OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 2. kapitola

26.07.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1055×

2. Dva únosy

„Našli jste ji?“ zavrčel hlas. Dívka se tiskla k zadní straně knihovny, aby více slyšela. Byla v tajné chodbě, kterou utíkala pryč z domova. Jediné, co stihla popadnout, než vyběhla z pokoje byla její nová kniha a kabátek. Zbytek zanechala na pospas těm lidem. Nebo? Byli to vůbec lidé?

„Ne, není po ní stopy!“ odpověděl o poznání jemnější hlas než byl ten první. Srdce jí uhánělo zběsile kupředu. Ruce se jí potily a pokoušela se nevzlyknout.

„Hledejte dál, idioti! Greyová se nemohla vypařit! Londýn nečeká!“ Práskl dveřmi a v jejím pokoji už bylo ticho. Sesula se po stěně na chladnou zem. Šaty zašustily, když dosedla a snažila se neplakat. Vlhké zdi jí způsobily na těle husí kůži. Natáhla na sebe kabátek a zhluboka se nadechla. Zadržovala hořké slzy a čekala, až hlasy zmizí z jejich domu.

Plíseň se nesla vzduchem jako mor ve středověku. Na průchod sem a tam byla ta chodba geniální, ale na delší chvíle... Co by dala za příjemné křeslo u krbu v otcově salónku. Ženy tam nikdy nesměly, ale ona byla jeho jedinou podporou. Brával ji dovnitř. Usadila se pohodlně na křesle, nohy přehodila přes područku a zády se opřela o druhou. Otec mezitím rozdělal oheň, aby se místnost prohřála během chladných, deštivých dnů a s úsměvem se k ní otáčel. Za zády schovával nejkrásnější dárečky a trvalo hodiny, než je slečna Theressa vyhnala alespoň na večeři.

No tak! Uklidni se, Valerie! Okřikla se v mysli. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Mohla jsem si sem zařídit už dřívě nějaké deky navíc. Ani si neuvědomovala, že měla všechny svaly v těle zatnuté. Mravenčení se jí rozběhlo končetinami až se uvolnily a zalil jí ten nejúžasnější pocit tepla. Rozehřívalo jí ruce a nohy i korzet ji méně stahoval.

Musela usnout, protože když se probudila, hlasy v jejich domě už nebyly. Mrtvolné ticho naplňovalo chodbu a až po chvíli mohla slyšet, jak v dálce padají kapky vody na zem. Určitě tou vlhostí! Po čtyrech se doplazila k zádům knihovničky a přiložila na ně ucho.

Po zádech jí přeběhl mráz. Byl to ten nepříjemný chlad, který ji donutil se otřást. Popadla kabátek a přehodila si ho přes záda. Zase se natiskla k zadní straně a snažila se zaslechnout cokoliv, co by znamenalo, že dům je stále pod nadvládou těch neznámých.

Zadržela dech. Stále bylo ticho. Sebrala kousky odvahy a zatlačila na knihovnu. Ta se s tichým vrznutím posunula dostatečně na to, aby prošla. Čekala cokoliv. Ale absolutní spoušť, vůbec. Všechny šaty měla vyházené ze šatníku. Toaletní stolek přemístěný k oknu a zrcadlo na něm rozbité.

Vyšla na chodbu jejich domu a začala sestupovat po schodech do přízemí. „Theresso,“ zašeptala a zírala šokovaně na osobu pod schody. Ležela v nepřirozeném tvaru na zemi a z úst jí vytékal pramínek. Vždy upravené vlasy měla nyní uvolněnější a šedivé prameny smáčené krví.

Seběhla k ní a padla na kolena. „Thess? Probuďte se proboha!“ Položila si její hlavu do klína a zkoumala, jestli dýchá. Ruce se jí třásly. Puls. Tápala prsty po kru... Ale její srdce se už neozývalo pravidelnými impulsy. „Kde je papá?“ ptala se mrtvé ženy ve svém klíně. Jako kdyby doufala, že jí odpoví. Věděla, že to se nestane, ale stále doufala. Když odpovědí bylo mlčenlivé ticho, Valerie potlačila slzy, které se jí snažily prorvat přes spodní víčko.

Jemně položila chůvinu hlavu na zem a rozeběhla se do jeho pracovny. Čím víc se blížila, tím víc ji přepadávala panika. Všechno bylo rozházené, rozbité sošky a busty po cestě.

Hledali snad něco? Ptala se sama sebe a otevřela dveře. Otcova pracovna byl vždycky jeden z mála pokojů, který nebyl upravený a vyleštěný, do titěrna. Tatínek si potrpěl na serepetičky, které by ho obklopovaly. Květiny a obrazy byly další jeho vášní, po složitých mechanismech.

Hodiny, které vždy stály naproti dveřím byly rozlámané. Skleněná dvířka vyražená a srdce hodin netlouklo. Rozhlédla se okolo. Děsila se, že by ho někde našla na zemi v kaluži krve, ale naštěstí nikde neležel. Unesli ho...

Obvykle jeho stůl byl vždy jako malý plácek na hraní si s jeho stroji. Teď byl až podezřele vypulírovaný. Hromádka vedle stolku prozradila, že někdo smetl všechny věci z desky. Počkat! Ale nikdy na svém stole neměl papíry! Natáhla se pro malý svitek na zemi a když ho nadzvedla, byla pod ním drobná sametová krabička. Skousla si ret. Otec ji vždy učil, že do cizích věcí se nos nestrká, ale zvědavost byla silnější. Měl to být nějaký telegram, ale tenhle papír byl spíš jako pro otcovy zápisky z jeho výzkumů a náčrtků vynýlezů.

„Drahá Valerie,“ psalo se a to okamžitě přilákalo její pozornost.

„Moje nejdražší dceruško. Sluníčko tohoto světa. Blíží se tvé devatenácté narozeniny. Tedy, blíží. Ony jsou až za měsíc, ale nemohl jsem odolat pokušení nedát Ti něco dříve, než je zdrávo.

Pamatuješ? Taky jsi nemohla odolávat tomu, když jsme s tvým dědou – budiž mu zem lehká – přivezli z Belgie čokoládu a pralinky. Theressa se vždy velice zlobila, když jsi spořádala denně víc než jeden bonbón. Otáčela jsi se na mne s takovým svým roztomilým prosícím pohledem a tehdy bych Ti složil svět k nohám.

Kerád ej v ecčibark. Eřbod ij jevohcsu, ukčálim. Ej ot jům índelsop zelányv. Mířev, ež ohej icknuf yzrb šívejbo. Isj iceřp ejom értyhc ečívl! Es míšv erepop. Šán Ýnreč narvah.

Ještě jednou vše nejlepší, koťátko. Jsi mi vším.

S láskou tvůj Papá

Valerie se zasekla. Vždyť půlka dopisu nedávala smysl! Kolečka jí začala šrotovat. Skousla si spodní ret a snažila se přijít na to, co tím její papá chtěl naznačit. V hlavě se jí nakonec po chvíli vyrojila malá vzpomínka.

Bylo jí tehdy osm. Seděla otci na klíně a natahovala se pro dopis v jeho ruce. V krbu praskal oheň a křeslo zavrzalo pod těmi pohyby. Se zasmáním jí ho nakonec podal a Valerie se mu pohodlně usadila a opřela o rameno.

„Vidíš tohle?“ ptal se jí trpělivě otec.

Valerie poslušně přikývla a pohled honem z jeho očí vrátila k dopisu, aby ho nemohl změnit, nebo schovat.

„Říká se tomu šifra, miláčku.“

„Šipra?“

„Ne, ne, šifra. Víš, používá se, když nechceme, aby někdo cizí četl něco, co by neměl. Tahle je jedna z nejlehčích, ale nejrychleji se napíše. Přeci jen jsem počestný člověk a nemusím skrývat vše pod nějaká složitá hesla.“

„Tatííí,“ posteskla si.

„Podívej se na tohle slovo,“ pobíd ji.

Valerii se na čelíčku udělala malá vrásečka, když louskala neznámé slovo. „Jorts?“

„Přesně tak. A teď to slovíčko přečti od zadu dopředu.“ Prstem jí na papíře naznačil jakým směrem a Valerie ho tentokrát přečetla – pro ni už mnohem známý výraz.

„Stroj!“

„Výborně, miláčku! Výborně. Budu ti tedy taky psát takové dopisy, ano?“

„Oui, papá!“

Už věděla jak přečíst ten, zpočátku nesmyslný text. Zase si dala před oči text a začala číst.

Kerád ej v ecčibark. Eřbod ij jevohcsu, ukčálim. Dárek je v krabičce. Dobře ji uschovej, miláčku.

Ej ot jům índelsop zelányv. Mířev, ež ohej icknuf yzrb šívejbo. Je to můj poslední vynález. Věřím, že jeho funkci brzy objevíš.

Isj iceřp ejom értyhc ečívl! Es míšv es erepop. Šán Ýnreč narvah. Jsi přeci moje chytré lvíče! Se vším se popere. Náš černý havran.

Nadzvedla ze země, kde si předtím všimla toho malého, sametového předmětu. Promnula v ruce krabičku a jazykem si ťukala na vnitřní stranu zubů.

Když po chvilce váhání nadzvedla víko, čekalo ji překvapení. Nebyl to žadný malý robůtek o které se vždy její otec snažil. Malá brož. Zlatá, s černým znakem uprostřed. Byla tam hlava zvířete. Havrana. Zlověstné oko se na ni dívalo, ale strach se jí nemohl ani dotknout. Nebála se.

„Stát!“ vyrušil ji hlas, který se ozval u hlavních vchodových dveří.

„Pamatuj Valerie, máš-li něco dokázat, vždy to musíš zvládnout sama,“ ozval se jí v hlavě otcův hlas a přes celé tělo se jí přelil adrenalin. Musí najít otce. Musí zachránit svou rodinu. Svůj dům. Vše.

Sevřela co nejpevnějí mezi prsty dopis i brož a vyběhla. Jediné dveře, kterými mohla ven i dovnitř byly ty hlavní. Výtah. Problesklo jí hlavou a hnala se na druhou stranu místnosti. Vklouzla do úzké šachty, přes kterou ji občas otec posílal své vynálezy. Obzvlášť pokud nemohl na tři dny pryč ze své pracovny. Zavřela za sebou dvířka, když slyšela, jak strážníci vylamují ty do pracovny.

Zatajila dech a tiše zastrčila svůj dárek i dopis do kapsy u kabátu. Na tváři ji zalechtal pramen vlnitých vlasů. Jen si ještě v pokoji vyzvedne pár knížek a může jít hledat.

Dveře k výtahu se jí otevřely a ve vlastním pokoji stanula tváří v tvář muži. „Ahoj, maličká, jdeš s námi,“ zasmál se hlas a popadl ji za rameno. Vysoký muž ji švihl na postel a tam ji popadli další dva muži.

Žádní strážníci! Došlo jí. Byl vysoký, hubený a krutý úsměv mu pohrával na rtech. Začala se vzpírat. Cukl hlavou. „Odveďte, mademoiselle, do kočáru a najděte toho starce, jejího otce!“

„Né! Né!“ kříčela.

„Pane, není tu nikde!“ přihnal se jeden z podřízených. „Ani v šachtách!“

„Kam šel!“ otočil se na Valerii s přísným tónem.

Jako šelma se snažila vyprostit ze spárů těch, co ji drželi. „Vždyť jste si ho před chvílí odvezli! Co po nás chcete?! Co jste zač!“ ječela na něj.

„Stihli to před námi!“ zavrčel na své kumpány a s nasupenými výrazy vláčeli Valerii do kočáru. Než stihl za ní zavřít dveře, s úsměvem jí odpověděl na poslední otázku, kterou mu položila. „Konkurence, my dear.“

***

„Co vidíš, Marku?“ ptal se Charles zvědavě.

„Oh! Vidím zlaté mráčky a prasátka s bílýma křidýlkama!“ zpíval. „A Amorci střílejí šípy na Parlament a strom!“

„Co tam vidíš, Markusi?! Ale doopravdy,“ mumlal už méně zvědavě. Jak jednoduché je, aby bratr všechno zkazil.

„Co chceš, abych viděl víc v Londýně, než bandu ožralů a prostitutek? Nečetl jsi o tom novým týpkovi? V novinách?“ Pustil se jednou rukou komína a natočil se ke svému bratrovi, který za ním lezl po střeše domu.

„Jaký týpek?“

„No ten šarmantní rozparovač!“

„Děláš si srandu?“ zasmál se Charles.

„Jack Rozparovač, můj nový idol!“ povzdechl si Markus zasněně a propukl v smích.

„Občas jsi vážně nechutný,“ prohodil parťák, když se k němu dostal a podíval se přes hranu budovy.

Londýn byl o tolik chladnější, než Itálie. Nelíbil se ani jednomu z nich. Zvláště, když museli neustále dýchat vodu, místo vzduchu. Na ulici nebylo ani živáčka. Lidé se báli – strašil tu přeci sériový vrah. Chladná noc vládla městu a stopy je dovedly až sem. Do centra Anglie.

„Markusi, víš určitě, že jsme tu skončili správně?! Vždyť tu nikdo, proboha, není!“

„Že ne?“ zasmál se a ukázal prstem na černý kočár, který se řítil ulicemi. „Myslím, že jsi zanedbal školu.“

„Tys ji zanedbal!“ vyprskl na něj Charles a oba se schovali do stínů komína.

Z kočáru se začaly ozývat zvuky a kočí šel otevřít, kopl do boku, aby vypadly schůdečky. Mark s Charlesem zatajili dech a čekali. Vykolébal se z něho nejdřív přiopilý přitloustlý mužík a natáhl ruku ke kočáru. „Ach, Tome! No to jsem nečekala, že budete tak galantní!“ zaslechli ženský skřípavý hlas – nikoliv dívčí - a Charles se podíval na Marka.

„Zkazil jsi to!“ skřípal mezi zuby.

„Tak jsem se netrefil jednou!“ zakoulel Mark očima.

„Najdeš ji!“

„Dramatizuješ to přespříliš,“ odvětil a zvedl se. „Tak jdi, najdu tu Greyovou sám a nebudeš alespoň na mě celou dobu štěkat jako hárající fena!“

„Idiote, najdi ji, než bude už mrtvá. Měsíc hledáme a mně už došly léky,“ řekl klidněji a pohledem se setkal se smaragdovýma očima.

„Taky tě nesnáším,“ rozloučil se s ním Mark, nečekal na odpověď a rozběhl se po mokré střeše dál od Charlese.

Tak (ne)tuším, na jak moc (ne)plním vaše představy. Koho jsem zklamala, nebo naopak potěšila. Doufám, že po přelouskání této části jste se již rozhodli, zda (ne)pokračovat v četbě. Budu převelice ráda za jakýkoliv váš náznak (ne)zájmu a kritiku. (Za případné překlepy se úctivě omlouvám. Nebylo myšlené je tam mít, ale jsou to malé mršky. :) )

Nebudu nadále ničeho vyzvídat, Valerie však u únosců počká. Otázkou je, kdo ji odtamtud vytáhne? :D

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 2. kapitola: