Černý havran - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Temné uličky, tajuplné osoby, nestvůry, města, kouř z dýmek a kupa zaprášených knih. Na bidýlku temný děs sedí. Černý havran na nás zamyšleně hledí. Rok 1879 je rokem, kdy se osudy pár osob střetnou ve stejném čase a na stejném místě. Co to přinese nikdo netuší.
Pokud jste si i přes tato varování usmysleli, že si tento příběh přečtete, rozmyslete se ještě na moment. Máte stále čas ji co nejrychleji zavřít a utéct.

19.07.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1753×

Prolog

Únor 1879, Benátky - Itálie

„Pojď sem, mrcho!“ zařval muž a hnal se půlnočními ulicemi kupředu. Drobná žena mu zmizela s démonským smíchem za rohem. Rychle běžel za ní a z úst mu stoupal kouř. S hrdelním zavrčením zrychlil. Zahlédl na mostě siluetu dámy s hustě vlajícími havraními vlasy. Řítil se za ní a ticho zase prořízl její smích.

„Nechytíš!“ Otočila se k úprku, ale než stihla vyběhnout, nůž se jí zaryl hluboko do hrudi. Čepel prorazila srdce a se zasyčením na něj zírala.

„Mám tě,“ zašeptal a koutek úst se mu nadzvedl. „Mám ten pocit, že jsi při cestě ztratila něco,“ pokračoval něžně a do těla jí zaryl další nůž. „Bylo krajně neslušné takhle utíkat, mohla jste schůzku odmítnout.“

„Markusi Foxi,“ syčela mezi zuby. „Ty jsi nevyhrál, tohle je teprve začátek.“ Její líbezná tvář se pokroutila do škaredé masky a mladí začalo vyprchávat. Plné rty se stahovaly do úzké linky a kůže povadala.

Škoda, pomyslel si. Mohla se hodit, kdyby neklela, čarodějnice. Přehoupl její bezvládné tělo přes kamenné zdivo a pustil do vody. Mrtvola začala na vodní hladině syčet, dokud nezmizela v černé hlubině.

„Pokazila ti fajnový večer, co?“ zasmál se hlas. Markus zvedl hlavu a střetl se s pohledem muže. Potutleně se z dálky usmíval a z dýmky, kterou svíral v levé ruce, stoupal malý našedivělý provázek kouře.

„A ty místo toho, abys mi s ní pomohl, Charlesi, jsi jen koukal z dálky a kouřil. Tomu říkám flákačství.“

„Odreagovávání se, bratře,“ opravil ho. „Mám dojem navíc, že bych ti moc nepomohl, ale spíš překážel.“

Muž na mostě zabručel, upravil si límec kabátu a nasupeně kráčel dál od svého bratra.

Téhož večera, Paříž - Francie

Drobná postava v kabátku kráčela rychle vylidněnými ulicemi. Vykřičená ulice nebyla zrovinka nejslavnější v tomto romantickém městě. Osoba si zarazila klobouk více do tváře a zahla doprava.

„Hmm, pojď sem koloušku,“ zavrněla ze dveří dáma ve sporém oblečení a s prsy div ne vypadávajícími z korzetu. „Ukážu ti Paříž. Takovou jsi ji ještě neviděl!“

Postava neodpověděla a vyhýbala se dalším pohledům jiných žen, které vycházely ze dveří a lákaly své klienty.

Rychle zapadla do dveří na konci ulici a prodrala se hostincem až do zadního koutu. Pevně svírala mezi prsty v rukavici klobouček. Opřela se o oprýskané dveře. Odřené od bitek a vrhání sklenic na ni. Vydala se klikatou chodbou, dokud nedorazila k polorozbité stěně. Zatáhla za malý výčnělek a s hlasitým zaskřípěním se odsunuly na stranu.

Objevila se v malé světnici. Svíčka, která ji zalévala jemným světlem pomalu dohořívala. Osoba ze sebe shodila klobouk a pár černých pramenů vyklouzlo z drdolu ven. S povzdechem sundala dlouhý kabát z ramen a její křehká silueta se otřásla zimou.

Kabát těžce žuchl na zem a dívka se zatvářila nasupeně. Sehla se k němu a vytáhla z vnitřní kapsy knihu. Skousla si ret, když zahlédla ohlé rohy. „Mon dieu, ani knížku nejsem schopná přenýst bez úhony,“ povzdechla si a přenesla ji na noční stolek. Skopla z nohou zablácené boty a padla unaveně do postele. Přetáhla na sebe těžkou deku a s pohledem na svůj klenot - knihu - usnula.

Následující díl »

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování