OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 6. kapitola

15.08.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1110×

6. Neznámá melodie

Valerie za sebou ztěžka zavřela dveře. Nechtěla si přiznat svou únavu, ale opak byl pravdou. Její nový pokoj byl téměř na oko stejný, jako ten, ve kterým donedávna ležela. S tím rozdílem, že se ve vzduchu vznášela vůně kadidla smísená s pomerančovým aromatem. Padla zády na honosnou postel a měkké přikrývky ji doslova pohltily. Kniha vedle ní ji uklidňovala. Cítila se tak malinkatá v téhle místnosti. Nechala se unášet svou únavou a koutkem mysli zaslechla, jak někdo otevírá dveře a po chvíli je zase zavírá. Na nic víc se nezmohla, než přehodit přes sebe cíp deky a tvrdě usnout.

Natahovaly se po ní chlípné prsty. Dlouhé, nažloutlé drápy ji chytly za ruku a zaryly se do kůže. Valerie se zmítala, křičela, ale pomoc nepřicházela. Špičky prstů se dotýkala okraje propasti. Snažila se dostat ze spárů nestvůry, ale když se jí to podařilo, zradila ji stabilita a ona se propadala do temnoty.

Valerie se vyřítila do sedu. Nesnášela jen málo věcí. A jednou z nich byly noční můry. Každou noc si ji našly, aby ji nedopřály odpočinku. Vstala z postele a šla si opláchnout obličej. Voda jí příjemně stáhla propocený obličej a osvěžil. Protáhla se v korzetu a uvolnila stažené vlasy. Spadly jí na záda a začaly lechtat na tváři a zádech. Měla ráda své spuštěné vlasy, ale etiketa nepovolovala takové věci.

Nechápala jen, proč si mezi sebou říkají jmény. U Winnifred a Thomase to bylo jasné. Manželé nebo snoubenci... ale proč i Charles, Markus a Olivie?

Prošla se po pokoji míříc k oknu, když ji vyrušila rána. Vylekaně poskočila a přitiskla ucho ke dveřím.

„Floutku jeden! Vytřískat z tebe duši! Ughrrr!!!“ vztekal se z dáli ženský hlas. Nepochybně patřil Mary. Na Mirandu byl až moc mladý a naštvaný. Neuměla si, jakkoliv moc si přála, představit Mirandu jinak, než vždy pokorně usměvavou a optimistickou. Na koho ale takhle křičela?

Zavrtěla hlavou a odlepila se od těžkých dveří. Byla to zvláštní skupinka. Služebné musely vždy snášet cokoliv od svých pánů, ale jak se zdá, tady ani tohle neplatí.

Prolétla očima po místnosti, které vévodila – prázdná! - knihovna. Tedy téměř prázdná. Pár kroky překonala vzdálenost ode dveří k posteli, kde popadla svou knížku a došla ji dát do knihovny. Už nebyla prázdná. Takhle začíná každá knihovna v její blízkosti. Přejela prstem po hřbetě knihy, jako kdyby ji láskyplně utěšovala, když k jejímu sluchu dolehl neznámý zvuk.

Zamračila se. Kdo uprostřed noci hraje? Markus to asi nebude, ten sám říkal, že má místnost daleko.

Prvotní myšlenka, aby zůstala v pokoji a nevydávala se za neznámým zvukem musela ihned pryč. Nemůže vydržet bez vědomí toho, co to je. Otevřela velké dubové dveře a panty zaskřípaly pod jejím dotekem. Přiskrčila se. Tohle zaskřípění nebylo v plánu!

Znovu se zaposlouchala do neznámé melodie. Byla nádherná. Děsivá a neznámá. Každý další tón rozechvíval Valerii až do morku kostí. Jako božská hudba. Neuvěřitelně poklidná, plynula jako proud říčky. Stálá, neměnná.

Když se pozorněji zaposlouchala, rozeznávala lehké chvění uvnitř sebe. Klavír! Její otec občas hrával na klavír. Většinou, když nemohl přijít na to, kde dělá chybu ve svém novém vynálezu. Říkal, že v takové hudbě kvete inteligence a vzdělání. Popadla temný saténový župan a drkla do dveří.

Vyšla z pokoje a vydala se chodbou za melodií. Vycházela z lechce pootevřených dveří na druhé straně a odrážela se od zdí. Vlnky hudby proplouvaly otvorem, jako kdyby někdo vypustil pandořinu skříňku. Valerie se nechtěně opřela víc o dveře a ty se ještě více pootevřely.

Místnost byla plně zalitá tmou. Jediné světlo pocházelo ze svíčky u okna. Pokoj jí připadal velice povědomý. Obrovská obdélníková postel, která vévodila celé místnosti s povlečením z damašku a pár dekami u pat. Truhlice před postelí, stolek, zástěna, těžké, temné, zatažené záclony...

Očima proplula až k osvětlené siluetě, která seděla. Zlatavé vlasy se vlnily v teplé záři. Byl světlejší než Mark. Jeho kůže se leskla pod září svíčky a lákala k doteku. Šokovalo ji, jak přes bílou košili prosvítá linie jeho ramen. Pevné svaly se mu rýsovaly a Valerii začalo polévat horko. Zády se přitiskla ke stěně a mermomocí se chytla věšáku, aby se udržela na chodidlech. Jeho nohy se střídaly v našlapování malých šlapadýlek u klavíru a prsty tančily na klávesách. Uvědomila si, že má zavřené oči. Jeho, jinak dlouhé řasy, se nehýbaly.

„Markusi?“ Melodie se zastavila a Charlesův hlas protrhl vzniklé ticho.

Mlčela. Nebyla schopná slova. V jeho pokoji, uprostřed noci a on neformálně oděn, zřejmě ve snaze se uvolnit. Vtrhla nevychovaně do jeho pokoje – bez zaklepání – s rozpuštěnými vlasy a županem přes ramena. Faux pas!

„Marku, nemusíš být jako myš, stejně vím, že se rozkecáš a-“ zasekl se a pohledem provrtával Valerii. Stále jednou rukou svírala věšák a tiskla se ke stěně, jako k poslední spáse uprostřed bouře.

Nevypadal naštvaně. Spíš překvapeně. „Valerie...“ pronesl a ona dál sledovala, co bude dělat. „Oh! Musel jsem tě probudit hraním-“

„Ne já se omlouvám, vtrhla jsem sem bez zaklepání a – převelice nádherně hrajete, pane Foxi – nechtěla jsem být nevychovaná.“ Hlas jí na konci zazněl skřípavě.

„Neomlouvej se, jen, můžu vám tykat?“

Valerie nejistě přikývla.

„Jsem Charles. Nemusíš mi říkat už pane Foxi – zní to až moc formálně.“ Obdařil ji milým úsměvem.

„Valerie.“

„Omlouvám se znovu, trpím nespavostí. Byl jsem zvyklý, že tu nikdo není, neuvědomil jsem si, že bych tě mohl vyrušit. A ty nespíš, protože...?“ nechal otázku viset ve vzduchu.

„Mívám noční můry, víte-víš,“ opravila se rychle, „pronásledují mě už od smrti mé matky.“

„To je mi líto,“ zašeptal a vstal ze stolku u klavíru. Je vysoký. Možná stejně vysoký jako Markus, spletla jsem se asi, když jsem měla za to, že je menší. Pomyslela si Valerie. K tomu, aby posoudila jejich výšky by je nejspíš potřebovala všechny v jedné linii seřadit.

„Já nespím kvůli lékům.“

„Jsi nemocný?“vyhrkla až příliš horlivě.

Charles se zamyslel. „Tak nějak. Čekám až mi přinesou zásoby na další týden. Je těžké ho shánět – ten lék.“

„Léky se podávají jenom, když jsi nemocný,“ zvedla obočí.

„Jsem holt originální. Takže tvůj otec nebo maminka byla francouzska? Markus se zmínil.“

„To asi nebudeš sám – originální.“ Nevěděla proč, ale z nznámého důvodu mu důvěřovala. Po pravd mu začala odpovídat. „Otec byl američan, přijel do Francie, protože byl zvědavý, jaká je Evropa. Chtěl ji procestovat... ale zamiloval se do maminky – to ona byla francouzska. Říkával, že to byl nejkrásnější anděl, na jakého mohl narazit. Vzali se a zůstali v Paříži.“

„To je pěkné.“

„Pak maminka náhle onemocněla. Byla jsem moc malá na to, abych chápala, co se děje. Když umírala, Theressa – to byla naše služebná – mě vzala do parku, kde jsme pouštěly draka.“ V očích ji zaleskly slzy. Máš v sobě jejího ducha, miláčku, nezapomeň. Říkával jí otec.

„Stýská se ti po ní, že ano?“ V jeho očích viděla lítost.

Stočila pohled od něj a začala přikyvovat.

„Já rodiče nepoznal.“ Dodal jakoby jen tak. „Vychoval mě strýc. Aristokrat.“

„A proč jsi od něj odešel?“

„Jsi zvědavá,“ podotkl.

„A to je hřích?“

„Mark se zmiňoval, že odpovídáš v otázách.“ Pronesl s neslýchanou lehkostí. Něco na něm ji uklidňovalo. Působilo na ni jako opium. To mělo na svědomí to, že před ním stála jako hypnotizovaná myška před hadem. „Neodešel jsem. Zemřel a tak jsem se začal toulat. Jeho peníze si rozkradla manželka a nenasytní příbuzní. Nechtěl jsem s nim mít nic poslečného. Chvíli jsem měl smůlu, dokud jsem se nedostal sem. Jistě sis mohla všimnout, že to tu nechodí jako u ostatních domácností. Dávají ti tu možnost svobody.“

„Svobody?“ Vytáhla obočí a koutek rtů jí zacukal. Svoboda čeho?

„Můžeš říct, co máš na srdci, dělat, hlouposti, tady jsme si všichni rovni.“

„Zní to jako utopie.“

Charles se melodicky zasmál. „Taky je!“ Byl ta uvolněný, tak svůj! Nebyla tam ani stopa ironie. Prolétlo jí myslí. „Nesnášel jsem tohle město. Všechno na něm. Bylo tmavé, zamračené, furt lilo jako z konve a do kapes se ti dostávaly na každém rohu malé ručičky, které ti chtěli vzít i to poslední, co ti zbylo.“ Pohodil v gestu ruce a pak si všimla, že se v jeho dlani objevilo hroznové víno. Nabídl ji a Valerie odmítla. „Zjistil jsem, že je nutné hledat ve všem kus světla. Někdy ti ukážu ty krásné stránky Londýna. Stojí za to!“

„Tak dobrá, jsem připravená kdykoliv-“

„Hned? Chceš jít?“

„Počkat!“ vyhrkla překvapeně. „Teď?! Hned?! Vždyť je hluboká, černá noc!“

„V tom je to kouzlo!“ Vyrazil ke dveřím a popadl kabát, který měl přehozené přes křeslo. „Pojď!“ natáhl k ní ruku. Stála přimrazená na místě a sledovala jej. Nevěděla, jestli mu ji podat. Co když není tak svatý, jak se zdá? Co když je plný falše jako Markus. Jeden šílenější než druhej! Byla její další myšlenka.

„Máš doufám v úmyslu vyjít dveřmi, že?“ pronesla po chvíli ticha.

„Co?“ vyloudil ze sebe Charles a v modrých očích se mu zaleskla světýlka.

Valerie se začervenala. Díval se na ní takovým zvláštním způsobem. Způsobem, který by měla brát jako lichotivý.

„Jo, takhle! Ne, neboj se, nemám každý den jiný východ z pevnosti.“ Na tvářích měl krásné ďolíčky, když se usmíval. Byl jako slunce. Teplý, hřejivý, neměnný.

Cítila se už lépe, když věděla, že se nebude muset znovu slaňovat. Vložila svou ruku do jeho. Byla větší než její. Teplá, mozolnatá, pevná. Přehodil jí přes ramena kabát a naposledy se ohlédla za sebe do jeho pokoje a očma skončila na černém klavíru, který ji dovedl až sem.

Chodby pevnosti byly ztichlé. Kdyby spadla na zem jehla, byl by to jako výbuch z děla. Vedl ji ztemnělou halou a zastavil se na schodech.

„Co se děje?“ zašeptala a instinktivně se zaposlouchala víc. Slyšela nadávky a třískání věcmi.

„Dneska ti asi město neukážu,“odpověděl ji po chvíli. „Zavedu tě zpátky k tvému pokoji a uvidíme se ráno.“

„A co se děje?“ dožadovala se odpovědi.

Charlesovy oči se semkly do škvírek. „Nic.“ Lhal. „Půjdu se raději o tom ještě přesvědčit, ale nic, co by tě mohlo znepokojovat.“ Otočil se na patě a vedl ji zpátky k chodbě, kde měla Valerie pokoj.

„Moc rád jsem se s Tebou seznámil, doufám, že někdy bude více času na to, déle si popovídat a ukázat ti Londýn.“ Gentlemantsky se uklonil. Vzal něžně její ruku do své a přejel hladkými rty po ní. Pravý muž.

„Děkuji vám-ti Charlesi za...“ za co? Že ji nevyrazil hned ze dveří, když mu tak nevychovaně vplula do pokoje? „... za vše,“ dopověděla a kousla se do rtů.

„Dobrou noc, Valerie.“ S těmi slovy ji nechal přede dveřmi a zmizel.

„Zvláštní...“ vydechla a zatlačila do dubových dveří. „Velmi zvláštní...“ zavrtěla hlavou a s pocitem nejistoty za sebou zavřela.

Když se ráno probrala, cítila své tělo jako balvan. Těžký kámen, který někdo shodil z útesu a řítí se do vody. Končetiny měla ztěžklé, bolavé, jako kdyby celou noc dělala bůh ví co. Se zabručením zamrkala do jasného denního světla. Chci ještě půlnoc! Byla nevyspalá oči ji pálily.

„Páni! To znělo tak... žensky,“zasmál se hlas a Valerie vyděšeně poskočila na posteli. Bílá noční košilka jí sklouzla z ramene, ale stihla ji zachytit dřív, než odhalila víc. Přitiskla si deku k hrudi a kulila oči na osobu v křesle.

„Tomu říkám lživá poezie, která celé věky pěje o něžném probouzení dam. Prý vrní jako kočka, které dá někdo mlíčko. Tohle znělo jak probouzení medvěda...“ Ze stínu na ni mrkala dvě smaragdová očka a rty byly pokroucené do úsměvu. Byl pobavený. Jak dlouho tu seděl? Pomyslela si nasupeně.

„To nemáš nic jiného na práci?!“ Doufala, že blesky a hromy nad její hlavou se dostanou až k němu a spálí ho na škvarek.

Vytáhl z kapsy jablko a začal si ho leštit o košili. „Pravdu? Nudil jsem se, tak jsem se stavil zjistit, co je pravdy na knihách. Zhola nic! Šokující. Doufal jsem, že ty kruhy pod očima nejsou pravda.“

„Kruhy pod očima?“ zamrkala na něj.

„Ani to nevíš? Tak by ses raději neměla dnes dívat do zrcadla,“ zazubil se na ni. S chutí se zakousl do šťavnatého ovoce a s plnou pusou se na usmál. „Jablko?“

„Ocenila bych, kdybych se mohla obléknout.“

Uvelebil se ještě víc v křesle. Nevypadal na to, že by chtěl odejít. „Tak prosím, nenech se rušit.“ Jeho dlouhé řasy na ni zamrkaly a šokovaná stále seděla, zabalená v přikrývkách. Chvíli ho beze slov sledovala. Jeho tvář nebyla vůbec tak pobavená, jak se snažil celou dobu vypadat. Byla ztrhaná. Unavená. Pod očima se mu rýsovaly šedo-hnědé stíny, jako kdyby ho někdo pořádně udeřil. Rty měl stažené a leskly se mu od šťávy z jablka. Vychutnával si ho. To jí bylo jasné. Ale proč zrovna u ní... To jí už jasné vůbec nebylo.

„Neoblíkáš se ještě,“ podotkl informativně. Zvedl k ní hlavu a jablko mezi palcem a ukazováčkem se natočilo nenakousanou stranou k němu. „Chtěl jsem ti něco ukázat a jak se zdá, tak se tu někdo fláká.“

„Možná si slečny v Anglii potrpí na muže, co by na ně zíraly během převlíkání, ale my ve Francii dáváme přednost samotě.“ Probodla ho pohledem a Markus se – ač zjevně velice nerad – zvedl a plul ke dveřím.

„Čekám za dveřmi, tak si pospěš Greyová.“ Hlasitě za sebou zabouchl a to ji donutilo honem vyskočit na nohy. Proboha! Blázen jeden!

„Víš, že Greyová znamená šedivá?“ mluvil na ni skrz dveře.

„Co z toho plyne?“

„Fox je lišák – zní to tak záhadně. Kdybychom udělali nějaký klub s alkoholem, pojmenujem ho Grey Fox? Víš jak to myslím? Jako šedivá liška.“

Přetáhla přes sebe košilku jen župan. Nemělo smysl oblékat se do šatů. Sama by si moc dobře neporadila. Potřebovala někoho, kdo by jí pomohl s korzetem a Markus byl ten poslední, kterého by o to chtěla požádat. Ten si zatím za dveřmi blábolil své.

„Krása i bez řečníků, bez důvodů přinutí zrak, aby k ní obdiv choval! Zbytečně proto Collatin pěl ódu a zázračnou tu krásu vychvaloval. Zveřejnil skvost místo aby jej schoval v nejhlubší skrýš a nedal příležitost lupičům ukrást mu tu drahou bytost!“ citoval za dveřmi.

Valerie je bez varování vyrazila a za nimi stál, opřený jako adonise, Markus. Lenošivě se opíral o stěnu vedle dveří a v rukách měl už jen ohryzek. „Nemusíš citovat Shakespeara.“

„Pěkný účes.“ Podotkl a natáhl k ní prsty. Než stihla Valerie ucuknout, schoval jí pramínek vlnitých vlasů za ucho. Byla zcela zaskočená jeho chováním. Že by byl první dojem milný? Arogance a všechnu pýchu vystřídala chvilková upřímnost. Pod jeho jedovatými očima tála. V té mlhavé chvilce byly tak hluboké! „Krása svůj nach si klidně vykoupala v běli po Venušiných holubicích...“

„Však Ctnost ten nach chce zpátky – prý jej dala sama kdys darem, aby v krásných lících zazářil půvab ruměnců se rdícich a také, kdyby se stud zmocnil krásky aby nach střežil mramor bílé masky.“ Byla si každým svým slovem naprosto jistá. Měla tolikrát přečtené knížky všeho druhu, že se nemohla splést.

„Působivé,“ vylétlo mu obočí vzhůru.

Šla za Markusem spletitými chodbami a přes schodiště. „Kam jdeme?“ zeptala, se, když zvědavost byla téměř vražedná.

Prudce se zastavil před obdovskými dveřmi. Byly větší než všechny ostatní. Skoro stejně veliké jako do jídelny. Přimhouřila oči a čekala, co provede.

„Zhluboka se nadechni.“

„Tykáte mi, ale asi jste si toho nevšiml, pane Foxi,“ podotkla a udělala přesně to, co chtěl. Ani nevěděla proč. Nevěřila mu. Přesto jí něco hluboko uvnitř nutilo dělat cokoliv, co řekl.

„Já to vím, taky bylo na čase, aby sis toho všimla.“

„Nepožádal jste o tykání.“

„Opravdu? To jsem opravdu netušil!“ V jeho hlase zazněl chlad. Valerie se otřásla a před ní se, pod jemným Markusovým dotekem, rozlétly dveře. To, co uviděla... na to ji nemohl nikdo připravit. Mírně zavrávorala a okolo pasu ji chytly jisté, pevné ruce. Přidržovaly ji ve vertikální poloze. Jako opora, před návalem síly z té místnosti. Před vlnou, která by ji jinak, jisto- jistě smetla na zem.

„To je nádherné...“ vydechla a oči ji těkaly po místnosti.

„Jinak jsem Markus, ne pan Fox,“ pohladil ji jeho hlas u ucha a jeho havraní vlasy ji polechtaly na tváři. Voněly po moři. Jen tak tak se udržela, aby se jich nedotkla prsty. Zda jsou tak hebké, jak se zdá, i na dotek?

Místnost, do které vstoupili bylo to nejúchvatnější, co kdy viděla. Dlouhý sál, větší než jídelna. Všude byla křesla a obdélníkové tmavé stolky s lampami, které na ně vrhaly jasné bílé světlo. Táhly se po celé její šířce v mnoha řadách až k francouzkým oknům s vitráží. Po celém obvodu se táhla obrovská galerie, kterou ve vyšších patrech ohraničovalo dřevěné zábradlí. Nahoru se dalo dostat jen díky spirálovitému kovovému, bohatě zdobenému schodišti. V každém rohu místnosti jedno. Knihy tiše spaly v regálech a každý nadpis lákal k přečtení Uprostřed místnosti se táhla další rada knihoven. Nápis, který byl vyrytý nad policemi trošku Valerii zarážel UMĚNÍ BOJE. Každý regál byl nadepsaný. Zaznamenala jen pár z nich: HISTORIE, HUDBA, LÉČITELSTVÍ, MYTOLOGIE, NÁBOŽENSTVÍ.

„A kde jsou romány?“

„Romány?“ vyhrkl překvapeně. Valerie ho probodla zkoumavým pohledem. Jeho údiv byl hraný. Rozeznala to jen díky vteřinovému ucuknutí koutku jeho rtů.

„Ano,“ odpověděla pevným tónem.

„Nevedeme. A pokud ano, tak tu byl nějaký hříšník, který je přinesl.“ Trhl hlavou k oknům a zaujatě je sledoval.

Na konci haly si Valerie všimla jedné zvláštní knihovny. Byla tmavší než ostatní. Její nadpis hlásal pouhé slovo: „JINÉ“. To jí nestačilo. Knihy stejně jako všechny další ležely líně na polici, ale byly uvězněné za kovovými mřížemi a skleněnou tabulí. Co tam je? Neznámá síla ji táhla k té věci. Co když je tam něco, co by mě zaujalo? Nějaký román?

„A co je tam?“ ukázala na ni a Markus se zamračil.

„Nic pro zvědavé.“

„To nebyla odpověď.“Založila ruce na prsou. „A je tu něco od Poea?“

„Kterýho?“ vyrazil ze sebe a pokoušel se za zády skrýt knihovnu, která Valerii zvláštním způsobem očarovala.

„Edgara Allana Poea, o jiném Poeovi jsem ještě neslyšela.“

Trucovitě na něj koukala zpod černých řas a Markus se po jisté chvíli rozesmál.

„Jo, něco by se tu ze součastnosti našlo, zatím si vyber něco jiného, co by tě zaujalo a večer ti je pošlu.“ Jeho ponoukání k prozkoumání toho, co tu měli ji ještě víc potěšilo. Udělala pár kroků kupředu ke knihám. Naposledy se podívala na Markuse, který stál nehnutě u dveří. Sledoval ji s jemným úsměvem na rtech a kývl hlavou k regálům.

„Ber nebo nech být; dělej, jak uznáš za vhodné, já od toho dávám ruce pryč,“ nechal slova odnést do mlčenlivého ticha.

Prošla pár regálů a vždy popadla knihu, která ji zaujala nadpisem. S tuctou knih se svalila na gauč a položila je na stolek, který stál hned vedle. S povzdechem se zavrtala do měkkého čalounění a vzala první z knih. Je krásný, ne, přímo nádherný, pomyslela si Valerie, když prsty jemně, jako kdyby se kniha mohla rozpadnou, prolistovávala stránky k prvním řádkům, které ji poučí o historii Anglie. Přitom, se ale nemohla zbavit myšlenek na něj... Markus Fox je synonymum pro problém, a navíc, krása je pomíjivá. 

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 6. kapitola: