OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Česko - anglická konverzace 1. kapitola

07.04.2010 (16:00) • Cathshir • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 788×

1. kapitola

1. září 8.30

Kráčela jsem po vydlážděném chodníku v areálu naší školy. Na sobě jsem měla svoje nové boty sahající mi po kotníky, v anglickém stylu se zavazováním na mašli a podpatku. K mému novému kabátu se perfektně hodily. Ale počkat,kde mám kabát? Uvědomila jsem si to až v té chvíli kdy mi déšť začal smáčet mé nakulmované vlasy a tričko bez rukávů. Rychle jsem vběhla do školy a letěla do naší učebny, div jsem nezakopla. Bylo už po zvonění ale, učitelka v naší třídě ještě nebyla. Šla jsem uličkou mezi lavicemi a při tom hledala svojí kamarádku Evču. Nikde jsem ji neviděla ale za to jsem periferním pohledem zahlédla Týnu jak na mě mává jak zuřivá. To mi přišlo divný, protože s Týnou se už nějaký ten pátek nebavím. Přišla jsem blíž.

„Pojď si sem sednout," řekla natěšeně.

„Ne díky." Zašklebila jsem se a šla pryč.

„Počkej!" křikla zamnou, ale já jí ignorovala. Konečně jsem našla Evču seděla v první lavici což jí nebylo podobné. Hodila jsem svou tašku na zem a chtěla se jí vyptávat proč sedí vepředu.

Nikdy jsme tady neseděly. Zvedl se průvan a bouchly dveře. Vešla naše třídní. Šla uličkou u okna a jak se snažila překročit moji tašku zamotala se do uch a natáhla se v uličce. Neubránila jsem se smíchu. Následně nám nakázala, abychom si vzali sešity a matematiku, kružítka a začali rýsovat.Cože?Je první den školy a my máme rýsovat?!

Vztekle jsem vzala svojí bílou tašku od Louise Vuittona a hledala kružítko a sešit na matematiku. Nemám kružítko!

Muselo se mi někde ztratit. Blížil se ke mě stín. To bylo špatné znamení. „Slečno Ticháčková, kde máte kružítko a příslušný sešit?" zeptala se mě třídní.

„Nééééééééé..." vřískala jsem.

Vystrašeně jsem otevřela oči a skenovala muj setmělý pokoj. Pátrala jsem ve tmě mého pokoje po zběsilé třídní a kružítku. Nikde jsem je nenašla.

„Byl to jenom sen." Uklidňovala jsem se. Pak jsem zabrousila pohledem do kouta, kde podle mého tušení žádná taška od Louise Vuittona nestála, ani žádný nový boty, který by se hodili k mýmu kabátu.Praštila jsem sebou o postel až to zabolelo a natočila jsem se tak,abych viděla na svůj starý dobrý budík. Bylo půl šestý... Ještě jsem měla 3 hodiny čas než začne škola. Byla jsem už dost vyspalá na to abych znovu usnula. Byly 3 dny před koncem školy do Vánočních prázdnin.Nechápu co se mi to zdálo za blbost, když mám už skoro pololetí za sebou a mě se zdá o prvním dni ve škole.Pokusila jsem se znovu usnout.Nešlo mi to.Dala jsem si na oči svoje klapky a zavřela oči.

Ani po tom jsem neusnula. Začala jsem tedy proto počítat ovečky... 1, 2, 3, 4, 5, černá, 7, 8,... takhle jsem pokračovala až ke tří stům třiceti dvoum bílým ovečkám z toho jedna byla černá.Možná by se místo oveček mělo přejít na koníky. Otočila jsem se na druhý bok. Tady v Londýně nemůžu ani pořádně usnout! Natočila jsem hlavu k oknu. Že by už se začalo rozednívat? To ani náhodou byla pořád černo černá tma. Vylezla jsem z postele a přešla k oknu. Byla jsem na sebe pyšná, že se mi povedlo tenhle podkrovní pokoj uhájit proti přesile bratra a sestry.

Sedla jsem si za okno na parapet, pod kterým mě příjemně hřálo topení a pozorovala ještě neprobuzený Londýn.

Předemnou byla scéna, skoro jako vystřižená z románu z konce 19. století. No jo,Londýn ten se asi nikdy nezmění.

Viděla jsem parlament a věž se svítícím Big Benem a moje myšlenky se ubíraly směrem do minulosti, do minulosti před měsícem kdy jsem poprvé uviděla Londýn.

Abych řekla pravdu nikdy předtím jsem v Londýně nebyla, až do té doby než se rodiče rozhodli se sem semnou s mou sestrou Jane a bratrem Davidem přestěhovat. Uměla jsem jen naučenou angličtinu, která se vyučovala v Praze ale nestačila na to, abych plynule konverzovala s profesory ve škole, ba ani spolužáky. Ještě teď jsem měla před sebou katastrofu z mého prvního dne ve zdejší škole. Vešla jsem do třídy, všichni na mě zírali až to bylo i pro mě nepříjemné. Posadila jsem se do prázdné lavice v zadní části učebny už jen proto aby se na mě nový spolužáci nemuseli neustále dívat. To já jsem byla ta nová holka z ciziny, která neumí anglicky, novinka, atrakce a také dobrý námět k vyprávění pro zdejší drbny. Jako kdybych snad na sobě měla zářící nápis: Tady jsem podívejte se sem! Vešel profesor, mě bylo řečeno že se jmenuje Baker. Krátce po zazvonění se mě pan Baker zeptal, jestli se můžu představit. Přejel mi mráz po zádech, tohle nemůže dopadnout dobře už jenom kvůli mému jménu, ale přesto jsem vstala a odhodlaně šla dopředu.

Co jiného mi taky zbývalo? „Hello, I´m Kat..." Kateřina jsem říct nemohla, ale napadlo mě něco lepšího. „Kate..." a teď jsem nevěděla jak dál. Doufala jsem, že alespoň omdlím, protože jestli jsem se předtím bála, tak nyní by mě mohli převést do nemocnice s infarktem. Rovnou na JIP. Moje příjmení bylo slovní hříčkou pro Angličany.

Měla jsem tam CH, háček a čárku a snažila se vymyslet jak to Angličanům podat tak, aby tomu alespoň rozuměli. Přemýšlela jsem jestli nemám zalhat, ale rozhodla jsem se vytasit s pravdou. „Ticháčková," řekla jsem tiše, snad to přeslechli, a kdyby ne tak ať si z toho vyvodí vlastní závěry. K mému neštěstí celá třída vybuchla smíchy, i s profesorem takže nejspíše moje příjmení zaznamenali dobře.

„Czech is very fun language," poznamenal profesor Baker. Zamračila jsem se. Tak čeština jim připadala legrační, velmi legrační. Rozhodla jsem se dál nepokoušet štěstí a raději jsem se odebrala do svojí prázdné lavice. Cestou jsem měla oči sklopené a byla jsem rudá jako rak, nohy se mi pletly a jedna se postavila tak nešikovně, že jsem o ni zakopla a natáhla v uličce mezi lavicemi.

Moje nová třída se málem udusila smíchy. Takový trapas, hned první den. Vstala jsem a doufala, že mám alespoň vyvrknutý kotník.

Pak jsem se bezpečně usadila do lavice. Po celý školní den jsem se snažila dávat pozor na cestu při cestování mezi učebnami a moc nemluvit abych si nepřivodila další nepříjemnosti. Ten první den jsem myslela, že se snad sbalím a odjedu, ale nechala jsem si zajít chuť. Po pár dnech ve škole, nebo spíš válečné zóně jak jsem tomu říkala, se mi začalo blýskat na lepší časy. Z celé té protivné třídy se semnou začala bavit jenom Annie. Byla velmi příjemná, o pár centimetrů menší než já s hnědými vlnitými vlasy a hnědýma očima. V mnoha ohledech mi připomínala mojí kamarádku Elišku, jenon s tím rozdílem že Annie nebyla tak zbrklá jako ona. Když jsme spolu mluvily, snažila se mluvit pomalu a dobře vyslovovat, abych vůbec porozuměla smyslu konverzace. Během toho co jsem mluvila mě párkát opravila, takže jsem většinou plácala naprosté nesmysly, ale Annie tomu zjevně rozuměla.

Domluvili jsme se na lekcích angličtiny, které většinou probíhaly o přestávkách mezi hodinama. Já jsem se pokusila naučit ji pár českých slov. Učila se je rychle, nejspíš byla talent na jazyky a né takové trdlo jako já.

Musím uznat že Londýn mi nepřipadal tak strašný jako na začátku.

Už začínalo svítat a přestal padat sníh. Konečně. Usoudila jsem že je nejvyšší čas se vypravit do školy. Mé vyhřáté místečko jsem opuštěla opravdu nerada. V chodbě byla docela zima, ale za chvíli se zase vrátím do pokoje. Docela by mě zajímalo, kdo nechal v koupelně přez noc otevřený okno, protože teď tam bylo jak v mrazírně. Ani bych se nedivila kdyby mi netekla teplá voda. Možná že zamrzly i kohoutky. U nás v Česku byla takováhle tuhá zima, když mi bylo deset. V Anglii je to asi každý rok. Když se to tak vezme, tak kdyby zamrzly kohoutky byla by to výhoda. Nemuseli bysme mrazit led do koktejlů, případně na zlámaný nohy a ruce. Stačilo by jen rozbít kohoutky, o čemž pochybuju, že by mi rodiče dovolili.

Stejně by se ty kohoutky měli vyměnit. Jsou už docela zastaralé. Otočila jsem teplou vodou u vany. Tekla studená až mi zebala ruka. Po deseti minutách mi začal modrat ukazováček, tak jsem to vzdala. Vyčistila jsem si alespoň zuby, který mi z tý studený vody začaly trnout. Rychle jsem přeběhla po promrzlé chodbě to tepla mýho pokoje. Vzala jsem to přes postel odkud jsem si vzala svoji deku, a pak zamířila na ten, asi to byl parapet, ale dost široký abych si na něj mohla dát i nohy, no prostě si sednout. Tenhle dům měl svoje nedostatky jako například dvojitá otevírací okna na kličku, bez žaluzií. Naštěstí moji situaci vyřešily těžké závěsy, díky kterým jsem v noci nezmrzla. A samozřejmě taky vděčím topení. Londýn zakrývala ještě tma. Vykoukla jsem za závěs do mýho pokoje. Líbil se mi. Byl v podkroví se dvěma okny, který zakrývaly ty tlusté tmavěčervené závěsy s tmavohnědou dřevěnou šatní skříní, pod druhým oknem byl můj psací stůl, který se k původnímu vybavení pokoje vůbec nehodil, protože byl z béžové břízy, nad ním polička se stolním kalendářem a kaktusem (jediná rostlina která u mě přežila), kožená židle, houpací křeslo, který teďka zdobilo mé oblečení a stereotypní uniforma, anglický lustr, knihovna a břízový kontejner na věci do školy. Stěny jsou obložený do poloviny dřevem a je na nich pověšený moje zrcadlo z Česka, a obrázky koní, většinou zarámovaný a vyžehlený plakáty. Tak to byl můj pokoj. Vedle měl pokoj můj bratr a dvojče David. Neměl ho zdaleka tak hezký jako já a nebyl vůbec v podkroví, ale zato měl vlastní koupelnu. Vedle byl zase pokoj Jane, byl v podkoví jen z poloviny. Kdežto já ho měla v podkorový celý, a tím byl útulný i když tou tmavou barvou trochu děsivý. Jestli tu budeme dlouho bydlet musím si ho předělat. Začínalo už postupně svítat a topení v mém pokoji přestávalo hřát. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas se obléknout do školy.

Vzala jsem svoje věci z houpacího křesla. Můj denní outfit se skládal z džínů, trička bohužel  a do školy jsme museli mít uniformu. Moje mamka se rozhodla o mě dbát tak jsem musela nosit i čepici,  šálu a rukavice z hrozně kousavýho materiálu. Ty uniformy byly hrozný. V zimě jsem v nich mrzla protože jsme museli nosit sukně a boty v kterých nebylo ani trošku teplo. Po několika týdnech mě napadlo vzít si k nim teplý podkolenky, který jsem v největších zimách nosívala na koně. V rukou jsem držela svojí průkazku na autobus, za chvíli bych měla asi jít.

„Káťo,za chvíli ti jede autobus!" volal zezdola můj tatínek. Zbývalo jen pár dní do vánočních prázdnin a já tu sedím a pozoruju Londýn třetího tisíciletí? Co se to semnou děje, nejspíš má Anglie vliv na můj myšlenkový proces, nikdy jsem tohle nedělala.

„Už jdu," zavolala jsem dolů a posbírala si těch pár věcí co jsem ke studiu potřebovala. Na zdejší škole bylo jednou z výhod to, že jsme nemuseli chodit každý den naloženi jako muly učebnicema.V Česku to je na denním pořádku.

Seběhla jsem po schodech do naší haly. „Ty nebudeš snídat?" zeptal se udiveně tatínek.

„Ne,bohužel nestíhám. A vůbec kde je mamka?" vymluvila jsem se.

„Dneska má nějaké jednání tak musela jít dřív." Objasnil taťka a přitom si naléval čaj. Moje mamka byla právnička.

„Aha,dobře a jakto že ty jseš ještě doma?Nemáš mít dneska službu?" Pracoval jako doktor v nemocnici St.Thomas. Bydleli jsme kousek od ní.

„Ano, ale přehodili mi jí na večer."

„Dobře, tak ahoj." Bylo nezbytně nutné se rozloučit jinak by hrozilo nebezpečí že mi ujede autobus. Vsoukala jsem se do svojí zimní bundy, rukavic, čepice a ještě jsem přidala šálu. Dnešek byl opravdu velmi chladný. Pohled na hodiny mě vyhnal z domovních dveří do chladného a ponurého rána. Teď jsem běžela nebo spíš letěla na nejbližší autobusovou zastávku. Moje sestra Jane byla už dospělá a nyní studovala prvním rokem na univerzitě ve Walesu práva. Tolik jsem jí záviděla, že může být někde jinde. Já jsem byla v Londýně takřka držena proti své vůli. Nikdo se mě neptal jestli chci bydlet v Londýně a přesto jsem tady. Došla jsem na zastávku a vyhlížela nejbližší Doubledecker.

Dneska měl zpoždění, nebo... snad... já? Ať je to tak či tak, dneska nejspíš přijdu pozdě do školy. Z mých bláznivých ale i trochu pravdivých úvah mě vytrhlo zaskřípění brzd červeného Doubledeckeru přímo přede mnou. Už jsem chtěla nastoupit dovnitř když v tom jako když mě přimrazí k zemi. Vždyť nemám... průkazku. Nechala jsem jí na okně, kde jsem ráno seděla. To snad ne, právě když pospíchám, nemůžu jen tak zastavit pravidelnou dopravu tím že si nebudu umět říct o lístek. Pomalu jsem se loudala za lidmi, kteří si také chtěli koupit lístek, nebo nechali doma průkazku tak jako já. Přišla řada na mě.

"Hello, I´d like one ticket please," promluvila jsem k řidiči a povedlo se mi vyloudit něco co se podobalo úsměvu.

"Young or adult?" zeptal se mě řidič takovou rychlostí že mi to splynulo do jednoho celku.

"Jak prosím?" vyhrkla jsem česky ačkoli jsem s naprostou jistotou věděla že mi neporozumí. Pak když jsem si to několikrát zopakovala jsem pochopila. "Young,please." Dal mi lístek, ale díval se přitom na mě jak na blázna. Za sebou jsem slyšela nespokojené hlasy cestujících, takže jsem raději co nejrychleji šla dovnitř do autobusu. Musela jsem barvou svého obličeje připomínat rajče. Autobus se dal líně do pohybu. Přemítala jsem v kolik se asi tak dostanu do školy a jakou výmluvu proto, že jdu pozdě dám paní Shaunové, která vyučovala angličtinu. Měla jsem na přemýšlení dobrých dvacet minut, protože než se autobus proplete hustou londýnskou dopravou z Westminsteru do Marylebone tak to bude chvíli trvat.

Na výmluvu jsem sice prozatím nepřišla, ale myslela jsem na naší potrhlou rodinnou tradici se jmény. Střídalo se anglické, české a hádejte jaký vyšlo na mě? Správně, český. Nad tou představou jsem se musela zamračit, raději jsem na nípřestala myslet, než by mě to dohnalo k šílenství. Raději jsem začala přemýšlet nad skoro půlroční návštěvu mojí kamarádky Evči. Jezdila drezuru, byla to mezinárodní šampionka a na letošní rok měla skoro všechny závody a soustředění tady v Anglii. Bude u nás bydlet, a bude také semnou chodit do školy. To budeme teda dvojka.

S angličtinou na tom byla stejně bídně jako já. Už jsem se nemohla dočkat 25. prosince. To pojedeme do Česka pro mého nového koně, pro Evčina Luise a pro samotnou Evču. Tohle bylo snad to největší štěstí, které mě kdy potkalo. Ještě teď jsem tomu nemohla uvěřit. Pak mám ještě naplánovanou návštěvu babičky Mary v Inverness ve Skotsku.

Dneska by ještě měla přiletět Jane z Cardifu. Pak za chvíli budou Vánoce k nimž dostanu právě ten nejúžasnější dárek na světě - koníka. V neposlední řadě jsou tu také moje narozeniny, hned po Vánocích - 28. prosince. Na narozeniny jsem raději nemyslela. Ten nejúžasnější dárek na světě byl dárkem k mým narozeninám, Vánocům a také nezbytnou potřebou pro závodění. Složila se na něj snad celá rodina včetně mých mikroskopických ročním příjmů juniorské drezurní jezdkyně, která až do dnešních dob jezdila na školních koních a její zodpovědný jezdecký klub řekl DOST.

Už jen kvůli tomu že jsem nejezdila v Česku a nemohli mi na každý můj závod půjčovat koně až z Prahy. Takže ono ani nic jiného nezbývalo. Autobus sebou trhnul tak,že jsem málem skončila na předním skle. Tenhle starý Doubledecker by potřeboval lepší tlumiče a brzdy. Tohle byla moje konečná, před školou v Marylebone.

Vystoupila jsem na chodník a zamířila mezi těch pár opozdilců mířících ke škole. S tím, že dneska přijdu pozdě jsem měla tak docela pravdu.

Vletěla jsem do budovy. Byla to hezká budova postavena v tradičním anglickém stylu - bílé okenní rámy, hnědé cihly, ale naháněla mi hrůzu, už jen kvůli tomu co se stalo první den. Razila jsem si cestu přímo do učebny angličtiny v prvním poschodí, ani jsem se neobtěžovala odložit si svojí zimní výbavu. Otevřela jsem dveře učebny, paní Shaunová už hodinu zahájila, ale to nebylo to nejhorší. Jak mě třída uviděla v čepici, bundě, rukavicích a šále, lehla smíchy.

Začínala jsem je docela litovat. „Excuse me," omluvila jsem se. Paní Shaunová řekla něco jako Jsme rádi že, jste se k nám přidala, a já jen přikývla a spěchala do svojí prázdné lavice. Vyndala jsem si učebnice a snažila se analyzovat slova paní Shaunové.

"Kate! Do you understand me?" okřikla mě paní Shaunová zrovna když jsem měla oči sklopené k sešitu. Povedlo se mi pípnou: „Yes, I do." Paní Shaunová se tím dále nezaobírala, asi tušila stejně jako já, že by to bylo nadlouho a výsledek by byl nulový. Zbytek dne probíhal podobně. Pár učitelů se mě zeptalo jestli jim rozumím a já všechno s radostí odkývala. Patrně by z toho byl problém. Když se ozvalo poslední zvonění vydechla jsem úlevou. Z opěradla židle jsem si vzala bundu a z batohu vytáhla to ostatní. Zrovna jsem netoužila v tomhle zimním měsíci nastydnou. Zamířila jsem rovnou k východu, abych už byla co nejdřív doma. Na chodbě jsem uviděla Anie. Zamávala na mě a zavolala: "Merry Christmas and Happy new year, Kate," a pádila ven ze dveří. Zarazila jsem se uprostřed chodby.

Pár studentů za mnou se tiše zasmálo, ale já to ignorovala. Takže ne za pár dní, ale dneska začínají Vánoční prázdniny. Musela jsem se usmát, a běžela jsem stejně jako Anie ke dveřím.

Autor: Cathshir (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Česko - anglická konverzace 1. kapitola: