba
Má drahá

(Prévert Éluard Apollinaire) 

Markus za sebou neslyšně přibouchl dveře. Podezření, že danná osoba ví víc, než se zdá ho k tomu donutila! Hlava se mu točila kvůli koncentrované vůni levandule, která tu v místnosti převládala. Očima přelétl po pokoji a zastavil se na skříni. Od Olivie věděl, že ženy si schovávají vždy své tajné věci do skříní, kredencí a dřevěných krabiček. Prý to pro ně působilo nanejvýš romanticky. Vytáhnout si svou srdeční záležitost z tajné skříňky... Dokonce i paní Bovaryová by záviděla, kde všude si její stoupenkyně ještě vynalezly skrýše.

Otevřel dvířka a nakoukl dovnitř. Nevěděl, co hledá, ale měl pocit, že Valeriina skříň bude protkaná zklamáním. Na věšáčku měla úhledně srovnané čtyři šaty. Snad i barevně se snažila je vyladit. Modré, vínové, černé a pruhované. Kousek od nich visel ještě černý kabát, který nosila, aby jí nebyla zima. Bylo to téměř psychicky náročné sledovat tu úhlednost, kterou oplývala. Pod nimi seřazené dvoje boty a v regálech rukavičky.

Tušil, že většina věcí tam nastrkala stejně Winnifred přes Maryiny ručičky. Rozmazlovala každou potencionální 'dcerušku'. Koutek rtů mu cukl a nahnul se do útrob. Ať hledal, jak hledal, bylo to marné. To byla asi ta perfektně protkaná, bělostná pavučinka zklamání a Valerie jako správná pavoučice byla unikální švadlenkou těchto pastí.

Zakřípal zuby a došel k malé knihovničce. Může mít ještě v knihách schované tajemství! Přišlo další zklamání. Založil ruce v bok a nasupeně začal kráčet ke dveřím, když slyšel kroky. Byly pomalé, tiché, jako Valeriiny...

Srdce se mu rozjelo šílenou rychlostí a v hlavě mu šroubky s vrzáním naskočily. Padl na zem a snažil se nasoukat pod postel. V půli lezení se zasekl a zamítl nápad schování pod postelí. Začal otevírat skříň – ne to by nešlo! Prudce se zasekl a zahákl se prsty o záclony. Klika začala chrastit a on zalezl za tmavý kus látky.

„Kdyby jste cokoliv potřebovala slečno, dejte vědět!“ tyrylkovala nadšeně Mary. Podlejzačka proradná! Určitě ji dohnala, aby jí mohla lézt do temných míst pozadí!

„Děkuji, jdi si odpočinout, Mary. Jsi velice milá.“ Valeriin tón zněl unaveně. Jemně dovřela dveře a mlčky kráčela do středu pokoje. Markus se pomalu nadechoval opojné vůně. Která jiná takhle voni?! Žádná!

Sledoval její siluetu skrz látku. Četla si. Nezklamala ho. Dělala to, co měla. To je poslušné děvče! Padla zády na postel, nohy přes hranu postele a havraní vlasy se okolo ní rozprostřely jako svatozář. S povzdechem obrátila další stránku a zase v absolutní tichosti četla. Pokyvovala nohami ve vzduchu a narážela patami do postele.

Byla nádherná. Ta soustředěnost s jakou vdechovala duch knihy pomocí písmenek. Ta trpělivost, se kterou louskala další a další stránky. Od Charlese věděl, že většina žen četbu – kromě Bible a Shakespeara – neuznává. Byly to suché, nezáživné ženy, které měly slepičí mozky. Valerie byla jiná. Inteligence vyzařovala z její lebky a vlasů do dáli. Oči jiskřily zvědavostí. Byla vynalézavá! Fascinovala ho.

Byla jako z jiného světa. Vyspělejšího světa. Kouzelné říše a ona byla víla v temných šatech a očima jako noční obloha. Byla dívčí ale zároveň vášeň sálala z každého kousíčku její albastrové kůže.

Chtěl být u ní. Sledovat ji z blízkosti pár centimetrů, jak její oči tikají z jedné strany knihy na druhou. Cítit vůni, která sálala z její pokožky. Ach! A kdyby se jí mohl dotknout! Té hebké, křehké kůže. Přejíždět polštářky prstů po paži a cítit boj molekul v jeho těle, které by volaly po jejích rtech.

Z rozjímání ho probralo až zaklepání. Kdo tak klepe? Proč klepe? Je pozdě. Neměl by klepat. Mělo by být na dveřích napsáno, že se nesmí klepat! Jednoduše zákaz! Kdo je narušitel poklidného večera? Bzučelo mu v hlavě, když se ve dveřích objevil Charles. Ještě víc se zamračil. Poslední dobou byl jak ženská! Šílená pronásledující žena!

„Ahoj,“ vydechl skoro úlevně. Krev se v Markusovi vařila. Valerie bez náznaku citu stála ve dveřích.

„Chtěl jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku...“ ospravedlňoval se. Je v pořádku, chytrolíne, co by se jí tak se mnou mohlo stát!

„Já...eh... ano, jsem v pořádku, Charlesi - čtu si.“

„Dobře. Já jen – ohledně toho večera.“ Jaký večer?!

„Charlesi...“ vydechla téměř nešťastně Valerie. Byla unavená. Vyčetl to jen pouhým pohledem do její tváře. Nechtěla se s nikým bavit. Nežádala ničí společnost.

„Jenom chviličku, prosím!“

„Nemám náladu,“ prozradila své myšlenky.

„Ne, poslouchej mě. Chtěl jsem to tak udělat... prostě něco ve mně se hnulo. Najednou šlo všechno tak rychle, vyděsil jsem se, aby-“

Valerie sklopila pohled k zemi a hypnotizovala zem. Markus za záclonou neměl ani páru o tom, o čem to jeho bratr mluví. Otázkou je, jestli i on věděl o čem to mele. Zněl dosti poblázněně.

„Mám tě velice rád, Valerie --- Když tě vidím – určitě sis toho i všimla – rozzářím se. Když se usmíváš, chce se mi radostí smát. Cítím se jako zdravý, když jsem s tebou...“

„Také tě mám ráda, Charlesi.“ Zvedla němu pohled a obtočila mu ruce okolo pasu. Složila v prostém přátelském objetí hlavu na jeho hruď a Charles si položil bradu do jejích vlasů. Už byly konečně zase kudrnaté. Něžně jí palcem hladil po zádech.

Markusovi se snad do zadnice zapíchávaly ostnaté dráty. Měl chuť vyskočit ze svého úkrytu a vecpat se mezi ně.

„Půjdu, jsi unavená, že?

Mlčky přikývla a jeho rty se dotkly Valeriina čela. „Dobrou noc, Aghapino.“ Markus zaťal ruce v pěst a skřípal zuby.

„Stále netuším, co to znamená,“zamručela. Máš jediné štěstí!

„Však na to příjdeš,“ protáhl koutek rtů do úsměvu a zmizel v temné chodbě.

Valeriina tvář byla bledá. Nebyla v pořádku! Ještě před chvílí měla tváře pokryté krásnou narůžovělou barvou. Kolébala se k posteli a cestou jí ze rtů vycházela melodie. Nechápal nic, co se děje. Dělala to úmyslně?

Dopadla celou vahou na postel a ta mohutně zaskřípala a pružinky zavrzaly. Temné studnice se zavřely, ale její pobledlé rty se stále pohybovaly. Přitom se ale zdálo, že usíná!

Když začala klidně oddechovat a z jejího hrdla se ozýval zpěv, Markusovi projel přes záda mráz. Byl to ten nepříjemný chladný a vlhký pot, vítr, který mu zježil všechny chloupky na těle.

Cítil, jak pokoj okamžitě byl studenější. Svíčka v rohu zaplápolala a stránky knížky hrály na honěnou. Nejdřív si ničeho nevšiml, ale čím větší byla zima, víc ho bodala do rukou, tím víc tušil, že tu něco je.

Mléčná, téměř neviditelná, mlha. Vznášela se nad nehybným Valeriiným tělem a líně zářila. Nedýchal. Ani to nešlo. Plíce mu ztěžkly, jako kdyby ho závěs dusil, ačkoliv se ho sotva dotýkal. Přízrak z pekel si ji přišel uzurpovat! Neměl páru, kam zařadit tenhle kouř. Jo, vypadal jako kouř! Z jeho dýmky, nebo z Thomasovy. Neznámá, levitující, zářící, mlhovitá věc začínala nabírat tvar. Valerie o tom nemohla ani tušit, koho si pozvala. Sama přiznala, že netuší, jaký je to jazyk. Neumí ho. Pouze když jí někdo píchne nějaké to sérum, ne?

Zadíval se na přízrak, který začal získávat jasnějších rysů. Bylo jasné, že to byla drobná osůbka. Trpaslík? Ne, mělo to okolo hlavy hřívu, nejspíš žena. Markus si ani neuvědomoval, že začínal přistupovat blíž a blíž k Valerii. Hruď se mu mohutně vzdouvala s každým krokem. Duch. Vznášela se nad spícím tělem a zdálo se, že jí něco šeptá. Její rysy se začínaly zostřovat, když Markus zkoprněl.

Ne, to přeci nemůže být ono! Vždyť. Ne. To není pravda. Nesmí být, určitě blouzní. Protřel oči a dál zíral do mléčných kukadel mladé dívenky. Její plné bledé rty byly roztažené v lehkoučkém úsměvu. Úsměv, který se zdál, že Markuse vítá. Mírumilovně ho sledovala a pak s trochou smutku stočila pohled i na Valerii.

„Larisso? Lari?“ šeptal nedůvěřivě.

Dívenka přikývla.

„Proboha... ne, tomu nemůžu uvěřit!“

Průzračný duch se podíval na spící dívku. Markus byl vyděšený, omámený. Překvapení. Ty pocity se přes něj převalovaly a burácely jako bouře na oceánu. Měl pocit, že je na lodi, která se houpe a zmítá desetimetrovými vlnami, žaludek poskakoval jako kamzík v jeho útrobách a oči div nevypadávaly z důlku. Sledoval je s nevídanou zvědavostí- počkat!

Jeho jestřábímu zraku uniklo jen málo věcí... a téhle se to málem podařilo! Tenká stříbřitá nitka spojovala Larissu a Valerii. Kroutila se vzduchem jako had a vysmívala se svému divákovi. Drobná ručka se dotkla Valeriiny tváře a pak zase stočila svou pozornost na Markuse.

Její oči se mu zarývaly do žaludku. Markus nevěděl, jestli mu to má být nepříjemné, nebo zda ho to má těšit, ale v každém případě – bylo to divné. Prohrabovala se mu v útrobách a nutila je kroutit se v tanečních kreacích a škubat s sebou jako ryba na dřevěném prkénku, která čeká, než jí useknou hlavu. Bylo to tolik let! Takový dlouhý čas! Neviděl její nádherný obličej od té osudné... od té osudné noci! Kdy se doslova vrhla před něj a – nechtěl už více vzpomínat.

Padl na kolena a zíral na přízrak. „Je mi to tak líto Lari!“

Tváří se jí mihl bolestný výraz a rty se pohnuly ve snaze něco říct. Její hlas zněl jako jarní vánek. Tichý, klidný a něžný. „Nelituj ničeho. Chybíš mi bratře...“ A její křehké tělo se rozplynulo do vzduchu.

Ještě chvíli zůstával pohledem na místě, kde se zjevila jeho sestra a zase stejně záhadně zmizela. Jeho myšlenky se točily dokolečka v rituálním tanci idiotů. Buď to byl sen, nebo Valerie slouží jako medium... V tom případě by byla schopná kohokoliv přivolat i v absolutní mozové nečinnosti. Volat mrtvé. Znělo to až moc morbidně. Byl ale rád, že je přivolává v nějakém přijatelnějším stavu, než v jakém odešli z povrchu zemského. Možná proto ji chtějí! Chtějí zavolat někoho ze záhrobí! Co když to bude nějaký šílenec, který by měl ovládnout svět? V těle tak křehké dívky...

Ria! Dolezl k její posteli a sedl si na kraj. Její už pravidelný dech ho přesvědčil, že je v pořádku. Znaveně si opřel hlavu o matraci a zíral si na kolena. Kdyby tu byl malý trpaslík a vysmíval se mu, že vypadá jako holka, co se zcvokla, bylo by mu to fuk. Otázky přicházely, ale odpovědi se couraly někde v pozadí.

Ani netušil, jak dlouho tam takhle sedí. Mohly to být vteřiny? Minuty? Hodiny? Dny, týdny, měsíce, roky-

Něco se dotklo jeho vlasů. Teplá ruka je prohrábla, ale byla tak něžná, že by si myslel, že to byla křídla motýla. Vzhlédl nahoru a setkal se s překvapeným pohledem Valerie. Její temné oči, rámované černými, hustými řasami a bílý obličej pod doteky vlnitých havraních vlasů na něj shlížely. Byla nádherným andělem, který tu na zemi neměl co dělat, protože ho lidstvo jen využije ke zkaženým činům. Stejně jako on!

„Markusi?“ zazněl dívčí hlas. Byl jako samet. Nádherný hlas. Chtěl by ho poslouchat navěky. Ale to nešlo, a jako kdyby někde vystřelila kulka, vyskočil na nohy. Valerie s sebou cukla. Nečekala tak prudký pohyb a srdce se jí rozbušilo šílenou rychlostí. V mžiku stál už Markus u dveří s lítostným pohledem.

„Omlouvám se.“ Sklopil pohled a zmizel z místnosti.

Valerie zírala nějakou dobu na dveře, kterými se vypařila 'návštěva'. Kdy sem přišel? Přejela si jazykem po zubech a vstala z postele. Doufala, že jí uvítá krásná zlatavá záře, jak byla zvyklá z domova, ale po odhrnutí těžkých závěsů ji čekalo zklamání.
Ranní unavené slunce už pomalu vycházelo nad horizont. Začal rozehřívat střechy a komíny Londýnských domů. Ty byly tak tmavé a ošuntělé, že spíš vypadaly, jako kdyby všechny byly potřené monotónní černou, nebo šedivou barvou. Jak překvapující! Ze smradlavých ulic, kde se celou noc dělo bůh ví co, se zvedal našedivělý, špinavý kouř a stoupal k nebesům. Žádné květiny, žádný usměvavý pekař, který by vyzíval lidi ke koupi jeho čerstvě upečených chlebů. Zkrátka nic optimistického tu nenecházela. Život v Londýně by pro ni nikdy nebyl. Stačilo ji to, co viděla.

S povzedchem sklopila pohled ke svým bosým nohám a natáhla se po sklenici s vodou. Myšlení po ránu pro ni byl vždy nadlidský úkon. Celý dům ještě spal. Mohla být tak pátá-nebo šestá ráno a Valerie se i přesto cítila plná energie.

Skousla si spodní ret a s potutleným úsměvem se vydala ke skříni. Měla chuť na změnu svých šatů. Vytáhla své modré šaty a rozložila je úhledně na postel. Věděla, že Theressa by ji za tenhle počin zastřelila, rozčtvrtila, napíchala na kůly a předhodila vlkům, ale dlouhé šaty jí začínaly vážně přihánět k šílenosti.

Vyhrabala nůžky a s dětskou nadšeností začala stříhat. Nadšeně odstřihávala velký kus sukně a představovala si, jak každá dáma by nad ní skpráskla rukama. K čertu s nimi!

Když byla hotová se šaty, hřál ji v nitru příjemný pocit zadostiučinění. Skousla si ret, když pomyslela na zimu, která tu vládla všemu. Pruhované podkolenky však všechno jistily.

Mezitím co šla po schodech k jídelně jí hryzla nejistota. Udělala dobře? Přeci jen – ty šaty byly možná drahé. Ale takhle měla pocit, že je bude nosit více. Nasadila spokojený sebevědomý výraz a vešla.

Reakce byly různé. Mary se vyděšeně rozšířily zorničky a zbledla, Miranda pozvedla obočí, Olivie zrudla. Jestli zlostí, nebo pohoršením – to netušila. Winnifred měla ale kupodivu jiný výraz. Usmívala se. Spokojeně sledovala jako vždy s klidným výrazem situaci.

Thomas vedle ní se zakuckal jablkem. Začal se jím dávit a celý zrudl od hlavy k patě. Charles mu začal plácat dlaní do zad a přitom očarovaně sledoval příchozí dívku. Stejně jako Markus. Ten vypadal... lišácky, jak jeho příjmení taky prozrazovalo. Jednoduše: žádná změna.

Začínalo se zase stmívat. Markus co nejtišeji za sebou zavřel dveře. Chodba byla tichá. Temná. Jako vždy, když se odsud snažil vyplížit ven za svými myšlenkami, které tu drtila Valeriina a Charlesova přítomnost. Celý den za ní cupital jako šílenec, který jí chtěl přinést modré z nebe. A ona se na něj usmívala. A to jako proč?

Zaskřípal zuby a vydal se ven z pevnosti. Po dlouhé době měl v temných ulicích zase pocit pronásledování. Přidal do kroku a snažil se vyhýbat loužím, které napáchal odpolední déšť. Z ušmudlaných oken vycházela jemná naoranžovělá záře, která poukazovala na obrysy budov, alespoň něco.

Nervózně se ohlédl a všiml si osmi stínů za sebou. Rozběhl se uličkami a zabočil vpravo.

„Kocoourrrrků, zastav se u mne,“ zavrněla jedna žena do jeho ucha, až nadskočil leknutím. Prodejná ženská proklatá! Pomyslel si. Zhnuseně polkl a nasadil falešný úsměv. Nenáviděl zkaženost tohoto města. Proto musel být stejný i on.

„Nespěchej tolik, noc je dlouhá. Pojď si ji zkrátit do mého lůžka.“ Další mu nastavila nohu před jeho a vykasala sukni až nad vínové potrhané punčošky. Markus s úsměvem zavrtěl hlavou a pokračoval dál, dokud se nezastavil u dveří na konci téhle děsivé ulice. Ještě než se dotkl klouby prstů dveří, rozevřely se před ním dokořán.

„Markusi!“ vykřikla nadšeně žena. „Hochu, čekala jsem na tebe dlouho!“

„Dobrý večer madam, neruším?“

Vysoká, korpulentní žena se zasmála. „Nikoliv drahoušku! Jen pojď dál.“

„Ne, jsem tu jen na moment.“

„Dej si se mnou sklenku vína, nebuď nezdvořilý!“

„Madame Pomperine, mám ještě něco na práci,“ snažil se vykroutit, ale tušil, že to nejspíš nepůjde.

„Čekala jsem originálnější připomínku od tebe, vlez dovnitř.“ Odstoupila od dveří, aby mu udělala místo a krasavec vešel dál.

„Nic se tu nezměnilo,“podotkl,“stále je to tu stejně odporně růžové.“

„Stále stejně sarkastický, drahoušku?“ rty napatlané rudou rtěnkou se zkroutily v dalším úsměvu a pokoušela se skrýt žluté zuby. Nalila víno do sklenic a podala jednu Markusovi.

„Došel ti ten balíček?“

Markus si vzal sklenici a promnul ji mezi prsty. Mlčky přikývl. „I s polibkem od poslíčka – je to divný, když tě líbá osoba stejného pohlaví.“ Ozvalo se cinknutí skla, když si přiťukli 'na zdraví'.

Madame se uchichtla. „A to tu požadujou od mých schovanek, aby se líbaly mezi sebou.“

„Máš tu nové přírustky, že? Strkají své chlípné končetiny i mě pod nohy.“ Markus usrkl nasládlého vína.

„Ano, půlku mi jich povraždil ten šílenec.“

„Má mi to být líto?“

„Jsem ráda, že jsi neměnný. Takže, co říkáš tomu balíčku?“

„Byla v tom dýmka. Pomperine, nic víc.“

„A čí je ta dýmka?“ pokračovala v otázkách.

„To jsem čekal naivně, že mi to povíš.“

„Zapoj mozek, chytrolíne!“ okřikla ho.

„Takže je to dýmka... musí to být zámožný muž... nicméně... Vynálezcovy?“

„Správně, vidíš, že ti to jde!“ zajásala.

„Odkud je máš ty věci?“

„Mám mnoho klientů u svých dětí.“

Markusovi začala docházet trpělivost. Ona mu nedá odpovědi na jeho otázky. Jen mu zkrátí čas na hledání pravdy. Zkrátí čas na možnost být s tou, kterou obdivuje jeho 'bratr'. Nebo najít jejího otce. „Tvými dětmi myslíš ty tělo-prodávající ubožačky?“

„Beru svou práci velice vážně.“

„Bordelmamá je práce?“ zvedl obočí.

„Samozřejmě! Navíc, velce informovaná práce. Milovat není hřích,“ pousmála se v triumfu.

„Nic nevíš,“ odsekl a položil číši na stůl. „Musím jít.“

„Vím toho dost o lásce, koloušku, doufám, že brzy mě poctíš znovu svou návštěvou.“

Se zabručením Markus kráčel co nejdál od ní. Stále s naštvanou myslí vešel k Petovi a svalil se do svého oblíbeného křesla. Potřeboval se uklidnit, než se vrátí zpátky k nim. Aby nikomu neublížil. Když zavřel oči, nastávala pro něj noční můra. Viděl ji. Všude. Vždycky.

Někdy uvažoval, proč se chce tak moc zdržovat poblíž její přítomnosti. Bylo to jako stát vedle ohně. Ten žár spaloval jeho vnitřnosti. Nebylo nic horšího než ta bolest. Měl pocit, že sám sebe zkouší. Jak moc toho vydrží. Aby zjistil, jestli ty pocity už nevymyzely. Ale ony byly stále tady. Když ji uviděl, chtěl nýt s ní, toužil se jí dotknout. Když se ale dotknul její ruky, toužil jí sevřít v náruči. Chtěl ji proti sobě cítit tak, jako tehdy ve vodě. Chtěl vědět, jak chutná její kůže a jestli ta levandulová vůně vychází z jejích vlasů. Chtěl ji rozesmát, naštvat. Chtěl si jenom sednout a poslouchat její žvatlání, když se vzteká nad knihami, nebo když spí. Dokud by mu neodumřely ušní bubínky. Věděl, že je to špatné. Mít to nemohl. Neměl chtít, protože ona si zaslouží někoho mnohem lepšího. A chtít to, co nemohl mít, to vede jenom k zoufalství a šílenství.

Když zvedl zrak, setkal se s temnou postavou v rohu, která ho sledovala. Černá kápě dokonale zakrývala vše, co měla a to ho ještě víc rozzuřilo. Bylo to snad tím vínem? Nikdy takhle nejednal.

Prudce vyskočil z křesla a v mžiku se objevil před osobou v kápi. Uchopil prudce neznámého muže za kabát a táhl ho ven.

„Jsem rád, že respektuješ mé pravidlo: Nic nerozbít,“ zabručel Pete, když si ho všiml a věnoval se dál svým hostům. Rozrazil dveře a oba ovál ledový noční vítr.

Markusovy oči se podlily krví a surově přitiskl neznámého na stěnu hospody.

„Co jsi krucinál zač!“ Chytl ho pod krkem. Ozvalo se přiskrčené zachrčení a ten člověk se mu snažil vzpírat. Uchopil ho bledýma rukama za zápěstí, ve snaze, aby si zachránil život.

„Co po mě chceš? Pronásleduješ mě snad celou věčnost!“ vrčel a zvedl ho nad zem. Osoba zamáchala rukama a kápě odkryla konečně tvář pronásledovatele.

Děkuju mockrát všem, kteří to i nadále vydrželi číst. :) Tato kapitolka je věnovaná vám VŠEM! :)

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 13. kapitola: