OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesta... - 7. kapitola

29.12.2009 (19:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1300×

7. Kapitola

Vedla jsem ho po temném schodišti přímo k k pokoji pro hosty. Ani nevím, proč jsme to chtěla udělat. Ve svatební den. Ale chtěla jsem, aby to byl muž, kterého si sama vyberu. Chtěla jsem se alespoň v jedné jediné věci rozhodnout svobodně.

Otevřela jsme dveře do pokoje, ve kterém byla naprostá tma. Nikde nikdo. Ani jediný paprsek venkovního osvětlení nepronikal přes záclony a v pokoji to tedy vypadalo skoro jako v hrobce. Zatáhla jsem Xaviera dovnitř a zabouchla jsme dveře. Opřela jsem o rám dveří a jediným tlesknutím jsme rozsvítila světla v pokoji. Xaver stál uprostřed toho mého chaosu a se zájmem se díval na postel s nebesy.

Málo kdo sem přišel a spal tady. Takže jsme si to tady vybavila něco jako velkou šatnu. Schovávala jsme tady všechny své modely snů. Některé jsme měla párkrát na sobě ale některé ještě nikdy, i když jsme po tom ze srdce toužila. A když někdo přijel raději jsem uvolnila moji ložnici než tuhle místnost.

Sama pro sebe jsme se usmála a došla jsme až k němu. Vzala jsem ho za ruku a zatáhla jsem ho k posteli. Zůstal stát jako zkoprnělý a sledoval moje ruce, jak rozepínají řadu perlových knoflíčku od boku až k pravému podpaží. Rozepnula jsme poslední knoflíček a nechala jsme všechnu tu látku a krajky spadnout ke kotníkům.

Zůstala jsme tam stát jenom v krajkovém spodním prádle složeném z korzetu a titěrných kalhotek, v jehlových botičkách a v bílých punčochách na podvazcích, jejíž lemy zdobily vynucené modré mašličky, které mi údajně měli přinést štěstí. Ale nějak se jim holkám nechce…

Xavier ke mně přistoupil blíž, vzal za stužku, která držela po hromadě dvě části jemného krajkového korzetu. Mírně škubnul a malá mašlička zmizela a já cítila, jak se látka uvolňuje a poskytuje mi tak větší možnost k dýchání. Cítila jsem na zádech jeho jemné prsty, jak vytahují stuhu z malých otvorů, dokud ten kousek látky nezmizel úplně. Ani jsme si neuvědomila, že mám celou tu dobu zavřené oči. Rychle jsem je otevřela a neopouštěla jsem Xavierovy oči.

Pomalu jsem vztáhla ruce k límečku u jeho košile a začala jsem rozepínat všechny knoflíky.

„Jsi si jistá?“ zašeptal mi do ucha, když jsem se k němu nahnula, abych mu stáhla košili z ramen. Na malou chvilku jsem se sekla, abych přehodnotila všechna pro a proti a pak se mi vybavil Gabe v objetí nohaté blondýny… Bylo rozhodnuto.

Odhodila jsme košili do rohu místnosti a dlaněmi jsem sjela přes vypracovanou hruď, až k přezce černého koženého pásku. Jediným rychlým pohybem jsem jej rozepnula a nechala jsme prsty u lemu kalhot. Nakonec jsme ruce zpustila a uchopila jsme Xavierovu ruku. Přitáhla jsme si ho k sobě a moje rty vyhledaly jeho.

Dlaněmi mi sjel od hrudníku k bokům a pomalu mě začal tlačit směrem k mohutné posteli s nebesy. Já neměla v plánu chodit. Ještě se tady natáhnu na zemi a co potom, pomyslela jsme si a zastavila jsme ho. Jeho ruka jako kdyby automaticky sjela níž na mé stehno a obtočil si jednu moji nohu kolem pasu. A pak druhou. Takhle na něm pověšená jsme dorazila až k posteli a Xavier mě tam spustil mezi hromadu nadýchaných polštářů…

Opatrně si na mě lehl a znovu mě vášnivě políbil a jeho ruka ad obličeje začala sjíždět níž na můj bok a pak i s kalhotkami kousek pod zadek a pak je pustil. Jako atentátník se vrhl a můj klín a svými prsty tam rozpoutal požár. Zvrátila jsme oči vzal a užívala jsme si tu slast. Xavier při tom jak mě jeho prsty dráždily, ještě stihl líbat můj krky. Už jsem ho prostě chtěla, začala jsem mu stahovat kalhoty, když v tom…

„Co to tady sakra děláš Roxet? Jsme manželé teprve dvanáct hodin a ty už si to tady rozdáváš s nějakým přivandrovalcem?!“ zakřičel na celý pokoj Gabriel a upoutal tak pozornost mé zamžené mysli. Jakoby v mrákotách jsme se obalila prostěradlem a skopla jsme ze sebe polonahého Xaviera. Uvnitř mě teď pučel jediný cit… zadostiučinění.

Zvedla jsme bradu, jak nejvíc jsem mohla  z hora jsem sledovala Xaviera jak se rychle obléká a s ještě nedopnutou košilí odchází z pokoje. Zavřel za sebou dveře a mě nechal v pokoji s Gabrielem samotnou.

„Co to mělo sakra znamenat?!“ zakřičel na mě. Já přišla těsně k němu a nahnula jsme se na špičkách k jeho uchu. I když jsem byla dostatečně vysoká kvůli jehlovým podpatkům.

„To nechtěj vědět Gabriely… mohl by jsi být pobouřen svou nemravnou manželkou.“ Zašeptala jsme a olízla jsme mu ušní boltec. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale pustila jsme i prostěradlo které halilo moji nahotu. Otočila jsme se k němu zády a přešla jsem k hromádce látky, která byla předtím korzet.

„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se přes rameno a přidržela jsme si ho na hrudníku tak aby mi do něj mohl navléct mašli. Gabe pořád stál na místě a nebyl schopen pohybu. Jenom na mě zíral a jeho oči se rozšiřovaly…

„Jistě!“ vyhrkl po chvíli ticha, která mi přišla jako věčnost. Přišel ke mně a začal od spodu navlékat stužku. Pořádně utahoval jeden cíp krajky ke druhému a nakonec ji nahoře zauzloval. Určitě jej nezdobila mašlička jako dříve.

„Pro jistotu!“ zahřměl mi u ucha vytvořil ještě jeden suk s takovou vervou, až jsme sebou cukla. Polekaně jsme od něj uskočila a šla jsem ke svým pomačkaným, dříve krásným svatebním šatům. Stoupla jsme si doprostřed té hromádky, vytáhla jsem si lemy k podpaží a začala jsem odshora zapást. Konečně oblečená jsme si stoupla před zrcadlo a uhladila jsem si vlasy. Nakonec jsme to vzdala a povytahovala jsem všechny sponky ze složitého drdoly a nechala jsem kudrliny vlně splývat pod lopatky. Mírně jsem si je pročesala prsty a vydala jsme se ke dveřím.

Gabriel šel přede mnou my sestupovaly dolů po červeném koberci z patra a hosté, kteří chtěli právě odejít, se na nás dívali s mírnými chápavými úsměvy. Vím, jak to muselo vypadat. Já měla rozpuštěné vlasy a rudé a tváře a Gabe byl celý rudý… Oba jsme se s nimi rozloučili a odešli jsme do tanečního sálu. Já se posadila k mojí sestře a jejím kamarádkám a Gabe k těm svým vagabundům.

Vesele jsem se vybavovala a nahlas jsem se smála vtipům, které mi nepřišli vtipné, ale snažila jsme se večer co nejdéle prodlužovat. Ale kolem třetí ranní už odcházeli poslední hosté a moje sestra se objímala s jednou ze svých kamarádek. A pak když se zabouchly vchodové dveře jsem zůstala v hale úplně sama se svým manželem…. Manžel…. Znělo mi to tak cize a strašidelně. Přesto to neznamenalo skoro nic… jenom to že mu patřím…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta... - 7. kapitola: