OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 3. kapitola

03.08.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1080×

3. První dojem

(Edgar Allan Poe - Duchové mrtvých)

Černý kočár, do kterého Valerii před několika dny vhodili, ji dovezl k nějaké tvrzi. Stará, kamenná budovu ji od prvního okamžiku naháněla strach. Nebyla zvyklá na staré věci – ne takhle staré.

Znáte to? První dojmy bývají málokdy správné. Pro příklad. Když poprvé Valerie dostala kabátek od tatínka ve světle pastelových barvách. Vůbec se jí nelíbil! Theressa ho musela před ní schovat do skříně, aby ho zlostí neroztrhala.

Avšak o pár let později, když ho znovu objevila mezi svými věcmi, zamilovala si ho. Nosila ho ráno, odpoledne i večer. Dokonce s ním i spala!

Tentokrát...

„Tady je váš pokoj, slečno!“ vhodili ji do obrovského tmavého pokoje a zamkli za ní dveře. Celá místnost byla temná. Chladná. Kamenné zdi byly plesnivé a postel nad baldachýnem potrhaný. Nemluvě o hmyzu, který skrz dírky v látce propadával na postel. Ta měla do dřevěného čela zavrtané okovy. Prázdná knihovna a rozbyté křeslo u vyhaslého krbu bylo pro ní poslední kapkou.

Tentokrát byl její první dojem správný.

Nohy ji neudržely, jak byla zesláblá, a klesla na zem. Očekávala cokoliv, ale tohle ne. Ne prázdnou odpornou místnost s hmyzem na posteli. Měla strach. Nevěděla, co po ní ti muži chtějí. Co chtějí po jejím otci, že ho unesli. A jakou funkci v tom má ten černý havran?

Vytáhla z kapsy malou brož, kterou jí otec dal. Velikostí se jí vešel na dlaň, ale plný význam tohoto vynálezu jí unikal. Chvíli ho tak zkoumala, než s odevzdaností osudu sundala brož na živůtku, kterou měla a vyměnila ji za tu od Papá.

Černé vlasy jí spadaly na ramena a tak si je s povzdechem pročísla prsty. Doufala, že mezitím jí nespadl do nich nějaký ten brouk. Musela si oddychnout. Byly stále hebké a lesklé. Bez přízdob navíc.

Rozhlédla se ještě jednou po místnosti. Doufala, že tu najde spásu, nějaké místo – kromě postele – kde by si mohla ustlat. Víčka jí pomalu těžkla, tak hledala o to usilovněji.

Naproti dveřím bylo velké okno, zatlučené zvenku i zevnitř dřevěnými prkny. Také trouchnivělé, jak si stihla během vteřiny všimnout. Malý stolek s urvanými rohy, na něm byla váza. Jak se zdá, tak už párkrát slepována.

Sesbírala kamínky, které opadaly z kamenné stěny a posadila se ke svíčce, kterou tu zavřeli s ní. „Jak se zdá, tak tu budeme samy,“ povzdechla si a začala malovat okolo sebe kruh.

Tvořila své malé bezpečné místo, kam na ni nikdo nemohl. Žádný brouk, krysa, nebo stín. To všechno muselo zůstat vně kruhu. Zeshora by to spíš připomínalo šišku, ale to Valerii nevadilo. Schoulila se do klubíčka u svíčky, přetáhla kabát přes ramena a po chvíli tiše oddechovala.

Každé ráno jí nosili krajíc chleba a med. Stříbřitý podnos byl umazaný od špinavých rukou a jediné, co ji přivedlo na příjemnější myšlenky byl horký čaj, který ji stejně nezahřál úplně, ale pomáhalo to alespoň trochu proti té zimě, která tu vládla všemu.

V poledne pro ni přicházel vždy jeden z jejích únosců a táhl přes ztemnělou chodbu. Ať se vzpírala, jak chtěla, nikdy to nemělo žádnou šanci proti jejich síle. Po měsíci snahy to vzdala a už raději chodila poslušně sama. Dovedl ji do velké místnosti, kde ji posadili do křesla. Zapadla do měkkého nábytku a po chvíli se čelem k ní otočil starší muž s brýličkami.

„Valeria, sut wyt ti?“ Hovořil na Valerii zvláštním jazykem.

„Nerozumím,“ dostala ze sebe už unaveně. Opakovala to pokaždé.

„Ceidwaid Iaith a dydy hi ddim yn deall!“ zavrtěl hlavou.

Valerie uhla jeho pohledu a pokoušela se nekřičet.

Když to už starce omrzelo, natáhl se pro obrovskou jehlu. Tuhle část nesnášela. Chňapl ji hrubě po ruce a vrazil jehlu do ramene.

Svaly se jí pod tou bolestí zakroutily a celý žaludek snad ještě víc scvrkl. Tvář se jí bolestivě stáhla a zuby pevně drtila proti sobě. Nechtěla být padavka. A taky nebude. Neuvidí ji uronit ani jednu slzičku!

Poté slyšela už jen sama sebe, jak něco žvatlá tomu starci v jeho jazyce. Byla to krkolomá řeč, ale když začala plynule mluvit, stařec se nadšeně usmál a spokojeně uvelebil. Čím více ale povídala, tím víc to vypadalo jako zpěv. Zakázaný zpěv. Místnost začínala zvláštně vibrovat. Obklopovala ji zvláštní energie, která jemně zářila. Valerie tuhle část nikdy nechápala. Nedokázala pochopit. Chvíli se nic nedělo. Ale pak... Zničeho nic se začínaly objevovat tváře. Někdy mužské, jindy ženské. Snažily se starce dotknout. Lákaly ho k sobě, ale čím déle Valerie zpívala, tím více se od něj oddalovali, zatímco se toužebně dívali na ni.

Její ruce začínaly svrbět. Mravenčení se táhlo od konečků prstů až k rameni a pokračovalo celým tělem. Instinktivně se na ně podívala. Protáčela dlaň a oči se jí rozšířily strachem. Bledly. Bylo to tak zvláštní, její vlastní ruce mizely. Rozplývaly se, dokud jejich obrysy nebyly tenké jako pavučinka. Křehké a průhledné. Tvář starce začínala mládnout, vrásky mizely. Duchové se ještě víc začínali usmívat a jejich chlípné hnáty se po ní začínaly natahovat. Dokud neupadla do temnoty.

„Je už na něj připravená. Takové práce přeci jen nepůjde na zmar!“

„Co?“ zamumlala tiše ještě než ji temné proudy absolutně zachvátily.

„Spi musíš být na svého nastávajícího vůdce připravená!“ Bylo to poslední, co zaslechla, než ji zahalila otupělost. Z té se probírala vždy v jejím vězení.

Tušila, že jí z mysli, pomalu, ale jistě, uniká pointa toho, proč tu je. Kdo tu byl? Bratr? Strýc? V mysli jí létaly děsivé nazelenalé obličeje s vypoulenýma očima. Pak přilítla jedna, kterou znala. Otec!

Vyřítila se do sedu a vlasy se jí lepily na upocené čelo. Musí odsud. Hned!Ta touha byla silnější, než cokoliv jiného. Už víckrát se nenechá využít!

Přemístila se k zabedněnému oknu a podívala se. „Vždycky se tu něco najde!“ zamumlala si slova jejího otce a rozhlédla se po dřevěných prknech. Možná by tu byl uvolněný hřebík, nebo... v přítmí se lehce zalesklo to, v co doufala.

Kdyby ji viděla Theressa, tak ji asi ubije vařečkou, ale teď neměla na výběr. Prkno, kde byl uvolněný hřebík bylo lechce odchlíplé. Vsunula prsty pod kus dřeva a párkrát zacloumala. Pohl se, ale nevylomil. Muže mi to posloužit jako páka, abych vylomila i ostatní prkna. Strhnu pak záclony, uškrtím prvního, co příjde a uteču, uvažovala. Zhluboka se nadechla a prudce trhla. Prkno jí zůstalo v rukou. Srdce jí radostně zaplesalo a hned zase ztuhlo. Hluk za ní ji donutil se otočit. Klika na dveřích se otočila. Zmítala sebou, jako kdyby měl někdo na druhé straně problém dostat se dovnitř.

Určitě si už pro ni jde. Musí to být ten stařec! Valerie přeběhla na druhou stranu místnosti za dveře, s prknem stále v ruce. Pevně svírala svou provizorní zbraň a mělce dýchala.

Klika se tentokrát znova otočila a pomalu otevřela. V mělkém světle svíčky si mohla všimnou postavy, která vešla dovnitř. Vrhla se kupředu a švihla prknem proti osobě-

Byl rychlý, ale ne natolik rychlý, aby ho nezasáhla brutálně do zad přes lopatky. Cizinec zakřičel proud nadávek a pohnul se rychle jako bič. Nepopíratelně to byl mužský hlas. Pevně uchopil Valerii do svých spárů a pokračoval ve sprostých frázích. Přitiskl ji na zeď a oči se jí strachem rozšířily. Už neměla žádnou zbraň! Valerie strachy vykřikla, ale neznámý jí zacpal dlaní rty.

„Pšt! Nekřič!“ zašeptal jí hlas do ucha.

Zavrtěla se ve snaze se uvolnit ze sevření.

„Můžeš to zkoušet jak chceš, nepovede se ti to.“

To si jen myslíš, proběhlo jí myslí a kousla ho do dlaně. Odstrčila ho od sebe a vrhla se kupředu ke dveřím. Ty se zavřely než stihla doběhnout. Neztrácela naději. Cloumala klikou, ale byly zamčené. Otočila se k neznámému muži a mrkáním se pokoušela zahnat slzy.

Chvíli jí trvalo, než zaostřila na neznámého. Byl mladý. Jen o čtyři - pět let starší než ona. Tak třiadvacet, možná čtyřiadvacet. Oblečený do něčeho, co vypadalo na něm dosti komicky. Košile – o dvě čísla větší – v tmavězelené barvě, volné černé kalhoty a robustní boty. Na sobě měl ještě promočený kabát a okolo pasu připlý zvláštní vynález. Vypadalo to jako držák na dýky a nějaké kleště.

To ale nebylo to, co upoutalo její pozornost. Měl tu nejkrásnější tvář jakou kdy viděla. Moc jich popravdě nevídala, takže bylo jasné, že bude pro ni jako zjevení. Smaragdové, zářící oči, nos antických soch, plné rty, silné obočí, elegantně vystouplé lícní kosti a neústupný výraz. Z mokrých černých vlasů stále zkapávala voda na kabát. I krk byl dokonalý jako tvář. S vystouplými linkami. Vypadal jako anděl, o kterých stále pěla Theressa. Ačkoliv si nikdy nepředstavovala, že by andělé nadávali, když je někdo praští prknem. Zkoprnělá si uvědomila, že si nejspíš všiml jejího zkoumavého pohledu.

„Tys mě praštila,“ řekl vyčítavě a dal ruku v bok. Měl příjemný tajemný hlas. S britským přízvukem. Takže Brit. Nechápala, proč je tak udivená, když jsou Anglii. Promnul si záda a zvedl obočí, párkrát zamrkal hustými řasami. „Mohlo to být fatální, co kdybych pak nemohl chodit?“

„Kdo jsi? Jsi jeden z nich?“ Valeriin hlas byl chraplavý.

„Z nich? Tím myslíš koho?“

„Z únosců,“ vyhrkla, aniž by se zamyslela.

„No, únosce...“ zapřemýšlel. „Většinou jsem unášel, ale ne slečny, co by si to nepřály.“

„Já... Cože?“

„Za únosce mě ještě neoznačili. Většinou za charizmatického muže, Cassanovu, anděla. Popravdě mám milion přezdívek – většina velice lichotivých. Třeba ještě: princi, můj pane, krasavče. Hlavně díky mým perfektním dovednostem!“

Valerie na něj překvapeně zírala.

„Jsem výborný v hraní na klavír, hraní karet, chození ve vysokém stupni opilosti, svádění dam, tancování valčíku i čtverylky, lhaní a detektivní činnosti-“

„Jsi opilý?“

„Jsi francouzska?“ oplatil jí otázku.

„No, poloviční,“ odpověděla popravdě. Stále překvapená. Připadal jí jako šílenec. Z prvotního okouzlení zbyl jen zmatek v hlavě.

„Tušil jsem to, prozradil tě přízvuk – takže otec francouz a matka angličanka. Zajímavé, smíchat takovou kombinaci - jak se jmenuješ?“ vypadal vysoce pobaveně. Slova z něj doslova střílela.

„Já...“

„Zvláštní jméno.“

„Jaké je moje jméno?“

„Ty ho nevíš?“ Nadzvedl obočí.

„Ty... Tyyy! Vtrhneš sem, vyděsíš k smrti, obviňuješ, že jsem tě praštila a chceš po mě jméno? Jaké je tvoje?!“

„Šmankote, vy jste všechny tak tajemné, to nemůžeš jen říct jsem ta a ta? Mé jméno je Marcus Fox – ale říkejte mi Marku; k vašim službám, pokud mě vaše jméno potěší.“

„Slečna Greyová.“ Stála neschopná pohybu a nemohla se zbavit pocitu, že je to jen sen.

„Ptal jsem se na jméno, ale vy francouzky jste vcelku asi zpomalené – ups, polofrancouzsky.“

„Valerie Greyová a urážíš mě v mé ložnici!“

„To je tvoje ložnice? Pěkná, sama sis ji zařizovala?“ ptal se a začal obcházet místnost.

„Ehhh...“ vyšlo z Valerie. Kdo to je? Mondieu.

„Máš smysl pro moderní nábytek, že?“ máchl rukou k polorozbité židli. „Oh, neříkej! Okultní madame? Často maluješ kruhy na zem?“ sledoval Valeriino nejbezpečnější místo na spaní. „Taková suprová postel, dokonce i každominutovou svačinku ti to dává. Bílkoviny jsou zdravé, nic proti tomu, ale asi naše kuchařka nebude moc nadšená.“ Pokývl k posteli, která byla pokrytá šváby a červy, kteří propadali přes baldachýn.

Začínaly jí hořet tváře. Božinku, co teď? Cítila se v rozpacích z toho, co tu vypadává z jeho úst a zároveň paralyzovaná. Kdo to byl?

„Nechápu jen proč si barikáduješ okna. Zvláštní zvyky francouzů. Nikdy vás nepochopím.“ Prudce vytrhl zbytky prken a podíval sklem dolů. „Škoda, že jsme ve vyšším patře než přízemí. Já bych skok zvládl, ale ty,“ šlehl po ní pobaveným pohledem. „Když tu máš tak pěknou ložnici, nemáš tu i lano?“

„Lano?“

„Taková věc, kterou se dá někdo svázat k židli, nebo jestli víš, co je loď. Dělá to houpi, houpi.“ Napodobil houpání a obdařil ji zářivým úsměvem.

„Není tu lano.“

Jako kdyby očekával takovou odpověď prudce strhl závěsy a přešel k posteli. Baldachýn s nechutným množstvím hmyzu se řítil na zem. Valerie ustoupila o několik kroků vzad. Mark přiskočil blíž k baldachýnu a začal ho svazovat pevně se závěsy. Švábi a další havěť pod jeho obuví nechutně zakřupala.

„A co teď?“

„No, vylezeme oknem.“

„Oknem? Přišel jsi dveřmi!“ překvapenost v jejím hlase byla hmatatelná.

„Jsem holt originální. Přijdu dveřmi a odejdu oknem! Další věc ve které jsem výborný – improvizace.“

„Nechápu to,“ zavrtěla hlavou.

„Nechápeš? Nemáš představivost? Nevypadám náhodou jako rytíř, co jde zachránit dámu v nesnázích? Slaníme se dolů, čeká tam na nás kočár. Jdeš první.“

„Slanit?!“

„Neumíš to? Tak dobrá, naštěstí má mysl je nekonečná, tak mám další plán, jak se slanit dolů. Chytneš se mě jako klíště a já to odručkuju dolů.“

„Ne, to nepůjde.“

„Bojíš se výšek? Tak nebudeš koukat dolů.“

„Já...“

„Doporučil bych zrychlit přemýšlení.“ Vtrhl jí do mysli jeho hlas. Přivazoval lano k posteli a bokem do ní drkl. Postel se nehla. Byla přikovaná k podlaze. „Myslím, že jsem zanechal pár omráčených mužů i za sebou. Tak charizmatický jsem!“

S nedůvěrou k němu natáhla ruku. Pevně ji sevřel v jeho velké a pevné a šli k oknu. „Tak, chytni se mě pevně,“ doporučil a Valerie se k němu poprvé otočila čelem – takhle blízko! Byl o hlavu a půl vyšší než ona. Bylo by těžké mu obmotat ruce okolo krku, kdyby se nepředklonil. Nečekala na další vyzvání a vsunula ruce pod jeho paže. Pevně se zahákla o ramena a pokoušela se neodstoupit. Obmotal okolo ní nějaký pás a přehoupli se přes okno.

„Co se tu stalo?!“ slyšela výkřik uvnitř svého dlouhoměsíčního vězení a zavřela oči.

„Ach, bože!“ vylezlo z ní a ještě pevněji sevřela jeho ramena. Vítr jí čechral vlasy a mořská sůl zaštípala v nose.

„Ha, už si všimli!“ zaradoval se nesmyslně Mark. Vydechla vzduch, když narazili do tvrdé zdi. Podklouzla mu noha, ale pažemi pevně svíral látku z baldachýnu. Valerie zalápala po dechu a ucítila jeho zvláštní vůni. Jasmínovou smíchanou ještě s něčím. Skořice?

„Otevřeš oči, Šípková Růženko?“ ponoukl ji Mark a ona si uvědomila, že už stojí pevně na zemi. „Musíme běžet.“

„Zastavte je!“ Střelila pohledem temnotou a všimla si louče, která se rychle blížila k nim.

„Thomasi!“ zakřičel Markus ke kočáru. Po skalnatých výklencích k nim běžel Thomas. U ucha se jí ozval výstřel a Valerie vyděšeně nadskočila. Markus mezi prsty držel zbraň a z ní se kouřilo.

Dech Thomase ji zahřál za zády. „ Odveď ji do bezpečí,“ zavelel Mark. S těmi slovy se jejich směrem začaly ozývat výstřely. Stříleli na mě. Valerie byla tím zjištěním v šoku. „Dělej!“ zaječel Mark a zarazil muže, který se na něj vrhl.

Valerii chytla mužská ruka a táhla ji ke kočáru. Výstřely ji téměř ohlušovaly, než se naposledy otočila k Markusovi. Sprška kulek jí prosvištěly okolo hlavy a Thomas ji prudce srazil k zemi. Netrefili ji. Začala se zvedat, když vtom slyšela výkřik Thomase, aby se skrčila, ale než to stihla, ucítila ostrou bolest pod klíční kostí. Odmrštilo ji to na kočár až zalápala po dechu. Cítila hodně věcí. Teplou tekutinu, která se řinula ven. Pálení. Pevné paže okolo ní... A vlnu nevolnosti, která ji donutila zhroutit se do bezvědomí.

Stále (ne)splňuji vaše požadavky? Nebo už máte své ctitele? To ještě (ne)znáte Charlese. ;) To je panečku jiné kafe! Tak zase někdy, když se Valerie probere.

Niki

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 3. kapitola: