OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 7. kapitola

24.08.2012 (12:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1108×

7. Popůlnoční exkurze

 Múzo v mém srdci, jež máš ráda paláce, 

až leden vypustí zas bouřky ze svých věží,

v té černé nudě, když po celý večer sněží, 

prokřehlá, - čímpak si chceš dýchat na ruce?

(Charles Baudelaire - Prodejná múza)

„Tak tady jsi! Markus říkal, že tu nejspíš budeš zamrzlá, nad obsahem knih,“ zasmál se mužský hlas ode dveří. Valerie zamrkala z knížek a oči jí zpočátku mírně zamlžele proběhly místností. Nečekala něčí společnost. A už vůbec ne... takhle příjemnou společnost. Na druhé straně místnosti stál Charles. Pomalu a ladně se vydal směrem k Valerii, která raději zaklapla knihu a položila ji na stolek vedle sebe, kupodivu tam bylo i jablko. Kdo ho tu nechal?

„Netušila jsem, že se sem někdo vydá,“ usmála se na něj, když konečně zaostřila, aby ho viděla pořádě. Jako vždy jeho chůze byla dechberoucí. Tiše našlapoval jako šelma k ní a v rukách měl stříbrný podnos.

„Nuže... netušili jsme, že tu budeš tak dlouho-“

„Jak dlouho?“ přerušila ho a pročesávala knihovnu, aby našla hodiny. Nikde žádné nebyly.

„Jeslti hledáš hodiny, tak tu z jistého důvodu nejsou. Aby tě to nerušilo, že jsi tu déle, než pár hodin.“

„A kolik je?“

„Bude půl desáté. Nesu ti večeři. Winn trvala na tom, aby ti to Mary přinesla do pokoje... Holt můj nápad byl lelpší.“ Nadzvedl lehce tác. „Jak ale koukám, tak jsi nebyla o hladu,“ kývl ke stolku na kterém dřímalo krvavě červené jablko. Valerie se ho za celý den v knihovně ani nedotkla. Byla tak zabraná do četby o Kathy a Heathcliffovi, že... „Budu hádat. Nechal ti ho tu Markus.“ Mluví o tom jablku?

„Markus?“ podrbala se na hlavě a stočila pohled k podnosu. Byly na něm pečené bramory, kuřecí maso a plno ovoce. V břiše ji zakručelo.

„Máš hlad, viď? Nějak jsme netušili,co všechno ti chutná a co ne. Musíš si říct sama, co preferuješ.“ Položil jí jemně tác na nohy a přitáhl si další křeslo blíž k jejímu.

Než se otočil ale zpátky k ní, tváře měla nafouklé jídlem a žvýkala ostošest. Zamrkala na něj svými velkýma očima.

Charles se při pohledu na ni začal smát. „Tak takhle hladovou dívku jsem nikdy neviděl!“

„Protože je to etiketou zakázané!“ zabručela a cpala si do úst kuličku hroznového vína. Sladkost ovoce ji zalechtala na jazyku.

„Dobře, že se jí neřídíš tolik,“ pozvedl obočí a sledoval ji, ja si pochutnává. Valeriiny tváře zahořely červenou barvou. Kdyby ji viděla Theressa, už by ji tahal za uši a poukazovala na to, že takhle se mladé dámy nechovají. A v žádném případě nejedí rukama. Teď jí to ale bylo šuma fuk.

„Doufám, že máš dostatek sil ještě,“ pronesl po chvíli ticha, kdy bylo slyšet pouze její žvýkání a trhání hroznového vína. „Slíbil jsem ti prohlídku města. Noční město má v sobě nějaké kouzlo.“

„A nebude to vadit?“

„Komu? Pokud nemáš nic proti ty...“

Odložila tác a podívala se na Charlese přimhouřenýma očima.

„Pokud se bojíš noci, můžeme to nechat na jindy...“

To slovo „strach“. Ač nerada, Valerie si nikdy nebyla schopná připustit vlastní strach. Snažila se vždy tvářit co nejvíc pod kontrolou. Snažila se dokázat, že je silná. Silná osoba, silná... žena. „Ne, půjdeme hned,“vyhrkla a vyskočila na nohy.

„Nebojíš se noci?“ zněl překvapený hlas Charlese. Nečekal to.

„Ne, proč by? Budeš tam taky, ne?“

Zdál se být potěšený. Pod jeho bělostnou kůží se lehce ukázala načervenalá barva.

„Popravdě vás obdivuju, co dokážete část a neusnout. Mě stačí pár stránek a oči se mi zavírají únavou.“ Sklopil pohled ke svým botám, které nervózně pošoupl po dřevěné podlaze.

„Zatímco já odbivuju tvou hru na klavír.“ Vyskočila na nohy a šla po jeho boku ke dveřím.

Oči se mu zajiskřily při zmínce o jeho hudebním nástroji. „Můžu tě učit, jestli chceš.“ Galantně podržel kabát, aby se do něj oblékla. Jak věděl, že přikývnu? Nebo to tu ty kabáty jsou vždycky a všude? Pomyslela si a srdce jí poskočilo.

„ Nechtěla bych tě nějak zklamat, ale nejsem moc dobrá... co se hudby týče. Zůstávám raději u mlčení a knih.“

Promnul si bradu. „Snad to časem změníme, to mlčení.“

„Ví se něco už o mém otci?“ změnila téma a zastavila se. Chodba zela prázdnotou, ale i tak měla stále pocit, že ji někdo sleduje.

Charlesovo husté obočí se stáhlo k sobě a celá tvář zachmuřela. „Winnifred, Thomas a Markus dělají, co můžou v tuhle chvíli.“ Na moment se zamyslel. „Markus se vypařil někam, tak možná hledá možné stopy...“

„Moc nevěřím jeho detektivním schopnostem,“ zabručela a vzpomněla si na moment, kdy ho poprvé viděla. Jak se zjevil uprostřed jejího vězení a donutil ji místo k útěku, aby na něj nepříčetně křičela. Jako šílená. Udělal z ní vlastně naprostého idiota.

Dali se znovu kupředu k východu.

Charles se znovu pousmál. Jako kdyby si vzpomněl na legrační příhodu. Kolik jich tak s Markusem musí mít? Když jsou bratři? „Jo, má zvláštní způsoby. Ale našel tě, takže najde i tvého otce.“

Odpovědí na to bylo její mlčení. I kdyby jí řekl bůh ví co...

„Markusi,“ zašeptala Winnifred do místnosti, která byla zahalená ve tmě. Dřevěná podlaha pod jejíma nohama tiše zaskřípala. Bylo tu ticho. Neuvěřitelný ticho. Jako kdyby tu byla sama. Prach se usídlil na trámech a v lehkém měsíčním světle se třpytil. Uprostřed prázdné půdy, bez nábytku ani postele, ležel chlapec s havraními vlasy. Byl bledý. Pot mu stékal po spánku a oči měl zavřené. Svalnatá hruď se mu vzdouvala a klesala jednotlivými nádechy a výdechy.

„Markusi?“ zkusila to znovu Winnie.

Žádná odpověď.

„Není ti zima? Jsi polonahý-“

„Drahá Mary, až bude zima, tak si obleč kožich a jdi lovit medvědy,“ zabručel z podlahy a otočil se zády ke zkoprnělé Winn.

„Nemáš hlad?“

„Olivie do toho dala určitě jed. Zmie vždy naklade svá vejce do hnízda nepřítele! Fúrie jedna!“

„Markusi!“ okřikla ho pohoršeně Winnifred.

„Ach, Mary, zeptej se Mirandy, jestli si mě vezme!“ křičel odhodlaně ze země. Oči pevně přitisklé k sobě a ruce zatnuté v pěst.

„Cože?!“ vyhrkla Winnifred.

„Chci ženu, co umí perfekní koláčky a dorty! Mary, jsi hloupé, škaredé enfant (dítě), vzdej své snahy o mou přízeň a utíkej za Mirandou, než zaklepe bačkorama a zazvoní umíráček! Krása je pomíjivá, ale vaření nikdy! Jdeš už? Pospěš! Kněz čeká!“

„Markusi, můžeš dál mluvit do větru, ale-“

„Kde je Charles?“ vyskočil do sedu náhle a jeho zelinkavé oči prosvítily tmu.

„Markusi, co to bylo?“

„Co bylo co?“

„To před chvílí!“ mávla rukou okolo sebe Winnifred a pavučinky nad ní se zvedly v lehkém větříku.

„Ono bylo něco před chvílí?“ zamrkal na ni nechápavě a oči se mu třpytily.

„Markusi!“ zamračila se na něj a rty měla v pevné lince.

„Winnie, kdybych o něčem tušil, tak – už vím, kde je Charles!“

„Jsi blázen!“ poplácala ho po holých zádech. „Na, než vyběhneš do tmy, obleč se,“ podstrkovala mu košili a kývala hlavou ke kabátu.

„Nejdřív mám ještě práci!“ Vyhoupl se lehce na nohy a obešel Winnifred. „U zeleného Trola,“ mrkl na ni.

S povzdechem Winnifred nechala své ruce klimbat okolo boků. Chladivý vítr ji poštípal na tvářích. Chvíli ještě stála v tmavé místnosti a zírala na dveře, kterými tak náhle odešel. Byl pro ni velkou záhadou. Pro každého tady. V jeden moment, kdy se zdá, že je má konečně rád vyskočí a začne se chovat zase arogantně.

Hlava ji třeštila. S povzdechem obešla místnost. Nechápala, jak tu mohl být po celé dny zavřený. Šipky a nože byly zabodnuté ve stěnách a všude lpěly nápisy jmen. Winnifred pozvedla obočí. Její jméno bylo neprobodané. Nevěděla, jestli ji to má potěšt, nebo vyděsit, že bude další. Thomas byl taky nepoškozený. Jména Olivie a Mary se mohly ale pyšnit veškerou zbrojí, kterou Markus oplýval – jak se zdálo. Jejich jména byla probodávána stokrát.

S lehkým úsměvem na rtech zavrtěla hlavou a odcházela z půdy. Ten kluk ji nepřestane nikdy překvapovat.

„Paní Wilsonová!“ zavřeštěl ženský hlas zespoda.

„Co se děje Mary!“ Winn k ní běžela a vyděšená dívka k ní přiběhla.

„Já s tím namyšlencem nemůžu být v jednom baráku!“

„Co ti udělal?“ Pevně ji chytla za ramena a zatřásla s mokrou dívkou. Počkat, mokrou?

„Její výsost má vybrané způsoby!“ ječela. „Nesla jsem kbelík vody, abych mohla umýt podlahu v knihovně, kde zanechal blátivé stopy po sobě! Ostatní nemají problém s vyčištění si obuvi před vstupem, ale panáček ano!“ Voda jí skapávala z vlasů a ruce se jí třásly hněvem.

„Promluvím s ním, tohle bychom měli zarazit,“ přitakala Winnifred.

„Ughrr!!! Nechápu, jak může být Charles vůči němu tolik trpělivý!“

„Charles je trpělivost sama.“

„Kdykoliv jsem schopná Markusovi urazit hlavu, ale Charles je pravý gentleman.“

„Mary, dej Markusovi čas-“

„Čas?“ zasmála se ironicky. „Od svých třinácti, kdy k nám přišel promočený se nezměnil. Stále ta stejná arogantní kreatura!“

„Jdi si odpočinout Mary, musíš být unavená. Zítra vytřeš.“

„Jste laskavá, paní, pro každého máte pochopení,“ usmála se na ni a přestávala se třást.

„Neviděla jsi náhodou Thomase?“

„Vašeho muže? Hledá ve své pracovně spisy o nějakém klubu nebo sektě.“

„Sektě? Klubu?“

Měsíc osvětloval noční hladinu Temže. Řeka žbluňkala, narážela do stěn a schůdků. Dotýkala se všeho, co jí přišlo do cesty. Tajemná, černá voda. Když se Valerie pečlivěji zadívala, mohla vidět i odraz hvězd a měsíce, ale přes hustou pokrývku páry, která se zvedala jako kouř z dýmky vzhůru, to nebylo nejlehčí.

Každý večer jí chtěl Charles ukazovat kus města. Westmistrovské opactví, kolem barokního kostela Svatého Pavla, jehož barokně, renesanční vzhled uchvacoval její oko. Vyprávěl o jejich architektech a panovnících anglie. Nicméně její sympatie skončily u Tudorovců.

Markusova nepřítomnost v hradu pro ni byla víc než vítaná. Nikdo nevěděl, kam zmizel, ale všichni se spokojeně usmáli a tvrdili, že se vrátí. Jedna část Valerie si nepřála nic jiného, než aby ho mohla zase vidět. Jiná křičela, aby se držel co nejdál od ní.

Líbil se jí čas strávený po jeho boku. Během dne se vždy vypařil. Hledal s určitostí stopy po jejím otci. Večer než odbila půlnoc s tichým zaklepáním ji pozval na procházku, kterou nemohla ze zvědavosti odmítnout.

Měla ho ráda. Víc než to. Přirostl jí k srdci. Byl jako jistý přístav v rozbouřeném moři tajemství. Dával ji pocit bezpečí a víc než ochotně a trpělivě jí vysvětloval vše, čemu nerozuměla. Jenom o jednom nechtěl s ní mluvit. Tajemství jejich funkce.

„Valerie? Vidíš to? Už trošku vylézá slunce, tak můžeš v dáli zahlédnout věže Toweru.“

„To je Londýnský Tower?“ vydechla v úžasu, když se sluneční paprsky dotkly budovy a začaly ji nahřívat. Přiskočila k zábradlí mostu a pevně se ho chytla rukama. Mrkala zvědavě do dálky. Charles ji opatrně jednou rukou objal okolo pasu a nahnul se přes její rameno. Jeho teplá tvář na její způsobila mravenčení v břiše. Opojná vůně mahagonu ji celou zaplnila. Bylo to víc než příjemné, mít ho takhle blízko.

„Říká se jí bílá tvrz, sloužila kdysi jako naše zbrojnice a pokladnice. Kdysi se tam dalo schovat i před útočníky, nebo také jako vězení.“

„Ahah...“ vydechla šeptem Valerie a jeho srdce zatřepotalo proti jejím zádům. To teplo, které z něj vycházelo!

„Hrdličkyyy, hrdličkýýý, tancujtee! Komickýýý!“ zazpíval hlas za nimi a oba od sebe ustoupili. Černé vlasy měl připláclé k tváři a zelinkavé oči je se třpytkami sledovaly.

„Markusi? Co tu děláš?“ optal se opatrně Charles. Ostatně jako vždy, byl až příliš klidný.

„Kvačím jak kachna Londýnskými kanály. Pro turisty jsou to ulice.“ Zářivě se na oba zazubil a přistoupil blíž k nim.

„Jsi mokrý?“ vyptával se Charles dál.

Markus zamrkal párkrát na Valerii. „Chceš to přeložit? Ptá se mě jestli-“

„Markusi!“ zavrčel Charles a přerušil ho.

„Jestli mi pomůže Valerie s usušením, velice rád se k vám připojím.“

„Už ses připojil, bez pozvání,“ procedila skrz zuby. Sprosťák jeden!

„Lesi? Ona mě nemá ráda?“ kývl hlavou k Valerii a zatvářil se ublíženě. Zády se připlácl k zábradlí a v dramatickém gestu s hřbetem ruky na čele se zaklonil. „Slečna 'jaké je moje jméno' si o mě myslí, že jsem satan!“

Charles se hrdelně zasmál a přitáhl si Valerii blíž k sobě. „To si ostatně o tobě myslí asi půlka dívek v Londýně!“

„Kvůli šarmu?“

„Nemůžeme se vrátit domů?“ zaskučela tiše Valerie k Charlesově bradě. Stočil k ní svůj blankytně modrý pohled a mlčky přikývl.

„Valerie je taky Satan – Satanka,“ opravil se a zazubil jejím směrem.

„Proč?“ nadzvihl Charles obočí v pobavení.

„Je dvojitá!“

„Vidíš dvojitě? Kdes byl těch pár dní, kdy ses ani nevracel.“

Markus si oblízl lačně rty a v očích se mu zalesklo. Nepochybně byl opilý. Proletělo Valerii myslí. Vzpomíná si vůbec co dělal? „Nejdřív U zeleného Trola - tam mě kousla jedna femme, tak jsem se rozhodl pro vlastní bezpečí, že zůstanu raději U kocoura, vyhodili mě do hnoje, po třech dnech pití. Tak jsem se musel vykoupat.“

„V Temži?“

„Lepší bláto jsem nenašel.“

„Fůj!“ otřásla se Valerie.

„Pojď do mého objetí! 'Jaké je mé jméno' pojď, chci tě obejmout!“ roztáhl náruč a kabát mu začvachtal. „Charlesi?“ zavrčel už a náhle jeho rozvířená nálada upadla. Opilectví okamžitě vyprchalo a starostlivě si ho prohlížel. V sekundě byl zase až moc střízlivý.

„Co?“

„Krvácíš.“ Než stihl hlesnout, jeho přítel padl na kolena. Z koutka úst mu vytekl rudý pramínek a jeho oči nabraly děsivý odstín. Valerie padla taky vedle něj a šokovaně zírala na svého přítele. Prohlubeň pod nosem se zbarvila karmínovou barvou.

„Kde máš prášky!“ vrčel Markus a zuřivě hledal po jeho kapsách. „Kdy sis je bral naposledy?“

„Levá náprsní kapsa,“ chrčel.

„Co se děje?“ vydechla Valerie. Tohle se ještě nestalo! Co mu je?

„Právě včas,“ bručel a vedle nich se zjevil kočár. Markus vytrhl z jeho kapsy malou ampulku a vytáhl špunt. Charles v jeho náruči se jevil jako křehký porcelán. Jeho bledá pokožka kontrastovala s temným mokrým kabátem, který měl Markus na sobě.

„Jedeš domů, bratře.“ S překvapivou lehkostí zvedl Charlese a položil do kočáru. „Jdeš taky, nebo tu budeš stát?“ otočil se téměř zuřivě k Valerii. Téměř nadskočila na místě a honem vylezla nahoru, než by ji zabouchl před nosem.

„Co mu je?“ zašeptala, když Markus svým kabátem starostlivě a opatrně utíral krev z Charlesovy tváře.

„Co by mu mělo být?“ pohodlně se opřel dozadu a hlava v jeho klíně se zavrtěla. Víčka měl pevně zavřené a začaly nabírat levandulový nádech.

„Nejsem slepá,“ pokračovala už podrážděně. Její černé oči ho naštvaně probodávaly. Kde se v ní brala taková kuráž? Markus se nad tím musel pousmát. Jak se zdá, jeho pokřivený úsměv zaúčinkoval na její srdeční rytmus.

„Díky mým věšteckým schopnostem, jsem se zjevil ve správnou dobu na správném místě. Nechceš mě místo obviňování obejmout?“

„Smrdíš Temží.“ Zavrtěla hlavou a přitiskla se pevně ke stěnám kočáru.

„To je problém?“

„A co se ti na tom problému nelíbí?“ odpověděla jeho oblíbeným způsobem.

„Všechno,“ otočil se s úsměvem a zíral ven do začínajícího dne. Sotva kočár zastavil před hradem, zvedl se ze sedadla a s jednoduchým „Měj se,“ zmizel i s Charlesem v náručí uvnitř budovy.

Dala jsem se do hledání potencionálních týpků, co by sedli na popis Charlese a Markuse... Nejsou sice úplně perfektní, ale i ty rty sednou, oči (kdyby jste si přiblížili detail) i vlasy.

Líbí? :)

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 7. kapitola: