OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 9. kapitola

30.08.2012 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1158×

9. Promočené šaty

Za ztemnělými okny se vznášela temnota. Inkoustově černá obloha se děsivě usmívala svým třpytivým chrupem, který působil varování a většina obyvatel Londýna byla už dávno ve svých příbytcích. Mraky schovaly hvězdy a paprsky Luny prosakovaly skrz hustou mlhu. Z dálky se to jevilo jako mléčná dráha. Jako kdyby si snad hrála se svým světlem! Natahovala své šípy přes okno a dotýkala se tmavých šatů.

Svíčka v rohu místnosti párkrát poskočila, jako kdyby si nebyla jistá, jestli o ní někdo ví. Místností se ozval další výdech. Šaty znova zašustěly, když se bledá ruka natáhla pro hrníček s čajem, který jí Mary přinesla – společně s jídlem od Mirandy – přesně jak Charles poručil.

Zase se párkrát otočila před zrcadlem a zavzdychala. „Ne, ne...“ vrtěla hlavou a usrkla. Čaj jí příjemně zahřál útroby, ale neohřál led, který vytvořila k saténové garderóbě. Vlasy si sčesala do úhledného drdolu ze kterého jí spadaly malé neposlušné lokýnky. Zapletené prameny měly působit étericky, ale vzhledem k šatům... „Ne, to prostě nejde.“ Položila čaj zpátky na stolek a skousla si ret.

„Pospěš! Kočí čeká! Počkám dole,“ skřípal zuby za dveřmi Markus. Párkrát si povzdechla a štípla se do tváří. Lepší to nebude. Připla černého havrana k malému řetízku, který ji Mary – s velice zvláštním výrazem – přinesla.

„Už...“ odvětila a natáhla si na prst kulatý šperk, který byl grátis k oděvu. Markus byl detailista. Zaklepala sama pro sebe nohou, než vykročila ke dveřím.

Noc byla chladná. Valerie se zatřásla, když se zatřásla, když se ledový vítr zapřel do její odhalené kůže na rukou a chloupy jí vstaly. Hned se okolo ní obalila bílá, hustá mlha a šla za světýlkem černého decentního kočáru. Markus se jako vždy ležérně opíral o něj. V nočním obleku vypadala jeho pleť ještě bledší a vlasy ještě temnější. Zaslechl klapot jejích bot a vzhlédl směrem.

„A nesměj se mi!“ upozornila ho, než vyšla do žlutavého světla lampy. Odlepil se od kočáru a vykulil oči. Věděla, co vidí. Viděl mladou, dívku s černými a vlasy a ještě černějšími oči, která je ochotná riskovat a věřit mu, že ji nezabije. Chvíli jen stáli a dívalli se jeden na druhého.

Lehké saténové šaty ve vínové barvě. Byly krátké. Vystavovaly a doslova žádaly svým střihem, aby každý zaregistroval kontrast mezi její bledou pokožkou a tmavými šaty, které odhalovaly bezchybná ramena a část bílých ňader. Korzet ji těsně svazoval okolo hrudě i pasu a utvořily smyslnou úžlabinu mezi prsy. Živůtek byl vyzdobený lehkými, zlatými krajkami. Rukávy minimální a sukně bujně nadýchaná. Krk zdobily perly, které se jí otíraly a dráždily klíční kosti. Na tváři měla krásnou, zlatou masku s vínovými detaily, která přidávala na její tajemnosti. Vypadala... jako z jiného světa.

A Markus - Markus... stál v černobílém saku s černou maskou na tváři a zelinkavé diamanty ji chvíli bez jediného mrknutí zkoumaly. Jeho oči pluly po záhybech jejích šatů, výš... k bokům, úzkému staženému pasu, její dekolt, který měl tendenci vylézat víc, než je zdrávo, obnažené hrdlo a zastavil se na jejích očích. Nervózně sklopila pohled a kráčela k němu. Snažila se zamaskovat splašené srdce a neodvažovala se na něj podívat.

„Počkej,“ vydechl téměř okouzleně a chytl ji za paži. Vyděšená tím dotykem se na něj otočila a podívala do očí. Topím se! Topím! Byly tak zvláštně zelené, a v té zelené studánce na ni volaly temné kameny a jiskřivé rybičky. Jeho nos se jí téměř otíral o čelo a jeho druhá ruka uvolnila stuhu na jeho krku. „Na,“ jeho ruce uvolnily stisk a okolo ramen jí přistál teplý plášť. Jeho plášť. Vděčně se pousmála a pomohl ji do kočáru. Vyhoupl se za ní a párkrát zaklepal na kočího, který rozpohyboval povoz.

Kočár se s rachotem rozjel po dlaždicích temnou nocí. Nervózně poklepávala botou a přistihla se, že se snaží uklidnit rozbouřený rytmus srdce. Je to kvůli Winnifred a otci, snažila si namluvit. Nemá s tím vůbec nic společného to, že tu sedí jen ona a Markus sami... spolu v kočáře. Vůbec nic!

Zkroutla pohled z okna a pokoušela se nevnímat, že ji Markus celou dobu sleduje. Bylo to šílené. Jako kdyby do ní jeho pohled rýpal. Zakopával se jí do žaludku, který se jí už tak nepříjemně houpal z jízdy.

„Měla bys to nosit častěji,“ pronesl po mučivých minutách.

„Nosit co?“ pokoušela se o nezaujatý tón. Vzhlédla a setkala se s jeho pohledem plnými obdivu. Obdivoval ji?

„Tohle,“ máchl rukou k šatům, které měla na sobě.

„Proč nosit něco, v čem se necítím dobře.“

„Puritánsky jsem myslel, že se zakrývají pouze angličanky, Rio,“ zazubil se na ni, když si všiml, jak se ošila pod novým oslovením.

„Tak jsem puritánka.“

„Víš, většinou se zakrývají takhle moc slečny, které si cpou do dekoltu nějaké látky, aby zvýšily svou atraktivitu a proto zakrývají tak moc, ale ty se nemusíš ničeho obávat! Balkón zeširoka rozevřený -“

„Můžeme se nebavit o dekoltu?“

„A o čem?“

„O...“

„Uvažoval jsem, ty boky dělají takhle šaty, nebo je máš více vystouplé přirozeně?“

Valerie vykulila oči. Tvářil se, jako kdyby jeho otázka nebyla nemístná. Arogance a povýšenost z něj jen čišela.

„Líbí se mi to, ale jestli to dělají šaty, tak budu velice zklamán.“

S povzdechem protočila zrak, na tohle nehodlala odpovídat ani náhodou.

„Jsi nervózní? Neboj, donesu ti tam sklenku výborného vína – snad piješ červené. A hlavně, pokus se na nikoho tam nešahat, držet se poblíž mě a mluvit jen když je to nutné. Máš ostrý jazýček – Má Valerie.“

„Nejsem tvoje,“zavrčela a svráštila obočí.

Světýlka v jeho očích pohasla. „Jasně,“ zabručel a stočil pohled z okna. „Kdyby se něco stalo, budu tam. I kdybys mě neměla vedle sebe, věř mi v tomhle trochu. Nezapomeň na to.“

„Dobře,“ přitakala. Naklonila hlavu na stranu. „Markusi?“

„Ano? Rio?“ zašklebil se na ni.

Překousla zkomolené jméno a pokoušela se nešeptat. „Máš rád Charlese?“

„Proč se ptáš?“ Jeho výraz ochladl.

„On tě má až moc rád... ale je těžké se v tobě vyznat, když se chováš, jak se chováš a mluvíš-“

„Jsme tu,“ přerušil ji.

Vysoký bílý dům, který lemovaly bílé sloupy. Ozdobené květy a věnci z vavřínů. Po obou stranách byl obklopen vysokými lípami, které jí tolik připomínaly domov. Pod bílou střechou si všimla dvojitých černých dveří. Zlatá klika, která je zdobila zářila do dálky. Žlutavé světlo vrhalo na zem drobné odlesky a Valerie si uvědomila, že jsou dveře otevřené.

Markus ji chytl za loket a strhl na sebe. Narazila do jeho teplého těla a když zvedla hlavu k jeho setkala se s pohledem plným strachu.

„Žádné hlouposti Greyová, ano?“ zašeptal k ní a jeho hlas jí rozdrnčel vrnivým tónem bubínky. Tělem se prohnala zimnice a zavrtěla hlavou.

„Hodná holka. Ještě maličkost,“ pokračoval a zvedl jí, hrubě a zároveń jemně, ruku. „Jsou tu jen zadané dvojice.“

„O čem to meleš?“ vyrazilo jí z úst a na prsteníček jí nasadil prsten.

„Neudělej mi ostudu, má snoubenko.“

„Prevíte jeden!“ zaskřípala zuby, ale měla pocit, jako kdyby ta slova nemyslela vážně. Jeho ruka na jejím kříži působila tak neskutečně důvěrně...

„A co by tu dělal můj otec?“

„V tom je ten háček, prakticky tu nemá nikde co dělat, ale přesto tu je.“

„Lháři,“ vztekala se.

„Sem vedla stopa od těch brýlí, nedělej mi to těžší, Rio, než to je!“ vrčel tentokrát a když přimhouřila oči jen zavrtěl hlavou. Dobře, přežije to.

„Tak pojď, ty zastánkyně pravdy.“Jeho tón nabral zase škádlivý a veselý podtón.

Světla svíček se mihotala jako při tanci a radostně si plápolaly dál, když kolem nich s Markusem procházeli. Než prošli dveřmi, obtočil si její ruku okolo jeho a vešli dovnitř.

Tep jí začal zuřivě bubnovat a Markova ruka byla to jediné, co jí v ten moment dodávalo sílu. Ne, otec, otec jí dodával sílu, snažila se sama sebe přesvědčit. U dveří se zdvořile uklonil služebník. Valerii zasáhl jako blesk pocit, že tu nemá co dělat. Měla chuť vyrvat se z jeho stisku a utéct co nejdál. Jeho ruka však nepovolovala ani o milimetr. Vedl ji přeplněným sálem ladným, pomalým krokem.

„Koho pak to tu máme, Martin Foksen!“ zajásal dámský hlas za Markusovými zády.

„Martin?“ zasyčela Valerie a na odpověď dostala jen mrknutí.

„Zmizel jsi,“obviňovala žena dál.

„Zmizet a opít se je něco jiného,“ prohodil jakoby nic.

Krásná bruneta se zamračila na něj a dělala, že si Valerie nevšimla. Překonala pár kroků k Markusovi a opřela se pažemi o jeho ramena. „Čekala jsem na tebe,“ zavzdychala mu do ucha. Ani to Valerii neušlo. Její kratší vlasy se v upravených loknách snášely k ramenům a potřené krvavé rty špulila k polibku. Sklopila pohled, aby alespoň trochu dopřála dvojici soukromí. Vyzdvihla se v ní vlna nevole a snad žárlivosti?

Párkrát zamrkala na podlahu a všimla si jedné maličkosti. Markusovy pěsti byly zaťaté. Uklidnilo ji to. Snad je to kvůli té krásné ženě. Věděla, že takové myšlenky by ji neměly napadat, ale přála si to.

„Čekáš na nesprávného. Přicházím jen za neobvyklými. Manžel na tebe čeká, Jessamine.“

Žena párkrát zafňukala a zmizela ze sklopeného zorného pohledu Valerie. Utekla? Bodejď by ne. Markusův hlas byl neústupný.

„Zvedni hlavu, nekoukej se už nikdy vedle mě do země. Jsi krásná, Rio.“ Skousla si ret. Palcem jí nadzvedl hlavu a otočil čelem k sobě. Jeho zelinkavé oči se jí zarývaly téměř do žaludku. „Zatancujeme si?“ nabídl jí ruku a druhá se mu obtočila okolo pasu.

S polknutím propletla jeho ruku se svou. „Ty, které mne nezajímají dostanou ze mě pouze falešné jméno a pár lichotivých slov.“ Něžně ji vedl sálem a v kruhu se vznášeli jako motýli. Palcem párkrát pohladil strukturu šatů a dotkl se odhalené kůže. I ten drobný dotyk Valerii pálil. „Někdy chceme to, co nemůžeme mít. Tvůj otec tu není, myslím. Ale je tu někdo, kdo ví, kde může být.“

„Ale jak?“ Její rty se nechtěně otřely o jeho sako.

„Jeho jméno je Angel, představí se ti dál.“

„Ale-“

„Musím jít, neodpovídej, jen poslouchej, prosím.“

„Mark-“ přiložil jí ukazováček na ústa.

„Mluví v hádankách, musíš mi je pak říct, abychom je rozlouskli. Chce s tebou tancovat.“

„Jak to víš?“ vyhrkla honem.

„Uvidíš sama...“ s těmi slovy zmizely jeho ruce z jejího pasu a nahradily je jiné, chladné a kostnaté. Na její tvář se upíraly nepřítomné oči a přes papírovou pokožku měla pocit, že vidí i krev, která se mihotala v žilách. Kdyby se tedy pohybovala...

„Valerie Greyová. Krásná, milá, inteligentní a překvapená. Také talentovaná...“ ozval se hlas a mermomocí se snažila zadržet výkřik. Zněl totiž v její hlavě.

„Mé jméno je Angel, víc myslím vědět nemusíš o mé osobě. Tvé vášně tě ničí, mé dítě, ovládni je. Ten chlapec je pohledný, to musím také úznat.“ Krvavé rty měl stále pevně sevřené a pohled upíral na její čelo. Znervózňovalo ji to. Měla chuť vytrhnout své ruce z jeho a utéct na míle daleko. Nejen z tohoto 'zámku hrůzy'.

„Tvá láska je neuvěřitelná, silná.“ Zněl hlas dál v její hlavě. Monotónní, tichý a varovný. „Tvá vůle ještě víc. Stačilo by jim tě jen špatně nasměrovat a byla by jsi pomstychtivá. Nicméně, kvůli tomu mě Markus nehledal. Prý by jsi chtěla odpověď na tvé otázky, dítě mé.“

„Nejsem vaše dítě,“dovolila si oponovat.

Muž se pousmál. Bílé zorničky upíral za ni a šedivé, splihlé vlasy měl přilepené na spáncích. Byl slizský. „Máš štěstí, že plní sliby, je tu stále a hlídá jako oko v hlavě. Tvá nevinná duše je až příliš velkým lákadlem. Sám to ví asi nejlépe.“

Valerie polkla než promluvila. Měla jen poslouchat, ale nemůže už dál čekat.„Kde je můj otec?“

„Rovnou k věci? Drahá, pod sluncem těžko skryješ se ve stínu. Žádný tam není, ty jsou jinde. Ale ty nehledáš stín. Stín hledá tebe. Stůj a vyčkávej momentu, než si tě Stín najde sám, protože ten květinu chce jako choť.“

Začátek chápala, ale čím dál víc se v jeho slovech ztrácela. „Ztráta a návrat. Měnič osudu je v rukách démonů. Černý havran pláče, protože pírko ztratil. Až ho najde v hromadě fénixova popelu, znovu povstane. Pamatuj! Není vše, jak se zdá...“

„Cože?“ vyhrkla ale s těmi posledními slovy se její děsivý společník vypařil. Zůstala s rozporuplnými pocity stát uprostřed taneční místnosti a páry vedle ní bez povšimnutí pokračovaly ve svém valčíku. Se vzrůstajícím strachem se rozhlížela kolem sebe. Měla chuť zavolat jeho jméno. Věděla, že porušila jeho žádost, aby s tím Angelem nemluvila... V krku se jí usídlil knedlík a měla pocit, že kdyby promluvila, nic by z ní nevyšlo.

Místnost zářila žlutým světlem svíček a masky kolem ni ji propalovaly svými černými pohledy. Okolo místnosti byla křesla a když se víc zadívala na ně, všimla si vždy muže, který seděl na křesle a žena na jeho klíně. Panebože, pomyslela si. Mlsně jako kočka se natahovala k jeho chlípným rtům a z úst jí vylezl hadí jazyk... Valerie potlačila výkřik a zadívala se na ostatní páry. Ani jeden z nich nebyl ordinární. Kam mě to zavedl?! Couvala dozadu a neznámé ruce se jí dotýkaly. Chytaly za pas a nadzvedávali, aby s ní udělali v tanečním nadšení otočku. Narazila do muže s podnosem a celým sálem se rozeznělo cinkání a tříštění skla.

Obličeje se k nim otočily a nastalo ticho. Krve by se v ní nedořezaly. Markusi, kde jsi? Křičela v mysli.

„O-oml-omlouvám se!“ koktala.

Démonické obličeje se začaly smát. „Určitě ještě pískle.“ Smáli se? Nebo to byl varovný zvuk, že ji teď někdo zabije? „Dlouho jsme tu neměli pannu čistou,“ zajásal jiný hlas. Přibližovali se blíž a blíž....

„Hoří!“ začal někdo v davu křičet a pohledy se zvrátily od Valerie. Záclony začaly oblizovat vysoké plameny. „Markusi,“ zašeptala v němém úžasu, než se jí někdo chytl za ruku.

Začala se cukat, když ji neznámý vláčel sálem k balkonu. Okolo začal chaos. Všichni se snažili uniknout požáru.

„Necukej se! Radši běž!“ zavrčel naštvaně hlas.

Úlevou div nezavzlykala. „Jsi tu!“

„Byl jsem tam celou dobu!“

„Ten požár?“ otočila k němu oči a všimla si, že měl zatlou čelist. Rozhrnul závěsy a vyděšeně sledoval sklo. Očividně tam nemělo být, ale bylo!

„Jsem založil já,“ pokračoval a pustil Valerii. „Musíme odsud než z nás bude pečené libové – sakra!“ Dlaněmi praštil do okenice. „Musíme jinudy!“

„Proč to nevyrazíš?“ ptala se, když s ní cukl, bežíc k dalšímu východu.

„Magie!“ Vykopl prudce dřevěné dveře a vběhl do kanceláře. Masivní dřevo bylo rozpálené, jak se oheň začal plížit směrem za nima. „Valerie!“ zakřičel přes hustou mlhu kouře. Chytl ji za loket a přitáhl k sobě.

Oči ji pálily, kouř štípal a boty spalovaly chodidla.

„Věříš mi?“

„Ne!“ vydechla v kouři, ale přitom ho pevně držela za ramena.

„S tím budeme muset trošku zapracovat,“ zabručel a přitiskl si pevně její hlavu k sobě a vrhl se s ní v náručí skrz oheň.

Valerie nechápala co se děje. Skočil s ní zase z okna?! Dělo se takových věcí najednou! Slyšela tříštění skla, trhání látky a ztratila půdu pod nohama! S úděsem polkla čerstvý vzduch do úst, když prorazili vodní hladinu.

Néééé!!! Její ústa pozřela trochu vody. Začala zuřivě kopat nohama i rukama a otevřela oči. Byla tu tma. Absolutní tma. Nad ní byly červené plameny a Markus nikde. Strach, panika, ticho...

Plíce ji začaly pálit nedostatkem kyslíku. Stahovat. Bubliny z toho, jak se snažila šlapat vodu ji stahovaly stále hlouběji a hlouběji. Ztrácela i to malé světélko nad hladinou. Zuřivě se snažila zachytit alespoň jednu drobnou bublinku kyslíku do úst. Ale čím víc se snažila, tím víc ji selhávaly svaly. Šaty ji tahaly ke dnu, tělo ji tahalo ke dnu, mysl, voda, vše.

Kopala rychleji a rychleji. Slábla. Víčka se jí zavírala a už automaticky otevírala ústa, aby zalápala po dechu, když se její tváře dotkly teplé dlaně. Sledovala temnou siluetu, která se k ní přiblížila. Palec jemně pohladil lícní kost a přitáhli si její tělo blíž.

Vše bylo ztracené,, pomyslela si, když se něčí rty přilepily k těm jejím a téměř hrubě přitiskly. Byly teplé. Oproti jejímu prochladlému tělu vařící. Byl tak pevný, silný... pootevřela rty a do úst jí neznámý vdechl vzduch. Vděčně zalápala po dechu a i ten drobek kyslíku jí dodal sílu do žil. Následovalo další vdechnutí.

Byla téměř neskonale vděčná osobě, která si ji tam pod vodou našla. Obtočila ruce okolo jeho krku a neodvažovala se odtahovat své rty od jeho. Rukou jí něžně odtrčil pramínek černých vlasů, který ho lechtal na paži a znovu jí dopřál kyslík. Bylo jí jedno, odkud ho bere, hlavně, že ona může dýchat. Místo dalšího vydechnutí kyslíku se jí ale začal vpíjet do rtů.

Překvapeně zamrkala ve vodě na Markuse. Dravě sál její rty a jednou rukou si ji přidržoval u sebe. Srdce jí vyděšeně nepřestalo poskakovat v hrudi. Spíš se tlukot ještě víc umocnil. Když ji opustil ale šok, začaly jí vést instinkty. Prsty začala plout pod hladinou po jeho dokonalé tváři. Byla ve vodě tak hladká, sametová...

Nikdy si nepředstavovala, že její první polibek bude tak naléhavý, vášnivý, uprostřed vody. Druhou rukou zabloudil po jejích bocích a ozvalo se ve vodě škubání. Strhl těžkou suknici aniž by se odtrhl od jejích sladkých rtů a nůž se zableskl jako ryba. Těžká zátěž odpadla. Nejtěžší. Přeřízl tkaničky korzetu a prudce se ji pokusil ve vodě popostrčit nahoru.

Sklouzl polibky na její krk a plíce se jí začaly dožadovat zase po kyslíku. Zcvrkávaly se. Celá se vlastně proti Markusovi zcvrkávala. Otevřela ústa a voda potlačila její zasténání. Kdyby tohle líbání mělo být to poslední, co by měla ve svém životě udělat, tak byla šťastná. Už necítila jeho rty. Jen ruce, které jí pluly po těle, až nakonec její hlava prorazila hladinu a zalápala po dechu.

Kyslík začal naplňovat její plíce. Roztahovaly je zpátky do jejich původní velikosti. Bylo to jako kdyby se znovu narodila. Okolo ní na trámech a dřevěných kusech nábytku pluly stále hořící plamínky vody. Zachytila se křídla klavíru, který plul okolo a začala ve vodě hledat Markuse. Plácala dlaní do vody a natahovala se, jestli neucítí jeho tvář, ale Markus zmizel v temných hlubinách.

S poslední silou zakřičela nakřáplým hlasem, ale odpoveď nepřišla. „Markusi!“

Konec - za tohle slovíčko, by jste mě zabili, že?

0:)

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 9. kapitola: